Olga Tokarczuková - Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

Účastníci schůze se vrátili k chaotické diskusi. Někdo opět připomněl loňský případ bestie z krakovského venkova. A bál ve zbrojnici, která stojí na kraji největšího lesa v širokém okolí, prostě není dobrý nápad.
"Pamatujete, jak v září televize vysílala hon na to tajemné zvíře, který zorganizovala policie někde u Krakova? Někdo z té vesnice náhodou natočil utíkající šelmu, pravděpodobně mladého lva," říkal vzrušeně muž. Měla jsem pocit, že jsem ho potkala v domě Velké nohy.
"Prosím tě, to je nesmysl. Lev? Tady?" řekl muž v khaki oblečení.
"To nebyl lev, ale mladý tygr," odvětila paní Jehla; tak jsem si ji nazvala, protože byla vysoká a nervózní a místním ženám šila rafinované šaty, takže se k ní to jméno výborně hodilo. "Viděla jsem to v televizi."
"Má pravdu, nech ho domluvit," zvolaly pobouřeně ženy.
"Dva dny ho hledali policajti, lva nebo tygra, zvíře, měli vrtulníky a protiteroristickou jednotku, vzpomínáte? To všechno stálo půl milionu a nenašli ho."
"Myslíte, že se sem přestěhoval?"
"Prý zabíjel jedním úderem tlapy."
"Trhal jim hlavy."
"Čupakabra," pronesla jsem.
Na chvíli zavládlo ticho. Dokonce i Hlušci přestali mluvit a podívali se na mě.
"Co je to čupakabra?" zeptala se znepokojeně Jehla.
"Tajemné zvíře, které není možné lapit. Zvíře mstitel."
Pak náhle začali všichni najednou mluvit. Viděla jsem, že Mátoha znervózněl. Mnul si ruce, jako by chtěl vstát a uškrtit prvního, na koho narazí. Bylo jasné, že schůze skončila a že už nikdo není schopen zjednat pořádek. Měla jsem výčitky svědomí, že jsem vůbec Čupakabru zmínila, ale co, i já jsem vedla svou vlastní kampaň.
Ne, ne, lidé v naší zemi se nedokážou nikdy spojit a vytvořit společenství, ani pod vlajkou s pravákem ve znaku. Je to země neurotických individualistů, z nichž každý, kdo se ocitne mezi jinými lidmi, začíná poučovat, kritizovat, urážet a okázale dokazovat svou nadřazenost.
Myslím, že v Česku je to úplně jiné. Tam lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. I kdyby chtěli, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám.

================
Není to zajímavý? Ty poslední dvě věty?
Jinak trochu matu ukázkou, kniha je především napínavý román s velmi zvláštní hlavní hrdinkou. Za celou dobu jsem nedokázala určit její věk, chvílemi třicet a pak zase sedmdesát, a sympatizovala s ní taky jen občas. Taková zvláštní neurčitost je ostatně pro knihu velmi charakteristická, asi dvakrát jsem ji chtěla kvůli tomu odložit, ale najednou začalo všechno dostávat spád a závěr jsem přečetla na jeden nádech. Je to thriller o vesnici a zvířatech, i když to zní divně. Po dočtení nebudete mít rádi myslivce a zatoužíte si přečíst Blakea.
I travel'd thro' a Land of Men
A land of Men & Women too,
And heard & saw such dreadful things
As cold Earth wanderers never knew

Tak já jdu.

Claire Keegan - Antarctica

"How's the bantam?" is the first thing I say when I meet Slapper Jim. He laughs a big, red laugh that sounds like the beginning of something. He has plump lips and blond hair, and standing beside him is like standing in the shade. He's as big as a wardrobe. I want to open all his shirt buttons and look inside. "Haw" is the word he uses all the time.
"Who's this bantam now, haw?" Sounds like he's talking down a well.
My father sits at the head of the table and rubs a wedge of tobacco between his palms and packs his pipe. He has no teeth to distract the smile away from his eyes.
"Ma says your one is like a bantam," I say.
"Haw?"
"Do ya leave her sitting on the nest all week?"
"Maybe she's not nesting at all."
"Pluck her."
The bantam jokes went on until the end. The hatching, plucking, sideways-looking, gawky jokes carried us through summer and beyond.
Slapper doesn't wear a belt. When he pulls his trousers up, the hems don't reach his ankles. On real wet days, the men stay home and do odd jobs around the yard. They fence, pare sheep's feet, weld bits and pieces. On Saturdays Eugene watches Sports Stadium and bites his nails. I help Slapper split the sticks. I am a girl who knows one end of a block from the other, know to place it on the chopping block the way it grows, make it easier for Slapper. But I don't suppose it would make any difference. That ax comes down and splits it open every time, knots or no knots. Even the holly, which my father calls "a bitch of a stick to split," breaks open under his easy strike. We have a rhythm going: I put them up; he splits them open. With other people, I take my hand away fast, but not with the Slapper Jim. He and I are like two parts of the same machine, fast and smooth. We trust each other. And always he gives his waistband a little tug when I'm putting them up, and that waistband slides down with every swing of the ax.

================
První, nejtemnější knížka Claire Keeganové. Musela jsem čtení asi dvakrát přerušit, a začíst se do něčeho jiného, abych se srovnala, její neústupné trvání na tom, že se musím postavit svým nočním můrám, mělo silné následky. Rovnou vám to prozradím, žádný happyend se nekoná, konat nebude. Povídky jsou drsné, ani slovo navíc, a z některých se vám bude ježit srst. Čímž chci naznačit, že je to dokonalá kniha, přes všechno popsané není beznadějná, nebo laciná, hrůza v ní popsaná není samoúčelná.. Zase jedna jen pro odvážné, ale doporučuju bez zaváhání.

Jiří Kolář - Návod k upotřebení

44 | Pochod

Postav se do rohu místnosti
zavři oči
počítej do sta
otevři oči
a vykroč levou nohou
do protějšího rohu tak
aby ti tato cesta
aniž usedneš
ulehneš nebo porušíš směr
trvala nejméně hodinu
Alespoň v heslech
zaznamenej vše
co tě za celou dobu napadne
nebo vyvstane z paměti

33 | Pocta T. S. E.

Vyškrtej nebo podškrtej
v jakémkoli časopise
slova
nějaké písničky
návodu modlitby proslovu
vyhlášky dopisu nebo básně

================
Tuhle knihu jsem dostala na první cestu do USA a prý je proti smutku. Dárkyně maminka dobře ví, jak mám ráda návody, postupy a seznamy. A tak když je mi neveselo, třeba jako dnes, pročítám Návod, sepisuju další seznamy a rovnám si hlavu. Funguje to. Kolářovy návody jsou vyzývavé, nutí mě dívat se na věci jinak (přece to nezničím! nebo že bych to vážně roztrhala?) a provádět neobvyklosti. Provádějte taky!

Paul Auster - City of Glass

As for Quinn, there is little that need detain us. Who he was, where he came from, and what he did are of no great importance. We know, for example, that he was thirty-five years old. We know that he had once been married, had once been a father, and that both his wife and son were now dead. We also know that he wrote books. To be precise, we know that he wrote mystery novels. These works were written under the name of William Wilson, and he produced them at the rate of about one a year, which brought in enough money for him to live modestly in a small New York apartment. Because he spent no more than five or six month on the novel, for the rest of the year he was free to do as he wished. He read many books, he looked at paintings, he went to the movies. In the summer he watched baseball on television; in the winter he went to the opera. More than anything else, however, what he like to do was walk. Nearly every day, rain or shine, hot or cold, he would leave his apartment to walk through the city - never really going anywhere, but simply going wherever his legs happened to take him.
New York was an inexhaustible space, a labyrinth of endless steps, and no matter how far he walked, no matter how well he came to know its neighborhoods and streets, it always left him with the feeling of being lost. Lost, not only in the city, but within himself as well. Each time he took a walk, he felt as though he were leaving himself behind, and by giving himself up to the movement of the streets, by reducing himself to a seeing eye, he was able to escape the obligation to think, and this, more than anything else, brought him a measure of peace, a salutary emptiness within. The world was outside of him, around him, before him, and the speed with which it kept changing made it impossible for him to dwell on any one thing for very long. Motion was of the essence, the act of putting one foot in front of the other and allowing himself to follow the drift of his own body. By wandering aimlessly, all places became equal, and it no longer mattered where he was. On his best walks, he was able to feel that he was nowhere. And this, finally, was all he ever asked of things: to be nowhere. New York was the nowhere he had built around himself, and he realized that he had no intention of ever leaving it again.

================
Tuhle knížku mi doporučila milá prodavačka v knihkupectví, když jsem se chystala na svoji první cestu do New Yorku, a já se jí za to od té doby uctivě ukláním. První díl tzv. Newyorské trilogie, strohý, tajemný a napínavý, taková černočerná záhada, hltala jsem to po kavárnách a bála se a na procházkách hledala svoje vlastní tajná poselství. New York Austerových knih mi bude už vždycky trochu připomínat Gotham City. Máte svoje vztahy kniha-město?

Mám nachystané ukázky, jen napsat doporučení, možná budu trochu přeskládávat pořadí, a doplňovat starší, chybějící Moly. A teď běžím psát do deníku, dnešní den stojí za zaznamenání.

Nicolas Bouvier - Deník z Aranu a jiných míst

Strýc mi řekl: "Půjdete-li se projít, vezměte s sebou černého psa, jmenuje se Alabar, toho tu nikdo nepřejede."
Synovec mi řekl: "To je taky nápad, vypravit se sem v zimním marastu, když koncem května tady máme třicet pět odrůd orchidejí a divokých sasanek a devatenáct druhů včel. A teď... nic, vůbec nic. Jíme v osm hodin, vyhovuje vám to?" Vyhovovalo mi to. A nápad ocitnout se tady nevzešel z mé hlavy.
Nic je pochybné slovo, které nic neznamená. Nic mi vždycky nasadí brouka do hlavy. Že počasí tyhle ostrovy na čas uspalo, ještě neznamená, že přestaly existovat. Ten můj je stále na mapě i s jeho osmi sty obyvateli, i když se jak humrové zavrtávají do svých chalup, aby zapudili nervovou slabost, která se vás zmocní po pár dnech neutuchajícího větru.
Nabalený jako eskymák jsem se vydal zjistit, z čeho tu ono nic sestává. Tma vzlíná ze země jak inkoustová skvrna, nikde jediné světlo, temnota zdí ještě hlubší než temnota okolních luk. Vítr silný, že by porazil vola, pěsti mrznou v kapsách. Alabar se mnou nedošel daleko: to nic mu neříkalo nic, co by za něco stálo. Udělal čelem vzad a zaškrabal na dveře. Ihned se otevřely. Hledal jsem poustevnu svatého Endy, jehož žáci založili Sankt Gallen a naučili nás, tehdejší neotesance, znamenat se křížem, vzdávat díky, zpívat neumy, iluminovat rukopisy zdobnými majuskulemi, z nichž se řinou pletencové ornamenty, ptáci nohové, hlohové ratolesti a jednorožci. Podle mapy by to doupě mělo být přesně dvě stě metrů východně od domu. Tehdy večer jsem ho samozřejmě nenašel, za dne je to nízký krtičinec porostlý mechem, tak prostinký, že vedle něj pastevecké boudy v Gordes vypadají jako zámky z pohádek. Ale v rohu svíraném dvěma zídkami jsem - když si oči zvykly na tmu - uviděl skrčenou matnou siluetu. Byl to bílý valach, tak veliký a strnulý, že jsem zprvu pomyslel na obří podobiznu zanechanou tu nějakou bájnou Atlantidou, o níž archeologové nemají zdání, podobiznu, již zimní větry zbavily lišejníků a korýšů a vycizelovali je do uhlazenosti a dokonalosti opalinového skla. Našel si nejlépe krytý kout a s čumákem nalepeným na hrudi se nehýbal, aby mu byla co nejmenší zima. To je taky nápad, nechat koně napospas šlehajícímu větru, a k tomu bez kobyly, která by ho zahřála! Podobně nesmyslný jako nápad vydat se nazdařbůh hledat poustevnu světce, který je už čtrnáct století po smrti, a cestou přelézat zídky vyskládané z kamenů, které se rozpadají a člověk je musí vyrovnávat zpět. Zrovna jsem se kradl přes jeho výspu, když jsem zaslechl těžký dusot. Málem mě zvedl ze země, jak mi zabořil nozdry do podpaží: předloktí velikosti úlu, k tomu ta ohromná, naléhavá přítomnost a čumák rejdící v teple jak kančí rypák mě, stébélko slámy, vyprovodil až k silnici a zanechal mi na kabátu lesklé stopy hlenu, které se právě snažím dostat pryč. Jeho bych se žádným znamením kříže ani druidským kropáčem nezbavil. Vyvedl mě k zídce lemující cestu, nažďuchal mě k ní hlavou jako nějaký hadr a šel si po svých.

================
Každé čtvrtletí jednoho Bouviera. Tahle knížka je tenká, ale intenzivní, Bouvier v horečkách zkoumá Aranské nic na sedmdesáti stránkách. Všudypřítomný vítr, který užírá skály, lidi i myšlenky s ním, nepřipraveným, smýká po pobřeží a neumím si představit nikoho jiného, kdo by o tom dovedl tak dobře psát. Včera jsem v kuchyni vařila a eM mi četl, říkám mu, vyber mi něco, co mám ráda. Přinesl tuhle ukázku.

Donna Tartt - The Secret History

What should I tell you? About the Saturday in December that Bunny ran around the house at five in the morning, yelling "First snow!" and pouncing on our beds? Or the time Camilla tried to teach me the box step; or the time Bunny turned the boat over - with Henry and Francis in it - because he thought he saw a water snake? About Henry's birthday party, or about the two instances when Francis's mother - all red hair and alligator pumps and emeralds - turned up on her way to New York, trailing the Yorkshire terrier and the second husband? (She was a wild card, that mother of his; and Chris, her new husband, was a bit player in a soap opera, barely older than Francis. Olivia was her name. At the time I first met her, she had just been released from the Betty Ford Center after having been cured of alcoholism and an unspecified drug habit, and was launching merrily down the path of sin again. Charles once told me that she had knocked on his door in the middle of the night and asked if he would care to join her and Chris in bed. I still get cards from her at Christmas.)
One day, however, remains particularly vivid, a brilliant Saturday in October, one of the last summery days we had that year. The night before - which had been rather cold - we'd stayed up drinking and talking till almost dawn, and I woke late, hot and vaguely nauseated, to find my blankets kicked to the foot of the bed and sun pouring through the window. I lay very still for a long time. The sun filtered through my eyelids a bright, painful red, and my damp legs prickled with the heat. Beneath me, the house was silent, shimmering and oppresive.
I made my way downstairs, my feet creaking on the steps. The house was motionless, empty. Finally I found Francis and Bunny on the shady side of the porch. Bunny had on a T-shirt and a pair of Bermuda shorts; Francis, his face flushed a blotchy albino pink, and his eyelids closed and almost fluttering with pain, was wearing a ratty terry-cloth bathrobe that was stolen from a hotel.
They were drinking prairie oysters. Francis pushed his over to me without looking at it. "Here, drink this," he said. "I'll be sick if I look at it another second."
The yolk quivered, gently, in its bloody bath of ketchup and Worcestershire. "I don't want it," I said and pushed it back.
He crossed his legs and pinched the bridge of his nose between thumb and forefinger. "I don't know why I make these things," he said. "They never work. I have to go get some Alka-Seltzer."
Charles closed the screen door behind him and wandered listlessly onto the porch in his red-striped bathrobe. "What you need," he said, "is an ice-cream float."
"You and your ice-cream floats."
"They work, I tell you. It's very scientific. Cold things are good for nausea and-"
"You're always saying that, Charles, but I just don't think it's true."
"Would you just listen to me for a second? The ice cream slows down your digestion. The Coke settles your stomach and the caffeine cures your headache. Sugar gives you energy. And besides, it makes you metabolize the alcohol faster. It's the perfect food."
"Go make me one, would you?" said Bunny.
"Go make it yourself," said Charles, suddenly irritable.
"Really," Francis said, "I think I just need an Alka-Seltzer."
Henry - who had been up, and dressed, since the first wink of dawn - came down shortly, followed by a sleepy Camilla, damp and flushed from her bath, and her gold chrystanthemum of a head curled and chaotic. It was almost two in the afternoon. The greyhound lay on its side, drowsing, one chestnut-colored eye only partly closed and rolling grotesquely in the socket.

================
Ukázek mnoho, sepisování se nedaří. Ale - čtu jako dráha, tyhle dny, a ne nedbale, pořádně a důkladně, dokonce místy porušuju svoje pravidlo o nevpisování do knih. Vpisuju taky do deníku, z čehož mám ohromnou radost, je to zčásti taky tím, že se dějou věci.
Secret History mě donutila ulejvat se z práce. Nejsem si, ani po týdnu po dočtení, docela jistá proč, ale kombinace prostředí (college ve Vermontu, nejspíš hraje na moji náklonnost k Nové Anglii a jejímu podzimu a zimě), detektivní zápletky a příběhu bohatého na vrstvy a linie mě přilepila k textu silou, kterou jsem nedokázala překonat. Tempo v závěru knihy trochu zvolní a pak už člověk semtam uvidí i nedokonalost, ale pro ten zážitek předtím to musíte zkusit. Pro ty, kdo přečetli STOCP, tohle je lepší (a prvních 100 stran mi připadalo, že to Marisha Pessl kompletně vykradla, pak se naštěstí knihy od sebe vzdálí..). Ukázka se mi vybírala neuvěřitelně těžko, chtěla jsem totiž, aby v ní byl kousek dialogu, ale pak zase chyběl kontext, snad se to povedlo aspoň trochu.
Jedna špatná zpráva na závěr, pokud vím, do češtiny přeložená není (honem mě někdo opravte!).

Olga Tokarczuková - Hra na spoustu bubínků

Uvědomila si, že nejlehčí bylo začínat rozhovor slovy "pamatuješ jak...", protože v tom bylo cosi mechanického, bylo to jako pohyb ruky konejšící dítě, nebo jako když se vyladí rozhlasová stanice, která vysílá samou uklidňující hudbu - všelijaké to zpívání velryb, šumění vodopádů a cvrlikání ptáků. "Pamatuješ jak..." je oba přenášelo do jednoho místa, spolu. Byl to vzrušující okamžik, stejně jako když někdo vyzve někoho k tanci, a ten druhý odpoví zajiskřením v očích. Ano, zatančíme si. Bylo jasné, že to, co si vyprávějí, je dlouho ustálená verze minulosti, verze důvěrně známá, už mnohokrát opakovaná a absolutně bezpečná. Minulost je jednou provždy dána a nelze ji změnit. Minulost je nazpaměť naučená mantra, základ paměti, na který se kladou malé historky vzpomínek. Například vyprávění o tom, jak on pro ni louskal ořechy a nechával je na listech v zahradě. Nebo jak si oba koupili úplně stejné bílé džíny - bylo to dávno a dnes by jim byly tak o dvě, o tři čísla menší.Nebo jak si nechala obarvit vlasy na zrzavo a udělat tehdy tak módní, střapatý účes. Nebo jak vždycky, když od ní odjížděl, musel utíkat na vlak.Čím byly ty historky zasazeny hlouběji do minulosti, tím jich bylo víc - bylo zřejmé, že postupem času onu schopnost mytologizovat drobné události ztráceli, a skutečnost tak byla odsouzena k banalitě a triviálnosti.
Když se oheň v krbu rozhořel, začali chystat večeři - jak sehrané duo - ona krájela česnek, on pral salát a připravoval zálivku. Ona prostřela, on otevřel láhev vína - připomínalo to tanec, dokonalý tanec, v němž jsou všechny pohyby partnera tak známé, že je člověk přestává vnímat. V takovém tanci partner mizí, člověk tančí sám se sebou.

================
Ukázku laskavě poskytla Mar, protože já jsem si tuhle knihu nepřivezla. A stýská se mi po ní, nejspíš je schovaná někde v krabici v jednom z mnoha úložišť, ve kterých na mě moje knížky čekají. Rozečetla jsem dnes nejnovější knihu Olgy Tokarczukové, už bylo načase, abych ji tu představila.
Zase vám tu prozrazuju jednu ze svých opravdu nejmilejších, ale nedá se tomu odolat. Povídka, ze které je ukázka, je dokonalá. V hlavní roli manželský pár, jejich pes a šachový kůň. Z málo slov vytvořený svět, přitom naléhavý a skutečný, autorka se umí dívat na svět zpříma a nebalí konflikty do nasládlosti. Přečtěte si, a napište mi.