Noční poselství
Z ukládání se brzy stal náš společný rituál.
Někdy po Vánocích, asi tak koncem ledna, jsme s Martou poprvé spali. Bylo to příjemné, ale jedinou změnou, která v našem vztahu nastala, bylo, že jsem teď mnohem častěji docházel na Srbskou. Někdy na večeři, jindy na čaj a později často už jen prostě uložit Lucii.
Dveře jejího pokojíku zůstávaly na noc otevřené, což byl pozůstatek časů, kdy byla menší a potřebovala cítit nepřerušený kontakt... "aby se nebála," jak mi sama sdělila. Ze stejného důvodu zůstávaly otevřené i dveře do kuchyně, kde jsme zpravidla seděli s Martou a něco přitom pili. Když jsem dohlédl na Lucčino čištění zubů, pomohl jí do pyžama a přečetl pohádku, přišla jí maminka dát pusu na dobrou noc, kterou nám oběma popřála Lucie asi patnáctkrát, ale tím to vlastně teprve začínalo. Teprve nyní se totiž začaly v Lucčině hlavně neodbytně rojit zajímavé obrazy, které vyvolávala ze svého pokojíčku hlasitým, neústupným šeptem. Marta mi ty večerní obřady propachtovala zcela nesobecky; nakonec viděla, že si je Lucka dost užívá. A pro mě to byl svět jiných vůní, svět, v němž se mluvilo pozastřeným hlasem a známé věci se vytrácely, smazány tmou. Připomínalo to divadlo. Dokonce i tou pravidelností a opakováním jednotlivých výstupů. Lucka se ke mně chovala s odzbrojující důvěrností. Mou obrannou linii, na kterou naráželi dospělí lidé, dokázala obejít, jako by vůbec neexistovala. Ona ji neviděla.
Představila mi regiment plyšáků střežících dětský pokoj, včetně velkého placatého Křemílka a Vochomůrky, kteří jí dělali společníky ve spánku. Při čtení pohádek mě často zastavovala a ptala se na věci, na něž znala odpověď. Jednou mě zarazila, když jsem četl cosi od bratří Grimmů.
"Strejdo..."
"Ano, Lucko?"
"Neboj se," špitla naléhavě.
"Já se nebojím," řekl jsem.
"Jenže teď to bude úplně strašný, protože oni mu tu hlavu useknou." A strčila si pěstičku do pusy, abych pochopil, jaká hrůza na nás čeká na dalších řádcích.
Někde ve mně se něco nečekaně pohnulo. Dalo by se říct, že jsem nebyl úplně připravený na to, čemu se říká malé dítě.
Přesto jsem trpělivě poslouchal hlasitým šeptem sdělovaná noční poselství...
Když konečně usnula, vypil jsem s Martou další čaj a vyrazil domů.
================
Zvláštní, nezařaditelná kniha. Jako nedávno u Hakla, i v téhle knížce hrají roli české poměry na začátku devadesátých let. Představuju si to jako dobu neomezených možností, kdy mohl váš život nabrat nečekaný směr, protože na tom, co jste vystudovali, nezáleželo tolik, jako na tom, co jste doopravdy uměli. A tak. Ke knize - zajímavě vykreslené budování vztahu holčičky a nevlastního táty, k tomu objevování zapomenutého básníka a osobních třináctých komnat. Neobvyklá čeština, málokdo píše takhle (ještě Tomáš Zmeškal, třeba), básnivá a obrazná.
úterý 19. dubna 2011
Terry Pratchett - The Color of Magic
He stood up and made his way to the trio.
"May I be of assistance?" he ventured.
"Shove off, Rincewind," snarled Broadman.
"I only thought it might be useful to address this gentleman in his own tongue," said the wizard gently.
"He's doing all right on his own," said the innkeeper, but took a few steps backward.
Rincewind smiled politely at the stranger and tried a few words of Chimeran. He prided himself on his fluency in the tongue, but the stranger only looked bemused.
"It won't work," said Hugh knowledgeably. "It's the book, you see. It tells him what to say. Magic."
Rincewind switched to High Borogravian, to Vanglemesht, Sumtri and even Black Oroogu, the language with no nouns and only one adjective, which is obscene. Each was met with polite incomprehension. In desperation he tried heathen Trob, and the little man's face split into a delighted grin.
"At last!" he said. "My good sir! This is remarkable!" (Although in Trob the last word in fact became "a thing which may happen but once in the usable lifetime of a canoe hollowed diligently by ax and fire from the tallest diamondwood tree that grows in the noted diamondwood forests on the lower slopes of Mount Awayawa, home of the firegods or so it is said.")
"What was all that?" said Broadman suspiciously.
"What did the innkeeper say?" said the little man.
Rincewind swallowed. "Broadman," he said. "Two mugs of your best ale, please."
"You can understand him?"
"Oh, sure."
"Tell him - tell him he's very welcome. Tell him breakfast is - uh - one gold piece." For a moment Broadman's face looked as though some cast internal struggle was going on, and then he added with a burst of generosity, "I'll throw in yours, too."
"Stranger," said Rincewind levelly. "If you stay here you will be knifed or poisoned by nightfall. But don't stop smiling, or so will I."
"Oh, come now," said the stranger, looking around. "This looks like a delightful place. A genuine Morporkean tavern. I've heard so much about them, you know. All these quaint old beams. And so reasonable, too."
================
První kniha Zeměplochy, kterou jsem četla anglicky. Přiznávám tu veřejně, že mi chvíli trvalo přiřadit si postavy k anglickým jménům a kupříkladu u téhle ukázky, ačkoli je na začátku knihy, mi při prvním čtení myslím ještě nedocházelo, že mám tu čest s Mrakoplašem. Je to vlastně pokus doplnit si vzdělání a dočíst úvodní knihy, které jsem předtím česky přeskočila. A je to báječné čtení, navíc se tak nějak určují pravidla pro všechny knihy příští. Vzala jsem si ji do letadla za jediným účelem - zlepšit si náladu a nenechat se myslet na smutky - a to tedy splnila dokonale. Píšu to jak suchařípa, ale je to opravdu vtipný.
"May I be of assistance?" he ventured.
"Shove off, Rincewind," snarled Broadman.
"I only thought it might be useful to address this gentleman in his own tongue," said the wizard gently.
"He's doing all right on his own," said the innkeeper, but took a few steps backward.
Rincewind smiled politely at the stranger and tried a few words of Chimeran. He prided himself on his fluency in the tongue, but the stranger only looked bemused.
"It won't work," said Hugh knowledgeably. "It's the book, you see. It tells him what to say. Magic."
Rincewind switched to High Borogravian, to Vanglemesht, Sumtri and even Black Oroogu, the language with no nouns and only one adjective, which is obscene. Each was met with polite incomprehension. In desperation he tried heathen Trob, and the little man's face split into a delighted grin.
"At last!" he said. "My good sir! This is remarkable!" (Although in Trob the last word in fact became "a thing which may happen but once in the usable lifetime of a canoe hollowed diligently by ax and fire from the tallest diamondwood tree that grows in the noted diamondwood forests on the lower slopes of Mount Awayawa, home of the firegods or so it is said.")
"What was all that?" said Broadman suspiciously.
"What did the innkeeper say?" said the little man.
Rincewind swallowed. "Broadman," he said. "Two mugs of your best ale, please."
"You can understand him?"
"Oh, sure."
"Tell him - tell him he's very welcome. Tell him breakfast is - uh - one gold piece." For a moment Broadman's face looked as though some cast internal struggle was going on, and then he added with a burst of generosity, "I'll throw in yours, too."
"Stranger," said Rincewind levelly. "If you stay here you will be knifed or poisoned by nightfall. But don't stop smiling, or so will I."
"Oh, come now," said the stranger, looking around. "This looks like a delightful place. A genuine Morporkean tavern. I've heard so much about them, you know. All these quaint old beams. And so reasonable, too."
================
První kniha Zeměplochy, kterou jsem četla anglicky. Přiznávám tu veřejně, že mi chvíli trvalo přiřadit si postavy k anglickým jménům a kupříkladu u téhle ukázky, ačkoli je na začátku knihy, mi při prvním čtení myslím ještě nedocházelo, že mám tu čest s Mrakoplašem. Je to vlastně pokus doplnit si vzdělání a dočíst úvodní knihy, které jsem předtím česky přeskočila. A je to báječné čtení, navíc se tak nějak určují pravidla pro všechny knihy příští. Vzala jsem si ji do letadla za jediným účelem - zlepšit si náladu a nenechat se myslet na smutky - a to tedy splnila dokonale. Píšu to jak suchařípa, ale je to opravdu vtipný.
neděle 17. dubna 2011
Nicolas Bouvier - Ryba-štír
Předevčírem, když jsem ukusoval svůj ranní krajíc, uvědomil jsem si najednou, že to on ujídá z mé pusy. Krev se drala ze zanícených dásní a vykreslovala konturu každého zubu, každého nervu, jako na nějaké vesaliovské skice. Vysoká horečka a ustavičné zvracení. Abych z tohohle města, kde se mi nic nedařilo, přece něco vytěžil, šel jsem si do dispensáře na severním předměstí - bezplatná péče - dát vyšetřit krev a plíce a vytrhnout dvě předem ztracené stoličky. Vysoká, sešlá, osleplá vila v zahradě, kterou příroda zvolna získává zpět do své moci. Našel jsem tam dva lékaře, dvě sestry, tři tucty rozjařených chrapounů prožraných roztodivnými chorobami, kteří se zřejmě rozhodli doklepat své dny tady, kde mají dostatek stravy a zajištěnou společnost a kde jim uleví, pokud je přímo nevyléčí. Malé švindlířské doupě mě po chvilce němého úžasu radostně uvítalo, jako by příchod bílého sáhiba zaručoval kvalitu služeb, jichž se jim tu dostane. Žádné formality, jen přívětivá rutina. Pozdě odpoledne jsou rentgeny pořízené přes den promítány přes zchátralý epidiaskop na prostěradlo: abychom měli jasno. Děravé plíce, rozcupované průdušky, páteře nahlodané osteoporózou. Z představení jsme se těšili společně, sledovali jsme tu přehlídku drobů a zpustošených tělesných schránek se všemi vzrušenými a pobavenými och!, ach!, pšt!, jako v kině. Do centra daleko a příležitostí k rozptýlení nemnoho. Když se objevily moje opulentní, sotva načaté měchy, jen s náznakem stínu, byly z toho málem ovace. Jako bych vystřihnul parádní sólíčko. Všichni ti neduživci se zkrátka radovali z toho, že jsem tak dobře vybavený, abych je přežil. Právě tuhle chvíli bezmezného triumfu, komplimentů a povzbudivých šťouchanců jsem si vybral k tomu, abych se odporoučel k zemi jako diva omráčená vůní květin...
================
Velmi volné pokračování novoročního Návodu k použití světa. Fakticky sice cesta po Ceylonu následovala hned po událostech popsaných v Návodu, ale autor knihu publikoval s téměř třicetiletým zpožděním, zejména proto, že je o cestovatelské deziluzi. Bouvier byl na Cejlonu sám, nedařilo se mu překonat chladný odstup domácích, zmáhalo ho vedro a beznaděj. Kniha snad nejlépe z těch, co znám, popisuje ten moment, kdy vám kdesi v hotelu v cizím státě dojde, že před sebou neutečete.
Tenká knížka je odzbrojující a upřímná, až dočtete Návod, pusťte se do téhle.
Nedělní prázdnota, plno možností, ale pro žádnou se nelze rozhodnout, stejně silně, jako se mi po nich přes týden stýská. Nakonec si většinou načuřeně čtu, jako dneska. Bouvier je tedy případný. Jdu si ty stesky psát někam jinam.
================
Velmi volné pokračování novoročního Návodu k použití světa. Fakticky sice cesta po Ceylonu následovala hned po událostech popsaných v Návodu, ale autor knihu publikoval s téměř třicetiletým zpožděním, zejména proto, že je o cestovatelské deziluzi. Bouvier byl na Cejlonu sám, nedařilo se mu překonat chladný odstup domácích, zmáhalo ho vedro a beznaděj. Kniha snad nejlépe z těch, co znám, popisuje ten moment, kdy vám kdesi v hotelu v cizím státě dojde, že před sebou neutečete.
Tenká knížka je odzbrojující a upřímná, až dočtete Návod, pusťte se do téhle.
Nedělní prázdnota, plno možností, ale pro žádnou se nelze rozhodnout, stejně silně, jako se mi po nich přes týden stýská. Nakonec si většinou načuřeně čtu, jako dneska. Bouvier je tedy případný. Jdu si ty stesky psát někam jinam.
Jennifer Egan - A Visit from the Goon Squad
"Look," Charlie tells Rolph, over the music. "The bird-watchers are watching us."
Mildred and Fiona are sitting on chairs beside the dance floor, waving at Rolph and Charlie in their long print dresses. It's the first time the children have seen them without binoculars.
"I guess they're too old to dance," Rolph says.
"Or maybe we remind them of birds," Charlie says.
"Or maybe when there are no birds, they watch people," Rolph says.
"Come on, Rolphus," Charlie says. "Dance with me."
She takes hold of his hands. As they move together, Rolph feels his self-consciousness miraculously fade, as if he is growing up right there on the dance floor, becoming a boy who dances with girls like his sister. Charlie feels it, too. In fact, this particular memory is one she'll return to again and again, for the rest of her life, long after Rolph has shot himself in the head in their father's house at twenty-eight: her brother as a boy, hair slicked flat, eyes sparkling, shyly learning to dance. But the woman who remembers won't be Charlie; after Rolph dies, she'll revert to her real name - Charlene - unlatching herself forever from the girl who dances with her brother in Africa. Charlene will cut her hair short and go to law school. When she gives birth to a son she'll want to name him Rolph, but her parents will still be too shattered. So she'll call him that privately, just in her mind, and years later, she'll stand with her mother among a crowd of cheering parents beside a field, watching him play, a dreamy look on his face as he glances at the sky.
"Charlie!" Rolph says. "Guess what I just figured out."
Charlie leans toward her brother, who is grinning with his news. He cups both hands into her hair to be heard above the thudding beat. His warm, sweet breath fills her ear.
"I don't think those ladies were ever watching birds," Rolph says.
================
Překvapení. Takhle kniha je vystavěná na zvláštním principu - představte si situaci, kdy postava v knize zmíní nějakou situaci z minulosti a vy si říkáte - to by mě zajímalo, jak to tehdy bylo. Otočíte stránku a další kapitola je přesně o tom. Nevím, jako to Jennifer Egan udělala, ale ve většině případů jsem poznala, který detail je ten správný, o čem bude následující kapitola. Vyprávění je meandrovité a přeskakuje v čase, ale je to v tomhle případě k prospěchu věci. Uvěřitelné, lidské a živé postavy (klišé, žejo, ale ještě jsem ho snad na tomhle blogu nenapsala, tak by vás teď mohlo spíš nalákat), a nejlépe si místy melancholickou náladu knihy myslím užijí ti, kteří hrají/hráli v kapele. Zkuste to.
Jeden obraz z knihy (mám to sem psát?) se mi v obměnách vybavoval několik dní, něco takového bych si přála někdy vymyslet.
Mildred and Fiona are sitting on chairs beside the dance floor, waving at Rolph and Charlie in their long print dresses. It's the first time the children have seen them without binoculars.
"I guess they're too old to dance," Rolph says.
"Or maybe we remind them of birds," Charlie says.
"Or maybe when there are no birds, they watch people," Rolph says.
"Come on, Rolphus," Charlie says. "Dance with me."
She takes hold of his hands. As they move together, Rolph feels his self-consciousness miraculously fade, as if he is growing up right there on the dance floor, becoming a boy who dances with girls like his sister. Charlie feels it, too. In fact, this particular memory is one she'll return to again and again, for the rest of her life, long after Rolph has shot himself in the head in their father's house at twenty-eight: her brother as a boy, hair slicked flat, eyes sparkling, shyly learning to dance. But the woman who remembers won't be Charlie; after Rolph dies, she'll revert to her real name - Charlene - unlatching herself forever from the girl who dances with her brother in Africa. Charlene will cut her hair short and go to law school. When she gives birth to a son she'll want to name him Rolph, but her parents will still be too shattered. So she'll call him that privately, just in her mind, and years later, she'll stand with her mother among a crowd of cheering parents beside a field, watching him play, a dreamy look on his face as he glances at the sky.
"Charlie!" Rolph says. "Guess what I just figured out."
Charlie leans toward her brother, who is grinning with his news. He cups both hands into her hair to be heard above the thudding beat. His warm, sweet breath fills her ear.
"I don't think those ladies were ever watching birds," Rolph says.
================
Překvapení. Takhle kniha je vystavěná na zvláštním principu - představte si situaci, kdy postava v knize zmíní nějakou situaci z minulosti a vy si říkáte - to by mě zajímalo, jak to tehdy bylo. Otočíte stránku a další kapitola je přesně o tom. Nevím, jako to Jennifer Egan udělala, ale ve většině případů jsem poznala, který detail je ten správný, o čem bude následující kapitola. Vyprávění je meandrovité a přeskakuje v čase, ale je to v tomhle případě k prospěchu věci. Uvěřitelné, lidské a živé postavy (klišé, žejo, ale ještě jsem ho snad na tomhle blogu nenapsala, tak by vás teď mohlo spíš nalákat), a nejlépe si místy melancholickou náladu knihy myslím užijí ti, kteří hrají/hráli v kapele. Zkuste to.
Jeden obraz z knihy (mám to sem psát?) se mi v obměnách vybavoval několik dní, něco takového bych si přála někdy vymyslet.
sobota 16. dubna 2011
Votěch Mašek, Markéta Hajská, Máša Bořkovcová - Albína
================Z trilogie O přibjehi mám jenom Albínu, ale další díly se po jejím přečtení dostaly na seznam knih k sehnání. Vpodstatě ilustrované vyprávění o osudech cikánky Albíny od puberty až do čtyřicítky, které se z velké části odehrává v blátivé osadě na východním Slovensku. Albína vychovává s mužem sedm dětí a sní o velké lásce, lakonické popisy (ať od samotné Albíny, nebo popovodňových humanitárních pracovníků a antropologů) toho, jak to v osadě chodí, byly pro mě nejsilnější částí příběhu. O tom, jak dopadne ta velká láska, si už musíte přečíst sami.
čtvrtek 14. dubna 2011
David Chang, Peter Meehan - Momofuku
I remember walking through the Greenmarket one day after we opened and thinking, "What the fuck would I do with Brussels sprouts?" We weren't busy then and we weren't working with much market produce.
Months later, when Brussels sprouts came back into season, we were letting the Greenmarket dictate a portion of our menu. I took their reappearance as sort of a challenge - we did stuff with almost everything that has a big season near us, so what would we do with Brussels sprouts? How were we gonna get people to eat Brussels sprouts without using bacon and chestnuts, like every other New American market-driven restaurant in the city?
They're just cabbages, I told myself. Being Korean, I thought, "Let's make kimchi out of them." That didn't work out so well. The centers were hard and raw when we tried pickling them whole, and shredding and pickling the sprouts just made for a soggy mess. So I knew we'd have to create a dish around them.
I didn't take me long to come around to the bacon thing - I usually do. We decided to roast them off - I love the dark sweetness and faint bitterness of well-charred Brussels sprouts - and toss them in some pureed kimchi, like a sauce, because Brussels sprouts, stinky little fuckers that they are, take really well to the funkiness of kimchi. Added in some bacon, 'cause bacon and Brussels sprouts just go together. It was good, but it looked not good. So we put a big bright pile of julienned carrots on top to give it some color, and away we went.
================
První kuchařka! :)
Omlouvá mě dlouhý den? Neomlouvá. Ale tahle kuchařka je víc deník o cestě k vlastní restauraci, než kniha receptů. David Chang musí být v reálu nesnesitelný, ale jeho zaujetí je mimořádné a spolu s druhým autorem ho dokázali přesvědčivě popsat, přičemž zachovali zřejmě Changův specifický vyjadřovací styl (ukázka). Spousta receptů trvá tři dny a nemáte-li rádi vepřové sádlo a kvašené okurky, nebudete moct vyzkoušet ani polovinu, zároveň je to skvělá výzva a mě osobně baví pouštět se do Changových troufalostí. Ať žije slanina!
Months later, when Brussels sprouts came back into season, we were letting the Greenmarket dictate a portion of our menu. I took their reappearance as sort of a challenge - we did stuff with almost everything that has a big season near us, so what would we do with Brussels sprouts? How were we gonna get people to eat Brussels sprouts without using bacon and chestnuts, like every other New American market-driven restaurant in the city?
They're just cabbages, I told myself. Being Korean, I thought, "Let's make kimchi out of them." That didn't work out so well. The centers were hard and raw when we tried pickling them whole, and shredding and pickling the sprouts just made for a soggy mess. So I knew we'd have to create a dish around them.
I didn't take me long to come around to the bacon thing - I usually do. We decided to roast them off - I love the dark sweetness and faint bitterness of well-charred Brussels sprouts - and toss them in some pureed kimchi, like a sauce, because Brussels sprouts, stinky little fuckers that they are, take really well to the funkiness of kimchi. Added in some bacon, 'cause bacon and Brussels sprouts just go together. It was good, but it looked not good. So we put a big bright pile of julienned carrots on top to give it some color, and away we went.
================
První kuchařka! :)
Omlouvá mě dlouhý den? Neomlouvá. Ale tahle kuchařka je víc deník o cestě k vlastní restauraci, než kniha receptů. David Chang musí být v reálu nesnesitelný, ale jeho zaujetí je mimořádné a spolu s druhým autorem ho dokázali přesvědčivě popsat, přičemž zachovali zřejmě Changův specifický vyjadřovací styl (ukázka). Spousta receptů trvá tři dny a nemáte-li rádi vepřové sádlo a kvašené okurky, nebudete moct vyzkoušet ani polovinu, zároveň je to skvělá výzva a mě osobně baví pouštět se do Changových troufalostí. Ať žije slanina!
středa 13. dubna 2011
Jiří Vaněk - Sebedrás
Sobotní večer patří v Dalešicích promítání amatérského videozáznamu ze stého výročí místního spolku dobrovolných hasičů. Dvouhodinová nesestříhaná kazeta natočená roztřesenou rukou patří k nejzásadnějším zážitkům víkendu (spolu s návodem z časopisu Moravskobudějovicko na čistý pomerančový nápoj skládající se z vymačkaných pomerančů a umělého sladidla).
Světa kraj za mnou vyrazí i Gymnazián se svojí milou; chvíli sarkasticky komentují hadice na plátně a já mám trochu strach, že dostaneme přes držku. Harry nás totiž varoval, že v tomhle kraji jenom nožem anebo sekerou, třeba konzumace marihuany se tu prý trestá máčením v koši v blízké přehradě. Nakonec nám zmínění seberou auto, se kterým jsme přijeli, dají nám jiné a zmizí do tmy.
Harry je Žíhané sympatický, ale nad Gymnaziánem a jeho slečnou ohrnuje nos, na což už jsem docela zvyklý. Jí totiž nevoní většina mých kamarádů. Jí totiž nevoní většina lidí. (Sama ale o chválu stojí; když zmíním, že se mne kdosi, kdo nás spolu potkal, ptal, kdo byla ta krásná slečně, pyšně se nakrucuje).
Jenže tyhle patricijské sklony (říkal jsem vám vlastně, že Žíhaná je křestním jménem Ulrike a je potomkem německé šlechty?) se pak zase podivně přetaví v její touhu po dobrodružství (zároveň tak neslučitelnou s její prazvláštní potřebou vlastně moc nevycházet ze své obrazárny v domě, kde chodí kočky po římse na návštěvu do cizích bytů).
Jako když přelézá polorozbořený plot s představou, že za ním už jsou chladící věže, a já sice vím, že nejsou, ale nekazím jí její dychtivou radost.
Nebo jako když považuje můj předpůlnoční nápad, že půjdeme zpátky zase skoro patnáct kilometrů pěšky, za výborný. Celou cestu nás povede Jupiter a já vím, že všechno se stane dneska v noci. Všechno, nebo aspoň něco.
================
Kdo znáte Fiksu Pojkův blog, už jste polovinu knihy četli, tak jako já, předtím, než ke mě knížka doputovala (oklikou přes San Francisco). Bála jsem se trochu, jak to bude fungovat, ale krátké kapitoly se zabijáckýma pointama mají svůj účinek, i když jdou jedna za druhou. Pro mě ovšem tahle knížka nejvíc znamená připomenutí toho pocitu, když je pozdě v noci, člověk stojí sám v kuželu světla a zdá se mu, že právě teď se věci dějou. Že se stane něco zásadního.
A opravdu se mi zastesklo po Praze.
Světa kraj za mnou vyrazí i Gymnazián se svojí milou; chvíli sarkasticky komentují hadice na plátně a já mám trochu strach, že dostaneme přes držku. Harry nás totiž varoval, že v tomhle kraji jenom nožem anebo sekerou, třeba konzumace marihuany se tu prý trestá máčením v koši v blízké přehradě. Nakonec nám zmínění seberou auto, se kterým jsme přijeli, dají nám jiné a zmizí do tmy.
Harry je Žíhané sympatický, ale nad Gymnaziánem a jeho slečnou ohrnuje nos, na což už jsem docela zvyklý. Jí totiž nevoní většina mých kamarádů. Jí totiž nevoní většina lidí. (Sama ale o chválu stojí; když zmíním, že se mne kdosi, kdo nás spolu potkal, ptal, kdo byla ta krásná slečně, pyšně se nakrucuje).
Jenže tyhle patricijské sklony (říkal jsem vám vlastně, že Žíhaná je křestním jménem Ulrike a je potomkem německé šlechty?) se pak zase podivně přetaví v její touhu po dobrodružství (zároveň tak neslučitelnou s její prazvláštní potřebou vlastně moc nevycházet ze své obrazárny v domě, kde chodí kočky po římse na návštěvu do cizích bytů).
Jako když přelézá polorozbořený plot s představou, že za ním už jsou chladící věže, a já sice vím, že nejsou, ale nekazím jí její dychtivou radost.
Nebo jako když považuje můj předpůlnoční nápad, že půjdeme zpátky zase skoro patnáct kilometrů pěšky, za výborný. Celou cestu nás povede Jupiter a já vím, že všechno se stane dneska v noci. Všechno, nebo aspoň něco.
================
Kdo znáte Fiksu Pojkův blog, už jste polovinu knihy četli, tak jako já, předtím, než ke mě knížka doputovala (oklikou přes San Francisco). Bála jsem se trochu, jak to bude fungovat, ale krátké kapitoly se zabijáckýma pointama mají svůj účinek, i když jdou jedna za druhou. Pro mě ovšem tahle knížka nejvíc znamená připomenutí toho pocitu, když je pozdě v noci, člověk stojí sám v kuželu světla a zdá se mu, že právě teď se věci dějou. Že se stane něco zásadního.
A opravdu se mi zastesklo po Praze.
