Marjane Satrapiová - Persepolis

================
Fotka není z nejlepších. Komiks je skvělý. I když vyznívá tak nějak do ztracena. Ale má vtip, nadhled a když jsem ho četla v nekonečné frontě na americké ambasádě v Praze, koukali mi přes rameno aspoň tři další lidi. Stejnojmenný film lze taky víc než doporučit, rozhýbání obrázkům prospělo. Dnes stručně, zítra líp.

Fernando Pessoa - Kniha neklidu

Hodiny vzadu v domě - zcela pustém, jelikož všichni spí - zvolna upouštějí čtverý jasný zvuk čtyř hodin ráno. Ještě nespím, ani nedoufám, že usnu. Aniž by mi co zaměstnávalo mysl a bránilo mi tak ve spánku, nebo aniž by mi co tížilo tělo a tím mě zneklidňovalo, ležím ve stínu, který se v nejasném měsíčním svitu pouličních luceren zdá ještě opuštěnější, v umrtveném tichu svého cizího těla. Nedokážu myslet, jak se mi chce spát, ani nedokážu cítit, jak nemůžu usnout.
Všechno kolem mě je nahý, abstraktní vesmír, složený z nočních záporů. Dělím se mezi únavu a neklid a pocitem těla se nakonec dotknu jakéhosi metafyzického poznání tajemství věcí. Občas mi ochabne duše, a to pak se mi beztvaré detaily každodenního života vznášejí na povrchu vědomí a já na té hladině nespavosti dělám účetní zápisy. Jindy se vytrhnu z polospánku, v němž jsem ustrnul, a nejasné obrazy nechtěně poetického zbarvení defilují v nehlučné podívané před mou nepozorností. Mám jen přivřené oči. Zastřený pohled mi vroubí světlo přicházející z dálky; jsou to pouliční světla rozsvícená dole v opuštěných koutech ulice.
Ustat, spát, nahradit tohle přerušované vědomí čímsi lepším, melancholickým, šeptem sdělovaným někomu, kdo by mě neznal!... Ustat, plynout s proudem, s přílivem a odlivem širého moře na březích rýsujících se v noci, v níž by se doopravdy spalo!... Ustat, být neznámým a vnějším pohybem větví ve vzdálených alejích, lehkým padáním listí, vnímaným spíš skrze zvuk než pohyb, v dáli vysoko vystříklým mořem, vší neurčitostí nočních zahrad, ztracených v nepřetržitých houštinách, přirozených bludištích temnot!... Ustat, konečně skončit, avšak čímsi, co přežívá, být stránkou v knize, kadeří rozpuštěných vlasů, zachvěním divokého vína u pootevřeného okna, nicneříkajícími kroky na drobném štěrku v zákrutu cesty, rozplynulým kouřem usínající vši, zapomenutím vozkova biče u ranní cesty... Nesmyslem, chaosem, smazáním - vším, jen ne životem...
A tak po svém prospávám beze spánku a odpočinku tenhle domnělý vegetativní život a pod mými nepokojnými víčky se jako klidná pěna na špinavém moři vznáší vzdálený odlesk němých pouličních luceren.

================
Jedna z mých Top10, all-time-favourite, dosmrtismrťoucí oblíbená atd. Přivezla jsem si ji hned při první cestě do USA, od té doby otevřela mnohokrát. Znám ji z Portugalska, tam jsme si byly asi nejblíž. Výše opsaná ukázka je moje druhé nejmilejší místo v celé knize, první si s dovolením nechám pro sebe.
Varování - téměř se nedá číst souvisle. Text nevznikl jako souvislá kniha, ale jako soubor krátkých textů (resp. našla se truhla plná papírů), z nichž jednotliví překladatelé vybírají pokaždé něco jiného. I v češtině existují dvě vydání, starší kratší a novější delší (obojí ve vynikajícím překladu Pavly Lidmilové). Kniha neklidu, nespavosti, nočních poutí kolem vlastní hlavy, nechte se rozebrat na kousíčky a pomalu sestavovat. Dávkujte opatrně. Opisujte do dopisů. Nechte působit.

Pavlína Brzáková - Až odejdu za horu

ŠAMAN A SOUD

To byl poslední soud v Tuře. Chytili šamana. Byl znalej různejch věcí. Chytili ho, zavřeli v jednom srubu, kterej tam byl jako vězení. Mladej už nebyl, ale síly měl pořád dost. Seděl ve vězení, staženej řemenama.
Přede dveřma stál jeden takovej, kterej ho měl hlídat. Občas nakouknul malým okýnkem dovnitř. V noci ale nic neviděl. Tak tam ani nekoukal. Ráno se vyděsil.
Šaman stál před ním a smál se. Smál se. Doslova se mu chechtal do očí. Tak se ten šaman smál.
Tak ho zase svázali, ještě pevnějc. A zavřeli ho tam, kde byl předtím. Druhej den hlídal někdo jinej. Ale ráno, když bylo světlo, stál šaman zase před srubem, rozvázanej, a smál se. A smál.
Dal se chytit, vůbec se nebránil. Mysleli si, že dveře jsou odemčený, ale zámek tam visel zvenčí. A byl neporušenej. Nikdo nevěděl, jak se ten šaman dostal ven. Jenom se říkalo, že mu pomáhali duchové.
Tak to pokračovalo dál, každej den. Ve dne ležel svázanej na suchý trávě, přes noc se nějak dostal ven. Ráno stál před srubem zas a smál se. Byl veselej, jako by věděl, že se mu nic nemůže stát. Jako by nevěděl, co všechno mu hrozí,
Pak přišel ten soud. Šamana přivedli do dřevěnýho domu. Tam seděl soudce a ještě tam byla spousta dalších lidí. Bezvýznamnejch čumilů. Něco po něm chtěli. Stařík se posadil na dřevěnou lavici a soudce vůbec neposlouchal. Divně se usmíval.
Soudce mu přikázal, aby přistoupil blíž. Šaman šel. Stál. Stál tam s rukama u těla. Pak je zdvihnul. Nikdo nevěděl, jak se to vlastně stalo. Z podpaží mu vyskočili dva medvědi. Vztyčili se na zadních nohách a pomalu se blížili tam, kde seděl ten soudce a jeho lidi. Šli blíž. A blíž. Šaman zatím stál a jen se koukal. Pořád s tím svým podivným úsměvem. Neřek ani slovo. Všichni byli hrůzou ztuhlý. Medvědi zařvali a zůstali stát, přešlapovali na místě.
Pak se šaman otočil. Pomalu odcházel pryč. Nikdeo k němu nemoh. To skrz ty medvědy. Nikoho nepustili, jen se dívali, stále vztyčený na zadních nohách a kolíbali se. Šaman si otevřel dveře a vyšel ven. Nikdo se ho nepokusil zadržet. Šel pryč z vesnice, která se k němu tak zachovala. Šel do tajgy. Tam byl jinej svět. Od tý doby ho už nikdy nikdo neviděl. V moc šamanů bylo úředně zakázáno věřit.
Medvědi čekali dlouho. Pak i oni spustili tlapy na zem. Obrátili se a pomalu opustili ten dřevěnej dům. I oni se vrátili do tajgy.

================
Medvědi. Všude vykládám, jak se jich bojím, ale každý, kdo se mnou byl někdy na výletě, pozná, jak jsem jimi zároveň fascinovaná, hledám všemožný zmínky o nich a příběhy obzvlášť. Knížku Pavlíny Brzákové jsem měla v knihovně dlouho, aniž bych ji otevřela a připomněl mi ji teprve nedávno Wu svojí recenzí Cest na Sibiř Martina Ryšavého. Tak jsem si ji vzala jeden den na cestu do práce, a už zůstala zaseknutá na háčku příběhů z tajgy, příběhů o medvědech, šamanech, zaříkání. Dokonalá kombinace.
Znáte nějakou dobrou knihu o medvědech?

Haruki Murakami - Kafka on the Shore

Oshima climbs into his Miata and flips on the headlights. As he steps on the gas, pebbles shoot up, scraping the bottom of the car. He backs up, then turns around to face the road. He raises his hand in farewell, and I do the same. The brake lights are swallowed up in darkness, the sound of the engine fading. Then it’s completely gone, and the silence of the forest takes over.
I go back into the cabin and bolt the door shut from the inside. Like it was lying in wait for me, silence wraps itself around me tightly once I’m alone. The night air’s so cold it’s hard to believe it’s early summer, but it’s too late to light the stove. All I can do is crawl inside my sleepig bag and get some sleep. My mind’s a little spacey from lack of sleep and my muscles ache from bouncing around in the car so long. I turn down the light on the lamp. The room dims as the shadows that fill the corners grow more intense. It’s too much trouble to change clothes, so I crawl into my sleeping bag with my jeans and jacket on.
I close my eyes but can’t fall asleep, my body dying for rest while my mind’s wide awake. A bird occasionally breaks the silence of the night. Other sounds filter in too, things I can’t identify. Something trampling on fallen leaves. Something heavy rustling the branches. The sound of a deep breath. The occasional ominous creak of floorboards on the porch. They sound like they’re right near the cabin, an army of invisible creatures that populates the darkness and has me surrounded.

================
Zpátky po dovolené. Na zpoždění nemyslím, to bych se na to mohla rovnou vykašlat a to nechci. Dám si ještě šanci. A ne že by to nebyla inspirativní krajina, jen pro samý život nebyl čas na psaní. Přivezla jsem si Kerouaca, co jiného si taky člověk má koupit ve slavném City Lights Bookstore.
Kafka (česky jako Kafka na pobřeží). Podle mě úžasně propracovaná kniha. Dvě hlavní linie se střídají po kapitolách, nejdřív zdánlivě nesouvisející, postupně se víc a víc propojují, až se ve finále propletou úplně. Murakami jako obvykle nic moc nevysvětluje, vylož si sám, dostavěj si sám. Bude vás to bavit, přísahám.
Už při prvním čtení se mi nejvíc líbily kapitoly z chaty v lesích. Osamělost, tma, zesílení všeho zvuku, trochu jako pocit z letního tábora, trochu jako Blair Witch project. Bála jsem se při čtení strašně, zajímalo by mě, jestli to tak působí i na jiné.

George Orwell - 1984

The phrase „our new, happy life“ recurred several times. It had been a favorite of late with the Ministry of Plenty. Parsons, his attention caught by the trumpet call, sat listening with a sort of gaping solemnity, a sort of edified boredom. He could not follow the figures, but he was aware that they were in some way a cause for satisfaction. He had lugged out a huge and filthy pipe which was already half full of charred tobacco. With the tobacco ration at a hundred grams a week it was seldom possible to fill a pipe up to the top. Winston was smoking a Victory Cigarette which he held carefully horizontal. The new ration did not start till tomorrow and he had only four cigarettes left. For the moment he had shut his ears to the remoter noises and was listening to the stuff that streamed out of the telescreen. It appeared that there had even been demonstrations to thank Big Brother for raising the chocolate ration to twenty grams a week. And only yesterday, he reflected, it had been announced that the ration was to be reduced to twenty grams a week. Was it possible, that they could swallow that, after only twenty-four hours? Yes, they swallowed it. Parsons swallowed it easily, with the stupidity of an animal. The eyeless creature at the other table swallowed it fanatically, passionately, with a furious desire to track down, denounce and vaporize anyone who should suggest that last week the ration had been thirty grams. Syme, too – in some more complex way, involving double-think – Syme swallowed it. Was he, then, alone in the possession of a memory?

================
Pozůstatek mých občasných protiamerických nálad. Je to pořád geniální kniha, člověk si říká, jak to všechno zná a pak ji otevře po čase a zjistí, že je daleko lepší, než si to pamatoval. A diví se a raduje. Člověk Ofélie.
Ten samý člověk dnes rozhání bouře, oslavuje obřími margaritami jednu čerstvou paní inženýrku a čte další skvělou knihu.