neděle 26. června 2011

Fernando Pessoa - Kniha neklidu

Hodiny vzadu v domě - zcela pustém, jelikož všichni spí - zvolna upouštějí čtverý jasný zvuk čtyř hodin ráno. Ještě nespím, ani nedoufám, že usnu. Aniž by mi co zaměstnávalo mysl a bránilo mi tak ve spánku, nebo aniž by mi co tížilo tělo a tím mě zneklidňovalo, ležím ve stínu, který se v nejasném měsíčním svitu pouličních luceren zdá ještě opuštěnější, v umrtveném tichu svého cizího těla. Nedokážu myslet, jak se mi chce spát, ani nedokážu cítit, jak nemůžu usnout.
Všechno kolem mě je nahý, abstraktní vesmír, složený z nočních záporů. Dělím se mezi únavu a neklid a pocitem těla se nakonec dotknu jakéhosi metafyzického poznání tajemství věcí. Občas mi ochabne duše, a to pak se mi beztvaré detaily každodenního života vznášejí na povrchu vědomí a já na té hladině nespavosti dělám účetní zápisy. Jindy se vytrhnu z polospánku, v němž jsem ustrnul, a nejasné obrazy nechtěně poetického zbarvení defilují v nehlučné podívané před mou nepozorností. Mám jen přivřené oči. Zastřený pohled mi vroubí světlo přicházející z dálky; jsou to pouliční světla rozsvícená dole v opuštěných koutech ulice.
Ustat, spát, nahradit tohle přerušované vědomí čímsi lepším, melancholickým, šeptem sdělovaným někomu, kdo by mě neznal!... Ustat, plynout s proudem, s přílivem a odlivem širého moře na březích rýsujících se v noci, v níž by se doopravdy spalo!... Ustat, být neznámým a vnějším pohybem větví ve vzdálených alejích, lehkým padáním listí, vnímaným spíš skrze zvuk než pohyb, v dáli vysoko vystříklým mořem, vší neurčitostí nočních zahrad, ztracených v nepřetržitých houštinách, přirozených bludištích temnot!... Ustat, konečně skončit, avšak čímsi, co přežívá, být stránkou v knize, kadeří rozpuštěných vlasů, zachvěním divokého vína u pootevřeného okna, nicneříkajícími kroky na drobném štěrku v zákrutu cesty, rozplynulým kouřem usínající vši, zapomenutím vozkova biče u ranní cesty... Nesmyslem, chaosem, smazáním - vším, jen ne životem...
A tak po svém prospávám beze spánku a odpočinku tenhle domnělý vegetativní život a pod mými nepokojnými víčky se jako klidná pěna na špinavém moři vznáší vzdálený odlesk němých pouličních luceren.

================
Jedna z mých Top10, all-time-favourite, dosmrtismrťoucí oblíbená atd. Přivezla jsem si ji hned při první cestě do USA, od té doby otevřela mnohokrát. Znám ji z Portugalska, tam jsme si byly asi nejblíž. Výše opsaná ukázka je moje druhé nejmilejší místo v celé knize, první si s dovolením nechám pro sebe.
Varování - téměř se nedá číst souvisle. Text nevznikl jako souvislá kniha, ale jako soubor krátkých textů (resp. našla se truhla plná papírů), z nichž jednotliví překladatelé vybírají pokaždé něco jiného. I v češtině existují dvě vydání, starší kratší a novější delší (obojí ve vynikajícím překladu Pavly Lidmilové). Kniha neklidu, nespavosti, nočních poutí kolem vlastní hlavy, nechte se rozebrat na kousíčky a pomalu sestavovat. Dávkujte opatrně. Opisujte do dopisů. Nechte působit.

5 komentářů:

Perrun řekl(a)...

Taky si rikam, jestli tuhle knihu nekdy prectu celou.. cas od casu nahodne rozevru, kousek prectu a necham rezonovat..jedno je vsak jiste, kdo se do slov jednou ponori, uz nikdy nebude tak klidny jako predtim :-)

Ofelie řekl(a)...

Perrun: Je to tak. Navíc, nikde není psáno, že se musí knihy číst jen od začátku do konce. Třeba budeš ještě po letech objevovat zasuté odstavce.

je to jednoduché: řekl(a)...

Šílená kniha. Znova a znova se vracím a ztrátcím když hledám něco, co v tu chvíli děsně chci najít (a opsat:) a skoro nikdy nenajdu ten odstavec, co jsem chtěla a vždycky přesto narazím na něco, co zapadne tam, kam má.

je to jednoduché: řekl(a)...

a neovládám čárkování

Ofelie řekl(a)...

potichu: znáš tu hru, kdy se věští tak, že otevřeš knihu na náhodném místě a přečteš první větu, kterou uvidíš? Takové věštby z Pessoy jsou mocné.

Okomentovat