neděle 21. srpna 2011

Olga Tokarczuková - Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

Účastníci schůze se vrátili k chaotické diskusi. Někdo opět připomněl loňský případ bestie z krakovského venkova. A bál ve zbrojnici, která stojí na kraji největšího lesa v širokém okolí, prostě není dobrý nápad.
"Pamatujete, jak v září televize vysílala hon na to tajemné zvíře, který zorganizovala policie někde u Krakova? Někdo z té vesnice náhodou natočil utíkající šelmu, pravděpodobně mladého lva," říkal vzrušeně muž. Měla jsem pocit, že jsem ho potkala v domě Velké nohy.
"Prosím tě, to je nesmysl. Lev? Tady?" řekl muž v khaki oblečení.
"To nebyl lev, ale mladý tygr," odvětila paní Jehla; tak jsem si ji nazvala, protože byla vysoká a nervózní a místním ženám šila rafinované šaty, takže se k ní to jméno výborně hodilo. "Viděla jsem to v televizi."
"Má pravdu, nech ho domluvit," zvolaly pobouřeně ženy.
"Dva dny ho hledali policajti, lva nebo tygra, zvíře, měli vrtulníky a protiteroristickou jednotku, vzpomínáte? To všechno stálo půl milionu a nenašli ho."
"Myslíte, že se sem přestěhoval?"
"Prý zabíjel jedním úderem tlapy."
"Trhal jim hlavy."
"Čupakabra," pronesla jsem.
Na chvíli zavládlo ticho. Dokonce i Hlušci přestali mluvit a podívali se na mě.
"Co je to čupakabra?" zeptala se znepokojeně Jehla.
"Tajemné zvíře, které není možné lapit. Zvíře mstitel."
Pak náhle začali všichni najednou mluvit. Viděla jsem, že Mátoha znervózněl. Mnul si ruce, jako by chtěl vstát a uškrtit prvního, na koho narazí. Bylo jasné, že schůze skončila a že už nikdo není schopen zjednat pořádek. Měla jsem výčitky svědomí, že jsem vůbec Čupakabru zmínila, ale co, i já jsem vedla svou vlastní kampaň.
Ne, ne, lidé v naší zemi se nedokážou nikdy spojit a vytvořit společenství, ani pod vlajkou s pravákem ve znaku. Je to země neurotických individualistů, z nichž každý, kdo se ocitne mezi jinými lidmi, začíná poučovat, kritizovat, urážet a okázale dokazovat svou nadřazenost.
Myslím, že v Česku je to úplně jiné. Tam lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. I kdyby chtěli, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám.

================
Není to zajímavý? Ty poslední dvě věty?
Jinak trochu matu ukázkou, kniha je především napínavý román s velmi zvláštní hlavní hrdinkou. Za celou dobu jsem nedokázala určit její věk, chvílemi třicet a pak zase sedmdesát, a sympatizovala s ní taky jen občas. Taková zvláštní neurčitost je ostatně pro knihu velmi charakteristická, asi dvakrát jsem ji chtěla kvůli tomu odložit, ale najednou začalo všechno dostávat spád a závěr jsem přečetla na jeden nádech. Je to thriller o vesnici a zvířatech, i když to zní divně. Po dočtení nebudete mít rádi myslivce a zatoužíte si přečíst Blakea.
I travel'd thro' a Land of Men
A land of Men & Women too,
And heard & saw such dreadful things
As cold Earth wanderers never knew

Tak já jdu.

čtvrtek 18. srpna 2011

Claire Keegan - Antarctica


"How's the bantam?" is the first thing I say when I meet Slapper Jim. He laughs a big, red laugh that sounds like the beginning of something. He has plump lips and blond hair, and standing beside him is like standing in the shade. He's as big as a wardrobe. I want to open all his shirt buttons and look inside. "Haw" is the word he uses all the time.
"Who's this bantam now, haw?" Sounds like he's talking down a well.
My father sits at the head of the table and rubs a wedge of tobacco between his palms and packs his pipe. He has no teeth to distract the smile away from his eyes.
"Ma says your one is like a bantam," I say.
"Haw?"
"Do ya leave her sitting on the nest all week?"
"Maybe she's not nesting at all."
"Pluck her."
The bantam jokes went on until the end. The hatching, plucking, sideways-looking, gawky jokes carried us through summer and beyond.
Slapper doesn't wear a belt. When he pulls his trousers up, the hems don't reach his ankles. On real wet days, the men stay home and do odd jobs around the yard. They fence, pare sheep's feet, weld bits and pieces. On Saturdays Eugene watches Sports Stadium and bites his nails. I help Slapper split the sticks. I am a girl who knows one end of a block from the other, know to place it on the chopping block the way it grows, make it easier for Slapper. But I don't suppose it would make any difference. That ax comes down and splits it open every time, knots or no knots. Even the holly, which my father calls "a bitch of a stick to split," breaks open under his easy strike. We have a rhythm going: I put them up; he splits them open. With other people, I take my hand away fast, but not with the Slapper Jim. He and I are like two parts of the same machine, fast and smooth. We trust each other. And always he gives his waistband a little tug when I'm putting them up, and that waistband slides down with every swing of the ax.

================
První, nejtemnější knížka Claire Keeganové. Musela jsem čtení asi dvakrát přerušit, a začíst se do něčeho jiného, abych se srovnala, její neústupné trvání na tom, že se musím postavit svým nočním můrám, mělo silné následky. Rovnou vám to prozradím, žádný happyend se nekoná, konat nebude. Povídky jsou drsné, ani slovo navíc, a z některých se vám bude ježit srst. Čímž chci naznačit, že je to dokonalá kniha, přes všechno popsané není beznadějná, nebo laciná, hrůza v ní popsaná není samoúčelná.. Zase jedna jen pro odvážné, ale doporučuju bez zaváhání.

středa 3. srpna 2011

Jiří Kolář - Návod k upotřebení

44 | Pochod

Postav se do rohu místnosti
zavři oči
počítej do sta
otevři oči
a vykroč levou nohou
do protějšího rohu tak
aby ti tato cesta
aniž usedneš
ulehneš nebo porušíš směr
trvala nejméně hodinu
Alespoň v heslech
zaznamenej vše
co tě za celou dobu napadne
nebo vyvstane z paměti

33 | Pocta T. S. E.

Vyškrtej nebo podškrtej
v jakémkoli časopise
slova
nějaké písničky
návodu modlitby proslovu
vyhlášky dopisu nebo básně

================
Tuhle knihu jsem dostala na první cestu do USA a prý je proti smutku. Dárkyně maminka dobře ví, jak mám ráda návody, postupy a seznamy. A tak když je mi neveselo, třeba jako dnes, pročítám Návod, sepisuju další seznamy a rovnám si hlavu. Funguje to. Kolářovy návody jsou vyzývavé, nutí mě dívat se na věci jinak (přece to nezničím! nebo že bych to vážně roztrhala?) a provádět neobvyklosti. Provádějte taky!

neděle 31. července 2011

Paul Auster - City of Glass

As for Quinn, there is little that need detain us. Who he was, where he came from, and what he did are of no great importance. We know, for example, that he was thirty-five years old. We know that he had once been married, had once been a father, and that both his wife and son were now dead. We also know that he wrote books. To be precise, we know that he wrote mystery novels. These works were written under the name of William Wilson, and he produced them at the rate of about one a year, which brought in enough money for him to live modestly in a small New York apartment. Because he spent no more than five or six month on the novel, for the rest of the year he was free to do as he wished. He read many books, he looked at paintings, he went to the movies. In the summer he watched baseball on television; in the winter he went to the opera. More than anything else, however, what he like to do was walk. Nearly every day, rain or shine, hot or cold, he would leave his apartment to walk through the city - never really going anywhere, but simply going wherever his legs happened to take him.
New York was an inexhaustible space, a labyrinth of endless steps, and no matter how far he walked, no matter how well he came to know its neighborhoods and streets, it always left him with the feeling of being lost. Lost, not only in the city, but within himself as well. Each time he took a walk, he felt as though he were leaving himself behind, and by giving himself up to the movement of the streets, by reducing himself to a seeing eye, he was able to escape the obligation to think, and this, more than anything else, brought him a measure of peace, a salutary emptiness within. The world was outside of him, around him, before him, and the speed with which it kept changing made it impossible for him to dwell on any one thing for very long. Motion was of the essence, the act of putting one foot in front of the other and allowing himself to follow the drift of his own body. By wandering aimlessly, all places became equal, and it no longer mattered where he was. On his best walks, he was able to feel that he was nowhere. And this, finally, was all he ever asked of things: to be nowhere. New York was the nowhere he had built around himself, and he realized that he had no intention of ever leaving it again.

================
Tuhle knížku mi doporučila milá prodavačka v knihkupectví, když jsem se chystala na svoji první cestu do New Yorku, a já se jí za to od té doby uctivě ukláním. První díl tzv. Newyorské trilogie, strohý, tajemný a napínavý, taková černočerná záhada, hltala jsem to po kavárnách a bála se a na procházkách hledala svoje vlastní tajná poselství. New York Austerových knih mi bude už vždycky trochu připomínat Gotham City. Máte svoje vztahy kniha-město?

Mám nachystané ukázky, jen napsat doporučení, možná budu trochu přeskládávat pořadí, a doplňovat starší, chybějící Moly. A teď běžím psát do deníku, dnešní den stojí za zaznamenání.

Nicolas Bouvier - Deník z Aranu a jiných míst

Strýc mi řekl: "Půjdete-li se projít, vezměte s sebou černého psa, jmenuje se Alabar, toho tu nikdo nepřejede."
Synovec mi řekl: "To je taky nápad, vypravit se sem v zimním marastu, když koncem května tady máme třicet pět odrůd orchidejí a divokých sasanek a devatenáct druhů včel. A teď... nic, vůbec nic. Jíme v osm hodin, vyhovuje vám to?" Vyhovovalo mi to. A nápad ocitnout se tady nevzešel z mé hlavy.
Nic je pochybné slovo, které nic neznamená. Nic mi vždycky nasadí brouka do hlavy. Že počasí tyhle ostrovy na čas uspalo, ještě neznamená, že přestaly existovat. Ten můj je stále na mapě i s jeho osmi sty obyvateli, i když se jak humrové zavrtávají do svých chalup, aby zapudili nervovou slabost, která se vás zmocní po pár dnech neutuchajícího větru.
Nabalený jako eskymák jsem se vydal zjistit, z čeho tu ono nic sestává. Tma vzlíná ze země jak inkoustová skvrna, nikde jediné světlo, temnota zdí ještě hlubší než temnota okolních luk. Vítr silný, že by porazil vola, pěsti mrznou v kapsách. Alabar se mnou nedošel daleko: to nic mu neříkalo nic, co by za něco stálo. Udělal čelem vzad a zaškrabal na dveře. Ihned se otevřely. Hledal jsem poustevnu svatého Endy, jehož žáci založili Sankt Gallen a naučili nás, tehdejší neotesance, znamenat se křížem, vzdávat díky, zpívat neumy, iluminovat rukopisy zdobnými majuskulemi, z nichž se řinou pletencové ornamenty, ptáci nohové, hlohové ratolesti a jednorožci. Podle mapy by to doupě mělo být přesně dvě stě metrů východně od domu. Tehdy večer jsem ho samozřejmě nenašel, za dne je to nízký krtičinec porostlý mechem, tak prostinký, že vedle něj pastevecké boudy v Gordes vypadají jako zámky z pohádek. Ale v rohu svíraném dvěma zídkami jsem - když si oči zvykly na tmu - uviděl skrčenou matnou siluetu. Byl to bílý valach, tak veliký a strnulý, že jsem zprvu pomyslel na obří podobiznu zanechanou tu nějakou bájnou Atlantidou, o níž archeologové nemají zdání, podobiznu, již zimní větry zbavily lišejníků a korýšů a vycizelovali je do uhlazenosti a dokonalosti opalinového skla. Našel si nejlépe krytý kout a s čumákem nalepeným na hrudi se nehýbal, aby mu byla co nejmenší zima. To je taky nápad, nechat koně napospas šlehajícímu větru, a k tomu bez kobyly, která by ho zahřála! Podobně nesmyslný jako nápad vydat se nazdařbůh hledat poustevnu světce, který je už čtrnáct století po smrti, a cestou přelézat zídky vyskládané z kamenů, které se rozpadají a člověk je musí vyrovnávat zpět. Zrovna jsem se kradl přes jeho výspu, když jsem zaslechl těžký dusot. Málem mě zvedl ze země, jak mi zabořil nozdry do podpaží: předloktí velikosti úlu, k tomu ta ohromná, naléhavá přítomnost a čumák rejdící v teple jak kančí rypák mě, stébélko slámy, vyprovodil až k silnici a zanechal mi na kabátu lesklé stopy hlenu, které se právě snažím dostat pryč. Jeho bych se žádným znamením kříže ani druidským kropáčem nezbavil. Vyvedl mě k zídce lemující cestu, nažďuchal mě k ní hlavou jako nějaký hadr a šel si po svých.

================
Každé čtvrtletí jednoho Bouviera. Tahle knížka je tenká, ale intenzivní, Bouvier v horečkách zkoumá Aranské nic na sedmdesáti stránkách. Všudypřítomný vítr, který užírá skály, lidi i myšlenky s ním, nepřipraveným, smýká po pobřeží a neumím si představit nikoho jiného, kdo by o tom dovedl tak dobře psát. Včera jsem v kuchyni vařila a eM mi četl, říkám mu, vyber mi něco, co mám ráda. Přinesl tuhle ukázku.

pondělí 25. července 2011

Donna Tartt - The Secret History

What should I tell you? About the Saturday in December that Bunny ran around the house at five in the morning, yelling "First snow!" and pouncing on our beds? Or the time Camilla tried to teach me the box step; or the time Bunny turned the boat over - with Henry and Francis in it - because he thought he saw a water snake? About Henry's birthday party, or about the two instances when Francis's mother - all red hair and alligator pumps and emeralds - turned up on her way to New York, trailing the Yorkshire terrier and the second husband? (She was a wild card, that mother of his; and Chris, her new husband, was a bit player in a soap opera, barely older than Francis. Olivia was her name. At the time I first met her, she had just been released from the Betty Ford Center after having been cured of alcoholism and an unspecified drug habit, and was launching merrily down the path of sin again. Charles once told me that she had knocked on his door in the middle of the night and asked if he would care to join her and Chris in bed. I still get cards from her at Christmas.)
One day, however, remains particularly vivid, a brilliant Saturday in October, one of the last summery days we had that year. The night before - which had been rather cold - we'd stayed up drinking and talking till almost dawn, and I woke late, hot and vaguely nauseated, to find my blankets kicked to the foot of the bed and sun pouring through the window. I lay very still for a long time. The sun filtered through my eyelids a bright, painful red, and my damp legs prickled with the heat. Beneath me, the house was silent, shimmering and oppresive.
I made my way downstairs, my feet creaking on the steps. The house was motionless, empty. Finally I found Francis and Bunny on the shady side of the porch. Bunny had on a T-shirt and a pair of Bermuda shorts; Francis, his face flushed a blotchy albino pink, and his eyelids closed and almost fluttering with pain, was wearing a ratty terry-cloth bathrobe that was stolen from a hotel.
They were drinking prairie oysters. Francis pushed his over to me without looking at it. "Here, drink this," he said. "I'll be sick if I look at it another second."
The yolk quivered, gently, in its bloody bath of ketchup and Worcestershire. "I don't want it," I said and pushed it back.
He crossed his legs and pinched the bridge of his nose between thumb and forefinger. "I don't know why I make these things," he said. "They never work. I have to go get some Alka-Seltzer."
Charles closed the screen door behind him and wandered listlessly onto the porch in his red-striped bathrobe. "What you need," he said, "is an ice-cream float."
"You and your ice-cream floats."
"They work, I tell you. It's very scientific. Cold things are good for nausea and-"
"You're always saying that, Charles, but I just don't think it's true."
"Would you just listen to me for a second? The ice cream slows down your digestion. The Coke settles your stomach and the caffeine cures your headache. Sugar gives you energy. And besides, it makes you metabolize the alcohol faster. It's the perfect food."
"Go make me one, would you?" said Bunny.
"Go make it yourself," said Charles, suddenly irritable.
"Really," Francis said, "I think I just need an Alka-Seltzer."
Henry - who had been up, and dressed, since the first wink of dawn - came down shortly, followed by a sleepy Camilla, damp and flushed from her bath, and her gold chrystanthemum of a head curled and chaotic. It was almost two in the afternoon. The greyhound lay on its side, drowsing, one chestnut-colored eye only partly closed and rolling grotesquely in the socket.

================
Ukázek mnoho, sepisování se nedaří. Ale - čtu jako dráha, tyhle dny, a ne nedbale, pořádně a důkladně, dokonce místy porušuju svoje pravidlo o nevpisování do knih. Vpisuju taky do deníku, z čehož mám ohromnou radost, je to zčásti taky tím, že se dějou věci.
Secret History mě donutila ulejvat se z práce. Nejsem si, ani po týdnu po dočtení, docela jistá proč, ale kombinace prostředí (college ve Vermontu, nejspíš hraje na moji náklonnost k Nové Anglii a jejímu podzimu a zimě), detektivní zápletky a příběhu bohatého na vrstvy a linie mě přilepila k textu silou, kterou jsem nedokázala překonat. Tempo v závěru knihy trochu zvolní a pak už člověk semtam uvidí i nedokonalost, ale pro ten zážitek předtím to musíte zkusit. Pro ty, kdo přečetli STOCP, tohle je lepší (a prvních 100 stran mi připadalo, že to Marisha Pessl kompletně vykradla, pak se naštěstí knihy od sebe vzdálí..). Ukázka se mi vybírala neuvěřitelně těžko, chtěla jsem totiž, aby v ní byl kousek dialogu, ale pak zase chyběl kontext, snad se to povedlo aspoň trochu.
Jedna špatná zpráva na závěr, pokud vím, do češtiny přeložená není (honem mě někdo opravte!).

čtvrtek 21. července 2011

Olga Tokarczuková - Hra na spoustu bubínků

Uvědomila si, že nejlehčí bylo začínat rozhovor slovy "pamatuješ jak...", protože v tom bylo cosi mechanického, bylo to jako pohyb ruky konejšící dítě, nebo jako když se vyladí rozhlasová stanice, která vysílá samou uklidňující hudbu - všelijaké to zpívání velryb, šumění vodopádů a cvrlikání ptáků. "Pamatuješ jak..." je oba přenášelo do jednoho místa, spolu. Byl to vzrušující okamžik, stejně jako když někdo vyzve někoho k tanci, a ten druhý odpoví zajiskřením v očích. Ano, zatančíme si. Bylo jasné, že to, co si vyprávějí, je dlouho ustálená verze minulosti, verze důvěrně známá, už mnohokrát opakovaná a absolutně bezpečná. Minulost je jednou provždy dána a nelze ji změnit. Minulost je nazpaměť naučená mantra, základ paměti, na který se kladou malé historky vzpomínek. Například vyprávění o tom, jak on pro ni louskal ořechy a nechával je na listech v zahradě. Nebo jak si oba koupili úplně stejné bílé džíny - bylo to dávno a dnes by jim byly tak o dvě, o tři čísla menší.Nebo jak si nechala obarvit vlasy na zrzavo a udělat tehdy tak módní, střapatý účes. Nebo jak vždycky, když od ní odjížděl, musel utíkat na vlak.Čím byly ty historky zasazeny hlouběji do minulosti, tím jich bylo víc - bylo zřejmé, že postupem času onu schopnost mytologizovat drobné události ztráceli, a skutečnost tak byla odsouzena k banalitě a triviálnosti.
Když se oheň v krbu rozhořel, začali chystat večeři - jak sehrané duo - ona krájela česnek, on pral salát a připravoval zálivku. Ona prostřela, on otevřel láhev vína - připomínalo to tanec, dokonalý tanec, v němž jsou všechny pohyby partnera tak známé, že je člověk přestává vnímat. V takovém tanci partner mizí, člověk tančí sám se sebou.

================
Ukázku laskavě poskytla Mar, protože já jsem si tuhle knihu nepřivezla. A stýská se mi po ní, nejspíš je schovaná někde v krabici v jednom z mnoha úložišť, ve kterých na mě moje knížky čekají. Rozečetla jsem dnes nejnovější knihu Olgy Tokarczukové, už bylo načase, abych ji tu představila.
Zase vám tu prozrazuju jednu ze svých opravdu nejmilejších, ale nedá se tomu odolat. Povídka, ze které je ukázka, je dokonalá. V hlavní roli manželský pár, jejich pes a šachový kůň. Z málo slov vytvořený svět, přitom naléhavý a skutečný, autorka se umí dívat na svět zpříma a nebalí konflikty do nasládlosti. Přečtěte si, a napište mi.

neděle 17. července 2011

Woody Allen - Getting Even

A man who could not marry off his ugly daughter visit Rabbi Shimmel of Cracow. "My heart is heavy," he told the Rev, "because God has given me an ugly daughter."
"How ugly?" the Seer asked.
"If she were lying on a plate with a herring, you wouldn't be able to tell the difference."
The Seer of Cracow thought for a long time and finally asked, "What kind of herring?"
The man, taken aback by the query, thought quickly and said, "Er - Bismarck."
"Too bad," the Rabbi said. "If it was Maatjes, she'd have a better chance."

Here is a tale that illustrates the tragedy of transient qualities such as beauty. Does the girl actually resemble a herring? Why not? Have you seen some of the things walking around these days, particularly at resort areas? And even if she does, are not all creatures beautiful in God's eyes? Perhaps, but if a girl looks more at home in a jar of wine sauce than in an evening gown she's got big problems. Oddly enough, Rabbi Shimmel's own wife was said to resemble a squid, but this was only in the face, and she more than made up for it by her hacking cough - the point of which escapes me.

================
Venku je 35 stupňů, uvnitř jen o málo míň. Vaří se mi mozek. Ale svědomí, už dávno upražené do černa, mi nedá spát a musím vám honem rychle něco napsat.
Poprvé jsem si z výletu do New Yorku nepřivezla žádnou knihu, to proto, že mám teď vážně dostatečné zásoby a nakupováním dalších se stresuju, že to nestíhám číst. Ale tahle se hodila krásně a přečetla se skoro sama. Suďte podle ukázky, jestli vám je humor blízký, a kdyžtak utíkejte do knihovny, česky vyšla jako Vyřídit si účty.

čtvrtek 14. července 2011

Michal Ajvaz - Cesta na jih

Otec s Tomášem nikdy nemluvil o období svých literárních pokusů, ale Tomáš o tom, co tehdy prožíval, leccos tušil; když otec zemřel, předala mu nevlastní matka jeho zápisky a ty Tomášovi jeho představy potvrdily. Když otec začal psát, udělal zvláštní zkušenost: s úžasem zjistil, že to, co do té doby pokládal za své názory, myšlenky, záliby, hodnoty a pocity, mu vlastně vůbec nepatří. Už předtím měl v tomhle ohledu v některých chvílích jakési podezření, ale plně si tu žalostnou i směšnou skutečnost uvědomil až ve chvíli, kdy své názory, myšlenky, záliby, hodnoty a pocity uviděl před sebou na papíře proměněné ve slova, která sám napsal. Díval se překvapeně, se zklamáním a odporem na odřené, rozviklané a obnošené haraburdí, které s sebou tahal. Řekl si, že pod těmi cizími krámy, kterými je přecpaná jeho mysl, přece musí najít něco, co mu doopravdy patří, alespoň zárodek nějakého vlastního pocitu, alespoň mlhavý názor - ale nebylo tam nic, vůbec nic; když všechny věci, které mu nepatřily, vynesl ven, jen zděšeně civěl na nesmírnou prázdnotu. Své názory, myšlenky, záliby, hodnoty a pocity během života nahodile sesbíral bůhvíkde, vlastně ani nevěděl, jestli jsou mu blízké, nebo vzdálené - byly to odpadky z cizích myslí, které si přisvojil jen proto, aby něčím zakryl strašné prázdno, které bylo, jak teď s úděsem poznával, jeho vlastním nitrem. Říkal si, že přece není možné, aby nitro jakéhokoliv člověka tvořila jen jáma prázdnoty; trávil teď většinu času tím, že číhal na samém okraji té tmavé díry, něco se přece musí objevit, říkal si, nějaký pocit, záliba, obdiv, nechuť k něčemu, sklon, něco, co by mu doopravdy patřilo - ale neobjevilo se nic. Otec nakonec usoudil, že zřejmě není člověk, ale monstrum, a pomyslel si, že asi bude dost obtížné s takovým vědomím žít.

================
Přijely nás navštívit návštěvy, tak s nima chodíme na dobroty. Už nemůžu. Člověk ty humry nevydrží pořád. Pořád si říkám, od zítřka špagety a dneska zas s břichem plným mořské havěti, tak alespoň přemůžu ospalost a ještě sem napíšu.
Představuju si vznik Cesty na jih asi takhle - Michal Ajvaz sedí u stolu a má nápadů na tři knihy. Nemůže se rozhodnout, kterou napíše dřív, tak je všechny spojí do jedné. Já ti vyprávím o tom, jak mi někdo vyprávěl o tom, jak mu někdo jiný vyprávěl... Výsledek je dlouhý, ale stojí za to! Přes detektivní zápletku se nejedná o klasickou detektivku, spíš o vyprávění o cestě, plné fantaskních odboček a úžasných obrazů. Jste-li na pochybách, jestli se dá ještě dnes vymyslet v literatuře něco, co jste předtím třikrát už neslyšeli, pak je Ajvaz skvělá volba.

středa 6. července 2011

Franz Kafka - Proces

Někdo musel Josefa K. pomluvit, neboť byl, ač neprovedl nic zlého, jednou ráno zatčen. Kuchařka paní Grubachové, jeho bytné, která mu každý den kolem osmé hodiny ráno nosila snídani, tentokrát nepřišla. To se dosud nikdy nestalo. K. ještě chvilku čekal, ze svého polštáře se díval na stařenu, která bydlela naproti a pozorovala ho se zvědavostí u ní zcela neobvyklou, pak ale udiven a zároveň hladový zazvonil. Okamžitě se ozvalo zaklepání a vstoupil muž, jehož K. v tomto bytě dosud nikdy nespatřil. Byl štíhlý a přitom urostlý, měl na sobě přiléhavý černý oděv, na němž byly všelijaké záhyby, kapsy, přezky, knoflíky i pásek, podobně jako na cestovních oblecích, a zdál se tudíž neobyčejně praktický, i když nebylo jasné, k čemu asi slouží. “Kdo jste?” zeptal se K. a hned se napůl posadil na posteli. Muž však na otázku neodpověděl, jako by se proti tomu, že se tu objevil, nedalo nic dělat, a řekl jen: “Vy jste zvonil?” “Ať mi Anna donese snídani,” pravil K. a nejdřív se pokoušel zjistit, kdo ten člověk vlastně je, tím, že ho mlčky pozoroval a přemýšlel. Ale ten mu nezůstal příliš dlouho na očích, nýbrž otočil se ke dveřím, pootevřel je a řekl někomu, kdo zřejmě stál hned za nimi: “Chce, aby mu Anna donesla snídani.” Nato se ve vedlejší místnosti kdosi krátce zasmál, podle zvuku nebylo jisté, není-li to vice lidí. Ačkoliv se tím cizí muž nemohl dovědět nic, co by nevěděl už předtím, přece teď řekl K., jako by podával hlášení: “Není to možné.” “To jsou mi novoty,” pravil K., vyskočil z postele a rychle si oblékl kalhoty. “Tak to se podívám, co je to vedle v místnosti za lidi a jak mi paní Grubachová zodpoví, že jsem takto vyrušován.”

================
Číst Kafku? Jo. V pečlivě odměřených dávkách, v dobrých obdobích, pokud možno v Praze (kromě Nezvěstného, který se má správně číst na parníku, ale kdo má dneska parník, žejo). Já to tak dělávám a pak chodím doma v kruzích a nadávám, že nemá svoje hrdiny rád. Že začne v nějaké relativně normální situaci a postupně ji rozkládá a přidává na schválnostech a pak skončí.. Z hlediska čtenářského zážitku to tedy není na bůhvíjaké doporučení, ale po týdnu to třeba budete vidět jinak, alespoň mně se to vždycky rozleží do velmi zajímavých souvislostí. Musím taky zmínit kdysi zaznamenané doporučení (tuším od V. Cílka), číst chrámovou kapitolu Procesu v Chrámu Sv. Víta. Brzy ráno, když tam ještě nikdo není..

Včera jsem napsala někam, že jsou dny, kdy mám pocit, že probudit se ráno proměněná v nestvůrný hmyz, byl vyřešilo veškeré moje potíže. Ale to už je Proměna a o té napíšu zas někdy jindy. Zatím jdu zahánět draky osvědčeným koktejlem – léto, lidi kolem, káva, výlet k moři.. Na smutky bude dost času v zimě.

úterý 5. července 2011

Mariusz Szczygiel - Gottland

Žádný sochař nemá právo odmítnout účast v soutěži. Čtyřiapadesát tvůrců dostává tři čtvrtě roku času na to, aby pomník vyprojektovali. Naštěstí se v té době podařilo zemřít (jak se říká v Praze) Ladislavu Šalounovi, československému sochaři číslo jedna. Jeho nástupce Karel Pokorný se snaží nevyhrát, proto navrhuje Stalina s rukama rozpaženýma v přátelském gestu, takže připomíná Krista.
Většina sochařů se dopustí téže chyby. „Představili Stalina afektovaného,“ hodnotí jejich návrhy komise.
Otakaru Švecovi, synovi cukráře, který se specializuje na sochy z cukru, je nyní padesát šest let a je to frustrovaný člověk.
Po úspěšném debutu, kdy před válkou jako student vytvořil motorkáře a podařilo se mu v kameni vyjádřit pohyb, projektoval pomník T. G. Masaryka a také pomník Jana Husa. Oba pomníky za války nacisté zničili. Po válce navrhl Rooseveltův pomník, ale nedokončil ho, protože se chopili moci komunisté. Před válkou vystavoval své avantgardní sochy na Západě. Netušil, že ještě dostane objednávku.
Nyní – jak hlásá fáma – chvatně plácá model po dvou lahvích vodky. Je to slušný člověk, a tak záměrně plaguje pomník Miroslava Tyrše, kterého komunisté nemají rádi.
Konkurs bohužel vyhraje.

================
Přijela mi nová knížka od stejného autora, nastává čas zmínit tuhle. Měli by o nás takové knihy psát spisovatelé všech okolních zemí, my bychom se vztekali, že tak to teda rozhodně není a nebylo.. Kniha je výrazná, s názorem, nesnaží se postihnout velké úseky dějin, spíš se zaměřuje na jednotlivé příběhy, nebo speciální momenty (příběh Tomáše Bati, Lídy Baarové, budování Stalinova pomníku na Letné - ukázka). Je to čtivá kniha, přímá a psaná s nadhledem, jak to tady píšu, už jsem se hned začala těšit na tu novou.

pondělí 27. června 2011

Marjane Satrapiová - Persepolis


================
Fotka není z nejlepších. Komiks je skvělý. I když vyznívá tak nějak do ztracena. Ale má vtip, nadhled a když jsem ho četla v nekonečné frontě na americké ambasádě v Praze, koukali mi přes rameno aspoň tři další lidi. Stejnojmenný film lze taky víc než doporučit, rozhýbání obrázkům prospělo. Dnes stručně, zítra líp.

neděle 26. června 2011

Fernando Pessoa - Kniha neklidu

Hodiny vzadu v domě - zcela pustém, jelikož všichni spí - zvolna upouštějí čtverý jasný zvuk čtyř hodin ráno. Ještě nespím, ani nedoufám, že usnu. Aniž by mi co zaměstnávalo mysl a bránilo mi tak ve spánku, nebo aniž by mi co tížilo tělo a tím mě zneklidňovalo, ležím ve stínu, který se v nejasném měsíčním svitu pouličních luceren zdá ještě opuštěnější, v umrtveném tichu svého cizího těla. Nedokážu myslet, jak se mi chce spát, ani nedokážu cítit, jak nemůžu usnout.
Všechno kolem mě je nahý, abstraktní vesmír, složený z nočních záporů. Dělím se mezi únavu a neklid a pocitem těla se nakonec dotknu jakéhosi metafyzického poznání tajemství věcí. Občas mi ochabne duše, a to pak se mi beztvaré detaily každodenního života vznášejí na povrchu vědomí a já na té hladině nespavosti dělám účetní zápisy. Jindy se vytrhnu z polospánku, v němž jsem ustrnul, a nejasné obrazy nechtěně poetického zbarvení defilují v nehlučné podívané před mou nepozorností. Mám jen přivřené oči. Zastřený pohled mi vroubí světlo přicházející z dálky; jsou to pouliční světla rozsvícená dole v opuštěných koutech ulice.
Ustat, spát, nahradit tohle přerušované vědomí čímsi lepším, melancholickým, šeptem sdělovaným někomu, kdo by mě neznal!... Ustat, plynout s proudem, s přílivem a odlivem širého moře na březích rýsujících se v noci, v níž by se doopravdy spalo!... Ustat, být neznámým a vnějším pohybem větví ve vzdálených alejích, lehkým padáním listí, vnímaným spíš skrze zvuk než pohyb, v dáli vysoko vystříklým mořem, vší neurčitostí nočních zahrad, ztracených v nepřetržitých houštinách, přirozených bludištích temnot!... Ustat, konečně skončit, avšak čímsi, co přežívá, být stránkou v knize, kadeří rozpuštěných vlasů, zachvěním divokého vína u pootevřeného okna, nicneříkajícími kroky na drobném štěrku v zákrutu cesty, rozplynulým kouřem usínající vši, zapomenutím vozkova biče u ranní cesty... Nesmyslem, chaosem, smazáním - vším, jen ne životem...
A tak po svém prospávám beze spánku a odpočinku tenhle domnělý vegetativní život a pod mými nepokojnými víčky se jako klidná pěna na špinavém moři vznáší vzdálený odlesk němých pouličních luceren.

================
Jedna z mých Top10, all-time-favourite, dosmrtismrťoucí oblíbená atd. Přivezla jsem si ji hned při první cestě do USA, od té doby otevřela mnohokrát. Znám ji z Portugalska, tam jsme si byly asi nejblíž. Výše opsaná ukázka je moje druhé nejmilejší místo v celé knize, první si s dovolením nechám pro sebe.
Varování - téměř se nedá číst souvisle. Text nevznikl jako souvislá kniha, ale jako soubor krátkých textů (resp. našla se truhla plná papírů), z nichž jednotliví překladatelé vybírají pokaždé něco jiného. I v češtině existují dvě vydání, starší kratší a novější delší (obojí ve vynikajícím překladu Pavly Lidmilové). Kniha neklidu, nespavosti, nočních poutí kolem vlastní hlavy, nechte se rozebrat na kousíčky a pomalu sestavovat. Dávkujte opatrně. Opisujte do dopisů. Nechte působit.

sobota 18. června 2011

Pavlína Brzáková - Až odejdu za horu

ŠAMAN A SOUD

To byl poslední soud v Tuře. Chytili šamana. Byl znalej různejch věcí. Chytili ho, zavřeli v jednom srubu, kterej tam byl jako vězení. Mladej už nebyl, ale síly měl pořád dost. Seděl ve vězení, staženej řemenama.
Přede dveřma stál jeden takovej, kterej ho měl hlídat. Občas nakouknul malým okýnkem dovnitř. V noci ale nic neviděl. Tak tam ani nekoukal. Ráno se vyděsil.
Šaman stál před ním a smál se. Smál se. Doslova se mu chechtal do očí. Tak se ten šaman smál.
Tak ho zase svázali, ještě pevnějc. A zavřeli ho tam, kde byl předtím. Druhej den hlídal někdo jinej. Ale ráno, když bylo světlo, stál šaman zase před srubem, rozvázanej, a smál se. A smál.
Dal se chytit, vůbec se nebránil. Mysleli si, že dveře jsou odemčený, ale zámek tam visel zvenčí. A byl neporušenej. Nikdo nevěděl, jak se ten šaman dostal ven. Jenom se říkalo, že mu pomáhali duchové.
Tak to pokračovalo dál, každej den. Ve dne ležel svázanej na suchý trávě, přes noc se nějak dostal ven. Ráno stál před srubem zas a smál se. Byl veselej, jako by věděl, že se mu nic nemůže stát. Jako by nevěděl, co všechno mu hrozí,
Pak přišel ten soud. Šamana přivedli do dřevěnýho domu. Tam seděl soudce a ještě tam byla spousta dalších lidí. Bezvýznamnejch čumilů. Něco po něm chtěli. Stařík se posadil na dřevěnou lavici a soudce vůbec neposlouchal. Divně se usmíval.
Soudce mu přikázal, aby přistoupil blíž. Šaman šel. Stál. Stál tam s rukama u těla. Pak je zdvihnul. Nikdo nevěděl, jak se to vlastně stalo. Z podpaží mu vyskočili dva medvědi. Vztyčili se na zadních nohách a pomalu se blížili tam, kde seděl ten soudce a jeho lidi. Šli blíž. A blíž. Šaman zatím stál a jen se koukal. Pořád s tím svým podivným úsměvem. Neřek ani slovo. Všichni byli hrůzou ztuhlý. Medvědi zařvali a zůstali stát, přešlapovali na místě.
Pak se šaman otočil. Pomalu odcházel pryč. Nikdeo k němu nemoh. To skrz ty medvědy. Nikoho nepustili, jen se dívali, stále vztyčený na zadních nohách a kolíbali se. Šaman si otevřel dveře a vyšel ven. Nikdo se ho nepokusil zadržet. Šel pryč z vesnice, která se k němu tak zachovala. Šel do tajgy. Tam byl jinej svět. Od tý doby ho už nikdy nikdo neviděl. V moc šamanů bylo úředně zakázáno věřit.
Medvědi čekali dlouho. Pak i oni spustili tlapy na zem. Obrátili se a pomalu opustili ten dřevěnej dům. I oni se vrátili do tajgy.

================
Medvědi. Všude vykládám, jak se jich bojím, ale každý, kdo se mnou byl někdy na výletě, pozná, jak jsem jimi zároveň fascinovaná, hledám všemožný zmínky o nich a příběhy obzvlášť. Knížku Pavlíny Brzákové jsem měla v knihovně dlouho, aniž bych ji otevřela a připomněl mi ji teprve nedávno Wu svojí recenzí Cest na Sibiř Martina Ryšavého. Tak jsem si ji vzala jeden den na cestu do práce, a už zůstala zaseknutá na háčku příběhů z tajgy, příběhů o medvědech, šamanech, zaříkání. Dokonalá kombinace.
Znáte nějakou dobrou knihu o medvědech?

neděle 12. června 2011

Haruki Murakami - Kafka on the Shore

Oshima climbs into his Miata and flips on the headlights. As he steps on the gas, pebbles shoot up, scraping the bottom of the car. He backs up, then turns around to face the road. He raises his hand in farewell, and I do the same. The brake lights are swallowed up in darkness, the sound of the engine fading. Then it’s completely gone, and the silence of the forest takes over.
I go back into the cabin and bolt the door shut from the inside. Like it was lying in wait for me, silence wraps itself around me tightly once I’m alone. The night air’s so cold it’s hard to believe it’s early summer, but it’s too late to light the stove. All I can do is crawl inside my sleepig bag and get some sleep. My mind’s a little spacey from lack of sleep and my muscles ache from bouncing around in the car so long. I turn down the light on the lamp. The room dims as the shadows that fill the corners grow more intense. It’s too much trouble to change clothes, so I crawl into my sleeping bag with my jeans and jacket on.
I close my eyes but can’t fall asleep, my body dying for rest while my mind’s wide awake. A bird occasionally breaks the silence of the night. Other sounds filter in too, things I can’t identify. Something trampling on fallen leaves. Something heavy rustling the branches. The sound of a deep breath. The occasional ominous creak of floorboards on the porch. They sound like they’re right near the cabin, an army of invisible creatures that populates the darkness and has me surrounded.

================
Zpátky po dovolené. Na zpoždění nemyslím, to bych se na to mohla rovnou vykašlat a to nechci. Dám si ještě šanci. A ne že by to nebyla inspirativní krajina, jen pro samý život nebyl čas na psaní. Přivezla jsem si Kerouaca, co jiného si taky člověk má koupit ve slavném City Lights Bookstore.
Kafka (česky jako Kafka na pobřeží). Podle mě úžasně propracovaná kniha. Dvě hlavní linie se střídají po kapitolách, nejdřív zdánlivě nesouvisející, postupně se víc a víc propojují, až se ve finále propletou úplně. Murakami jako obvykle nic moc nevysvětluje, vylož si sám, dostavěj si sám. Bude vás to bavit, přísahám.
Už při prvním čtení se mi nejvíc líbily kapitoly z chaty v lesích. Osamělost, tma, zesílení všeho zvuku, trochu jako pocit z letního tábora, trochu jako Blair Witch project. Bála jsem se při čtení strašně, zajímalo by mě, jestli to tak působí i na jiné.

středa 1. června 2011

George Orwell - 1984

The phrase „our new, happy life“ recurred several times. It had been a favorite of late with the Ministry of Plenty. Parsons, his attention caught by the trumpet call, sat listening with a sort of gaping solemnity, a sort of edified boredom. He could not follow the figures, but he was aware that they were in some way a cause for satisfaction. He had lugged out a huge and filthy pipe which was already half full of charred tobacco. With the tobacco ration at a hundred grams a week it was seldom possible to fill a pipe up to the top. Winston was smoking a Victory Cigarette which he held carefully horizontal. The new ration did not start till tomorrow and he had only four cigarettes left. For the moment he had shut his ears to the remoter noises and was listening to the stuff that streamed out of the telescreen. It appeared that there had even been demonstrations to thank Big Brother for raising the chocolate ration to twenty grams a week. And only yesterday, he reflected, it had been announced that the ration was to be reduced to twenty grams a week. Was it possible, that they could swallow that, after only twenty-four hours? Yes, they swallowed it. Parsons swallowed it easily, with the stupidity of an animal. The eyeless creature at the other table swallowed it fanatically, passionately, with a furious desire to track down, denounce and vaporize anyone who should suggest that last week the ration had been thirty grams. Syme, too – in some more complex way, involving double-think – Syme swallowed it. Was he, then, alone in the possession of a memory?

================
Pozůstatek mých občasných protiamerických nálad. Je to pořád geniální kniha, člověk si říká, jak to všechno zná a pak ji otevře po čase a zjistí, že je daleko lepší, než si to pamatoval. A diví se a raduje. Člověk Ofélie.
Ten samý člověk dnes rozhání bouře, oslavuje obřími margaritami jednu čerstvou paní inženýrku a čte další skvělou knihu.

pondělí 30. května 2011

Rjú Murakami - V polévce miso

"Jsi nějaký divný, Kendži," řekl Frank. Pivo upíjel mnohem rychleji než předešlého večera.
"Jsem trochu unavený. Už do telefonu jsem ti říkal, že jsem asi nastydnul."
Myslím, že divný bych toho večera připadal nejen Frankovi, ale komukoliv ze známých. I sobě samotnému jsem připadal divný. Moc dobře jsem si uvědomoval, že takhle nějak lidi přicházejí o rozum. Pochyby vyvolávají ďábly z temnot, jak se říkává. Frank se na mě díval. Hledal jsem vhodná slova. Zvažoval jsem, nakolik bych u něho měl vyvolat obavy, že cosi tuším. Ideální by bylo, kdyby Frank nabyl dojmu, že si myslím, že je na něm něco podezřelého, ale že si nedokážu představit, že zrovna on by zavraždil tu středoškolačku a toho bezdomovce. Byl jsem si jistý, že jakmile by ten Američan věděl, že ho z obou vražd podezírám, určitě by mě zabil. Avšak kdyby získal dojem, že jsem naivní hlupák, který se s ním stýká, aniž ho z čehokoliv podezírá, mohl by podlehnout pokušení zabít mě jen tak pro zábavu.
"Tak řekni, jak bys chtěl strávit dnešní večer?" zeptal jsem se ho.
"Kendži, navrhni něco ty."
Pokud možno klidným hlasem jsem mu navrhl, co jsem předem vymyslel: "Hmm, co kdybychom šli do odpalovacího centra a trochu si tam zahráli? Tak do rána do pěti..."
"Do rána? Do pěti?" zeptal se Frank radostně a já přikývl: "Yes, yes." Usmál se od ucha k uchu jako typický Američan. Potom vysoko zvedl půllitr s pivem, poplácal mě zlehka po rameni a hlasitě se rozesmál. Bezstarostně se smějící Američan s půllitrem piva vypadá zhruba stejně přirozeně jako klanící se Japonec s fotoaparátem na krku. Ostatní hosté kolem nás s očividnými sympatiemi hleděli na radostně se smějícího Franka. Cizinec, který se uvolní a dokáže si užívat pobytu v Japonsku, působí na Japonce ve svém okolí dobrým dojmem. Je to proto, že si mohou myslet, že když se cizinec baví, znamená to, že Japonsko ani japonské bary vůbec nejsou k zahození. Pociťují cosi jako nečekané štěstí, protože oni v těch barech popíjejí vždycky. V tomhle baru hraje na Kabukičó nezvykle dobrá džezová hudba a taky osvětlené je zvoleno s citem, takže v mírném přítmí ani hosté stojící v naší bezprostřední blízkosti nemohli vidět Frankovi dobře do tváře. I když se smál a plácal mě přitom po rameni, jeho oči zůstaly chladné jako skleněné kuličky. Musel jsem se chovat vesele a přinutit se přitom neodvracet pohled od jeho ledových očí. Takové utrpení jsem nikdy dřív nezažil. Obával jsem se, jak dlouho to moje nervy vydrží.
"Chci sex, Kendži, sex! Dáme si tady ještě pivo, abych si dodal kuráže, a pak spolu vyrazíme do nějakého podniku, kde si konečně pořádně zašukám!"

================
Mladík Kendži provází Američana Franka po nočním Tokiu a dějou se divný věci. Seděla jsem včera s knížkou v parku u řeky a po očku se rozhlížela, jestli je na mě vidět, že si čtu o vraždách japonských školaček a pak se zas v duchu okřikovala, že je to přece jen literatura a že už jsem puritánštější než domorodci. Zajímavé je, co s textem udělá vývoj: hovorová angličtina ==> japonská kniha ==> český překlad. Místy to působí toporně, ale přece jen je japonština hodně formální. Knihu můžu doporučit jako celkem povedený thriller, čím silnější fantazii máte, tím děsivější je to čtení. Zajímavé jsou výklady o cizincích v Japonsku.

čtvrtek 26. května 2011

Ira Levin - Rosemary's Baby

That night Rosemary awoke and found Guy sitting beside her smoking in the dark. She asked him what was the matter. „Nothing,“ he said. „A little insomnia, that’s all.“
Roman’s stories of old-time stars, Rosemary thought, might have depressed him by reminding him that his own career was lagging behind Henry Irving’s and Forbes-Whosit’s. His going back for more of the stories might have been a form of masochism.
She touched his arm and told him not to worry.
„About what?“
„About anything.“
„All right,“ he said, „I won‘t.“
„You’re the greatest,“ she said. „You know? You are. And it’s all going to come out right. You’re going to have to learn karate to get rid of the photographers.“
He smiled in the glow of his cigarette.
„Any day now,“ she said. „Something big. Something worthy of you.“
„I know,“ he said. „Go to sleep, honey.“
„Okay. Watch the cigarette.“
„I will.“
„Wake me if you can’t sleep.“
„Sure.“
„I love you.“
„I love you, Ro.“

================
Mám tuhle knížku někde doma, řádně omatlanou a očtenou. Bojím se u ní pokaždý a taky si pokaždý říkám, jak je to skvěle napsaný, jak se to krásně stupňuje, jak tam autor nechává drobnosti, který zneklidňujou, nejdřív jen trošku, a pak dost. Opisovala jsem z ní dnes v knihovně, původně jsem myslela na jinou ukázku, ale nakonec tahle - chvilka uprostřed noci, kdy je všechno tak, jak má.
Bojíte se u knížek? Viděli jste film?

středa 25. května 2011

Basic Keelboat - The National Standard for Quality Sailing Instruction



================
Léto je tu! Po víc než šesti měsících nám dnes vypnuli topení, venku je přes 25 stupňů Celsia, všichni se potí a nastává druhé roční období, období klimatizace a ledové kávy. Léto taky znamená, že se konečně dostanu na vodu, tak jsem si vytáhla plachtící knížku, abych si zopakovala slovíčka a navnadila se. Přiznám se, mám radši port tack než starboard tack (protože při port tack mám tiller v pravé, šikovnější ruce) a pošlu krabici lentilek tomu, kdo mi prozradí, jak se to všechno správně řekne česky.

úterý 24. května 2011

Peter Stamm - Agnes

Pustá krajina, široko daleko žádné město, žádná vesnice ani farma. Následují krátké střihové sekvence, aniž by se obraz zásadně měnil. Stále nové záběry, pokusy zachytit krajinu. Občas jsem nechápal, proč Agnes právě v tu chvíli zapínala kameru. Objevují se zvláštně tvarované mraky, reklamní tabule, v dálce proužek lesa, sotva zachytitelný teleobjektivem. Jeden záběr na mne, jak sedím za volantem a dělám grimasy. A potom pokus dostat do záběru sebe samotnou, ve zpětném zrcátku a s velikým obrazem kamery odrážejícím se ve skle. A potom ještě jednou Agnes, tentokrát sama za volantem, jak dělá rukama před obličejem odmítavé pohyby.
Potom je tam strážce parku. Také on mává rukama před obličejem, ale na rozdíl od Agnes se přitom směje. Záběr na jeho ruce přejíždějící po mapě ve chvíli, kdy se nám pokouší vysvětlit cestu. Za záběru ale není zřejmé, o co šlo. Pak se strážce posadil, otevřel zásuvku a vytáhl nějakou brožuru. Se smíchem ji ukazoval na kameru: Jak přežít v Hoosier National Forest. Pak je záběr rozkývaný, zdola se náhle objevuje ruka s nějakým letáčkem. Strážce se v tu chvíli vyjadřuje soustředěněji, jeho obličej jako by zvážněl. Kamera se od něj odvrací a na okamžik se v záběru objevuji já sám. Pak je náhle vidět les. Ležím tam na zemi, vypadá to, jako bych spal, ale možná mám jen zavřené oči. Kamera mne zabírá shora, stále se přibližuje, až je obraz rozmazaný, pak se vrací zpět. Potom přejíždí přes mé tělo až k nohám a zase zpět k hlavě. Zastavuje se na obličeji, pokouší se znovu přiblížit, ale obraz je opět rozmazaný, a tak se zase vrací zpátky.

================
Tahle kniha má dokonale jednoduchou zápletku. Jednoduchou ve smyslu přímočarou, očividnou a krásnou. Já jako obdivovatelka zmíněné jednoduchosti jásám a snažím se to prokouknout, rozluštit a nedaří se. Jak rychle se můžu naučit německy?
Na papíře je vždycky jiná láska než ta skutečná. Přečtěte si o Agnes.

pondělí 23. května 2011

František Listopad - hymny zkratky

Paměť si tě zabydlí

Čtyři napínáčky
rozvrh hodin
na celý život

(pomáhám šéfovi plánovat
ve vší skromnosti)

Rozvrh hodin
až ho najdete (kdo?)
česky psaný kdesi v Portugalsku
dozvíte se více

(prosinec 2008)

Domácí písnička


Zemřeme daleko
já blízko moře
babička mešká se
pije si kafíčko
v kavárně v Zbraslavi

Plete si časy
kuchyňské recepty
jazyky rasy
už neví kdo je
s kým žila život
v osmóze lásky
s špetkami strachu
ve zrádné Vídni
za mořem Trnava
v Chotkových sadech
její syn zpívá
vrátil se z vojny
léčí ho vyléčí
prý Poděbrady

Zemřeme daleko
proč ne tady

(srpen 2009)
================
Kdo četl můj portugalský blog, ví, jak moc mám ráda Františka Listopada. Když jsem se vrátila do Čech, zrovna vydal poslední sbírku, Rosa Definitiva. A netrvalo moc dlouho a vydal ještě poslednější, tyhle Hymny Zkratky. Já vím, že už je mu spousta let, ale vůbec by mi nevadilo, kdyby vydával tu poslední každý rok. Na dnes jednoznačně nejvhodnější kniha, kavárna, vzpomínkové zápisky o Portugalsku a ještě od včera prohloubený pocit osamělce v cizí zemi - nemohla to být jiná.

neděle 22. května 2011

Gary Shteyngart - Super Sad True Love Story

The otter stood up on his hind legs, and made a show of dusting himself off. "Hi there, pa'dner!" he said, his electronic voice dripping with adorable carnivalesque. "My name is Jeffrey Otter and I bet we're going to be friends!"
Feelings of loss and aloneness overwhelmed me. "Hi," I said. "Hi, Jeffrey."
"Hi there, yourself!" the otter said. "Now I'm going to ask you some friendly questions for statistical purposes only. If you don't want to answer a question, just say, 'I don't want to answer this question.' Remember, I'm here to help you! Okay, then. Let's start simple. What's your name and Social Security Number?"
I looked around. People were urgently whispering things to their otters. "Leonard or Lenny Abramov," I murmured, followed by my Social Security.
"Hi, Leonard or Lenny Abramov, 205-32-8714. On behalf of the American Restoration Authority, I would love to welcome you back to the new United States of America. Look out, world! There's no stoppin' us now!" A bar from the McFadden and Whitehead disco hit "Ain't No Stoppin' Us Now" played loudly in my ear. "Now tell me, Lenny. What made you leave our country? Work or pleasure?"
"Work," I said.
"And what do you do, Leonard or Lenny Abramov?"
"Um, Indefinite Life Extension."
"You said, 'effeminate life invention.' Is that right?"
"Indefinite Life Extension," I said.
"What's your Credit ranking, Leonard or Lenny, out of a total score of sixteen hundred?"
"Fifteen hundred twenty."
"That's pretty neat. You must really know how to pinch those pennies. You have money in the bank, you work in 'effeminate life invention." Now I just have to ask, are you a member of the Bipartisan Party? And if so, would you like to receive our new weekly äppärät stream, 'Ain't No Stoppin' Us Now!'? It's got all sorts of great tips on readjusting to life in these United States and getting the most bang for your buck."
"I'm not a Bipartisan, but, yes, I would like to get your stream," I said, trying to be conciliatory.
"Okey-dokey! You're on our list. Say, Leonard or Lenny, did you meet any nice foreign people during your stay abroad?"
"Yes," I said.
"What kind of people?"
"Some Italians."
"You said 'Somalians.'"
"Some Italians," I said.
"You said 'Somalians,'" the otter insisted. "You know Americans get lonely abroad. Happens all the time! That's why I never leave the brook where I was born. What's the point? Tell me, for statistical purposes, did you have any intimate physical relationships with any non-Americans during your stay?"

================
Protože mám dneska všech spojených států plný zuby. Plný zuby toho, jak se na mě prodavač v železářství dívá spatra, protože neumím správný slovíčko pro tmel, plný zuby hodinových hovorů s automatem na lince, plný zuby invazivní reklamy a zdvořilého nezájmu. Proto tahle fikční, nedaleká budoucnost, ve které jde přece jen nakonec o lásku. Gary Shteyngart (mám trochu problémy s touhle transkripcí, ehm) je spisovatel, který by vám měl uvíznout trochu v paměti. Kniha je břitká, vtipná a o smutné lásce. To je pro dnešek z osamělých amerických států všechno, jdu si povídat s Alicí.

středa 18. května 2011

Sherman Alexie - The Lone Ranger and Tonto Fistfight in Heaven

"Junior," I yelled. "Slow down, slow down."
Junior had the car spinning in circles, doing donuts across empty fields, coming too close to fence and lonely trees.
"Thomas," Junior yelled. "You're dancing, dancing hard."
I leaned over and slammed on the brakes. Junior jumped out of the car and ran across the field. I turned the car off and followed him. We'd gotten about a mile down the road toward Benjamin Lake when Thomas came driving by.
"Stop the car," I yelled. and Thomas did just that.
"Where were you going?" I asked him.
"I was chasing you and your horse, cousin."
"Jesus, this shit is powerful," I said and swallowed some. Instantly I saw and heard Junior singing. He stood on a stage in a ribbon shirt and blue jeans. Singing. With a guitar.

Indians make the best cowboys. I can tell you that. I've been singing at the Plantation since I was ten years old and have always drawn big crowds. All the white folks come to hear my songs, my little pieces of Indian wisdom, although they have to sit in the back of the theater because all the Indians get the best tickets for my shows. It's not racism. The Indians just camp out all night to buy tickets. Even the President of the United States, Mr. Edgar Crazy Horse himself, came to hear me once. I played a song I wrote for his great-grandfather, the famous Lakota warrior who helped us win the war against the whites:

Crazy Horse, what have you done?
Crazy Horse, what have you done?
It took four hundred years
and four hundred thousand guns
but the Indians finally won.
Ya-hey, the Indians finally won.

Crazy Horse, are you still singing?
Crazy Horse, are you still singing?
I honor your old songs
and all they keep on bringing
because the Indians keep winning.
Ya-hey, the Indians keep winning.

Believe me, I'm the best guitar player who ever lived. I can make my guitar sound like a drum. More than that, I can make any drum sound like a guitar. I can take a single hair from the braids of an Indian woman and make it sound like a promise come true. Like a thousand promises come true.

================
Tanec, oheň, levný pití, basketbal. Hořké povídky o Indiánech, nasáklé alkoholem a nejistou budoucností. První prozaická knížka Shermana Alexieho se čte jedním dechem, po dvou odstavcích chytíte rytmus a začnou se vám líbit, ty zdánlivě beznadějné příběhy, plné sarkasmu. Jeho pozdější knihy jsou propracovanější, tahle je neučesaná a o to opravdovější.
A drug called Tradition.

úterý 17. května 2011

Delphine de Vigan - Ani později, ani jinde

Potřeboval město, jeho shon, rušné podvečery. Potřeboval shon a hluk.
Začal pracovat u Pařížské lékařské pohotovosti, nejprve jako náhradník, pak na dobu určitou, nakonec jako podílník společnosti. A zase jezdil sem a tam, jak pacienti volali a podle toho, který mu přidělili okrsek. Už se nikdy nevrátil.

Možná nemůže nabídnout nic jiného než recept psaný modrým perem na rohu stolu. Možná bude už navždycky jen tím, kdo se objeví a zas odejde.
Jeho život je tady. I když je tak děsně fádní. Okna neosvětluje žádný reklamní štít, neline se z nich žádná hudba ani pokřik u televize večer při fotbale. Třebaže už odedávna ví, že singulár vítězí nad plurálem, i to, že konjugace bývají kolísavé.
Jeho život je v prorezlém cliu, s prázdnými plastovými lahvemi a zmačkanými papírky od Bounty pod nohama.
Jeho život je v tomhle věčném pendlování sem a tam, v tom každodenním trmácení, těch schodištích, výtazích, dveřích, které se za ním zaklapnou.
Jeho život je v srdci města. Město svým ruchem přehlušuje rány i šepot, zakrývá svou bídu, staví na odiv své odpadky i přebytky a stále víc a víc chvátá.

================
Plete se mi ten název, dnes jsem o té knize několikrát mluvila (dočteno dnes ráno v autobusu do práce) a pokaždé jsem to nějak zvojtila. Opět jedno z mých doporučení i přes lehkou nelibost, kdo se bojí, ať nečte dál. Připadá mi to dobře napsané, řemeslné, v tom špatném slova smyslu. Dávkovaný efekt, přesně tolik, aby to fungovalo. Recept. Rozpoložení hlavních hrdinů je popsané tak, že ho chápu, ale téměř mě nezajímá. Možná jsem zase byla jen netrpělivá. Na druhou stranu musím ocenit přesný styl, úspornost a výborně naznačený obraz osamělosti ve velkoměstě. A v záplavě angloknih je francouzské prostředí příjemně jiné.
Četli jste? Co na ní říkáte?

pondělí 16. května 2011

Jonathan Safran Foer - Extremely Loud and Incredibly Close

What about a teakettle? What if the spout opened and closed when the steam came out, so it would become a mouth, and it could whistle pretty melodies, or do Shakespeare, or just crack up with me? I could invent a teakettle that reads in Dad’s voice, so I could fall asleep, or maybe a set of kettles that sings the chorus of „Yellow Submarine,“ which is a song by the Beatles, who I love, because entomology is one of my raisons d’etre, which is a French expression that I know. Another good thing is that I could train my anus to talk when I farted. If I wanted to be extremely hilarious, I’d train it to say, „Wasn’t me!“ every time I made an incredibly bad fart. And if I ever made an incredibly bad fart in the Hall of Mirrors, which is in Versailles, which is outside of Paris, which is in France, obviously, my anus would say, „Ce n’etais pas moi!“

What about little microphones? What if everyone swallowed them, and they played the sounds of our hearts through little speakers, which could be in the pouches of our overalls? When you skateboarded down the street at night you could hear everyone’s heartbeat, and they could hear yours, sort of like sonar. One weird thing is, I wonder of everyone’s hearts would start to beat at the same time, like how women who live together have their menstrual periods at the same time, which I know about, but don’t really want to know about. That would be so weird, except that the place in the hospital where babies are born would sound like a crystal chandelier in a houseboat, because the babies wouldn’t have had time to match up their heartbeats yet. And at the finish line at the end of the New York City Marathon it would sound like war.

================
Dělám, co můžu. Kromě včerejška jsem dobrých deset dní nepřečetla ani řádku, myslím z knihy, což se mi nestalo od mateřské školky. Nic zas tak závažného se neděje, jen se snažím přežít palácový převrat a nic nezkazit a dorovnat všechny svoje životy aspoň na nezbytné minimum, a přitom utíká čas. Jako ostatně pořád.
Tedy Foer. Ten se doporučuje snadno, je to dobrá kniha, autor je hračička, poschovává vám do textu indicie, některé objevíte až napodruhé, napotřetí. Taky fotky, obrázky, všechno jako důkaz zapeklitosti světa, v němž letadla narážejí do budov a tatínkové mají tajemství a kde existují nic-místa, kde na vás nikdo nemůže. Česky jako Příšerně nahlas a k nevíře blízko.
Co jste dnes vynalezli?

pondělí 2. května 2011

Marek Vácha - Místo, na němž stojíš, je posvátná země

Dítě má právo se narodit zdravé: Kauza Lionel

Zajímavá kasuistika se udála koncem minulého století ve Francii a do dějin lékařské etiky vešla jako "kauza Lionel". V roce 1995 lékař vlastní nedbalostí opomenul informovat nastávající matku, že její očekávané dítě je nositelem trisomie 21. chromozomu, a že tedy bude nositelem Downova syndromu. Nic netušící matka pak dítě, chlapce, porodila. Dítě dostane později jméno Lionel. Matka ovšem po porodu žaluje nemocnici s průzračným argumentem: Kdyby byla bývala věděla, že její dítě bude mít Downův syndrom, šla by okamžitě na potrat. Vinou nemocnice jí byla tato informace zamlčena, očekávala tedy, že dítě bude zdravé, a na potrat tudíž nešla. Soud dal za pravdu matce. I když většina Francouzů souhlasila s tím, že by nemocnice měla nějak finančně přispívat na Lionelovu výchovu, samotnou podstatou sporu byla zděšena: nemocnice je žalována za to, že se narodilo dítě, že dítěti bylo umožněno, aby se narodilo, či jak to říci. Soud konstatoval, že lékař je 100% odpovědný za celou situaci a že jeho diagnostickou chybou nebyla matce dána šance zvážit potrat. Před soudním dvorem se ovšem shromáždili lidé zainteresovaní starostí o postižené a rozsudek velmi správně označili za urážející: "Někteří soudci zřejmě zastávají názor, že je lépe být mrtvý než handicapovaný." Soud totiž rozhodl, že dítě utpělo "škodu svým narozením" ("the damage of being born"). Soudním rozhodnutím z roku 2000 měla být matce vyplacena částka rovná 85 000 americkým dolarům a později celých 600 000 dolarů, které by měly pokrýt budoucí vydání spojená s výchovou dítěte. Absurdní na celé kauze byl fakt, že dítě (ústy své matky) žalovalo nemocnici za samotný fakt své existence: člověk žaluje nemocnici za to, že je.

================
K téhle knize mě přivedl napůl profesní, napůl osobní zájem o lékařskou etiku, články Marka Váchy se tak porůznu vyskytují v novinách, takže ho možná už znáte. Knížka poměrně stručným (nikoli zjednodušujícím) způsobem podává některé základní problémy současné lékařské etiky, jako je asistovaná reprodukce, euthanazie nebo genové manipulace. Autor je zároveň biolog a kněz, připravte se tedy na argumenty jak biologické, tak křesťanské, ne vždy s jednoznačným vyzněním. Opatrně ji doporučuju všem, co se nebojí nad takovými věcmi přemýšlet.

neděle 1. května 2011

Wislawa Szymborska - Here

Otwornice

No cóż, na przykład takie otwornice.
Żyly tutaj, bo były, a były, bo żyły.
Jak mogły, skoro mogły i jak potrafiły.
W liczbie mnogiej, bo mnogiej,
choć każda z osobna,
we własnej, bo we własnej
wapiennej skorupce.
Warstwami, bo warstwami
czas je potem streszczał,
nie wdając się w szczegóły,
bo w szczegółach litość.
I oto mam przed sobą
dwa widoki w jednym:
żalosne cmentarzysko
wiecznych odpoczywań
czyli
zachwycające, wyłonione z morza,
lazurowego morza białe skały,
skały, które tu są, ponieważ są.


Foraminifera

Why not, let's take the Foraminifera.
They lived, since they were, and were, since they lived.
They did what they could since they were able.
In the plural since the plural, although each one on its own,
in its own, since its own
small limestone shell.
Time summarized them later
in layers, since layers,
without going into details.
And so I have before me
two views in one:
a mournful cemetery made
of tiny eternal rests
or,
rising from the sea,
the azure sea, dazzling white cliffs,
cliffs that are here because they are.

================
Stačilo vyrůstat dostatečně blízko polských hranic, ale nikdy mě nenapadlo číst polsky, až teď, v poslední době. Když nerozumím, pomáhá vyslovit větu nahlas, a když ani potom nerozumím, zůstane mi aspoň ten zvuk, polština je měkká a malebná.
Poprvé píšu o knize ještě ten den, co jsem ji koupila, a posílám z pozdního nedělního večera pár obrazů přes moře, pro srovnání i v anglickém překladu. Jdu si o Wislawě Szymborské něco přečíst, pak taky o těch maličkých skořápkách. Dobrou noc.

Francis Scott Fitzgerald - The Great Gatsby

The bottle of whiskey - a second one - was now in constant demand by all present, excepting Catherine, who "felt just as good on nothing at all." Tom rang for the janitor and sent him for some celebrated sandwiches, which were a complete supper in themselves. I wanted to get out and walk eastward toward the Park through the soft twilight, but each time I tried to go I became entangled in some wild, strident argument which pulled me back, as if with ropes, into my chair. Yet high over the city our line of yellow windows must have contributed their share of human secrecy to the casual watcher in the darkening streets, and I was him too, looking up and wondering. I was within and without, simultaneously enchanted and repelled by the inexhaustible variety of life.
Myrtle pulled her chair close to mine, and suddenly her warm breath poured over me the story of her first meeting with Tom.
"It was on the two little seats facing each other that are always the last ones left on the train. I was going up to New York to see my sister and spend the night. He had on a dress suit and patent leather shoes, and I couldn't keep my eyes off him, but every time he looked at me I had to pretend to be looking at the advertisement over his head. When we came into the station he was next to me, and his white shirt-front pressed against my arm, and so I told him I'd have to call the policeman, but he knew I lied. I was so excited that when I got into a taxi with him I didn't hardly know I wasn't getting into a subway train. All I kept thinking about, over and over, was 'You can't live forever; you can't live forever.' "

================
Na začátek přiznání. Mám Fitzgeralda ráda, a velkoryse přehlížím spoustu nedostatků (resp. vůbec bych si jich nevšimla, nečíst recenze a životopisy a kritiky a tak podobně), protože mě okouzluje způsob, jakým dokáže zachytit tady a teď. Přítomnost okamžiku navždycky zapsaná způsobem, jaký jsem nepotkala u žádného jiného spisovatele, a Velký Gatsby je v tomhle nepřekonatelný. Četla jsem ho poprvé tak před deseti lety a otráveně odložila, a pak si ho znovu koupila tady v Bostonu (knížku už měl někdo přede mnou, je politá kávou a občas popsaná - u prvního odstavce ukázky je poznámka: his role as narrator) a vracím se k němu pořád dokola a přemýšlím, jak se tohle dá napsat..

Jana Šrámková - Hruškadóttir

Diplomka se už pomaličku rodí. Ztuha jako všechno, co ze mě vychází. Ale mám z toho zatím dobrý pocit. Myslím, že se mi podařilo promyslet a sestrojit poměrně solidní osnovu – na to, jak drolivé a nepolapitelné téma jsem si zvolila. (Včera jsem obíhala okolní kopečky se svým starým laptopem v podpaží a s telefonem napřaženým jako proutkař, abych vystopovala trochu signálu a odeslala ji ke schválení konzultantovi. Takže se uvidí.) Celá moje dosavadní práce přede mnou zatím leží v podobě pár nahých osamocených řádků na jediném listu papíru, kterému vévodí nadpis Severské narativní postupy. Název pro svou šíři a vágnost pochopitelně nebude přijat, ale zatím mi dělá dobře. Jen pár řádků. Ale je psáno. Omamně silná tresť, několik kapek vyextrahovaných z navinulých kořenů hrdinských ság, barevně kvetoucích lánů beletrie a bezpočtu silných stvolů teorie narativu, prací o vyprávěcích postupech, postavách, práci s časoprostorem... Jsem klidná. Stvořila jsem nosnou kostru (dobře stavěnou – široká ramena, mateřská pánev), která snad udrží pohromadě i celé to kypré (mívám problém s rozsahem), ne vždy dokonale souměrné (dostupné prameny nikdy neprýští rovnoměrně) ani pevné (kdo ví, co zbude po obhajobě), ale přeci jen tělo. Takže teď už stačí pomalu a zdlouhavě, po jednotlivých svalech a vazech, obalovat kostru masem.
Vlastně je to nudná a hnidopišská akademická nimračka. Každé ráno cestou z procházky, nohy promočené luční rosou, se k tomu musím znova a znova odhodlávat. Ale pak si vzpomenu na to, jak jsem se kdysi rozhodla studovat islandštinu – před stovkami let, ještě na základce, během vteřiny, kdy jsem se v nějakém článku dočetla, že k tomu všemu, co mě na tomhle jazyku fascinuje, se osamocený, bez pomoci řekne sám v lodi. Vzpomenu si na ledový záchvěv okamžiku, kdy jsem zjistila, že na Islandu dodnes nejsou příjmení a krom křestního jména člověk nosí už jen jméno svého otce, za které se přidá buď –son, syn, nebo –dóttir, dcera. Čím bych se od ostatních Veronik světa lišila já? Co bych měla za jménem? Hruškadóttir? Byla bych bezejmenná? Sama v lodi?

================
Komplikovaná kniha. Jedna z těch, v niž mi hlavní hrdinka vadila natolik, že jsem si knihu na první čtení nedokázala příliš užít, navíc mi trochu překážela přídavná jména z kurzů tvůrčího psaní, evidentně přidaná později, trčící z textu jako kaňky. Na druhé čtení se mi kniha zdála plynulejší a propracovaná, tak teď nevím. Některé obrazy jsou mocné, a třeba ji jenom příliš rychle odsuzuju za kňourání. Dejte jí šanci a napište mi.
Budu muset zavést nějakou kategorii pro knihy, které doporučuju k přečtení, ačkoli k nim mám spoustu výhrad..

čtvrtek 28. dubna 2011

Haruki Murakami - Sputnik Sweetheart

As Sumire and Miu sat there together at the table at the wedding reception, they did what everybody else in the world does in such situations, namely, introduce themselves. Sumire hated her own name and tried to conceal it whenever she could. But when somebody asks you your name, the only polite thing to do is to go ahead and give it.
According to her father, her mother had chosen the name Sumire. She loved the Mozart song of the same name and had decided long before that if she had a daughter that would be her name. On a shelf in their living room was a record of Mozart’s songs, doubtless the one her mother had listened to, and when she was a child, Sumire would carefully lay this heavy LP on the turntable and listen to the song over and over. Elisabeth Schwarzkopf was the soprano, Walter Gieseking on piano. Sumire didn’t understand the lyrics, but from the graceful motif she felt sure the song was a paean to beautiful violets blooming in a field. Sumire loved that image.
In junior high, though, she ran across a Japanese translation of the song in her school library and was shocked. The lyrics told of a callous shepherd’s daughter trampling down a hapless little violet in a field. The girl didn’t even notice she’d flattened the flower. It was based on a Goethe poem, and Sumire found nothing redeeming about it, no lesson to be learned.

================
Asi nebudete číst Murakamiho anglicky, a já vlastně Sputnik přečetla prvně taky česky a anglicky jen prolistovala. Ale zarazilo mě, že česky přeložená Fialka zůstala v angličtině jako Sumire, tak jsem vybrala ukázku, ze které vyplývá, proč fialka, a dávám k posouzení. Osobně si myslím, že české řešení je lepší. Sputnik pro mě nějak nebyla kouzelná kniha, stejná taktika popáté už nezabírá tak, jako poprvé, ale přesto pro některé osamělé okamžiky může být ta pravá.

středa 27. dubna 2011

Woody Allen - Mere Anarchy

I am greatly relieved that the universe is finally explainable. I was beginning to think it was me. As it turns out, physics, like a grating relative, has all the answers. The big bang, black holes, and the primordial soup turn up every Tuesday in the Science section of the Times, and as a result my grasp of general relativity and quantum mechanics now equals Einstein’s – Einstein Moomjy, that is, the rug seller. How could I not have known that there are little things the size of „Planck lenght“ in the universe, which are a millionth of a billionth of a billionth of a centimeter? Imagine if you dropped one in a dark theater how hard it would be to find. And how does gravity work? And if it were to cease suddenly, would certain restaurants still require a jacket? What I do know about physics is that to a man standing on the shore, time passes quicker that to a man on a boat – especially if the man on the boat is with his wife. The latest miracle of physics is string theory, which has been heralded as a TOE, or „Theory of Everything.“ This may even include the incident of last week herewith described.
I awoke on Friday, and because the universe is expanding it took me longer than usual to find my robe. This made me late leaving for work, and because the concept of up and down is relative, the elevator I got into went to the roof, where it was very difficult to hail a taxi. Please keep in mind that a man on a rocket ship approaching the speed of light would have seemed on time for work, - or perhaps even a little early, and certainly better dressed.

================
Česky jako Čirá anarchie, v překladu Dany Hábové. Moje představa o humorné knize (tedy pokud nejsem moc unavená, Allenova angličtina je složitá a plná různých vypečených narážek), už ji mám z knihovny asi potřetí, co jsem v USA. A to jdou fámy, že autorovy starší povídky (dal si v jejich publikování čtvrt století pauzu) jsou daleko lepší. Prozkoumám, napíšu.
No a jaro taky. Úplně bez kabátu, procházka cestou z knihovny, kafe s ledem poprvé od loňského října, všude tulipány a macešky. Chce se mi v tom jen tak být.

úterý 26. dubna 2011

Jasunari Kawabata - Hlas hory

Každý večer přilétaly ze sakury v zahradě do domu cikády.
Šingo vyšel ven a podíval se pod strom.
Ze všech stran ho obklopovalo svištění cikádích křídel. Udivovalo ho, kolik jich bylo a jak hlasitý byl ten zvuk. Znělo to, jako by do vzduchu vzlétlo hejno vrabců.
Pohlédl vzhůru do koruny stromu. I tam vířily celé roje cikád.
Po celé obloze se hnaly mraky směrem na východ. Předpověď počasí slibovala, že dnešní den, dvě stě desátý podle lunárního kalendáře, kdy nebezpečí tajfunu je největší, proběhne bez problémů, ale Šingo cítil, že se blíží vítr a přeháňky a s nimi i pokles teploty.
Kikuko vyšla za ním.
"Co se děje, tatíčku? Myslím, že se k něčemu schyluje, když ty cikády tak vyvádějí."
"Taky mě to napadlo. Říká se, že křídla hus a kachen dělají velký hluk, ale tyhle cikády nejsou o moc tišší."
Kikuko držela v prstech jehůu, v níž měla navlečenou červenou nit.
"Nebyl to zvuk křídel, spíš jejich zpěv. Měla jsem dojem, že je něco vystrašilo."
"Zpěvu cikád jsem si nevšiml."
Podíval se do pokoje, odkud přišla. Měla tam rozešité dětské kimono. Použila látku z Jasučiny odložené jukaty.
"Hraje si Satoko ještě s cikádami?"
Kikuko přikývla. Její rty jen naznačily slůvko "ano".
Pro městské dítě jako Satoko byly cikády vzácné. Nejdřív se jich bála, než Fusako jedné ustřihla křídla a dala jí ji na hraní. Měla to možná v povaze, že pokaždé, když pak chytila cikádu, běžela za Jasuko nebo Kikuko a dožadovala se, aby jí ustřihly křídla.
Jasuko se to nesmírně protivilo. Říkala, že její dcera vždycky tak krutá nebyla, musel ji zkazit manžel.
Jednou zbledla jako stěna, když viděla, jak bezkřídlou cikádu odtahuje houf červených mravenců.

================
Jednou jsem tuhle knihu shrnula na twittru dvěma větami:
Můj syn je darebák, miluju jeho manželku. Jsem starý, a když je ticho, slyším hlas hory.
Myslím, že se od té doby nic nezměnilo. Snad jen - je to jedna z knih, u nichž nechápu vztah mezi příčinou a následkem; mezi A a B je kauzalita, která mi uniká. Rozdíl je nejspíš kulturní a vyvolává spoustu otázek. Shánějte po knihovnách, tahle kniha stojí za to.

neděle 24. dubna 2011

Ivan Wernisch - Růžovejch květů sladká vůně

Úplně náhodou jsem se před časem v hospodě U Vejmelků posadil ke stolu s lidmi, kteří vymýšlejí žertovné inzeráty a uveřejňují je v novinách. Schází se ta společnost skoro každý čtvrtek. Mají své památkové album (sešit s výstřižky) a rádi se pochlubí. Hledám hezkou, mladou, hodnou, bohatou ženu, zn. Starý, ošklivý, chorobami prolezlý, skrznaskrz zadlužený opilec se spoustou závazků, Rád bych se přiženil do rodiny s malými dětmi, zn. Odporný hnusák, Stárnoucí upír hledá holku krev a mlíko. A tak podobně. A mají problém: už je nic dalšího nenapadá. S naději hleděli na cizince. Chtěl jsem jim udělat radost. Ale to už přece máme! volali. Tohle máme taky! Vopici na palouku už vloni... Ať jsem řekl cokoliv, nezdálo se jim to, nebo už to měli. Smáli se, objednávali zelenou, natahovali ke mně ruce a přiťukávali si se mnou. Byl jsem jejich člověk.

===

V tramvaji spolu vesele klábosí dvě Cikánky. Píča, kurva, do prdele... jak v automatickém textu. Jak je to úlevné! Jak rád bych se připojil k jejich zábavě!

===
MAGICKÝ OBRAZEC


   B
B L B
   B

================
Co na tom, že byl nedávno. Ivan Wernisch tady na blogu, myslím. Z téhle knihy mimochodem pochází podtitul mého blogu, kterému se i po čtyřech měsících směju. A to je důvod, proč je tu autor dneska zas, potřebovala jsem něco veselého. Veselého ve smyslu druhé ukázky. Prostě tak.

Arto Paasilinna - Zajícův rok

Vatanen nasedl do autobusu jedoucího do Heinoly, neboť se nemohl v té sympatické vesnici povalovat navěky.
Seděl na zadním sedadle, zajíce měl vedle sebe v koši. V zadní části autobusu byli kuřáci a ti, když uviděli koš, zapředli hovor na téma zajíc. Konstatovali, že letošního léta je jich víc než jiné roky, hádali, zda ten Vatanenův je slečna či mládenec. Vatanena se pak zeptali, zda hodlá zajíce, až vyroste, zabít a sníst.
Vatanen odpověděl, že to v žádném případě. Na to muži řekli, bodejť, vlastního psa taky člověk nezabije, a že někdy je snazší zamilovat si zvíře než člověka.
V Heinole se Vatanen ubytoval v hotelu, umyl se a sešel dolů na oběd. Bylo poledne, restaurace zela prázdnotou. Vatanen posadil zajíce na židli vedle sebe. Přišel vrchní s jídelním lístkem. Podíval se na zajíce a řekl:
"Normálně se sem zvířata vodit nesmějí."
"Není nebezpečný."
Vatanen si objednal napřed pro sebe a pak nechal zajíci přinést čerstvý salát, strouhanou mrkev a čerstvou vodu. Vrchní

================
Přistižena při nedbalosti. V pár hodinách, co jsem v lednu strávila v blízkosti svých knižních skladišť, jsem nemohla ukázky opisovat, tak jsem si je fotila (viz poslední knížku od Dary Horn). No a zdá se, že zrovna tuhle jsem vyfotila nedbale, protože ukázky na sebe nenavazují, takže ani jednu zajícovu historku nebudete mít celou. Můžete si ji dopsat sami a pak podle knihy jen zkontrolovat.
Zajícův rok, je totiž, překvapivě, o zajíci (řekl mi kdysi Há, když mi knihu doporučoval a já si to pamatuju) a je vtipný, jak jen finské knihy být umí. Dnes ho někdo zmínil na Twittru a já ho musím doporučit tady a aspoň mám vyřešené vybírání (což je při psaní Mola jednoznačně nejhorší část). Svéráz národního putování se zajícem.

sobota 23. dubna 2011

Tove Jansson - The Summer Book

The tent
Sophia's grandmother had been a Scout leader when she was young, and, in fact, it was thanks to her that little girls were even allowed to be Scouts in those days. The girls never forgot what good times they had had, and they often wrote to Grandmother and reminded her of this or that incident, or quoted a verse of some song they used to sing around the campfire. It all seemed a little out of date to Grandmother now, and she thought the old girls were being just a bit sentimental, but she would thing some friendly thoughts about them all the same. Then she'd think about how the Scouting movement had grown too large and lost its personal touch, and then she's forget the whole thing. Grandmother's children had never been Scouts. No one had had the time, somehow, and it never came up.
One summer, Sophia's father bought a tent and put it up in the ravine so he could hide there if too many people came. The tent was so small that you had to crawl in on all fours, but inside there was enough room for two if they lay close together. But no candles or lamps were allowed.
"Is it a Scout tent?" Sophia asked.
Grandmother snorted. "We sewed our own tents," she said, remembering what they had looked like - huge, sturdy, grayish-brown. This was a toy, a bright yellow plaything for veranda guests, and not worth having.
"Isn't it a Scout tent?" asked Sophia anxiously.
So her grandmother said maybe it was, after all, but a very modern one, and they crawled in and lay down side by side.
"Now you're not allowed to sleep," Sophia said. "You have to tell me what it was like to be a Scout and all the things you did."
A very long time ago, Grandmother had wanted to tell about all the things they did, but no one had bothered to ask. And now she had lost the urge.
"We had campfires," she answered briefly, and suddenly she felt sad.
"And what else?"
"There was a log that burned for a long time. We sat around the fire. It was cold out. We ate soup."
That's strange, Grandmother thought. I can't describe things any more. I can't find the words, or maybe it's just that I'm not trying hard enough. It was such a long time ago. No one here was even born. And unless I tell it because I want to, it's as if it never happened; it gets closed off and then it's lost. She sat up and said, "Some days I can't remember very well. But sometime you ought to try and sleep in a tent all night."

================
Babička a vnučka spolu tráví léto na ostrově. A protože to napsala Tove Jansson, není to slizké sladkobolné, ale podobné opravdovému světu, se všemi nedorozuměními, trucováním, nepochopením. Na ostrov připlouvá loď jen občas, zato tam pořád fouká vítr a dospělí jsou zvláštní tvorové. Kniha je rozporná, divoká a krásná a měl by ji někdo brzy vydat česky. Příhoda se stanem mi připomíná léta u mojí babičky, kdy jsme čtyři holky spávaly na zahradě samy ve stanu, vyprávěly si hrůzostrašné historky a bály se a babička, když nás chodila v noci kontrolovat, vrhala na stěnu stanu strašidelný stín.

čtvrtek 21. dubna 2011

Cormac McCarthy - Cesta

V malém městečku stáli v koloniálu; na zdi tam visela vycpaná jelení hlava. Chlapec se na ni díval velmi dlouho. Na podlaze bylo rozbité sklo, takže mu muž řekl, aby počkal u dveří. On zatím svýma pracovníma botama odkopával harampádí z cesty, ale nenašel nic. Venku byly dvě benzinové pumpy; seděli na betonovém krytu a spouštěli malou plechovku na provázku do podzemní nádrže. Když vytáhli plechovku s benzinem, obsah přelili do plastového kanystříku. K plechovce přivázali kousek trubky, aby se ponořila; jako šimpanzi chytající mravence na větvičku dřepěli nad nádrží skoro hodinu, dokud neměli nádobu plnou. Pak ji zašroubovali, postavili na dno vozíku a šli dál.

Dlouhé dny. Rovina, kde vítr přes silnici vál popílek. Večer chlapec u ohně sedával s kusy mapy na kolenou. Názvy měst a řek už znal zpaměti a každý den měřil, kolik vlastně ušli.

Šetřili na jídle. Zásoby se jim velmi ztenčily. Chlapec stál na silnici a držel mapu . Poslouchali, ale neslyšeli vůbec nic. Východním směrem ale rovina pokračovala a vzduch byl náhle jiný. A najednou silnice zahnula a už tam byli; zůstali stát a slaný vítr jim čechral vlasy, protože si sundali kapuce, aby slyšeli. Před sebou měli šedivou pláž. Ocelové vlny líně dorážely na břeh, jejich zvuk ztlumený dálkou. Jako by nějaké cizí pusté moře omývalo úplně neznámý svět. V přílivové zóně ležel nakloněný tanker. Za ním nekonečný ledový oceán, který se těžce vzdouval jako kal v ohromné kádi a zanechával na pobřeží čáru popílku. Podíval se na chlapce a viděl na jeho tváři zklamání. Mrzí mě, že to moře není modrý, řekl. To nevadí, řekl chlapec.

O hodinu později seděli na pláži a hleděli na smogovou stěnu na obzoru. Seděli s patami zabořenými do písku a dívali se, jak pocmurné moře omývá břeh u jejich nohou. Studené. Pusté. Bez ptáků. Vozík nechal v kapradí za dunami; vzali si deky a teď seděli zachumlaní, před větrem je chránila ohromná vyplavená kláda. Seděli tam velmi dlouho. V chaluhách lemujících zátoku u jejich nohou řádka vyplavených kostí. O kus dál solí vybělená žebra, zřejmě krav. Na kame­nech vysrážená sůl. Vítr po písku honil suché semeníky; zastavily se a zase se rozběhly.

Myslíš, že tam někde budou lodě?

================
Dnes jsem jela autobusem přes řeku a někdo už plachtil. Už třetí týden fouká vítr od Kanady a jaro je studené a severní, tak ta jedna malá lodička vypadala ještě osaměleji. Cestu jsem četla už před nějakou dobou, teď při hledání ukázky jsem si zase připomněla, co je na ní dobré. Kontrast mezi pustinou, bezvýchodností situace hlavních hrdinů a drobnými detaily, které působí jako jasná žlutá barva uprostřed šedé. Dokonalé záblesky, pečlivě připravené světlušky. Rozhovory.

středa 20. dubna 2011

A. A. Milne - Medvídek Pú

Než dospěl potok až na okraj Lesa, zmohutněl, takže už z něho byla skoro řeka, a když tak zmohutněl, už neběžel, neskákal a nebublal, jako když byl menší, ale plynul pomaleji. Věděl už, kam spěje, a říkal si: „Není naspěch. Však se tam jednou dostanu." Ale všechny potůčky nahoře v Lese se klikatily sem tam, pospíchaly, aby se toho hodně dozvěděly, než bude pozdě.
Zvenčí vedla do Lesa široká cesta, skoro jako silnice, ale než vběhla do Lesa, musila překročit tuto říčku. Tam, kde ji přetínala, byl dřevěný most, skoro tak široký jako cesta, s dřevěným zábradlím po obou stranách. Kryštůfek Robin dosáhl právě bradou na okraj zábradlí, ale zábavnější bylo vystoupit na spodní příčku, takže se mohl naklonit a pozorovat řeku, jak pod ním zvolna odplývá. Když Pú chtěl, dosáhl bradou na spodní příčku, ale lepší bylo podstrčit hlavu pod ni a pozorovat řeku, jak pod ním zvolna odplývá. A Prasátko a Klokánek se mohli dívat na řeku jenom takhle, protože byli tak malí, že nedosáhli ani na spodní příčku. A tak leželi na zemi a hleděli na řeku... a řeka plynula velmi zvolna, beze spěchu.
Jednoho dne, když šel Pú k tomuto mostu, skládal písničku o borových šiškách, protože jich tu všude plno leželo a jemu bylo do zpěvu. Zdvihl tedy jednu šišku a řekl si: „Tohle je velmi hezká šiška a něco by se s ní mělo rýmovat." Ale nemohl na nic připadnout. A pak mu najednou napadlo:

V lese borovém
leží samé šišky.
Jejich plná zem,
jak padají z výšky.

„Ten poslední verš je zbytečný, protože do výšky by šišky stejně nepadaly," řekl si Pú.
Právě došel na most; a protože nekoukal na cestu, zakopl o něco a šiška mu vyskočila z pracky do řeky.
„To je k zlosti," řekl Pú, když plula pomalu pod most, a šel si pro jinou šišku, aby mu nechyběla do rýmu. Ale pak mu napadlo, že se radši jen bude dívat na řeku, protože bylo tak poklidno, a tak si lehl a díval se, jak pod ním pomalu plyne ... a najednou tam plula taky jeho šiška.
„To je divné," řekl Pú. „Upustil jsem ji na druhé straně," řekl Pú, „a vyplula na téhle straně! Rád bych věděl, jestli to půjde ještě jednou?" A odběhl si pro šišky.
Zase to šlo. A ještě. Upustil dvě šišky najednou a nahnul se přes most, aby viděl, která vypluje dřív; a jedna plula napřed; ale protože byly stejné, nevěděl, jestli je to ta, které přál, aby vyhrála, či ta druhá. Příště tedy hodil jednu velikou a jednu malou, a velká vyplula první, jak si to taky předem řekl, a malá za ní, což si taky předem řekl, takže vyhrál dvakrát... A než šel k svačině, vyhrál třiašedesátkrát a prohrál osmadvacetkrát, což znamenalo, že celkem - že měl vyhráno - no, odečtěte osmadvacet od třiašedesáti a máte to. Ale ne naopak!
A tak vznikla hra zvaná Medvědí proutky, kterou Pú vynašel a hrával se svými přáteli na pokraji Lesa. Hráli ji s proutky a ne s šiškami, protože proutky se daly snáze rozlišit.

Jednou spolu hráli Pú a Prasátko a Králíček a Klokánek Medvědí proutky. Vhodili vždycky proutky do vody, když Králíček řekl: „Teď!", a pak utíkali na druhou stranu mostu a nakláněli se přes okraj, aby viděli, čí proutek vypluje nejdřív. Ale trvalo to dlouho, než připluly, řeka byla toho dne líná, jako by jí na tom ani nezáleželo, jestli se vůbec někam dostane.
„Už vidím svůj!" zvolal Klokánek. „Ne, nevidím, je to něco jiného. Vidíš svůj, Prasátko? Myslel jsem, že vidím svůj, ale neviděl jsem. Tady je. Ne, to není on. Vidíš svůj, Pú?"
„Ne," řekl Pú.
„Můj se asi zachytil," řekl Klokánek. „Králíčku, můj proutek se zachytil. Zachytil se tvůj taky, Prasátko?"
„Trvá to vždycky déle, než si myslíš," řekl Králíček.
„Jak dlouho ty myslíš, že jim to potrvá?" zeptal se Klokánek
„Už vidím tvůj, Prasátko," řekl najednou Pú.
„Můj je takový šedavý," řeklo Prasátko a netroufalo si nahnout se víc, aby nespadlo do vody.
„Ano, takový vidím. Pluje ke mně."
Králíček se nahnul víc než jindy, aby spatřil svůj, a Klokánek se vrtěl sem tam a volal:
„Poplav, proutku! Proutku, proutku, proutku!" a Prasátko bylo rozjařené, že jen jeho proutek je vidět, což znamenalo, že vyhrává.
„Už pluje!" řekl Pú.
„Víš to jistě, že je to můj?" pištělo Prasátko rozčileně.
„Ano, protože je šedý. Velký šedý. Tady je! Hodně - veliký - šedý. Ale ne, není to on, to je Ijáček."
„Ijáčku!" volali všichni.
Velmi klidně, velmi důstojně, s nohama ve vzduchu vyplul Ijáček zpod mostu.
„To je Ijáček!" křičel Klokánek hrozně rozrušen.
„Opravdu?" řekl Ijáček. Zachytil ho malý vír a třikrát jím otočil dokola. „To bych se divil."
„To jsem nevěděl, že taky hraješ," řekl Klokánek.
„Nehraju," řekl Ijáček.

================
Jako dítě mě tahle knížka nijak nebavila, jako větší dítě mě baví moc. Líbí se mi, jak je to jeden příběh pro děti a v něm spousta narážek a vtipů, které pochopí jen ti větší. Ijáčkovo lakonické Nehraju. je ukázkový příklad. Myslím taky, že český překlad se podařil, třeba Prasátko hovoří ve středním rodě, což se k němu náramně hodí. Čtu si v ní, když jsem smutná, nemocná, nebo jen tak, taky poslouchám audioknihu (kterou namluvil Marek Eben).
Způsob, jakým jsem si na ni dneska vzpomněla, je zcela v jejím duchu. Připravovala jsem si knížky, co dám na blog, mám na to takový seznam, a připsala jsem na konec knihu Jaroslava Meda. A jak jsem uviděla ten med.. :)

úterý 19. dubna 2011

Martin Reiner - Lucka, Maceška a já

Noční poselství
Z ukládání se brzy stal náš společný rituál.
Někdy po Vánocích, asi tak koncem ledna, jsme s Martou poprvé spali. Bylo to příjemné, ale jedinou změnou, která v našem vztahu nastala, bylo, že jsem teď mnohem častěji docházel na Srbskou. Někdy na večeři, jindy na čaj a později často už jen prostě uložit Lucii.
Dveře jejího pokojíku zůstávaly na noc otevřené, což byl pozůstatek časů, kdy byla menší a potřebovala cítit nepřerušený kontakt... "aby se nebála," jak mi sama sdělila. Ze stejného důvodu zůstávaly otevřené i dveře do kuchyně, kde jsme zpravidla seděli s Martou a něco přitom pili. Když jsem dohlédl na Lucčino čištění zubů, pomohl jí do pyžama a přečetl pohádku, přišla jí maminka dát pusu na dobrou noc, kterou nám oběma popřála Lucie asi patnáctkrát, ale tím to vlastně teprve začínalo. Teprve nyní se totiž začaly v Lucčině hlavně neodbytně rojit zajímavé obrazy, které vyvolávala ze svého pokojíčku hlasitým, neústupným šeptem. Marta mi ty večerní obřady propachtovala zcela nesobecky; nakonec viděla, že si je Lucka dost užívá. A pro mě to byl svět jiných vůní, svět, v němž se mluvilo pozastřeným hlasem a známé věci se vytrácely, smazány tmou. Připomínalo to divadlo. Dokonce i tou pravidelností a opakováním jednotlivých výstupů. Lucka se ke mně chovala s odzbrojující důvěrností. Mou obrannou linii, na kterou naráželi dospělí lidé, dokázala obejít, jako by vůbec neexistovala. Ona ji neviděla.
Představila mi regiment plyšáků střežících dětský pokoj, včetně velkého placatého Křemílka a Vochomůrky, kteří jí dělali společníky ve spánku. Při čtení pohádek mě často zastavovala a ptala se na věci, na něž znala odpověď. Jednou mě zarazila, když jsem četl cosi od bratří Grimmů.
"Strejdo..."
"Ano, Lucko?"
"Neboj se," špitla naléhavě.
"Já se nebojím," řekl jsem.
"Jenže teď to bude úplně strašný, protože oni mu tu hlavu useknou." A strčila si pěstičku do pusy, abych pochopil, jaká hrůza na nás čeká na dalších řádcích.
Někde ve mně se něco nečekaně pohnulo. Dalo by se říct, že jsem nebyl úplně připravený na to, čemu se říká malé dítě.
Přesto jsem trpělivě poslouchal hlasitým šeptem sdělovaná noční poselství...
Když konečně usnula, vypil jsem s Martou další čaj a vyrazil domů.

================
Zvláštní, nezařaditelná kniha. Jako nedávno u Hakla, i v téhle knížce hrají roli české poměry na začátku devadesátých let. Představuju si to jako dobu neomezených možností, kdy mohl váš život nabrat nečekaný směr, protože na tom, co jste vystudovali, nezáleželo tolik, jako na tom, co jste doopravdy uměli. A tak. Ke knize - zajímavě vykreslené budování vztahu holčičky a nevlastního táty, k tomu objevování zapomenutého básníka a osobních třináctých komnat. Neobvyklá čeština, málokdo píše takhle (ještě Tomáš Zmeškal, třeba), básnivá a obrazná.

Terry Pratchett - The Color of Magic

He stood up and made his way to the trio.
"May I be of assistance?" he ventured.
"Shove off, Rincewind," snarled Broadman.
"I only thought it might be useful to address this gentleman in his own tongue," said the wizard gently.
"He's doing all right on his own," said the innkeeper, but took a few steps backward.
Rincewind smiled politely at the stranger and tried a few words of Chimeran. He prided himself on his fluency in the tongue, but the stranger only looked bemused.
"It won't work," said Hugh knowledgeably. "It's the book, you see. It tells him what to say. Magic."
Rincewind switched to High Borogravian, to Vanglemesht, Sumtri and even Black Oroogu, the language with no nouns and only one adjective, which is obscene. Each was met with polite incomprehension. In desperation he tried heathen Trob, and the little man's face split into a delighted grin.
"At last!" he said. "My good sir! This is remarkable!" (Although in Trob the last word in fact became "a thing which may happen but once in the usable lifetime of a canoe hollowed diligently by ax and fire from the tallest diamondwood tree that grows in the noted diamondwood forests on the lower slopes of Mount Awayawa, home of the firegods or so it is said.")
"What was all that?" said Broadman suspiciously.
"What did the innkeeper say?" said the little man.
Rincewind swallowed. "Broadman," he said. "Two mugs of your best ale, please."
"You can understand him?"
"Oh, sure."
"Tell him - tell him he's very welcome. Tell him breakfast is - uh - one gold piece." For a moment Broadman's face looked as though some cast internal struggle was going on, and then he added with a burst of generosity, "I'll throw in yours, too."
"Stranger," said Rincewind levelly. "If you stay here you will be knifed or poisoned by nightfall. But don't stop smiling, or so will I."
"Oh, come now," said the stranger, looking around. "This looks like a delightful place. A genuine Morporkean tavern. I've heard so much about them, you know. All these quaint old beams. And so reasonable, too."

================
První kniha Zeměplochy, kterou jsem četla anglicky. Přiznávám tu veřejně, že mi chvíli trvalo přiřadit si postavy k anglickým jménům a kupříkladu u téhle ukázky, ačkoli je na začátku knihy, mi při prvním čtení myslím ještě nedocházelo, že mám tu čest s Mrakoplašem. Je to vlastně pokus doplnit si vzdělání a dočíst úvodní knihy, které jsem předtím česky přeskočila. A je to báječné čtení, navíc se tak nějak určují pravidla pro všechny knihy příští. Vzala jsem si ji do letadla za jediným účelem - zlepšit si náladu a nenechat se myslet na smutky - a to tedy splnila dokonale. Píšu to jak suchařípa, ale je to opravdu vtipný.

neděle 17. dubna 2011

Nicolas Bouvier - Ryba-štír

Předevčírem, když jsem ukusoval svůj ranní krajíc, uvědomil jsem si najednou, že to on ujídá z mé pusy. Krev se drala ze zanícených dásní a vykreslovala konturu každého zubu, každého nervu, jako na nějaké vesaliovské skice. Vysoká horečka a ustavičné zvracení. Abych z tohohle města, kde se mi nic nedařilo, přece něco vytěžil, šel jsem si do dispensáře na severním předměstí - bezplatná péče - dát vyšetřit krev a plíce a vytrhnout dvě předem ztracené stoličky. Vysoká, sešlá, osleplá vila v zahradě, kterou příroda zvolna získává zpět do své moci. Našel jsem tam dva lékaře, dvě sestry, tři tucty rozjařených chrapounů prožraných roztodivnými chorobami, kteří se zřejmě rozhodli doklepat své dny tady, kde mají dostatek stravy a zajištěnou společnost a kde jim uleví, pokud je přímo nevyléčí. Malé švindlířské doupě mě po chvilce němého úžasu radostně uvítalo, jako by příchod bílého sáhiba zaručoval kvalitu služeb, jichž se jim tu dostane. Žádné formality, jen přívětivá rutina. Pozdě odpoledne jsou rentgeny pořízené přes den promítány přes zchátralý epidiaskop na prostěradlo: abychom měli jasno. Děravé plíce, rozcupované průdušky, páteře nahlodané osteoporózou. Z představení jsme se těšili společně, sledovali jsme tu přehlídku drobů a zpustošených tělesných schránek se všemi vzrušenými a pobavenými och!, ach!, pšt!, jako v kině. Do centra daleko a příležitostí k rozptýlení nemnoho. Když se objevily moje opulentní, sotva načaté měchy, jen s náznakem stínu, byly z toho málem ovace. Jako bych vystřihnul parádní sólíčko. Všichni ti neduživci se zkrátka radovali z toho, že jsem tak dobře vybavený, abych je přežil. Právě tuhle chvíli bezmezného triumfu, komplimentů a povzbudivých šťouchanců jsem si vybral k tomu, abych se odporoučel k zemi jako diva omráčená vůní květin...

================
Velmi volné pokračování novoročního Návodu k použití světa. Fakticky sice cesta po Ceylonu následovala hned po událostech popsaných v Návodu, ale autor knihu publikoval s téměř třicetiletým zpožděním, zejména proto, že je o cestovatelské deziluzi. Bouvier byl na Cejlonu sám, nedařilo se mu překonat chladný odstup domácích, zmáhalo ho vedro a beznaděj. Kniha snad nejlépe z těch, co znám, popisuje ten moment, kdy vám kdesi v hotelu v cizím státě dojde, že před sebou neutečete.
Tenká knížka je odzbrojující a upřímná, až dočtete Návod, pusťte se do téhle.

Nedělní prázdnota, plno možností, ale pro žádnou se nelze rozhodnout, stejně silně, jako se mi po nich přes týden stýská. Nakonec si většinou načuřeně čtu, jako dneska. Bouvier je tedy případný. Jdu si ty stesky psát někam jinam.