neděle 31. července 2011

Paul Auster - City of Glass

As for Quinn, there is little that need detain us. Who he was, where he came from, and what he did are of no great importance. We know, for example, that he was thirty-five years old. We know that he had once been married, had once been a father, and that both his wife and son were now dead. We also know that he wrote books. To be precise, we know that he wrote mystery novels. These works were written under the name of William Wilson, and he produced them at the rate of about one a year, which brought in enough money for him to live modestly in a small New York apartment. Because he spent no more than five or six month on the novel, for the rest of the year he was free to do as he wished. He read many books, he looked at paintings, he went to the movies. In the summer he watched baseball on television; in the winter he went to the opera. More than anything else, however, what he like to do was walk. Nearly every day, rain or shine, hot or cold, he would leave his apartment to walk through the city - never really going anywhere, but simply going wherever his legs happened to take him.
New York was an inexhaustible space, a labyrinth of endless steps, and no matter how far he walked, no matter how well he came to know its neighborhoods and streets, it always left him with the feeling of being lost. Lost, not only in the city, but within himself as well. Each time he took a walk, he felt as though he were leaving himself behind, and by giving himself up to the movement of the streets, by reducing himself to a seeing eye, he was able to escape the obligation to think, and this, more than anything else, brought him a measure of peace, a salutary emptiness within. The world was outside of him, around him, before him, and the speed with which it kept changing made it impossible for him to dwell on any one thing for very long. Motion was of the essence, the act of putting one foot in front of the other and allowing himself to follow the drift of his own body. By wandering aimlessly, all places became equal, and it no longer mattered where he was. On his best walks, he was able to feel that he was nowhere. And this, finally, was all he ever asked of things: to be nowhere. New York was the nowhere he had built around himself, and he realized that he had no intention of ever leaving it again.

================
Tuhle knížku mi doporučila milá prodavačka v knihkupectví, když jsem se chystala na svoji první cestu do New Yorku, a já se jí za to od té doby uctivě ukláním. První díl tzv. Newyorské trilogie, strohý, tajemný a napínavý, taková černočerná záhada, hltala jsem to po kavárnách a bála se a na procházkách hledala svoje vlastní tajná poselství. New York Austerových knih mi bude už vždycky trochu připomínat Gotham City. Máte svoje vztahy kniha-město?

Mám nachystané ukázky, jen napsat doporučení, možná budu trochu přeskládávat pořadí, a doplňovat starší, chybějící Moly. A teď běžím psát do deníku, dnešní den stojí za zaznamenání.

Nicolas Bouvier - Deník z Aranu a jiných míst

Strýc mi řekl: "Půjdete-li se projít, vezměte s sebou černého psa, jmenuje se Alabar, toho tu nikdo nepřejede."
Synovec mi řekl: "To je taky nápad, vypravit se sem v zimním marastu, když koncem května tady máme třicet pět odrůd orchidejí a divokých sasanek a devatenáct druhů včel. A teď... nic, vůbec nic. Jíme v osm hodin, vyhovuje vám to?" Vyhovovalo mi to. A nápad ocitnout se tady nevzešel z mé hlavy.
Nic je pochybné slovo, které nic neznamená. Nic mi vždycky nasadí brouka do hlavy. Že počasí tyhle ostrovy na čas uspalo, ještě neznamená, že přestaly existovat. Ten můj je stále na mapě i s jeho osmi sty obyvateli, i když se jak humrové zavrtávají do svých chalup, aby zapudili nervovou slabost, která se vás zmocní po pár dnech neutuchajícího větru.
Nabalený jako eskymák jsem se vydal zjistit, z čeho tu ono nic sestává. Tma vzlíná ze země jak inkoustová skvrna, nikde jediné světlo, temnota zdí ještě hlubší než temnota okolních luk. Vítr silný, že by porazil vola, pěsti mrznou v kapsách. Alabar se mnou nedošel daleko: to nic mu neříkalo nic, co by za něco stálo. Udělal čelem vzad a zaškrabal na dveře. Ihned se otevřely. Hledal jsem poustevnu svatého Endy, jehož žáci založili Sankt Gallen a naučili nás, tehdejší neotesance, znamenat se křížem, vzdávat díky, zpívat neumy, iluminovat rukopisy zdobnými majuskulemi, z nichž se řinou pletencové ornamenty, ptáci nohové, hlohové ratolesti a jednorožci. Podle mapy by to doupě mělo být přesně dvě stě metrů východně od domu. Tehdy večer jsem ho samozřejmě nenašel, za dne je to nízký krtičinec porostlý mechem, tak prostinký, že vedle něj pastevecké boudy v Gordes vypadají jako zámky z pohádek. Ale v rohu svíraném dvěma zídkami jsem - když si oči zvykly na tmu - uviděl skrčenou matnou siluetu. Byl to bílý valach, tak veliký a strnulý, že jsem zprvu pomyslel na obří podobiznu zanechanou tu nějakou bájnou Atlantidou, o níž archeologové nemají zdání, podobiznu, již zimní větry zbavily lišejníků a korýšů a vycizelovali je do uhlazenosti a dokonalosti opalinového skla. Našel si nejlépe krytý kout a s čumákem nalepeným na hrudi se nehýbal, aby mu byla co nejmenší zima. To je taky nápad, nechat koně napospas šlehajícímu větru, a k tomu bez kobyly, která by ho zahřála! Podobně nesmyslný jako nápad vydat se nazdařbůh hledat poustevnu světce, který je už čtrnáct století po smrti, a cestou přelézat zídky vyskládané z kamenů, které se rozpadají a člověk je musí vyrovnávat zpět. Zrovna jsem se kradl přes jeho výspu, když jsem zaslechl těžký dusot. Málem mě zvedl ze země, jak mi zabořil nozdry do podpaží: předloktí velikosti úlu, k tomu ta ohromná, naléhavá přítomnost a čumák rejdící v teple jak kančí rypák mě, stébélko slámy, vyprovodil až k silnici a zanechal mi na kabátu lesklé stopy hlenu, které se právě snažím dostat pryč. Jeho bych se žádným znamením kříže ani druidským kropáčem nezbavil. Vyvedl mě k zídce lemující cestu, nažďuchal mě k ní hlavou jako nějaký hadr a šel si po svých.

================
Každé čtvrtletí jednoho Bouviera. Tahle knížka je tenká, ale intenzivní, Bouvier v horečkách zkoumá Aranské nic na sedmdesáti stránkách. Všudypřítomný vítr, který užírá skály, lidi i myšlenky s ním, nepřipraveným, smýká po pobřeží a neumím si představit nikoho jiného, kdo by o tom dovedl tak dobře psát. Včera jsem v kuchyni vařila a eM mi četl, říkám mu, vyber mi něco, co mám ráda. Přinesl tuhle ukázku.

pondělí 25. července 2011

Donna Tartt - The Secret History

What should I tell you? About the Saturday in December that Bunny ran around the house at five in the morning, yelling "First snow!" and pouncing on our beds? Or the time Camilla tried to teach me the box step; or the time Bunny turned the boat over - with Henry and Francis in it - because he thought he saw a water snake? About Henry's birthday party, or about the two instances when Francis's mother - all red hair and alligator pumps and emeralds - turned up on her way to New York, trailing the Yorkshire terrier and the second husband? (She was a wild card, that mother of his; and Chris, her new husband, was a bit player in a soap opera, barely older than Francis. Olivia was her name. At the time I first met her, she had just been released from the Betty Ford Center after having been cured of alcoholism and an unspecified drug habit, and was launching merrily down the path of sin again. Charles once told me that she had knocked on his door in the middle of the night and asked if he would care to join her and Chris in bed. I still get cards from her at Christmas.)
One day, however, remains particularly vivid, a brilliant Saturday in October, one of the last summery days we had that year. The night before - which had been rather cold - we'd stayed up drinking and talking till almost dawn, and I woke late, hot and vaguely nauseated, to find my blankets kicked to the foot of the bed and sun pouring through the window. I lay very still for a long time. The sun filtered through my eyelids a bright, painful red, and my damp legs prickled with the heat. Beneath me, the house was silent, shimmering and oppresive.
I made my way downstairs, my feet creaking on the steps. The house was motionless, empty. Finally I found Francis and Bunny on the shady side of the porch. Bunny had on a T-shirt and a pair of Bermuda shorts; Francis, his face flushed a blotchy albino pink, and his eyelids closed and almost fluttering with pain, was wearing a ratty terry-cloth bathrobe that was stolen from a hotel.
They were drinking prairie oysters. Francis pushed his over to me without looking at it. "Here, drink this," he said. "I'll be sick if I look at it another second."
The yolk quivered, gently, in its bloody bath of ketchup and Worcestershire. "I don't want it," I said and pushed it back.
He crossed his legs and pinched the bridge of his nose between thumb and forefinger. "I don't know why I make these things," he said. "They never work. I have to go get some Alka-Seltzer."
Charles closed the screen door behind him and wandered listlessly onto the porch in his red-striped bathrobe. "What you need," he said, "is an ice-cream float."
"You and your ice-cream floats."
"They work, I tell you. It's very scientific. Cold things are good for nausea and-"
"You're always saying that, Charles, but I just don't think it's true."
"Would you just listen to me for a second? The ice cream slows down your digestion. The Coke settles your stomach and the caffeine cures your headache. Sugar gives you energy. And besides, it makes you metabolize the alcohol faster. It's the perfect food."
"Go make me one, would you?" said Bunny.
"Go make it yourself," said Charles, suddenly irritable.
"Really," Francis said, "I think I just need an Alka-Seltzer."
Henry - who had been up, and dressed, since the first wink of dawn - came down shortly, followed by a sleepy Camilla, damp and flushed from her bath, and her gold chrystanthemum of a head curled and chaotic. It was almost two in the afternoon. The greyhound lay on its side, drowsing, one chestnut-colored eye only partly closed and rolling grotesquely in the socket.

================
Ukázek mnoho, sepisování se nedaří. Ale - čtu jako dráha, tyhle dny, a ne nedbale, pořádně a důkladně, dokonce místy porušuju svoje pravidlo o nevpisování do knih. Vpisuju taky do deníku, z čehož mám ohromnou radost, je to zčásti taky tím, že se dějou věci.
Secret History mě donutila ulejvat se z práce. Nejsem si, ani po týdnu po dočtení, docela jistá proč, ale kombinace prostředí (college ve Vermontu, nejspíš hraje na moji náklonnost k Nové Anglii a jejímu podzimu a zimě), detektivní zápletky a příběhu bohatého na vrstvy a linie mě přilepila k textu silou, kterou jsem nedokázala překonat. Tempo v závěru knihy trochu zvolní a pak už člověk semtam uvidí i nedokonalost, ale pro ten zážitek předtím to musíte zkusit. Pro ty, kdo přečetli STOCP, tohle je lepší (a prvních 100 stran mi připadalo, že to Marisha Pessl kompletně vykradla, pak se naštěstí knihy od sebe vzdálí..). Ukázka se mi vybírala neuvěřitelně těžko, chtěla jsem totiž, aby v ní byl kousek dialogu, ale pak zase chyběl kontext, snad se to povedlo aspoň trochu.
Jedna špatná zpráva na závěr, pokud vím, do češtiny přeložená není (honem mě někdo opravte!).

čtvrtek 21. července 2011

Olga Tokarczuková - Hra na spoustu bubínků

Uvědomila si, že nejlehčí bylo začínat rozhovor slovy "pamatuješ jak...", protože v tom bylo cosi mechanického, bylo to jako pohyb ruky konejšící dítě, nebo jako když se vyladí rozhlasová stanice, která vysílá samou uklidňující hudbu - všelijaké to zpívání velryb, šumění vodopádů a cvrlikání ptáků. "Pamatuješ jak..." je oba přenášelo do jednoho místa, spolu. Byl to vzrušující okamžik, stejně jako když někdo vyzve někoho k tanci, a ten druhý odpoví zajiskřením v očích. Ano, zatančíme si. Bylo jasné, že to, co si vyprávějí, je dlouho ustálená verze minulosti, verze důvěrně známá, už mnohokrát opakovaná a absolutně bezpečná. Minulost je jednou provždy dána a nelze ji změnit. Minulost je nazpaměť naučená mantra, základ paměti, na který se kladou malé historky vzpomínek. Například vyprávění o tom, jak on pro ni louskal ořechy a nechával je na listech v zahradě. Nebo jak si oba koupili úplně stejné bílé džíny - bylo to dávno a dnes by jim byly tak o dvě, o tři čísla menší.Nebo jak si nechala obarvit vlasy na zrzavo a udělat tehdy tak módní, střapatý účes. Nebo jak vždycky, když od ní odjížděl, musel utíkat na vlak.Čím byly ty historky zasazeny hlouběji do minulosti, tím jich bylo víc - bylo zřejmé, že postupem času onu schopnost mytologizovat drobné události ztráceli, a skutečnost tak byla odsouzena k banalitě a triviálnosti.
Když se oheň v krbu rozhořel, začali chystat večeři - jak sehrané duo - ona krájela česnek, on pral salát a připravoval zálivku. Ona prostřela, on otevřel láhev vína - připomínalo to tanec, dokonalý tanec, v němž jsou všechny pohyby partnera tak známé, že je člověk přestává vnímat. V takovém tanci partner mizí, člověk tančí sám se sebou.

================
Ukázku laskavě poskytla Mar, protože já jsem si tuhle knihu nepřivezla. A stýská se mi po ní, nejspíš je schovaná někde v krabici v jednom z mnoha úložišť, ve kterých na mě moje knížky čekají. Rozečetla jsem dnes nejnovější knihu Olgy Tokarczukové, už bylo načase, abych ji tu představila.
Zase vám tu prozrazuju jednu ze svých opravdu nejmilejších, ale nedá se tomu odolat. Povídka, ze které je ukázka, je dokonalá. V hlavní roli manželský pár, jejich pes a šachový kůň. Z málo slov vytvořený svět, přitom naléhavý a skutečný, autorka se umí dívat na svět zpříma a nebalí konflikty do nasládlosti. Přečtěte si, a napište mi.

neděle 17. července 2011

Woody Allen - Getting Even

A man who could not marry off his ugly daughter visit Rabbi Shimmel of Cracow. "My heart is heavy," he told the Rev, "because God has given me an ugly daughter."
"How ugly?" the Seer asked.
"If she were lying on a plate with a herring, you wouldn't be able to tell the difference."
The Seer of Cracow thought for a long time and finally asked, "What kind of herring?"
The man, taken aback by the query, thought quickly and said, "Er - Bismarck."
"Too bad," the Rabbi said. "If it was Maatjes, she'd have a better chance."

Here is a tale that illustrates the tragedy of transient qualities such as beauty. Does the girl actually resemble a herring? Why not? Have you seen some of the things walking around these days, particularly at resort areas? And even if she does, are not all creatures beautiful in God's eyes? Perhaps, but if a girl looks more at home in a jar of wine sauce than in an evening gown she's got big problems. Oddly enough, Rabbi Shimmel's own wife was said to resemble a squid, but this was only in the face, and she more than made up for it by her hacking cough - the point of which escapes me.

================
Venku je 35 stupňů, uvnitř jen o málo míň. Vaří se mi mozek. Ale svědomí, už dávno upražené do černa, mi nedá spát a musím vám honem rychle něco napsat.
Poprvé jsem si z výletu do New Yorku nepřivezla žádnou knihu, to proto, že mám teď vážně dostatečné zásoby a nakupováním dalších se stresuju, že to nestíhám číst. Ale tahle se hodila krásně a přečetla se skoro sama. Suďte podle ukázky, jestli vám je humor blízký, a kdyžtak utíkejte do knihovny, česky vyšla jako Vyřídit si účty.

čtvrtek 14. července 2011

Michal Ajvaz - Cesta na jih

Otec s Tomášem nikdy nemluvil o období svých literárních pokusů, ale Tomáš o tom, co tehdy prožíval, leccos tušil; když otec zemřel, předala mu nevlastní matka jeho zápisky a ty Tomášovi jeho představy potvrdily. Když otec začal psát, udělal zvláštní zkušenost: s úžasem zjistil, že to, co do té doby pokládal za své názory, myšlenky, záliby, hodnoty a pocity, mu vlastně vůbec nepatří. Už předtím měl v tomhle ohledu v některých chvílích jakési podezření, ale plně si tu žalostnou i směšnou skutečnost uvědomil až ve chvíli, kdy své názory, myšlenky, záliby, hodnoty a pocity uviděl před sebou na papíře proměněné ve slova, která sám napsal. Díval se překvapeně, se zklamáním a odporem na odřené, rozviklané a obnošené haraburdí, které s sebou tahal. Řekl si, že pod těmi cizími krámy, kterými je přecpaná jeho mysl, přece musí najít něco, co mu doopravdy patří, alespoň zárodek nějakého vlastního pocitu, alespoň mlhavý názor - ale nebylo tam nic, vůbec nic; když všechny věci, které mu nepatřily, vynesl ven, jen zděšeně civěl na nesmírnou prázdnotu. Své názory, myšlenky, záliby, hodnoty a pocity během života nahodile sesbíral bůhvíkde, vlastně ani nevěděl, jestli jsou mu blízké, nebo vzdálené - byly to odpadky z cizích myslí, které si přisvojil jen proto, aby něčím zakryl strašné prázdno, které bylo, jak teď s úděsem poznával, jeho vlastním nitrem. Říkal si, že přece není možné, aby nitro jakéhokoliv člověka tvořila jen jáma prázdnoty; trávil teď většinu času tím, že číhal na samém okraji té tmavé díry, něco se přece musí objevit, říkal si, nějaký pocit, záliba, obdiv, nechuť k něčemu, sklon, něco, co by mu doopravdy patřilo - ale neobjevilo se nic. Otec nakonec usoudil, že zřejmě není člověk, ale monstrum, a pomyslel si, že asi bude dost obtížné s takovým vědomím žít.

================
Přijely nás navštívit návštěvy, tak s nima chodíme na dobroty. Už nemůžu. Člověk ty humry nevydrží pořád. Pořád si říkám, od zítřka špagety a dneska zas s břichem plným mořské havěti, tak alespoň přemůžu ospalost a ještě sem napíšu.
Představuju si vznik Cesty na jih asi takhle - Michal Ajvaz sedí u stolu a má nápadů na tři knihy. Nemůže se rozhodnout, kterou napíše dřív, tak je všechny spojí do jedné. Já ti vyprávím o tom, jak mi někdo vyprávěl o tom, jak mu někdo jiný vyprávěl... Výsledek je dlouhý, ale stojí za to! Přes detektivní zápletku se nejedná o klasickou detektivku, spíš o vyprávění o cestě, plné fantaskních odboček a úžasných obrazů. Jste-li na pochybách, jestli se dá ještě dnes vymyslet v literatuře něco, co jste předtím třikrát už neslyšeli, pak je Ajvaz skvělá volba.

středa 6. července 2011

Franz Kafka - Proces

Někdo musel Josefa K. pomluvit, neboť byl, ač neprovedl nic zlého, jednou ráno zatčen. Kuchařka paní Grubachové, jeho bytné, která mu každý den kolem osmé hodiny ráno nosila snídani, tentokrát nepřišla. To se dosud nikdy nestalo. K. ještě chvilku čekal, ze svého polštáře se díval na stařenu, která bydlela naproti a pozorovala ho se zvědavostí u ní zcela neobvyklou, pak ale udiven a zároveň hladový zazvonil. Okamžitě se ozvalo zaklepání a vstoupil muž, jehož K. v tomto bytě dosud nikdy nespatřil. Byl štíhlý a přitom urostlý, měl na sobě přiléhavý černý oděv, na němž byly všelijaké záhyby, kapsy, přezky, knoflíky i pásek, podobně jako na cestovních oblecích, a zdál se tudíž neobyčejně praktický, i když nebylo jasné, k čemu asi slouží. “Kdo jste?” zeptal se K. a hned se napůl posadil na posteli. Muž však na otázku neodpověděl, jako by se proti tomu, že se tu objevil, nedalo nic dělat, a řekl jen: “Vy jste zvonil?” “Ať mi Anna donese snídani,” pravil K. a nejdřív se pokoušel zjistit, kdo ten člověk vlastně je, tím, že ho mlčky pozoroval a přemýšlel. Ale ten mu nezůstal příliš dlouho na očích, nýbrž otočil se ke dveřím, pootevřel je a řekl někomu, kdo zřejmě stál hned za nimi: “Chce, aby mu Anna donesla snídani.” Nato se ve vedlejší místnosti kdosi krátce zasmál, podle zvuku nebylo jisté, není-li to vice lidí. Ačkoliv se tím cizí muž nemohl dovědět nic, co by nevěděl už předtím, přece teď řekl K., jako by podával hlášení: “Není to možné.” “To jsou mi novoty,” pravil K., vyskočil z postele a rychle si oblékl kalhoty. “Tak to se podívám, co je to vedle v místnosti za lidi a jak mi paní Grubachová zodpoví, že jsem takto vyrušován.”

================
Číst Kafku? Jo. V pečlivě odměřených dávkách, v dobrých obdobích, pokud možno v Praze (kromě Nezvěstného, který se má správně číst na parníku, ale kdo má dneska parník, žejo). Já to tak dělávám a pak chodím doma v kruzích a nadávám, že nemá svoje hrdiny rád. Že začne v nějaké relativně normální situaci a postupně ji rozkládá a přidává na schválnostech a pak skončí.. Z hlediska čtenářského zážitku to tedy není na bůhvíjaké doporučení, ale po týdnu to třeba budete vidět jinak, alespoň mně se to vždycky rozleží do velmi zajímavých souvislostí. Musím taky zmínit kdysi zaznamenané doporučení (tuším od V. Cílka), číst chrámovou kapitolu Procesu v Chrámu Sv. Víta. Brzy ráno, když tam ještě nikdo není..

Včera jsem napsala někam, že jsou dny, kdy mám pocit, že probudit se ráno proměněná v nestvůrný hmyz, byl vyřešilo veškeré moje potíže. Ale to už je Proměna a o té napíšu zas někdy jindy. Zatím jdu zahánět draky osvědčeným koktejlem – léto, lidi kolem, káva, výlet k moři.. Na smutky bude dost času v zimě.

úterý 5. července 2011

Mariusz Szczygiel - Gottland

Žádný sochař nemá právo odmítnout účast v soutěži. Čtyřiapadesát tvůrců dostává tři čtvrtě roku času na to, aby pomník vyprojektovali. Naštěstí se v té době podařilo zemřít (jak se říká v Praze) Ladislavu Šalounovi, československému sochaři číslo jedna. Jeho nástupce Karel Pokorný se snaží nevyhrát, proto navrhuje Stalina s rukama rozpaženýma v přátelském gestu, takže připomíná Krista.
Většina sochařů se dopustí téže chyby. „Představili Stalina afektovaného,“ hodnotí jejich návrhy komise.
Otakaru Švecovi, synovi cukráře, který se specializuje na sochy z cukru, je nyní padesát šest let a je to frustrovaný člověk.
Po úspěšném debutu, kdy před válkou jako student vytvořil motorkáře a podařilo se mu v kameni vyjádřit pohyb, projektoval pomník T. G. Masaryka a také pomník Jana Husa. Oba pomníky za války nacisté zničili. Po válce navrhl Rooseveltův pomník, ale nedokončil ho, protože se chopili moci komunisté. Před válkou vystavoval své avantgardní sochy na Západě. Netušil, že ještě dostane objednávku.
Nyní – jak hlásá fáma – chvatně plácá model po dvou lahvích vodky. Je to slušný člověk, a tak záměrně plaguje pomník Miroslava Tyrše, kterého komunisté nemají rádi.
Konkurs bohužel vyhraje.

================
Přijela mi nová knížka od stejného autora, nastává čas zmínit tuhle. Měli by o nás takové knihy psát spisovatelé všech okolních zemí, my bychom se vztekali, že tak to teda rozhodně není a nebylo.. Kniha je výrazná, s názorem, nesnaží se postihnout velké úseky dějin, spíš se zaměřuje na jednotlivé příběhy, nebo speciální momenty (příběh Tomáše Bati, Lídy Baarové, budování Stalinova pomníku na Letné - ukázka). Je to čtivá kniha, přímá a psaná s nadhledem, jak to tady píšu, už jsem se hned začala těšit na tu novou.