pondělí 31. ledna 2011

Bonus za leden


Už teď se děsím, co jsem si to na sebe upekla. Zatím dobrý. A únor má jen 28 dní. Jako lednový bonus podávám důkaz, že skutečně čtu v nejrůznějších situacích - na fotce jsem já, brzy ráno, u babičky, kterak provádím ranní zubní hygienu. Kniha je životopis Sidonie Nádherné.

Theodore Gray - The elements

Iodine is a solid at room temperature, but like bromine it's just barely hanging on. Gentle heating will melt it, at which point it immediately evaporates into a thick, dense, beautiful violet vapor.
Iodine taught me the difference between smoke and vapor. You can photograph smoke againts a black background by lighting it from the side, because smoke is made up of tiny particles that reflect light. It is impossible to photograph a vapor, even a colored vapor, against a black background because no matter how much light you shine in from the side, there are no particles to reflect light, only individual molecules. The only way to see a vapor is by how it absorbs light coming toward you from a bright background. This fact wasted considerable time when I attempted to take a nice picture of iodine vapor for my black-background poster.

To jen tak, kdybyste na ni někde narazili. Krásná encyklopedie chemických prvků, vyfocených v nejčastějších nebo nejzajímavějších podobách (u křemíku je prsní implantát, třeba). Je legrační sledovat, jak čím vyšší atomové číslo, tím vyšší pravděpodobnost, že na fotce bude nudná šedá hrouda. eM tvrdí, že každý člověk by měl mít oblíbený chemický prvek. Jaký je ten váš?

Sherman Alexie - Ten little indians

William didn't want to be having this conversation. He wondered if his silence would silence the taxi driver. But it was too late for that.
"What are you?" the driver asked.

"What do you mean?"

"I mean, you are not white, your skin, it is dark like mine."
"Not as dark as yours."

"No," said the driver and laughed. "Not so dark, but too dark to be white. What are you? Are you Jewish?"
Because they were so often Muslim, taxi drivers all over the world had often asked William if he was Jewish. William was always being confused for someone else. He was ambiguously ethnic, living somewhere in the darker section of the Great American Crayola Box, but he was more beige than brown, more mauve than sienna.
"Why do you want to know if I'm Jewish?" William asked.

"Oh, I'm sorry, sir, if I offended you. I am not anti-Semitic. I love all of my brothers and sisters. Jews, Catholics, Buddhists, even the atheists, I love them all. Like you Americans sing, 'Joy to the world and Jeremiah Bullfrog!'"
The taxi driver laughed again and William laughed with him.
"I'm Indian," William said.

"From India?"
"No, not jewel-on-the-forehead Indian," said William.
"I'm a bows-and-arrows Indian."

"Oh, you mean ten little, nine little, eight little Indians?"
"Yeah, sort of," said William. "I'm that kind of Indian, but much smarter. I'm a Spokane Indian. We're salmon people."

"In England, they call you Red Indians."
"You've been to England?"

"Yes, I studied physics at Oxford."

"Wow," said William, wondering if this man was a liar.

"You are surprised by this, I imagine. Perhaps you think I'm a liar?" William covered his mouth with one hand. He smiled this way when he was embarrassed.
"Aha, you do think I'm lying. You ask yourself questions about me. How could a physicist drive a taxi? Well, in the United States, I am a cabdriver, but in Ethiopia, I was a jet-fighter pilot."

Příběhy Indiánů v moderní době jsou často velmi smutné a Sherman Alexie je nijak nepřibarvuje. Nekreslí bájné obrazy nepochopených přírodních lidí, píše o problémech s alkoholem, nezaměstnaností, barvou kůže a všobecnou nezařaditelností. A o basketbalu, sám je totiž indián basketbalista. Je tenká hranice mezi osobitostí a kýčem, laciným využitím lákavě senzačního tématu - pro mě je tenhle pán určitě zástupce první skupiny. Já mu to tak nějak věřím.
Dnes se tu ten příběh objevil, protože mi ukázka připomněla včerejší diskusi s taxikářem, jsou nejspíš opravdu všude podobní.

Tove Janssonová - Dcera sochaře

Jednou za soumraku byl tatínek venku na kopci a přímo do náručí mu vletěl netopýr. Tatínek zůstal bez pohnutí stát a netopýr mu vlezl do kabátu, zavěsil se hlavou dolů a usnul. Tatínek se ani nepohnul. Přinesli jsme mu ven večeři a on ji opatrně snědl. Nikdo nesměl promluvit. Potom jsme talíř odnesli a tatínek tam stál až do setmění. Pak netopýr na chvíli vyletěl a zase se k němu vrátil, ale zdržel se jen chvilku, byla to zdvořilostní návštěva.
To léto vařila maminka kaši nebo špagety Pelluře, protože jsme ryby nechytili každý den. Tatínek vylezl na skálu a volal Pelluro, Pelluro a pak přiletěl racek, někdy měl s sebou děti.
Jedna paní tvrdila, že Pellura není obyčejný racek, ale racek bouřní, který žere kajčí mláďata. Tatínek tu paní nenáviděl, dokud neodjela.
Pellura měla žluté nohy a byl to racek bouřní a žral kajčí mláďata, ale když ta paní byla pryč, stejně jsme věřili, že je to obyčejný racek.
Snesl se, když na něj tatínek zavolal, domácí zvířata nemohou člověka nikdy ošálit a on nemůže oklamat je. Ve městě je to těžší, ale děláme co můžeme. Na jaře jsme měli devatenáct kanárů. Chci vám říct, jednou pro vždy, že kanárci jsou hodně chytlaví.

O téhle paní ještě uslyšíte, je totiž (dost) neobyčejná. Proslavila se komiksem o Mumincích, tak je tak nějak zařazená do dětské literatury, podle mého malinko neprávem (ostatně jako Muminci). Dcera sochaře například. Přiznám se, že jsem při čtení knih vyprávěných dětmi velmi ostražitá, málokdy mi připadají věrohodné a tak nějak celkově mám potíže je přijmout. Tahle je jiná, přímá a místy drsná, ale přitom hodně obrazná, až surreálným způsobem. Četla jsem ji jako první knihu v novém bytě, v tom, co jsme se do něho včera vrátili, po dlouhé cestě.

pátek 28. ledna 2011

Jáchym Topol - Chladnou zemí

Uvítalo mě ticho, ticho ještě ne mrtvého, ale zbídačelého města, města, které se po odchodu armády propadlo do strašlivé bídy.
Sem už nikdo ani nechodil.
Těch pár turistů se motalo kolem Pomníku a po těch několika naučných genocidních stezkách, které tu Pomník zavedl.
Pan Hamáček projel Manéžní branou, zastavil svou rozhrkanou škodobku na Ústředním náměstí a já ustrnul.
Přestože jsem byl posílen mlékem, špekem i vejci, ustrnul jsem, neb mé tety, jedny z mála původních obyvatel, které tu zůstaly, protože neměly kam jít, vypadaly jako stařenky... a těch pár dalších lidí, kteří k nám tu a tam porůznu klopýtali přes cihly a šutry a trámy, co se všude válely, vypadali jak trosečníci s vlasy všelijak povlávajícími, vítali mě jako syna města, starci, babky a pár postarších mátožných chlapíků, mentálů a kriplů, bývali to vojáci, dnes všelijak zmrzačení, bydlili v děrách města.
Už tehdy podzemní chodby města Terezína postupně zavalovalo zdivo, všude tam pleskala černá podzemní voda, mohutné brány, projektované tak, aby vydržely útoky pruských kanónů, se pomalinku drolily, už nikdo neplel trávu v obranných valech.

Pokračujeme v pražské krasojízdě. Potkávám duchy. Jsem promrzlá na kost. Je to náročný a hezký, jako loni. Vzpomínková studená kniha Jáchyma Topola (četla jsem ji, když jsem byla v Čechách loni na jaře), doporučení je tentokrát opatrné, protožeje to čtení chladné, drsné a místy bizarně snové. Já jsem ji dočetla v podivném polospánku uprostřed noci, zdálo se mi pak o blátě.

čtvrtek 27. ledna 2011

Bohuslav Reynek - Odlet vlaštovek

Peří

Byl tu pták a byla křídla,
zázrak písně ze zášeří.
Větev na ohnivém keři
v mlze smrti na trn stydla.
V opadalém listí zbývá
z obou křídel kůstka křivá,
lebka, živá veš, hrst peří.

Popel. V šedi jiskra živá,
žhavá jizva po naději,
ústa, jež se ještě chvějí,
krvavá, už nesmělá.

Krev na prstech anděla,
na dveřích tmy, na veřeji.

Popel na čela.

Bohuslav Reynek je můj básník nejoblíbenější. Poprvé mi ho ukázala kdysi Mar, nejspíš, a protože ji zítra uvidím, tak jí tuhle vzpomínku posílám. A vůbec, tyhle dva dny jsou nějak plné Reynkovských setkání. Na Reynkovi bývají všeobecně oceňovaná náboženská témata, ale já mám nejraději básně o kočkách, myších a pavoucích, nádherně rytmizované a soustředěné. No, řekněte sami, není na téhle básni nejlepší ta pauza těsně před posledním veršem?

středa 26. ledna 2011

Zdeněk Jirotka - Saturnin

Nevím, jestli se vám už někdy stalo, že jste si sotva stačili pomyslit nějaké přání a už se vám splnilo. Víte, něco takového jako v pohádkách. Třeba byste se na něco rozzlobili a jen byste řekli, aby do toho uhodil hrom, a ono prásk a už by to bylo. Mně se tenkrát podobné přání splnilo. Pamatuji si, že jsem prudce zatoužil dát Miloušovi pár facek, když v tom se stalo toto: dědeček nevrle zabručel a prudce rozhodil rukama, aby se zbavil přikrývky, kterou ho teta Kateřina omotávala. Přitom udeřil Milouše hřbetem ruky do obličeje a připlácl mu zbytek hořící cigarety na to, čemu Milouš říkal knírek. Milouš zařval a dědeček vyjekl, protože se spálil a zároveň lekl. Bleskurychle se otočil a dal Miloušovi pohlavek. Než se mohl někdo vzpamatovat, zasáhl Saturnin. S poděšeným výkřikem vyrval tetě Kateřině z rukou přikrývku, hodil ji Miloušovi přes hlavu, strhl ho k zemi, a mačkaje mu vší silou houni na obličej, volal: „Chytly mu vousy!“
Dědeček se lekl znovu a celá společnost se dívala ohromena na Saturninovo počínání. Teta hystericky volala, aby někdo přinesl vodu, Saturnin křičel: „Vodu ne! Písek!“ a doktor Vlach si pro sebe bručel: „Chytly mu vousy, zaplaťpánbůh.“

Zpátky v Práze. Posledních pár dní v Čechách. A Saturnin dneska. Netřeba doporučovat, doporučuje SAMO! (nedokončené, unavené, dopíše se samo později)

úterý 25. ledna 2011

Karel Jaromír Erben - Pohádky

Otesánek

Ale čím Otesánek více snědl, tím více se mu chtělo jíst. V chalupě nic už nebylo, co by za to stálo; i šel do vsi po něčem se podívat.
Potkal děvečku, vezla z pole plný trakař jetele. "Tys musel asi toho sníst, že máš tak veliký břich!" řekla děvečka s podivením. Otesánek odpověděl:
"Jed jsem, sněd jsem:
kaši z rendlíku,
ucháč mlíka,
pecen chleba,
mámu - tátu -
a tebe taky ještě sním!"
Přiskočil, a děvečka i s trakařem zmizela v jeho břiše. Potom potkal sedláka, vezl z louky seno. Otesánek postavil se mu v cestu a koně zůstali stát. "Což se nemůžeš vyhnout, netvoro? Půjdu-li na tě - - !" křičel sedlák a napřahoval bič. Ale Otesánek si toho ani nevšimnul a začal povídat:
"Jed jsem, sněd jsem:
kaši z rendlíka,
ucháč mlík,
pecen chleba,
mámu - tátu -
děvečku s jetelem -
a tebe taky ještě sním!"
A než sedlák se nadál, ocítil se i s koňmi a vozem v jeho břiše. Potom šel Otesánek dál. Na poli tam pasák pásl svině. Otesánek dostal na ně chuť a spolykal je všecky i s pasákem; ani památky po nich nezůstalo. Potom na úhoře tam uviděl ovčáka se stádem ovec: "Když jsem toho tolik sněd," povídá sobě sám, "taky ty ještě sním!" Šel a všecko to do sebe vházel: ovce, ovčáka i se psem Voříškem. Pak se zas kolíbal dál, až přišel k jednomu poli; nějaká babička tam okopávala zelí...

Znáte to, když přijedete po dlouhé době a příbuzní vám schovávají laskominy, hned po příjezdu se pustí do rozmrazování, shaňování, vaření a podstrojování (to tam v té Americe určitě nemáte.. na, dejte si ještě kachnu..). Tak takhle my už jsme tu víc než týden, snědla jsem jídla jak za tři běžné Ofélie, a tak se mi výběr pohádky značně ulehčil. A teď mě omluvte, čeká mě druhý oběd, aby mi nevyhládlo před odpolední svačinou.

pondělí 24. ledna 2011

Miloš Macourek & Adolf Born - Mach a Šebestová

A Kropáček se najednou probudil, cítil, že se mu v krku cosi děje, a volal, mami, mami, mě v tom krku škrábe víc než včera, a paní Kropáčková spráskla ruce, to nám ještě scházelo, a volala telefonem okresní ústav národního zdraví, pana doktora Nesvadbu, který řekl, ale, ale, to je zlé, to je zlé, hned k vám jedu, zatím chlapci uvařte čaj s citrónem.
Jenomže tohle neměl pan doktor říkat, protože jak se Kropáček napil čaje, Mach s Šebestovou a Jonatánem byli v tu ránu mokří jako myši, proud čaje je málem spláchl jako povodeň, drželi se Kropáčkových mandlí, což nebylo zrovna jednoduché, protože mandle nemají žádná držátka, zkrátka všichni tři se drželi jen taktak, jenomže paní Kropáčková řekla Kropáčkovi, co to děláš, napij se pořádně, takové cucání nemá smysl, a Kropáček se napil pořádně a to byl konec, Mach, Šebestová a Jonatán byli najednou titam.
Jeli dolů jako po tobogánu, jeli dlouho a čím dál rychleji, Šebestová pištěla, Jonatán kňučel a Mach si říkal, no nazdar, kdyby tak Kropáček věděl, co nám s tím čajem proved, kdypak ta cesta asi skončí, a najednou udělali všichni tři žbluňk a byli v takové velikánské jeskyni, plavali v jezeře, z kterého vykukovalo něco jako ledovec, a Šebestová povídá, hele, Machu, kde to vlastně jsme, to jsou nějaké ledovce nebo co, a Mach povídá, Šebestová, ty seš taky ledovec, to je přece rohlík s máslem, co měl Kropáček ráno k snídani, vylez na to!

Ofélie je u babičky (proto taky nebyly včera ty internety, dnes se podařilo dráty prošťouchnout), bude tedy následovat pár dní s knížkami, které jsem četla jako malá a které vyšťourávám na půdě. Dnes začneme MaŠ. Mám to tak očtené, že je kniha rozložená na jednotlivé listy, obrázky a přednes Petra Nárožného si prosím račte představit sami.

Vladimir Bartol - Alamut

Na schodech potkal Abú Aliho a Buzruk Umida, kteří za sebou celí udýchaní a rudí zlostí táhli nějakého muže. bylo na něm vidět, že měl za sebou těžkou a dlouhou cestu. Byl zaprášený od hlavy až k patě. Čůrky potu mu do zablácených tváří vyrývaly dlouhé stopy. Těžce chroptěl. Ibn Tahir se přitiskl ke zdi a nechal trojici projít. Cosi mu říkalo, že Alamutu nastávají významné a těžké dny.
Strážce odhrnul závěs a vpustil muže s velkými daji k Hasanovi.
"Posel z Chúzistánu," vydechl Abú Ali uchraptěným hlasem. "Ze Zúr Gumbadánu..."
"Co se stalo?"
Hasan se jen stěží ovládal. Z tváří příchozích ihned vyčetl zlé zprávy.
Posel před ním padl na kolena.
"Ach, pane! Husan Alkeini je mrtev. Byl zavražděn!"
Hasan zesinal.
"Kdo je vrah?"
"Odpusť, Seiduno. Hosein, tvůj syn."
Hasan se otřásl, jako by ho zasáhl blesk. Rozhodil rukama, jako kdyby chtěl popadnout někoho neviditelného. Zakymácel se, udělal půlobrat a skácel se na zem jako podťatý strom.

A takové je to celé. Krev se prolévá, jezdí se na koních, unášejí se krásné ženy a mstí se každý každému. Četla jsem kdysi dávno a našla teď zaprášené na půdě, z děje si pamatuju málo (takže si nejsem jistá, jestli nedělám chybu, když vám rovnou prozradím, že Husan je mrtev..), ale dobře si pamatuju, jak mě to bavilo a jak jsem opisovala do dopisů ukázky. Vladimir Bartol je taky ze Slovinska, a ještě donedávna bývala tahle kniha v Levných Knihách za pár kaček. Tak až budete mít chuť na hrdiny..

sobota 22. ledna 2011

Jonathan Coe - Dům spánku

Lidé, kteří přišli do Café poprvé, zpravidla očekávali cosi kvintesenciálně galského a sofistikovaného, samé café noir a pain au chocolat. Místo toho tu našli těžké stoly a lavice z borového dřeva, staré lahve od mléka plné vosku od svic a zdi pokryté starými potápěčskými přístroji a nespočetnými řadami vázaných a brožovaných knih, zakoupených na bleším trhu. Našli tu téměř nestravitelně vydatné koláče z ovesných vloček, krajíce chleba ze sladovaného obilí s čedarem a šunkou s vrstvou medu, ale také obrovské hrnky s černou kávou a sladký aromatický čaj. Našli věčně matně osvětlený prostor připomínající jeskyni a Slatteryho, který seděl za pultem a nikdy nevstal, aby obsloužil dalšího zákazníka, dokud nedokončil poslední větu svého filozofického spisku, ať už kteréhokoli, do něhož byl právě zabrán. A dlužno podotknout, že zde zpravidla našli cosi, co pulzovalo společenským a intelektuálním životem daleko více než tenhle hubený, bledý, vážně se tvářící student filmových věd, který vzhlédl, když Robert vešel, a pokynul mu na pozdrav tím, že postrčil svůj ze tří čtvrtin prázdný hrnek a zabručel: "Eště jednou to samý, jo?" načež se znovu začal probírat svými papíry.

Blogování je dřina, když člověk tahá ve sklepě zaprášené těžké krabice s knihama, aby z nich vybral ty nejlepší, a pak o nich mohl psát. Hledala jsem si ukázky na pak, listovala a zmocňovalo se mě zoufalství, že si to nepamatuju, že mám z těch knih jen prchavý dojem a že všechny ty krásné věci zůstanou v zákoutích těch krabic. Ale. Tuhle třeba, tu si pamatuju. Mohla bych ji číst padesátkrát a pořád by se mi líbila, ukázku bych mohla recitovat o půlnoci; mrkněte na ni do knihovny, je to příběh nejen o spánku. Kde máte svoje Café Valladon, ideální kavárnu?

pátek 21. ledna 2011

Simon Mawer - Skleněný pokoj

Během podzimu práce pokračovaly - na vybavení domu, na nábytku, na všech těch věcech, které z hrubé stavby dělají dům a z domu domov. Po Černopolní jezdily dodávky a muži v šedivých montérkách nosili dovnitř na zádech balíky, sledováni z okolních zahrad zvědavými sousedy. Kolovaly fámy. Byla zavěšena křídla dveří, koupelny byly zařízeny a obloženy až ke stropu bílými dlaždicemi, takže svou strohou sterilitou připomínaly laboratoř nebo kliniku, byly položeny podlahy. Do Skleněného pokoje nainstalovali onyxovou stěnu. Jantarová a medová žilnatina desek připomínala obrysy vzdálených prehistorických krajin. Byly vyleštěny do zrcadlového lesku, a jakmile byly na svém místě, zdálo se, že kámen zachycuje světlo, zastavuje ho a odráží zpět, teplejší o měkký, jakoby ženský dotek a nakonec, když slunce stálo nad Špilberkem a svítilo přímo skrz skleněnou stěnu, rozzářil se onyx ohnivou červení.
"Kdo by to byl řekl," poznamenala Hana, když to poprvé viděla, "tolik vášně v mrtvém kameni..."
Nakonec položili linoleum, linoleum barvy slonoviny, zářivé jako rozlité mléko. Během dne ho zalévalo světlo proudící okny tak, že linoleum vytvářelo dojem, jako by bylo skoro průsvitné, jako by mezi vstupem do místnosti a okny byl mělký bazén. Večer pak stropní světla - okvětní plátky matného skla - vrhaly odlesky do hlubin. Nahoře byly pokoje, zimmer, kvádry se stěnami a s dveřmi. Ale tady dole byl prostor, raum.

Tuhle knihu předchází velká pověst, mám ji v Bostonu už nějaký pátek na poličce a nemohla jsem se dostat přes první kapitolu, až když jsem si ji tady v Čechách půjčila, tak se to prolomilo a dočetla jsem ji za dva dny. Mám k ní spoustu výhrad, ale jedno musím uznat, pasáže, kdy se píše o domě, jsou silné. Když jsem hledala ukázku, divila jsem se, jak málo jich vlastně je, protože pro mě byly nejvýraznější a měla jsem dojem, že celý děj je jen taková omáčka kolem popisu domu, skla a světla. Jak by takovou knihu napsal nějaký seveřan, s jejich citem pro světlo.. Ale i tak je to dobré.

čtvrtek 20. ledna 2011

William Gibson - Idoru

Možná prožívala ten kulturní šok, co si o něm povídali při občance. Přišlo jí, že na ni v Tokiu vyskakuje každý malý detail a že už je oči nedokážou pojmout, jako by si od všech těch zvláštností potřebovaly odpočinout: nízký strom, zasazený do chodníku a obalený jakousi proutěnou slupkou, neonově avokádové telefonní budky, seriózně vyhlížející dívka v kulatých brýlích a šedé mikině s nápisem "Free Vagina". Chia nejdřív chodila s očima dokořán, aby všechny ty odlišnosti navnímala a pak je postupně vstřebala, ale zrak se jí už unavil a detaily se vytrácely. Na druhou stranu ji držel pocit, že by stačilo správně přimhouřit oči a všechno kolem by se zase proměnilo v centrum Seattlu, kam vyrážela s mámou na procházky. Stýskalo se jí. Při každém došlápnutí na levou nohu se jí do ramene zaryl popruh tašky.
Masahiko zahnul za roh. V Tokiu nebyly žádné zapadlé kouty v pravém slova smyslu, neexistovalo, že by člověk uhnul z bulváru někam, kam se vyhazovalo smetí a kde chyběly obchody. Byly tu úzké a ještě užší uličky, ale jeden nikdy nevěděl, co v nich najde: opravnu obuvi, pracháčské kadeřnictví, obchod s domácí čokoládou, trafiku. V jedné takové Chia zase zahlédla ten úchylný komiks s omotanou ženou.

O pár dní zpožděná je tahle reference na jeden báječný večer v kavárně. Zdá se mi škoda, že u nás je sci-fi považováno za okrajový žánr a příznivci "vysoké" literatury ho nečtou, mě kdysi přesvědčil Den Trifidů a vás by mohla třeba přesvědčit Idoru, která tak trochu je a trochu není. Napínavý příběh, jehož kulisy si z náznaků můžete vystavět sami, když už je do Tokia tak daleko. A osamělost v cizím, velkém městě, ta je přece pořád stejná, ať tady nebo v budoucnosti.

středa 19. ledna 2011

Ivan Wernisch - Proslýchá se

DNES TOUTO DOBOU

  1. Jde, jde právě Kamzíkovou ulicí. Najednou, před vchodem do ateliéru, mu někdo strčí do ruky lístek, tuhou kartu, na níž je vytištěno: DNES TOUTO DOBOU NA TOMTO MÍSTĚ.
    Hm. Dnes touto dobou... I. W. se zastaví a začne se rozhlížet. Vtom k němu zase někdo přistoupí, vytrhne mu lístek z ruky a řekne: Jdi, kam jsi šel, ten vzkaz není pro tebe.
  2. Musí to být pro každého vždycky zvláštní - probudit se a necítit svůj věk, jako mladík vyběhnout z domu, spěchat ulicemi a v slunečním světle spatřovat někdejší známé, rozpomenout se na dávná přátelství a najednou pochopit: je po všem.
  3. Dole v krejčovské dílně
    hrčí šicí stroj
O mé náklonnosti k IW ví kdekdo, nejvíc ovšem o ní ví jistý MF, který mne IW zásobí a přispívá k dobré náladě. Chtěla jsem ho na oplátku taky něčím zásobit, ale on všechno má, přivezu mu tedy příště z Bostonu kousek nějakého hmyzu. Jistě bude rád.

Tim Davys - Amberville

Had potřeboval spát jen minimálně a nedělalo mu žádné problémy udržet pozornost. Občas kolem projelo nějaké auto, většinou to byly taxíky, typické černé drožky. Stáhl si okénko pár centimetrů a naslouchal uspokojivému, téměř poetickému zvuku šumících vrb, jak jejich listovím táhla noční bríza. Rytmus toho pohybu Marka inspiroval. Že by noc snad přece jen nebyla promarněná?
Had seskočil z volantu. Z příruční skříňky vytáhl vybledlý žlutý poznámkový blok; skoupil v papírnictví zbytkovou zásobu, oblky byly odřené a potrhané, ale papíru nebylo nic. Ocasem popadl tužku a rychle psal:
srp, podkova
metafora strašná
zkušený, nehotová
neustále svůdná
Zvedl špičku ocasu z listu a pohlédl na to, co napsal. Jako obvykle se ho zmocnilo cosi jako závrať. Bylo to tak geniální, plné tak překvapivého talentu, že se sotva odvažoval věřit, že to vymyslel on sám.
Nebo to možná on nebyl?
A hluboko v jeho studenokrevném srdci se k životu probudila slabá naděje. Ten pocit nepoznal už skoro dvacet let. Věděl, že okolní svět na životní dílo Hada Marka ještě není připravený. Že by nepochopili, že nikdo by je nedokázal obsáhnout. Nikdo.
Možná s výjimkou Erika Medvěda.

Detektivní příběh o plyšákách, spletitý, se spoustou vypečených vycpaných metafor. Zapojte fantazii a sledujte každé slovo, protože se později může hodit. Začíná se stmívat, gangsteři ožívají a v kasinu je rušno.. Co dělají vaši plyšáci, když se na ně nedíváte?

pondělí 17. ledna 2011

Bohumil Hrabal - Obsluhoval jsem anglického krále

..že důstojníci a herci a všichni ti, kteří mají málo času jako vy, pane vrchní, já je klidně změřím, pošlu míru do dílny, tam z těch proužků obkládají takovou jakoby krejčovskou pannu, ale vespod tý panny je gumový pytel, který se zvolna napumpovává, až vyplní všechny ty slepený proužky, který rychle ztvrdnou rychleschnoucím lepidlem, a pak až se ty proužky sundají, tak ke stropu pokoje vzlétne váš trup, napumpovaný navždycky, uváže se na něj šňůrka, jako se dává dětem v porodnici, aby se nespletly, nebo ve veliký márnici pražský nemocnice se dává cedulička na palec mrtvoly, aby se nespletla, a když přijde její čas, tak se stáhne a na tý vzdušný figuríně se zkouší šaty, i uniformy, fraky, podle objednávek, znovu se šije a znovu se zkouší, třikrát se zkouší, vypárává a zase šije, tak dlouho bez jediný zkoušky se živým, ale jeho napumpovaným zástupcem, tak dlouho, až kabátec padne jako ulitý a může se směle poslat franko a na dobírku, a každýmu padne tak dlouho, než ztloustne nebo zhubne, a na to stačí zase zástupce, který přijde a změří, o kolik kdo ubral nebo přibral, všechno se v těch místech na figuríně zmenší nebo zvětší, podle momentální potřeby, opraví, nebo se ušije nový frak nebo vojenský kabátec...

Nechte si tuhle ukázku od někoho přečíst, její styl (styl celé knihy) volá po čtení nahlas, poslouchala jsem v Bostonu audioknihu a na dlouhé chvíle se přenášela do jiných časů. Listováním v knize mě taky napadlo, jak se váže k dnešnímu dni - chtěla bych ji věnovat všem číšníkům, kteří ještě nezačali nenávidět svoji práci.

neděle 16. ledna 2011

Roald Dahl - Hon na lišku

A já náhodou vím, že mnoho z těch lidiček mělo při zaslechnutí sirény ty nejpodivnější reakce, obzvlášť když byli sami. Například v Kilburnu žil muž, který spravoval registrační pokladny, a ten vždycky hbitě vyskočil z postele, doběhl si do koupelny pro svůj falešný chrup, nasadil si ho, pak se promptně vrátil do postele a okamžitě usnul. Na Belgravském náměstí žil jeden starý baron, ten také vyskakoval z postele, pak se odšoural přes pokoj ke gramofonu, vložil do něj desku s názvem "Nic než lásku ti nemohu dát, bejby" a hrál ji, co nejhlasitěji mohl, aby přehlušil zvuk sirén. V Houndsditchi zase byl malý zastavárník jménem Meatbein a ten pokaždé, když začalo houkání, seběhl do přízemí k velikému trezoru, kam si ukládal peníze, otevřel ho a stočil se do klubíčka ve spodní přihrádce. Tam ležel jak ježek v zimním spánku, dokud neohlásili konec poplachu. Také si vzpomínám na tlustou manželku majitele sklárny z Walthamstownu, která si vždycky zalezla pod postel a zůstala tam až do rána. Odmítala vylézt, přestože na ni manžel velice nedůtklivě naléhal. A dole u nádraží Královny Viktorie bydlela vysloužilá operní pěvkyně, která byla rovněž velmi tlustá, a když zaznělo varování, posadila se ve své posteli s nebesy a přidávala se k jekotu, z plných plic vyluzovala stejný, nebo téměž stejný tón jako siréna. Tahle žena si navíc vymyslela malé vylepšení spočívající v tom, že počítala, kolikrát se musí nadechnout, aby vydržela se sirénou, dokud zvuk neustane. Její rekord byl šestkrát.

V trošku neobratném překladu, ale výborná kniha. Podobenství o mužích, válce a trpaslicích, při kterém se smějete tak dlouho, dokud vás nezačne mrazit, a pak ještě chvilku. První kniha, kterou jsem od Roalda Dahla četla, a rozhodně nebude poslední, ten pán má úžasnou fantazii. Jsem unavená, časově posunutá a tak dnes bez oslího můstku a tak trochu nejistě. V Praze je jaro.

sobota 15. ledna 2011

Paolo Giordano - Osamělost prvočísel

První mlčení se pokaždé sneslo v tomhle bodě, jako pořádný nádech poté, co uplavete první bazén.
Mattia škrábal ukazováčkem po rýze ve světlém dřevě kulatého stolu, asi na píď od prostředka. Ani si už nepamatoval, jestli ji udělal on, nebo bývalí nájemníci. Hned pod lakovaným povrchem byla lisovaná dřevotříska, která mu zalezla pod nehet, ale nebolelo to. Každou středu vyhloubil důlek o dalších pár zlomků milimetru, ale nestačil by mu celý život na to, aby se proškrabal na druhou stranu.
"Tak co, viděl jsi svítání?" zeptal se otec.
Mattia se usmál. Byla to taková jejich hra, možná jediná. Asi před rokem se Pietro někde v novinách dočetl, že svítání nad Severním mořem je zážitek, který by si nikdo neměl nechat ujít, a večer ten článeček přečetl do telefonu svému synovi. Rozhodně se na to musíš jít podívat, doporučoval mu. Od toho dne se ho na to čas od času ptal: tak co, už jsi ho viděl? Mattia stále odpovídal, že ne. Budík měl nařízený na osm hodin sedmnáct minut a nejkratší cesta na univerzitu nevedla po pobřeží.

Zvláštní kniha. Úplně jsme se nepotkaly, ale nějak se mi zdá důležitá a nechci ji opomenout. Vlastně jsem s ní tak nějak nesouhlasila, s odevzdaností hlavních hrdinů a možná se jen netrefila do správného období, ale - není vlastně to, že nesnášíte hlavního hrdinu, znakem dobře napsané knihy? Lhostejnost je důvod, proč knížky odkládám, zatímco nesouhlas a nevraživost ne. Musím si to rozpřemýšlet.
Včera jsem si v tramvaji napsala do deníku dojem z Prahy - .. that gray atmosphere of your past life, after first couple of days you start to hate it, but that's it - that's where your misery belongs..

Hana Andronikova -Zvuk slunečních hodin

Konečně se ochladilo. Na třicet stupňů ve stínu. Ale vzduch zůstával těžký, prosycený parami a bengálská zátoka se dál topila v mlze. Ráno potřeboval šálek silné kávy a cigaretu k probuzení a večer jeden šláftruňk, aby mohl spát.
Původně si myslel, že vystačí s angličtinou. Brzy pochopil, že klíčem k úspěchu je místní jazyk, a vrhl se na hindštinu a bengálštinu. Překvapeně zjistil, že mu to docela jde. Učitel za ním docházel na stavbu, kde byl skoro nepřetržitě.
Díval se, jak vyzáblí kuliové šplhají po bambusových žebřících jako mravenci s materiálem na hlavě. Koše naložené cihlami, cementem, malta v miskách. Zamával na Martince.
- Sežeňte mezky.
Vlastnoručně pomáhal stavět tretnu. Trpělivě vysvětlovat domorodým dělníkům, že touhle chodbičkou dostanou materiál do patra. Naložíte to na mezka a on to tam vytáhne za vás. Kroutili hlavami. Do toho vám mezek nepoleze, sáhibe.
Když se tvrdohlavý mezek skutečně vzpíral, cítil pekelnou únavu a nevyspání. Vzduch kolem něj plnil bzukot much a oslovo hýkání. Vzpomněl si na Uničov, na chlév a na Kalousovic kluky. Kdyby ho tak viděli, s paličatými kulii a mezkem, umlátili by se smíchy. Udělal pár kroků, sehnul se a urval trs trávy. Strčil to mezkovi před nozdry a pozpátku stoupal tretnou do patra. Zvíře lezlo za ním. Uráá, uráá, křičeli kuliové a tleskali mazanému sáhibovi. Připadal si jako šašek v manéži, vyšťavený a špinavý. Připálená kůže a čůrky potu. Musel se sedřít do bezvědomí, aby v tom vedru usnul.

Tuhle knížku jsem měla v Čechách v ruce mockrát a nikdy nekoupila, až se za mnou dotoulala do Ameriky a dobře za ni. Je to krásný román-historie jedné rodiny, celé to tak krásně funguje a postavy jsou k uvěření a situace k neuvěření, skoro jako ve skutečnosti. Mozaika příběhů, vztahů, krásně se hodí do dne, kdy (konečně správný kontinent, stát, město, ulice, kavárna) potkávám svoje střípky. Dobře za ně.

pátek 14. ledna 2011

Alice Munro - Runaway

Clark had fights not just with the people he owed money to. His friendliness, compelling at first, could suddenly turn sour. There were places he would not go into, where he always made Carla go, because of some row. The drugstore was one such place. An old woman had pushed in front of him - that is, she had gone to get something she'd forgotten and come back an pushed in front, rather than going to the end of the line, and he had complained, and the cashier had said to him, "She has emphysema," and Clark had said, "Is that so? I have piles, myself," and the manager had been summoned, to say that was uncalled-for. And in the coffee shop out on the highway the advertised breakfast discount had not been allowed, because it was past eleven o'clock in the morning, and Clark had argued and then dropped his takeout cup of coffee on the floor - just missing, so they said, a child in its stroller. He said the child was half a mile away and he dropped the cup because no cuff had been provided. They said he had not asked for a cuff. He said he shouldn't have had to ask.

Zpoždění! Přesouvala jsem se totiž do Čech a nestihla. Zítra napíšu knížky dvě a pak už to zase bude souhlasit. Alespoň je dnes lehký výběr, tuhle jsem dočetla v letadle. Alice píše o útěku z různých stran a svoje příběhy pečlivě buduje, každý detail má svoje místo (a přitom to není kostrbaté); je to jedna z těch vypravěček, která postupně vyvolává větší a větší úzkost popisem zdánlivě banálních situací.. Posuďte sami.
Zítra určitě česky. Ale dnes to jinak nešlo, nemohla jsem v té cizí zemi vydržet už ani minutu. Runaway.

středa 12. ledna 2011

Yoko Ono - Grapefruit

SNOW PIECE

Think that snow is falling.
Think that snow is falling everywhere
all the time.
When you talk with a person, think
that snow is falling between you and on the person.
Stop conversing when you think the
person is covered by snow.

1963 summer

Sněhová bouře je tichá, než se začnou se strašlivým praskáním lámat větve.. Sedím v bytě, uprostřed bouře a čtu si malou žlutou knížku. Poslouchám. Zapisuju. Napište báseň o sněhu.

úterý 11. ledna 2011

Stieg Larsson - The Girl with the Dragon Tattoo

It had snowed massively all along the Norrland coast between Christmas and New Year's, and judging by the ridges and piles of snow thrown up by the ploughs, the road teams had been out in full force in Hedestad. The taxi driver, whose name, according to his ID posted on the window, was Hussein, nodded when Blomkvist asked whether they had been having rough weather. In the broadest Norrland accent, he reported that it had been the worst snowstorm in decades, and he bitterly regretted not taking his holiday in Greece over the Christmas period.
Blomkvist directed him to Henrik Vanger's newly shovelled courtyard, where he lifted his suitcases on to the cobblestones and watched the taxi head back towards Hedestad. He suddenly felt lonely and uncertain.

(aneb najdi ukázku z detektivky, ale nic neprozraď.. krom toho ji mám po ruce jen anglicky, i když jsem ji četla česky.. ehm)

Jsem nevyspalá, blíží se k nám sněhová bouře a už se dělá větrno, k tomu běžný mráz a běhání po městě = dnes to nebude nic náročného. Stieg Larsson - muž, který donutil lidi číst. Nepamatuju dlouho knihu (snad naposledy Šifra mistra Leonarda), kterou by četlo tolik lidí, včetně těch, kteří obvykle nečtou nic. Česky vyšla pod názvem Muži, kteří nenávidí ženy. Má trochu pomalý začátek, ale pak začne zrychlovat a zintenzivňovat, stačí jen otáčet stránky a bát se. Užijte si to.
Zdravím ze zimního města, zítra nás přikryje bílá tma.

pondělí 10. ledna 2011

Vladislav Vančura - Markéta Lazarová

Jakže, vy nejste spokojeni s příběhem ze starých časů? Což vám nepůsobí ani ždibec libosti slyšeti o mrazech tak pořádných, o prudkých chlapech a sličných dámách? Nepůsobí tato povídka jako mlat u porovnání s rozkošnou složitostí současné literatury? Nedojímá vás ani poněkud, ani pramaličko, ani se zpožděním, jehož bývá třeba vaší pronikavosti? Domníváte se vskutku, že veliké lásky byly vždy dokonalé lásky?
Není mi nesnadno představiti si mudrce, jenž skotačí, stýskajícího si anděla a milence, který dává své dámě za vyučenou holí, aniž ji jen na chviličku méně miluje. To vše se přihází buď jako skutečnost, či jako smyšlenka, které jsme přivykli a jež v nás nyní vzrůstá.
Všechny věci jsou podrobeny změnám a mnohá barva obsahuje barvy dočista vzdálené. Avšak buďme snášenlivější, udeřte knihou a slyšte dále vypravování, jež spěje vpřed.

Dnešní knihu vybral eM, protože má narozeniny. Markétu máme několikrát, protože já si na ni vždycky někde vzpomenu a nemám ji po ruce, tak jí koupím a takhle se nám doma scházejí. Doma v Bostonu máme taky jednu, tu s filmovým obrázkem na obálce, je to nádherný text, vhodný pro hlasité čtení (a pošklebování spolu s autorem). Kdo jste ji, jako já, kdysi nesnášeli (protože z ní vaše gymnaziální češtinářka často dávala diktáty a neustálým opakováním vět je úplně zbavila smyslu), udeřte knihou a vezměte ji na milost.

neděle 9. ledna 2011

Arundhatí Roy - The God of Small Things

Then the Bombay-Cochin people came out. From the cool air into the hot air. Crumpled people uncrumpled on their way to the Arrivals Lounge.
And there they were, the Foreign Returnees, in wash'n'wear suits and rainbow sunglasses. With an end to grinding poverty in their Aristocrat suitcases. With cement roofs for their thatched houses, and geysers for their parents' bathrooms. With sewage systems and septic tanks. Maxis and high heels. Puff sleeves and lipstick. Mixygrinders and automatic flashes for their cameras. With keys to count and cupboards to lock. With a hunger for kappa and meen vevichathu that they hadn't eaten for so long. With love and a lick of shame that their families who had come to meet them were so ... so ... gawkish. Look at the way they dressed! Surely they had more suitable airport wear! Why did Malayalees have such awful teeth?
And the airport itself! More like the local bus depot! The birdshit on the building! Oh the spitstains on the kangaroos!
Oho! Going to the dogs India is.
When long bus journeys, and overnight stays at the airport, were met by love and a lick of shame, small cracks appeared, which would grow and grow, and before they knew it, the Foreign Returnees would be trapped outside the History House, and have their dreams re-dreamed.
Then, there, among the wash'n'wear suits and shiny suitcases, Sophie Mol.
Thimble-drinker.
Coffin-cartwheeler.
She walked down the runway, the smell of London in her hair. Yellow bottoms of bells flapped backwards around her ankles. Long hair floated out from under her straw hat. One hand in her mother's. The other swinging like a soldier's (lef, lef, lefrightlef).

There was
A girl,
Tall and
Thin and
Fair.
Her hair.
Her hair
Was the delicate colorov
Gin-nnn-ger (leftleft, right)
There was
A girl-

Margaret Kochamma told her to Stoppit.
So she Stoppited.

Tahle kniha vyšla česky, jako Bůh maličkostí (o kvalitě překladu netuším), ale já bych ze všech sil doporučovala číst ji anglicky. Má totiž tu nejhravější angličtinu jakou jsem kdy četla, nápaditou a neobvyklou - půl kouzla té knihy spočívá ve hře se slovy. Royová vám při čtení moc neradí, nechá vás, ať si příběh rozpletete sami, zorientujete se v generacích, v indických reáliích, v čase.. a sotva to dokážete, už příběh zase splétá a utahuje. Takhle si představuju dokonalé vyprávění, nedělní knihu.

sobota 8. ledna 2011

Otto Wichterle - Vzpomínky

Auto potom stálo na špalkách přes celou válku. Jen velmi málo aut bylo povoleno lékařům, ale ani ti nesměli jezdit na benzín, ale buď na stlačený svítiplyn nebo na dřevoplyn. Vysoký kotel generátoru dřevoplynu jim trčel ze zavazadlového prostoru na zádi auta s pytli bukových špalíků. Za války havarovalo americké letadlo nedaleko Napajedel. Když pro přeživší letce dojela policie s tímto pozoruhodným dopravním prostředkem, nebyli zajatci k utišení, jak jim to bylo k smíchu.

V květnu jsem přednášel na oční klinice profesora Hrubyho ve Vídni, kam jsem se zastavil cestou do Itálie. Tam jsem byl pozván k přednáškám o polymerizaci kaprolaktamu v ústavu profesora Rossiho na janovské univerzitě. Při této příležitosti vyvolal Rossi též přednášku na janovské oční klinice. Ta byla pozoruhodná tím, že když jsem nakonec nechal po posluchárně kolovat láhev s několika sty čoček, byly čočky v mžiku rozchváceny posluchači, kteří si je většinou hned s italským temperamentem rvali do očí a měli potom co dělat s jejich vytahováním, které samozřejmě vyžadovalo jinou techniku než u tvrdých čoček.

Trochu si tu přihřívám pracovní polívčičku, ale ono je to zábavné čtení a snad by bavilo i nepřírodovědce a nechemiky. V knížce zvlášť vynikne pilnost autora a jeho snaha pracovat ve všech režimech a poměrech, není to vždycky tak veselé, jako v ukázkách.. A aspoň si můžete přečíst, co všechno lze postavit doma z Merkuru nebo proč dnes v Čechách nevyděláváme na výrobě kontaktních čoček.

pátek 7. ledna 2011

Emil Hakl - Pravidla směšného chování

V podvečer usedám k notebooku, stejně jako většina spoluobčanů.
Potřebujeme se zbavit pocitů. Sedám do křesla, spařím si jazyk čajem a jdu taky do toho. Projedu oblíbené položky, fóra, otevřu textový dokument, chvíli ťukám, opírám se, prohlížím si rozpraskanou krajinu stropu. Vlasové trhliny v malbě jsou oblity řečištěm světlejších proužků. Vlákna pavučin tančí v zahřátém vzduchu. Zmítají se, rytmicky vlají.
Otec asi teď dělá to samé. Kouká do stropu a snaží se vyrovnat s probíhající skutečností. Na kterou se jeden nepřipraví, ani kdyby poctivě přečetl a vstřebal všechny ty Zenové hole a jiné návody, jak žít. Tatík navíc žádné hole nikdy nečetl, zajímají ho jiné obory, motolice, vrtulice, škrkavky, olihně, migrace ptactva, dějiny dobývání vzduchu, superstruny, pulzary, kvazary, oškubané detektivky a alkoholické bláboly E. A. Poea. V osmdesáti hltá četbu jako zjednaný. K tomu dojíždí tramvají ze Spořilova do Strašnic dělat dědu vnučce Míše. Protože já se u nich neukážu. Já sedím doma a potím žluč do notebooku.

Aneb první ze dvou českých tatínkovských knih, co vyšly loni. Emil Hakl se tak uvelebil v pozici morouse středního věku a řekla bych že začal víc přemýšlet, jak svoje (jednoznačně) povedené nápady zpracovat. S každou knížkou se mi líbí víc a tahle má dlouhej dozvuk. Po pracovním dni se mi poštěstilo mrznout hodinu při čekání na metro (zastávka je nadzemní) a přijet promrzlá a hladová. A s hlavou dutě prázdnou, takovým tím pocitem, že něco skončí. Proto Hakl, dneska.

čtvrtek 6. ledna 2011

Krajiny za slovy - Slovinská poezie posledních čtyřiceti let

Marjan Strojan - Ve větru a dešti

Je dost chladno a větrno a mží.
Nevíme, máme-li roztáhnout deštníky nebo
ne, neboť vítr je hned obrací. Posledně
tu byl nad vchodem zavěšený koncertní
klavír, který se jako obrovský mechanický
motýl s pronikavým zvukem otvíral a
spouštěl a břinkal kovovou hudbu
v nepochopitelných intervalech. Následovala
přednáška, v níž bylo řečeno,
že nás už jen tenká vrstva reality dělí

od chvíle, kdy budou vystavovat
každý náš přítomný okamžik těsně předtím,
než se stane. Kdosi odmlouval,
že tu věc bylo možné před časem
vidět nevím už kde a že Muzeum
moderního umění už dávno zařadilo
do stálé sbírky několik lepších exponátů
s výsledkem smrti. V polemikách se
pak ukázalo, že každý portrét uvádí
svůj předmět do takřka stejné situace

a že si lze představit i obrácený
případ, jako před lety v Národní galerii,
kde byli návštěvníci v místnosti význačných
autoportrétů oběťmi známého pocitu, jako
by je dvaadvacet párů týchž očí sledovalo
z jednoho rohu do druhého a nakonec je
tiše, nezaujatě, žertovně, pozorně atd.
vyprovodilo dveřmi ven, a rozpravy
o požadavcích odškodnění dotyčných
osob na všech možných úrovních trvaly

ještě léta. Ve větru a dešti lidé přicházejí,
aby viděli cokoli. Teď je tu světlý sál,
rozdělený do zvláštních prostorů naplněných
naftou - bezchybné černé zrcadlo architektury
nad sebou, která pod jistým úhlem obsahuje i vás.
Avšak v hlubších, nepoměrně dokonalejších
obrysech, než jak je zajišťuje vaše obyčejná
trojrozměrná podoba, která se ještě před
půlhodinou tlačila k východu a s kterou se
ještě zcela neprobuzená ráno milovala vaše žena.

přeložil František Benhart

Ke slovinské literatuře mě přivedl jistý Josef s jistou Bárou, když mi předčítali básně dvou Alešů, Štegera a Debeljaka, v dávných dobách ještě na koleji. Aleše Š. jsem pak okukovala v kavárně na Světě knihy, Aleše D. lovila po antikvariátech - a oba v téhle knížce jsou, přijeli se mnou přes půl zeměkoule. Vybrala jsem je, teď pozdě v noci, po návratu z kina, už v té tenké vrstvě reality, na cestě do snu.

středa 5. ledna 2011

Colson Whitehead - The Colossus of New York

Peck good-byes to loved ones. You don't want to know what goes on in your apartment when you're not around. Before he crosses the threshold he must recite the manifesto that makes him steel. The door clicks locked behind and then outside in the cold morning. The wind is a harsh critic, renowned for sardonic turn-of-phrase, but for once it is nice to be free of politeness, to receive a world without sugar coating. That Today Is the First Day of the Rest of Your Life crap. Outside object are snug in a white coat. Button the top button you save for emergencies, throw fists into pockets. The snow is already shamed and grimed: five minutes is all it takes for this city to break you. Canines add pigment to piles, rescuing snowballs within from mittened hands. As it melts, snow will disinter dog shit, yet no archaeologists rush to catalogue. Fleas of salt scare away snow. Maintenance men shovel snow from walkways to shoo away lawsuits. Along buildings and curbs, herded by shovels and wind, the snow huddles together for warmth. Everybody stick together. We have little else but safety in numbers.

Asi že je mi dnes smutno a připadám si v týhle zemi ztracená (tahle věta tu rozhodně nezní naposledy), kupříkladu včera bych vybrala ukázku úplně jinak.
Koupila jsem tuhle knihu v New Yorku, loni v srpnu a přečetla v autobuse zpátky do Bostonu. Je stručná, zredukovaná na podstatu, krátké věty-okamžiky dobře vyhovují - mluvíme přece o Městě, které nikdy nespí, kde nemůžete zaostřit, kde se nemůžete zastavit... Myslím (doufám) ale, že jí budete rozumět, i pokud jste v New Yorku nikdy nebyli, výše popsanou náladu zná přece téměř každý, kdo šel někdy v zimě ráno na vlak.

úterý 4. ledna 2011

Egon Bondy - Prvních deset let

Přišel jsem tam a otevřela mi nevyspalá dívka v noční košili. Dveře pootevřela jen na píď, a tak jsem myslel, že se chce obléct, a abych zatím čekal na chodbě, ale ona mne stále zvala dál a stále neotvírala. Poslušen jejích pokynů jsem se tedy protlačil mezerou a vevnitř jsem zjistil důvod technické závady: celá předsíň byla přeplněna týdny nemytým nádobím z nejdražšího porcelánu a nespočetnými šaty a prádlem osobním i ložním - v tehdejší době jmění přesahující ocenění -, takže dveře prostě už nešly otevřít. Totéž bylo na toaletě a ve spíži, též v části pokoje, ale tam přece jen větší polovina byla volná. Všude byla vůně nejakých lihovin - opět naprostá vzácnost v tehdejší době, kdy po Únoru bylo všeho k dostání ještě méně než za války. Dívka v noční košili byla Honza Krejcarová, byla při těle, protože byla v šestém měsíci těhotenství, a mžourala, protože byla šilhavá a krátkozraká a k tomu po flámu s Gabinou, Medkovou první manželkou, s níž se právě rozváděl. Vešel jsem a odešel teprve za tři neděle, když jsem nutně potřeboval nové prádlo.

Tenounká, ale vydatná. Mám dojem, že je při čtení potřeba trocha nadhledu, Bondy občas přehání, ale jeho lakonickým způsobem podaná Neuvěřitelná dobrodružství chudého surrealisty mě bavila a taky, čím víc toho člověk o době (a lidech) čte z různých stran, tím přesnější obraz se mu složí a tohle je rozhodně zajímavý kousek. Vzala jsem ji z knihovny, když jsem přemýšlela o bohémech a bohémství, kdo by takovému slovu v Čechách asi tak odpovídal? Kdy jste naposledy provedli nějakou vagabondage?

A ještě pár technických poznámek:
  • názory na čitelnost šablony vítány
  • nečtu každý den jednu knihu (i když občas se povede přečíst knihu za jeden den), ale všechny ty o kterých tu píšu jsem přečetla nedávno, nebo je čtu teď
  • nejsou to pokusy o recenze (které mi, jak známo, chronicky nejdou)

  • čtěte taky Druha ve zbrani a nechte se okouzlit dobrou hudbou!

pondělí 3. ledna 2011

Hunter S. Thompson - Fear and Loathing in Las Vegas

We finally got into the suite around dusk, and my attorney was immediately on the phone to room service - ordering four club sandwiches, four shrimp cocktails, a quart of rum and nine fresh grapefruits. "Vitamin C," he explained. "We'll need all we can get."
I agreed. By this time the drink was beginning to cut the acid and my hallucinations were down to a tolerable level. The room service waiter had a vaguely reptilian cast to his features, but I was no longer seeing huge pterodactyls lumbering around the corridors in pools of fresh blood. The only problem now was a gigantic neon sign outside the window, blocking our view of the mountains - millions of colored balls running around a very complicated track, strange symbols & filigree, giving off a loud hum. ...
"Look outside," I said.
"Why?"
"There's a big ... machine in the sky, ... some kind of electric snake ... coming straight at us."
"Shoot it," said my attorney.
"Not yet," I said "I want to study its habits."

Krok zpět do minulého roku a připomínka nejstrašlivější kocoviny posledních let. Protože dokážu číst skutečně téměř při čemkoli, v halucinatorním stavu ve 4 ráno jsem hledala knihu, která mi zkrátí čas mezi jednotlivými vrháními(?), opouštět koupelnu nemělo v tu chvíli smysl. Nebyl to těžký výběr.
Mám dojem, že tuhle knížku (a film, který je téměř doslovný) odsuzují zejména ti, kteří ji nikdy nečetli.. Za mě - je skvělá, vtipná a bizarní a její autor se navzdory popsanému intenzivnímu životnímu stylu dožil v přiměřeném zdraví 67 let (načež spáchal sebevraždu). Zdraví Ofélie, po prvním dnu zpět v práci taky vaguely reptilian

neděle 2. ledna 2011

Claire Keeganová - Modrá pole

Margareta se teď cítila jako ten chlap. Vypila čaj, snědla několik krajíců chleba a skoro celého úhoře.
Stack se díval na její velký nos a dlouhé vlasy a znovu jí nalil čaj. Přikrájel ještě několik plátků úhoře a pozoroval ji. Jak tak jedla, nemohl se zbavit myšlenky na to, jaké dítě by asi oni dva spolu měli.
"Stejská se vám po vašem kraji?"
"Stejská se mi po stromech," řekla. "Hlavně po jasanech."
Jasan a horský jasan, jak říkali jeřábu, jsou jedno a totéž. Mají životadárnou sílu.
"No, to se vám nikdo nemůže divit," řekl. "Žádný dřevo líp nehoří."
Margareta spolkla poslední sousto a podívala se na něho. Podívala se do těch jeho šedivých očí. Vypadal jako slušný člověk a proč by jí mělo vadit, že je divný? Z lidí, co zná, ti nejlepší jsou všichni nějak divní.

Jestli bylo včera namáhavé vybrat knihu číslo 1, tak vybrat dnes dvojku mi zabralo skoro celý den přemýšlení (ještě že je neděle). Ale Claire Keeganová si to zaslouží. Taky bylo těžké vybrat ukázku tak, abych neprozradila pointu povídky nebo velký kus děje, je to knížka stručná, neukecaná. Ačkoli převážně z venkovského prostředí, nehraje na lacinou lidovou moudrost věků, ani na irskou mystiku, zůstává přímočará a jednoduchá a podle mě opravdu krásná.

sobota 1. ledna 2011

Nicolas Bouvier - Návod k použití světa

Nebe bylo nízko. Už v poledne jsme rozsvěceli lampy. Naše dny se halily do nasládlé vůně petroleje a zvonění lopat o sníh. Občas k nám skrz sněhové vločky z některého sousedního dvorku prorazil zvuk flétena arménských svatebních písní. Horký čaj nám celý den udržoval vnitřnosti v teple a jasnou hlavu. Jak se město nořilo stále hlouběji do zimního hávu, cítili jsme se v něm lépe. Ta představa zřejmě sužovala vdovu Šušánikovou, naši bytnou, která k nám často zašla na návštěvu: přišlo jí podivné, že se někdo - z takové dálky a zcela dobrovolně - přijde usadit právě sem. Zpočátku žila v přesvědčení, že trávíme-li takhle život na cestách, je to proto, že nás z domova vyhnali. Sedala v rohu pokoje - masitá kvočna v černé zástěře - a se zamračeným nesouhlasem si prohlížela skládací lehátko, holou podlahu, okno utemované starými novinami, malířský stojan a psací stroj.
- Co vy tu vlastně děláte?
- Mám přece žáky.
- Ale přes den.
- Vždyť vidíte, dělám si poznámky, píšu.
- No, já taky píšu ... arménsky, persky, anglicky - začala vypočítávat na prstech - ale to není žádné řemeslo.

Bouvierův Návod už mi mockrát zachránil náladu, mezi popisy míst a lidí totiž dokáže vložit i úvahy o cestování vůbec, o samotě, o strachu, úvahy, které zůstávají platné a přesné i dnes, téměř padesát let od prvního vydání a mně se strašně líbí. Poprvé jsem je četla na Pálavě, po večerech ve stanu, v kempu a pak zpátky ve vlaku - a už mi zůstaly, spojené s cestou a s osamělostí člověka na ní.
Listuju touhle knížkou často, umím některé pasáže téměř zpaměti, a pořád se vracím, abych se přesvědčila, že v tom nejsem sama.