Pavlína Brzáková - Až odejdu za horu

ŠAMAN A SOUD

To byl poslední soud v Tuře. Chytili šamana. Byl znalej různejch věcí. Chytili ho, zavřeli v jednom srubu, kterej tam byl jako vězení. Mladej už nebyl, ale síly měl pořád dost. Seděl ve vězení, staženej řemenama.
Přede dveřma stál jeden takovej, kterej ho měl hlídat. Občas nakouknul malým okýnkem dovnitř. V noci ale nic neviděl. Tak tam ani nekoukal. Ráno se vyděsil.
Šaman stál před ním a smál se. Smál se. Doslova se mu chechtal do očí. Tak se ten šaman smál.
Tak ho zase svázali, ještě pevnějc. A zavřeli ho tam, kde byl předtím. Druhej den hlídal někdo jinej. Ale ráno, když bylo světlo, stál šaman zase před srubem, rozvázanej, a smál se. A smál.
Dal se chytit, vůbec se nebránil. Mysleli si, že dveře jsou odemčený, ale zámek tam visel zvenčí. A byl neporušenej. Nikdo nevěděl, jak se ten šaman dostal ven. Jenom se říkalo, že mu pomáhali duchové.
Tak to pokračovalo dál, každej den. Ve dne ležel svázanej na suchý trávě, přes noc se nějak dostal ven. Ráno stál před srubem zas a smál se. Byl veselej, jako by věděl, že se mu nic nemůže stát. Jako by nevěděl, co všechno mu hrozí,
Pak přišel ten soud. Šamana přivedli do dřevěnýho domu. Tam seděl soudce a ještě tam byla spousta dalších lidí. Bezvýznamnejch čumilů. Něco po něm chtěli. Stařík se posadil na dřevěnou lavici a soudce vůbec neposlouchal. Divně se usmíval.
Soudce mu přikázal, aby přistoupil blíž. Šaman šel. Stál. Stál tam s rukama u těla. Pak je zdvihnul. Nikdo nevěděl, jak se to vlastně stalo. Z podpaží mu vyskočili dva medvědi. Vztyčili se na zadních nohách a pomalu se blížili tam, kde seděl ten soudce a jeho lidi. Šli blíž. A blíž. Šaman zatím stál a jen se koukal. Pořád s tím svým podivným úsměvem. Neřek ani slovo. Všichni byli hrůzou ztuhlý. Medvědi zařvali a zůstali stát, přešlapovali na místě.
Pak se šaman otočil. Pomalu odcházel pryč. Nikdeo k němu nemoh. To skrz ty medvědy. Nikoho nepustili, jen se dívali, stále vztyčený na zadních nohách a kolíbali se. Šaman si otevřel dveře a vyšel ven. Nikdo se ho nepokusil zadržet. Šel pryč z vesnice, která se k němu tak zachovala. Šel do tajgy. Tam byl jinej svět. Od tý doby ho už nikdy nikdo neviděl. V moc šamanů bylo úředně zakázáno věřit.
Medvědi čekali dlouho. Pak i oni spustili tlapy na zem. Obrátili se a pomalu opustili ten dřevěnej dům. I oni se vrátili do tajgy.

================
Medvědi. Všude vykládám, jak se jich bojím, ale každý, kdo se mnou byl někdy na výletě, pozná, jak jsem jimi zároveň fascinovaná, hledám všemožný zmínky o nich a příběhy obzvlášť. Knížku Pavlíny Brzákové jsem měla v knihovně dlouho, aniž bych ji otevřela a připomněl mi ji teprve nedávno Wu svojí recenzí Cest na Sibiř Martina Ryšavého. Tak jsem si ji vzala jeden den na cestu do práce, a už zůstala zaseknutá na háčku příběhů z tajgy, příběhů o medvědech, šamanech, zaříkání. Dokonalá kombinace.
Znáte nějakou dobrou knihu o medvědech?