Michal Ajvaz - Cesta na jih

Otec s Tomášem nikdy nemluvil o období svých literárních pokusů, ale Tomáš o tom, co tehdy prožíval, leccos tušil; když otec zemřel, předala mu nevlastní matka jeho zápisky a ty Tomášovi jeho představy potvrdily. Když otec začal psát, udělal zvláštní zkušenost: s úžasem zjistil, že to, co do té doby pokládal za své názory, myšlenky, záliby, hodnoty a pocity, mu vlastně vůbec nepatří. Už předtím měl v tomhle ohledu v některých chvílích jakési podezření, ale plně si tu žalostnou i směšnou skutečnost uvědomil až ve chvíli, kdy své názory, myšlenky, záliby, hodnoty a pocity uviděl před sebou na papíře proměněné ve slova, která sám napsal. Díval se překvapeně, se zklamáním a odporem na odřené, rozviklané a obnošené haraburdí, které s sebou tahal. Řekl si, že pod těmi cizími krámy, kterými je přecpaná jeho mysl, přece musí najít něco, co mu doopravdy patří, alespoň zárodek nějakého vlastního pocitu, alespoň mlhavý názor - ale nebylo tam nic, vůbec nic; když všechny věci, které mu nepatřily, vynesl ven, jen zděšeně civěl na nesmírnou prázdnotu. Své názory, myšlenky, záliby, hodnoty a pocity během života nahodile sesbíral bůhvíkde, vlastně ani nevěděl, jestli jsou mu blízké, nebo vzdálené - byly to odpadky z cizích myslí, které si přisvojil jen proto, aby něčím zakryl strašné prázdno, které bylo, jak teď s úděsem poznával, jeho vlastním nitrem. Říkal si, že přece není možné, aby nitro jakéhokoliv člověka tvořila jen jáma prázdnoty; trávil teď většinu času tím, že číhal na samém okraji té tmavé díry, něco se přece musí objevit, říkal si, nějaký pocit, záliba, obdiv, nechuť k něčemu, sklon, něco, co by mu doopravdy patřilo - ale neobjevilo se nic. Otec nakonec usoudil, že zřejmě není člověk, ale monstrum, a pomyslel si, že asi bude dost obtížné s takovým vědomím žít.

================
Přijely nás navštívit návštěvy, tak s nima chodíme na dobroty. Už nemůžu. Člověk ty humry nevydrží pořád. Pořád si říkám, od zítřka špagety a dneska zas s břichem plným mořské havěti, tak alespoň přemůžu ospalost a ještě sem napíšu.
Představuju si vznik Cesty na jih asi takhle - Michal Ajvaz sedí u stolu a má nápadů na tři knihy. Nemůže se rozhodnout, kterou napíše dřív, tak je všechny spojí do jedné. Já ti vyprávím o tom, jak mi někdo vyprávěl o tom, jak mu někdo jiný vyprávěl... Výsledek je dlouhý, ale stojí za to! Přes detektivní zápletku se nejedná o klasickou detektivku, spíš o vyprávění o cestě, plné fantaskních odboček a úžasných obrazů. Jste-li na pochybách, jestli se dá ještě dnes vymyslet v literatuře něco, co jste předtím třikrát už neslyšeli, pak je Ajvaz skvělá volba.