Nicolas Bouvier - Deník z Aranu a jiných míst

Strýc mi řekl: "Půjdete-li se projít, vezměte s sebou černého psa, jmenuje se Alabar, toho tu nikdo nepřejede."
Synovec mi řekl: "To je taky nápad, vypravit se sem v zimním marastu, když koncem května tady máme třicet pět odrůd orchidejí a divokých sasanek a devatenáct druhů včel. A teď... nic, vůbec nic. Jíme v osm hodin, vyhovuje vám to?" Vyhovovalo mi to. A nápad ocitnout se tady nevzešel z mé hlavy.
Nic je pochybné slovo, které nic neznamená. Nic mi vždycky nasadí brouka do hlavy. Že počasí tyhle ostrovy na čas uspalo, ještě neznamená, že přestaly existovat. Ten můj je stále na mapě i s jeho osmi sty obyvateli, i když se jak humrové zavrtávají do svých chalup, aby zapudili nervovou slabost, která se vás zmocní po pár dnech neutuchajícího větru.
Nabalený jako eskymák jsem se vydal zjistit, z čeho tu ono nic sestává. Tma vzlíná ze země jak inkoustová skvrna, nikde jediné světlo, temnota zdí ještě hlubší než temnota okolních luk. Vítr silný, že by porazil vola, pěsti mrznou v kapsách. Alabar se mnou nedošel daleko: to nic mu neříkalo nic, co by za něco stálo. Udělal čelem vzad a zaškrabal na dveře. Ihned se otevřely. Hledal jsem poustevnu svatého Endy, jehož žáci založili Sankt Gallen a naučili nás, tehdejší neotesance, znamenat se křížem, vzdávat díky, zpívat neumy, iluminovat rukopisy zdobnými majuskulemi, z nichž se řinou pletencové ornamenty, ptáci nohové, hlohové ratolesti a jednorožci. Podle mapy by to doupě mělo být přesně dvě stě metrů východně od domu. Tehdy večer jsem ho samozřejmě nenašel, za dne je to nízký krtičinec porostlý mechem, tak prostinký, že vedle něj pastevecké boudy v Gordes vypadají jako zámky z pohádek. Ale v rohu svíraném dvěma zídkami jsem - když si oči zvykly na tmu - uviděl skrčenou matnou siluetu. Byl to bílý valach, tak veliký a strnulý, že jsem zprvu pomyslel na obří podobiznu zanechanou tu nějakou bájnou Atlantidou, o níž archeologové nemají zdání, podobiznu, již zimní větry zbavily lišejníků a korýšů a vycizelovali je do uhlazenosti a dokonalosti opalinového skla. Našel si nejlépe krytý kout a s čumákem nalepeným na hrudi se nehýbal, aby mu byla co nejmenší zima. To je taky nápad, nechat koně napospas šlehajícímu větru, a k tomu bez kobyly, která by ho zahřála! Podobně nesmyslný jako nápad vydat se nazdařbůh hledat poustevnu světce, který je už čtrnáct století po smrti, a cestou přelézat zídky vyskládané z kamenů, které se rozpadají a člověk je musí vyrovnávat zpět. Zrovna jsem se kradl přes jeho výspu, když jsem zaslechl těžký dusot. Málem mě zvedl ze země, jak mi zabořil nozdry do podpaží: předloktí velikosti úlu, k tomu ta ohromná, naléhavá přítomnost a čumák rejdící v teple jak kančí rypák mě, stébélko slámy, vyprovodil až k silnici a zanechal mi na kabátu lesklé stopy hlenu, které se právě snažím dostat pryč. Jeho bych se žádným znamením kříže ani druidským kropáčem nezbavil. Vyvedl mě k zídce lemující cestu, nažďuchal mě k ní hlavou jako nějaký hadr a šel si po svých.

================
Každé čtvrtletí jednoho Bouviera. Tahle knížka je tenká, ale intenzivní, Bouvier v horečkách zkoumá Aranské nic na sedmdesáti stránkách. Všudypřítomný vítr, který užírá skály, lidi i myšlenky s ním, nepřipraveným, smýká po pobřeží a neumím si představit nikoho jiného, kdo by o tom dovedl tak dobře psát. Včera jsem v kuchyni vařila a eM mi četl, říkám mu, vyber mi něco, co mám ráda. Přinesl tuhle ukázku.