Olga Tokarczuková - Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

Účastníci schůze se vrátili k chaotické diskusi. Někdo opět připomněl loňský případ bestie z krakovského venkova. A bál ve zbrojnici, která stojí na kraji největšího lesa v širokém okolí, prostě není dobrý nápad.
"Pamatujete, jak v září televize vysílala hon na to tajemné zvíře, který zorganizovala policie někde u Krakova? Někdo z té vesnice náhodou natočil utíkající šelmu, pravděpodobně mladého lva," říkal vzrušeně muž. Měla jsem pocit, že jsem ho potkala v domě Velké nohy.
"Prosím tě, to je nesmysl. Lev? Tady?" řekl muž v khaki oblečení.
"To nebyl lev, ale mladý tygr," odvětila paní Jehla; tak jsem si ji nazvala, protože byla vysoká a nervózní a místním ženám šila rafinované šaty, takže se k ní to jméno výborně hodilo. "Viděla jsem to v televizi."
"Má pravdu, nech ho domluvit," zvolaly pobouřeně ženy.
"Dva dny ho hledali policajti, lva nebo tygra, zvíře, měli vrtulníky a protiteroristickou jednotku, vzpomínáte? To všechno stálo půl milionu a nenašli ho."
"Myslíte, že se sem přestěhoval?"
"Prý zabíjel jedním úderem tlapy."
"Trhal jim hlavy."
"Čupakabra," pronesla jsem.
Na chvíli zavládlo ticho. Dokonce i Hlušci přestali mluvit a podívali se na mě.
"Co je to čupakabra?" zeptala se znepokojeně Jehla.
"Tajemné zvíře, které není možné lapit. Zvíře mstitel."
Pak náhle začali všichni najednou mluvit. Viděla jsem, že Mátoha znervózněl. Mnul si ruce, jako by chtěl vstát a uškrtit prvního, na koho narazí. Bylo jasné, že schůze skončila a že už nikdo není schopen zjednat pořádek. Měla jsem výčitky svědomí, že jsem vůbec Čupakabru zmínila, ale co, i já jsem vedla svou vlastní kampaň.
Ne, ne, lidé v naší zemi se nedokážou nikdy spojit a vytvořit společenství, ani pod vlajkou s pravákem ve znaku. Je to země neurotických individualistů, z nichž každý, kdo se ocitne mezi jinými lidmi, začíná poučovat, kritizovat, urážet a okázale dokazovat svou nadřazenost.
Myslím, že v Česku je to úplně jiné. Tam lidé dovedou klidně diskutovat a nikdo se s nikým nehádá. I kdyby chtěli, nemohou, protože jejich jazyk se vůbec nehodí k hádkám.

================
Není to zajímavý? Ty poslední dvě věty?
Jinak trochu matu ukázkou, kniha je především napínavý román s velmi zvláštní hlavní hrdinkou. Za celou dobu jsem nedokázala určit její věk, chvílemi třicet a pak zase sedmdesát, a sympatizovala s ní taky jen občas. Taková zvláštní neurčitost je ostatně pro knihu velmi charakteristická, asi dvakrát jsem ji chtěla kvůli tomu odložit, ale najednou začalo všechno dostávat spád a závěr jsem přečetla na jeden nádech. Je to thriller o vesnici a zvířatech, i když to zní divně. Po dočtení nebudete mít rádi myslivce a zatoužíte si přečíst Blakea.
I travel'd thro' a Land of Men
A land of Men & Women too,
And heard & saw such dreadful things
As cold Earth wanderers never knew

Tak já jdu.