čtvrtek 21. července 2011

Olga Tokarczuková - Hra na spoustu bubínků

Uvědomila si, že nejlehčí bylo začínat rozhovor slovy "pamatuješ jak...", protože v tom bylo cosi mechanického, bylo to jako pohyb ruky konejšící dítě, nebo jako když se vyladí rozhlasová stanice, která vysílá samou uklidňující hudbu - všelijaké to zpívání velryb, šumění vodopádů a cvrlikání ptáků. "Pamatuješ jak..." je oba přenášelo do jednoho místa, spolu. Byl to vzrušující okamžik, stejně jako když někdo vyzve někoho k tanci, a ten druhý odpoví zajiskřením v očích. Ano, zatančíme si. Bylo jasné, že to, co si vyprávějí, je dlouho ustálená verze minulosti, verze důvěrně známá, už mnohokrát opakovaná a absolutně bezpečná. Minulost je jednou provždy dána a nelze ji změnit. Minulost je nazpaměť naučená mantra, základ paměti, na který se kladou malé historky vzpomínek. Například vyprávění o tom, jak on pro ni louskal ořechy a nechával je na listech v zahradě. Nebo jak si oba koupili úplně stejné bílé džíny - bylo to dávno a dnes by jim byly tak o dvě, o tři čísla menší.Nebo jak si nechala obarvit vlasy na zrzavo a udělat tehdy tak módní, střapatý účes. Nebo jak vždycky, když od ní odjížděl, musel utíkat na vlak.Čím byly ty historky zasazeny hlouběji do minulosti, tím jich bylo víc - bylo zřejmé, že postupem času onu schopnost mytologizovat drobné události ztráceli, a skutečnost tak byla odsouzena k banalitě a triviálnosti.
Když se oheň v krbu rozhořel, začali chystat večeři - jak sehrané duo - ona krájela česnek, on pral salát a připravoval zálivku. Ona prostřela, on otevřel láhev vína - připomínalo to tanec, dokonalý tanec, v němž jsou všechny pohyby partnera tak známé, že je člověk přestává vnímat. V takovém tanci partner mizí, člověk tančí sám se sebou.

================
Ukázku laskavě poskytla Mar, protože já jsem si tuhle knihu nepřivezla. A stýská se mi po ní, nejspíš je schovaná někde v krabici v jednom z mnoha úložišť, ve kterých na mě moje knížky čekají. Rozečetla jsem dnes nejnovější knihu Olgy Tokarczukové, už bylo načase, abych ji tu představila.
Zase vám tu prozrazuju jednu ze svých opravdu nejmilejších, ale nedá se tomu odolat. Povídka, ze které je ukázka, je dokonalá. V hlavní roli manželský pár, jejich pes a šachový kůň. Z málo slov vytvořený svět, přitom naléhavý a skutečný, autorka se umí dívat na svět zpříma a nebalí konflikty do nasládlosti. Přečtěte si, a napište mi.

2 komentářů:

flying-bomb řekl(a)...

To zní lákavě :) Já jsem teď rozečetla Dům spánku a jsem ohromena, díky za Tvé tipy ;)

Ofelie řekl(a)...

flying-bomb: Takové komentáře mi dělají největší radost.. Trochu závidím, že čteš Dům spánku poprvé, přála bych si znovu ten zážitek prvního čtení.. :)

Okomentovat