Listuju si ukázkama, co jsem si přivezla z Čech a najednou vidím tuhle fotku. A protože jsem se dnes vrátila z New Yorku, je kniha o ukradeném obraze z newyorské galerie docela na místě, a ještě tam máte navíc moji ruku. Jde o tenhle obraz, když jsem byla loni poprvé v MoMA, těšila jsem se, že ho uvidím, ale zrovna byl schovaný, tedy snad příště. Dara Horn podruhé na tomhle blogu, zase příběh s důkladnou kostrou, v tomhle případě zakončený velice symbolicky (což mě na první čtení zklamalo, na druhé dávalo perfektní smysl). Je to skvělá kniha, ale nějak mi dneska dochází adjektiva, tak mě omluvte; mezitím se kochejte alespoň výbornou obálkou paperbackového vydání, která je ve skutečnosti plastická a pěkná a připomíná rozsvícené hvězdičky v dětských pokojích, což je ostatně okolnost, za které jsem tuhle knížku četla poprvé. Dobrou noc.
úterý 12. dubna 2011
Dara Horn - The world to come
Listuju si ukázkama, co jsem si přivezla z Čech a najednou vidím tuhle fotku. A protože jsem se dnes vrátila z New Yorku, je kniha o ukradeném obraze z newyorské galerie docela na místě, a ještě tam máte navíc moji ruku. Jde o tenhle obraz, když jsem byla loni poprvé v MoMA, těšila jsem se, že ho uvidím, ale zrovna byl schovaný, tedy snad příště. Dara Horn podruhé na tomhle blogu, zase příběh s důkladnou kostrou, v tomhle případě zakončený velice symbolicky (což mě na první čtení zklamalo, na druhé dávalo perfektní smysl). Je to skvělá kniha, ale nějak mi dneska dochází adjektiva, tak mě omluvte; mezitím se kochejte alespoň výbornou obálkou paperbackového vydání, která je ve skutečnosti plastická a pěkná a připomíná rozsvícené hvězdičky v dětských pokojích, což je ostatně okolnost, za které jsem tuhle knížku četla poprvé. Dobrou noc.
Opsala a napsala
Ofelie
v
22:08
0
komentářů
Odeslat e-mailem
BlogThis!
Sdílet na X
Sdílet ve službě Facebook
pondělí 11. dubna 2011
Kobi Oz - Moše Chuvato a havran
Kde zas ten Moše lítá, no kde? Vždycky zmizí, když ho člověk potřebuje.
Hodný kluk, ale jak bluma. Někde ho necháte, vrátíte se za dva roky a on bude přesně na tom samém místě. Nemá žádnou vlastní vůli.
Náš Moše je prostě takový, nemastný neslaný.
Kolikrát jsem mu říkal, Moše, angažuj se trochu.
Ale on je taková bluma.
Když jsem přišel do Izraele, hned jsem pochopil pravidla, za prvé všichni koukaj jen na vnější fasádu, za druhé všechno záleží na politické příslušnosti, jinak jako byste nebyli. Pokud nejste straník, nepovažují si vás. Moše to nechce pochopit, je taková bluma. Pan Moše Pecka. Ten hoch nemá vůbec žádný názor, úplně vystřižený z OSN, vyhýbá se odpovědi. Pořád je zticha, nikomu nestraní. Leží v pokoji se zapnutou televizí, jako by byl na podpoře.
Je mu teprve dvacet.
Kolikrát jsem mu říkal, Moše, angažuj se trochu.
Ale on je taková bluma.
Chtěl jsem, aby měl vzor v Jiftachovi. Aby toužil být jako on, hrdina Izraele. Ale kde je Moše a kde Jiftach, jsou od sebe daleko asi jako východ a západ.
Jiftach se pohyboval ve společnosti, Jiftach byl straník, Jiftach byl v obraze, díval se se mnou na zpravodajské relace. Instruktor, jeden z našich nejlepších hochů, vynikající v armádě, to všechno byl Jiftach. Moše je jeho pravý opak, orientálec, poslouchá smutné a depresivní písně. Jak se mi mohl vyvést takovýhle syn, je s podivem. Přesně takhle se projevuje malomyslnost. Všichni proto očekávají, že z něj vyroste líný grázl, na všechno neurčitá odpověď, povznesený a flákač. Klient pracovního úřadu jako strejda Charlie, blahé paměti.
Tohle mu předpovídají a tak to taky dopadne.
Kolikrát jsem mu říkal, Moše, angažuj se trochu.
Ale on je taková bluma.
================
Moderní izraelská beletrie a tedy, alespoň pro mě, dokonale neznámé vody. Naštěstí pocity nerespektují zeměpisnou délku a jsou všude stejné, docela stejně nesrozumitelné - je vám kolem dvaceti a moc nevíte, co se světem, co s těžkým osudem rodičů, co s válkou, jak být sám nebo jak být s někým. Když se přidá ještě trocha černého humoru, je z toho zajímavá kniha, navíc báječně ilustrovaná (Dora Dutková).
Trčím v New Yorku a navzdory špatnému svědomí, že za mě kolegové v Bostonu musí pracovat, je to jedno z nejlepších míst, kde trčet.. Čtete toho Kavaliera? A Claye? Já jsem dneska vykoupila další dávku tematických New Yorských knih z regálu Barnes and Noble. Proč není v pražských knihkupectvích sekce knih, odehrávajících se v Praze, místo lesklého turisticko-fotografického braku? Co by v ní bylo? (moje soukromé tipy - Meyrinkův Golem, Urbanovo Sedmikostelí, Vaculíkův Český Snář a jen co tohle odešlu, napadne mě ještě deset dalších)
Hodný kluk, ale jak bluma. Někde ho necháte, vrátíte se za dva roky a on bude přesně na tom samém místě. Nemá žádnou vlastní vůli.
Náš Moše je prostě takový, nemastný neslaný.
Kolikrát jsem mu říkal, Moše, angažuj se trochu.
Ale on je taková bluma.
Když jsem přišel do Izraele, hned jsem pochopil pravidla, za prvé všichni koukaj jen na vnější fasádu, za druhé všechno záleží na politické příslušnosti, jinak jako byste nebyli. Pokud nejste straník, nepovažují si vás. Moše to nechce pochopit, je taková bluma. Pan Moše Pecka. Ten hoch nemá vůbec žádný názor, úplně vystřižený z OSN, vyhýbá se odpovědi. Pořád je zticha, nikomu nestraní. Leží v pokoji se zapnutou televizí, jako by byl na podpoře.
Je mu teprve dvacet.
Kolikrát jsem mu říkal, Moše, angažuj se trochu.
Ale on je taková bluma.
Chtěl jsem, aby měl vzor v Jiftachovi. Aby toužil být jako on, hrdina Izraele. Ale kde je Moše a kde Jiftach, jsou od sebe daleko asi jako východ a západ.
Jiftach se pohyboval ve společnosti, Jiftach byl straník, Jiftach byl v obraze, díval se se mnou na zpravodajské relace. Instruktor, jeden z našich nejlepších hochů, vynikající v armádě, to všechno byl Jiftach. Moše je jeho pravý opak, orientálec, poslouchá smutné a depresivní písně. Jak se mi mohl vyvést takovýhle syn, je s podivem. Přesně takhle se projevuje malomyslnost. Všichni proto očekávají, že z něj vyroste líný grázl, na všechno neurčitá odpověď, povznesený a flákač. Klient pracovního úřadu jako strejda Charlie, blahé paměti.
Tohle mu předpovídají a tak to taky dopadne.
Kolikrát jsem mu říkal, Moše, angažuj se trochu.
Ale on je taková bluma.
================
Moderní izraelská beletrie a tedy, alespoň pro mě, dokonale neznámé vody. Naštěstí pocity nerespektují zeměpisnou délku a jsou všude stejné, docela stejně nesrozumitelné - je vám kolem dvaceti a moc nevíte, co se světem, co s těžkým osudem rodičů, co s válkou, jak být sám nebo jak být s někým. Když se přidá ještě trocha černého humoru, je z toho zajímavá kniha, navíc báječně ilustrovaná (Dora Dutková).
Trčím v New Yorku a navzdory špatnému svědomí, že za mě kolegové v Bostonu musí pracovat, je to jedno z nejlepších míst, kde trčet.. Čtete toho Kavaliera? A Claye? Já jsem dneska vykoupila další dávku tematických New Yorských knih z regálu Barnes and Noble. Proč není v pražských knihkupectvích sekce knih, odehrávajících se v Praze, místo lesklého turisticko-fotografického braku? Co by v ní bylo? (moje soukromé tipy - Meyrinkův Golem, Urbanovo Sedmikostelí, Vaculíkův Český Snář a jen co tohle odešlu, napadne mě ještě deset dalších)
Opsala a napsala
Ofelie
v
22:56
5
komentářů
Odeslat e-mailem
BlogThis!
Sdílet na X
Sdílet ve službě Facebook
neděle 10. dubna 2011
Michael Chabon - The Amazing Adventures of Kavalier & Clay
The winter drove them mad. It drove every man mad who had ever lived through it; there was only ever the question of degree. The sun disappeared, and you could not leave the tunnels, and everything and everyone you loved was ten thousand miles away. At best, a man suffered from strange lapses in judgment and perception, finding himself at the mirror about to comb his hair with a mechanical pencil, stepping into his undershirt, boiling up a pot of concentrated orange juice for tea. Most men felt sudden blaze of recovery in their hearts at the first glimpse of a pale hem of sunlight on the horizon in mid-September. But there were stories, apocryphal, perhaps, but far from dubious, of men in past expeditions who sank so deeply into the drift of their own melancholy that they were lost forever. And few among the wives and families of the men who returned from a winter on the Ice would have said that what they got back was identical to what they had sent down there.
================
A když už jsem u toho New Yorku, nemůžu nedat Kavalíra a Claye. Navíc dlouho plánovaného na ažpak, na neděli. Vpodstatě pět knih v jednom, z čehož vzniká místy trochu přeplácaný příběh (člověk má občas dojem, že snad mohl autor nechat hrdiny v klidu dožít penze, ale on je ještě jednou pošle na nějaké dobrodružství), užijete si Prahu, komiksovou historii, Antarktidu, Empire State Building - ALE je to výborné. Cesta dvou kluků od úžasného světa komiksových hrdinů, která encyklopedickým způsobem (pozor, místy fiktivním) zahrnuje i dějiny USA v průběhu čtvrt století, je čtivá a napínavá. Nebojte se počtu stran, je to velkolepý román.
Vyšlo česky ve světové edici Odeonu jako Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye. Ukázku jsem chtěla dát z antarktické části, protože ta mi v knize připadala strhující, ale nechci prozrazovat, co se tam Joeovi přihodí, tak je krátká.
================
A když už jsem u toho New Yorku, nemůžu nedat Kavalíra a Claye. Navíc dlouho plánovaného na ažpak, na neděli. Vpodstatě pět knih v jednom, z čehož vzniká místy trochu přeplácaný příběh (člověk má občas dojem, že snad mohl autor nechat hrdiny v klidu dožít penze, ale on je ještě jednou pošle na nějaké dobrodružství), užijete si Prahu, komiksovou historii, Antarktidu, Empire State Building - ALE je to výborné. Cesta dvou kluků od úžasného světa komiksových hrdinů, která encyklopedickým způsobem (pozor, místy fiktivním) zahrnuje i dějiny USA v průběhu čtvrt století, je čtivá a napínavá. Nebojte se počtu stran, je to velkolepý román.
Vyšlo česky ve světové edici Odeonu jako Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye. Ukázku jsem chtěla dát z antarktické části, protože ta mi v knize připadala strhující, ale nechci prozrazovat, co se tam Joeovi přihodí, tak je krátká.
Opsala a napsala
Ofelie
v
21:41
1 komentářů
Odeslat e-mailem
BlogThis!
Sdílet na X
Sdílet ve službě Facebook
Alain de Botton - Umění cestovat
Kromě dálnice tam nebyla žádná silnice, ba ani pěší cesta, která by tu čerpací stanici spojovala s dalšími místy; jako by neptřila ani k městu, ani k venkovu, ale spíše k jakési třetí dimenzi, ke světu cestovatelů, jako maják na okraji oceánu.
Tato zeměpisná izolace vyvolávala v jídelně atmosféru osamění. Ostrá světla neúprosně odhalovala v bledých tvářích každou nedokonalost. Židle a lavice natřené dětinsky jasnými barvami působily dojmem nuceného veselí a neupřímného úsměvu. Nikdo nepromluvil, nikdo neprojevil zájem o druhého, nikdo s nikým nesdílel pocity. U pultu jsme nepřítomně hleděli jeden skrz druhého nebo ven do tmy. Každý z nás mohl právě tak sedět mezi kameny.
Zůstal jsem v rohu, pojídal čokoládovou tyčinku a občas upíjel ze sklenice pomerančový džus. Cítil jsem se osaměle, ale tentokrát byla má osamělost jaksi mírná a téměř příjemná, protože na mě nepadala v prostředí plném družnosti a smíchu, kde bych trpěl rozporem mezi svou náladou a okolím, ale byla zasazena do místa, kde jsme byli všichni cizinci. Připadalo mi, že toto místo nezakrytě přiznává obtížnost dorozumění a nenaplněné touhy po lásce a že je svou architekturou i osvětlením brutálně oslavuje.
Naše kolektivní samota mi připomněla některá plátna Edwarda Hoppera, která zobrazují skličující, ponuré scény, ale sama nepůsobí skličujícím dojmem. Dávají divákům možnost spatřit v nich odraz vlastního smutku, a cítit se jím tak méně osobně zasaženi a postiženi. Možná právě smutné knihy nás ve smutku nejlépe utěší, a když nemáme nikoho milovaného a blízkého, měli bychom zamířit k opuštěným čerpacím stanicím.
================
Líbí se mi, co vydává Kniha Zlín, někdy se o tom ještě rozepíšu. Jsem na pár dní v New Yorku, napůl za prací, napůl za potěšením, a i když je to z Bostonu co by kamenem, přece jen je to cesta, tak sem dám de Bottona, kterého jsem si koupila před týdnem v Praze na letišti. Eseje o cestování, de Botton vybere místo (Amsterdam, Madrid, Jezerní oblast), zvolí k němu patřičného průvodce (Baudelaire, Hopper, Humboldt, Wordsworth) a od konkrétních obrazů pomaloučku rozvíjí úvahy o smyslu cestování, o hledání sama sebe v neklidných prostředích motelů, benzínek a letišť. Já jsem na tomhle cestovacím pocitu závislák, tak mi tahle kniha udělala velkou radost.
Část o Edwardu Hopperovi se mi líbila už v knize, tak jsem ťukla do gůglu a stihla se ještě na poslední chvíli podívat na jeho velkou výstavu ve Whitney museum. Tak příjemná náhoda se mi nepovedla už dlouho.
Tato zeměpisná izolace vyvolávala v jídelně atmosféru osamění. Ostrá světla neúprosně odhalovala v bledých tvářích každou nedokonalost. Židle a lavice natřené dětinsky jasnými barvami působily dojmem nuceného veselí a neupřímného úsměvu. Nikdo nepromluvil, nikdo neprojevil zájem o druhého, nikdo s nikým nesdílel pocity. U pultu jsme nepřítomně hleděli jeden skrz druhého nebo ven do tmy. Každý z nás mohl právě tak sedět mezi kameny.
Zůstal jsem v rohu, pojídal čokoládovou tyčinku a občas upíjel ze sklenice pomerančový džus. Cítil jsem se osaměle, ale tentokrát byla má osamělost jaksi mírná a téměř příjemná, protože na mě nepadala v prostředí plném družnosti a smíchu, kde bych trpěl rozporem mezi svou náladou a okolím, ale byla zasazena do místa, kde jsme byli všichni cizinci. Připadalo mi, že toto místo nezakrytě přiznává obtížnost dorozumění a nenaplněné touhy po lásce a že je svou architekturou i osvětlením brutálně oslavuje.
Naše kolektivní samota mi připomněla některá plátna Edwarda Hoppera, která zobrazují skličující, ponuré scény, ale sama nepůsobí skličujícím dojmem. Dávají divákům možnost spatřit v nich odraz vlastního smutku, a cítit se jím tak méně osobně zasaženi a postiženi. Možná právě smutné knihy nás ve smutku nejlépe utěší, a když nemáme nikoho milovaného a blízkého, měli bychom zamířit k opuštěným čerpacím stanicím.
================
Líbí se mi, co vydává Kniha Zlín, někdy se o tom ještě rozepíšu. Jsem na pár dní v New Yorku, napůl za prací, napůl za potěšením, a i když je to z Bostonu co by kamenem, přece jen je to cesta, tak sem dám de Bottona, kterého jsem si koupila před týdnem v Praze na letišti. Eseje o cestování, de Botton vybere místo (Amsterdam, Madrid, Jezerní oblast), zvolí k němu patřičného průvodce (Baudelaire, Hopper, Humboldt, Wordsworth) a od konkrétních obrazů pomaloučku rozvíjí úvahy o smyslu cestování, o hledání sama sebe v neklidných prostředích motelů, benzínek a letišť. Já jsem na tomhle cestovacím pocitu závislák, tak mi tahle kniha udělala velkou radost.
Část o Edwardu Hopperovi se mi líbila už v knize, tak jsem ťukla do gůglu a stihla se ještě na poslední chvíli podívat na jeho velkou výstavu ve Whitney museum. Tak příjemná náhoda se mi nepovedla už dlouho.
Opsala a napsala
Ofelie
v
21:26
0
komentářů
Odeslat e-mailem
BlogThis!
Sdílet na X
Sdílet ve službě Facebook
pátek 8. dubna 2011
J. H Krchovský – Mladost – Radost…
VYPIL JSEM Z VÁZY VODU
a zajedl ji růžemi
s trny i květy…
uleh jsem poblíž schodů
myšlenky z kůže mi
svlékly tvé věty
Vypil jsem vodu z vázy
a vázu rozbil o hlavu
nešlo to hravě…
spánkem mne teď doprovází
zpěv Viktorky od splavu
a hukot v hlavě
/Podzim 1980/
SPÍM NA ZEMI…
vychází slunce
a cpe se skrz záclony
je 7 hodin přesně…
Hanibalův průvod dneška
vyhoupnul se na slony
na pochod přes mě
Masitá, těžká, zvířecí těla
jdou po mě jako přes Alpy
jako by spánek sedřít mi chtěla
jak trasy vlasů na skalpy
Budou mne celý den drtit až do noci
než zase zapadne za dneškem brána…
pak znovu ulehnu ušlapán k bezmoci
s vidinou dalšího sloního rána
/Jaro 1981/
================
Jeden z těch dnů, kdy jde člověk v devět večer z práce s hlavou rozbzučenou, takže když jsem se probírala ukázkami a uviděla ty slony jdoucí přes Alpy jednoho těla, nebylo těžké se s tím pocitem ztotožnit. Mladý Krchovský se vší černotou, která na mě ale působí spíš úlevně, protože je plná sarkasmu a ironie a protože sama mívám v krizových dnech sklony k morbidnímu vtipkování. Doporučuju sehnat si nějaký jeho výbor, nalívat se červeným vínem a po třetí skleničce hulákat otevřeným oknem nehoráznosti.
a zajedl ji růžemi
s trny i květy…
uleh jsem poblíž schodů
myšlenky z kůže mi
svlékly tvé věty
Vypil jsem vodu z vázy
a vázu rozbil o hlavu
nešlo to hravě…
spánkem mne teď doprovází
zpěv Viktorky od splavu
a hukot v hlavě
/Podzim 1980/
SPÍM NA ZEMI…
vychází slunce
a cpe se skrz záclony
je 7 hodin přesně…
Hanibalův průvod dneška
vyhoupnul se na slony
na pochod přes mě
Masitá, těžká, zvířecí těla
jdou po mě jako přes Alpy
jako by spánek sedřít mi chtěla
jak trasy vlasů na skalpy
Budou mne celý den drtit až do noci
než zase zapadne za dneškem brána…
pak znovu ulehnu ušlapán k bezmoci
s vidinou dalšího sloního rána
/Jaro 1981/
================
Jeden z těch dnů, kdy jde člověk v devět večer z práce s hlavou rozbzučenou, takže když jsem se probírala ukázkami a uviděla ty slony jdoucí přes Alpy jednoho těla, nebylo těžké se s tím pocitem ztotožnit. Mladý Krchovský se vší černotou, která na mě ale působí spíš úlevně, protože je plná sarkasmu a ironie a protože sama mívám v krizových dnech sklony k morbidnímu vtipkování. Doporučuju sehnat si nějaký jeho výbor, nalívat se červeným vínem a po třetí skleničce hulákat otevřeným oknem nehoráznosti.
Opsala a napsala
Ofelie
v
22:44
0
komentářů
Odeslat e-mailem
BlogThis!
Sdílet na X
Sdílet ve službě Facebook
čtvrtek 7. dubna 2011
Bronislava Janečková - Rok v dopisech (první díl)
K 15. březnu roku 1939 byl Karel Poláček z rasových důvodů propuštěn z Lidových novin. Byl to další krok v omezování svobod Židů v Protektorátu Čechy a Morava. Tehdy už známý spisovatel však ani v takové situaci, zdá se, neztrácel humor. Vysvítá to alespoň z jeho dopisů.
Úsměv vzbuzuje i Poláčkův zvyk nazývat sama sebe i lidi kolem jinak než jejich jmény. Dceři Jiřině říkal Žofko, manželku Adélu v období kolem rozvodu ironicky nazýval Načalstvem, svoji družku Doru pak doktorkou, stařenou, fešandou, Dvojrele, dívkou, staroslávkou a mnoha dalšími způsoby.
Sám se pod své dopisy podepisoval jako Poldiand, Joe Marie Zugrundegehovanský, Tentononc, Starodávnej, F.X. Tvarůžek Olomoucký a podobně.
První z citovaných dopisů napsal začátkem března 1939 dceři Jiřině, která pár dnů předtím odjela do bezpečnější Anglie.
Karel Poláček měl v té době před rozvodem s první ženou Adélou.
Milá Žofko,
obdržel jsem tvůj lístek, telegram a nakonec dopis a ze všeho toho vyrozumívám, že Tvá cesta, jak se dalo předpokládat, byla náramně svízelná a dobrodružná. Přál bych si, abys byla trochu podrobnější, zejména pokud se týče Tvojí nálady a jestli ses už trochu rozhlédla. Předpokládám ovšem, že Tvoje pocity nebudou valné. Nejsi prozatím nic než bědná prchlice, a já pevně věřím, že se z Tebe vyklube časem dcera hrdého Albionu. Rád bych ti referoval o svých soukromých věcech, ale zde platí doslova: péro se vzpírá. Kysmo se změnilo vykysmissimo, propuklo v uragán, vzniklo scandalum maximum. Načalstvo obchází všechny moje známé, hledajíc procesní svědky proti mně. Jeho korunní svědek pan Dr. Grmela má dosvědčit, že jsem mladík povahy lehkomyslné a známý karbaník.
Mimochodem, máme tady velkého zrzavého kocoura, který, když jsem začal tento dopis, tak pod kamny jedl. Nyní se však protáhl a vydal se na žebrotu. Chtěl by mňoukat, aby na sebe upozornil, ale je tak líný, že otvírá pouze hubu a nevydává zvuk. Teď truchlivě sedí a čeká, jestli něco dostane.
Dále oznamuji, že paní doktorka s Načalstvem se srazily na Národní třídě, vyvinula se z toho čilá diskuse a za jásotu shromážděného obecenstva byly obě dámy předvedeny na komisařství. Řekl jsem paní doktorce, že z toho plyne mravné naučení, že člověk při navazování známostí nemůže býti dost opatrný.
================
Každý den dopis, někdy dva. Od středověku až po současnost, spisovatelé, malíři, novináři, pantátové, zamilované dívky, vojáci, politici, knížata. Baví mě na tom ta stylová různorodost, každý dopis je jiný, i když měla paní pořadatelka očividně jedno oblíbené období. Přečetla jsem je téměř všechny při posledním dlouhém letu do Bostonu, k cestě se dobře hodily a odpovídaly na spoustu otázek. Přece jen, stýskání se asi od 16. století moc nezměnilo.
Původně rozhlasový pořad, oba díly knihy se dají koupit v prodejně Rozhlasu na Vinohradské za pár peněz, nebo na webu. Zkuste to.
Úsměv vzbuzuje i Poláčkův zvyk nazývat sama sebe i lidi kolem jinak než jejich jmény. Dceři Jiřině říkal Žofko, manželku Adélu v období kolem rozvodu ironicky nazýval Načalstvem, svoji družku Doru pak doktorkou, stařenou, fešandou, Dvojrele, dívkou, staroslávkou a mnoha dalšími způsoby.
Sám se pod své dopisy podepisoval jako Poldiand, Joe Marie Zugrundegehovanský, Tentononc, Starodávnej, F.X. Tvarůžek Olomoucký a podobně.
První z citovaných dopisů napsal začátkem března 1939 dceři Jiřině, která pár dnů předtím odjela do bezpečnější Anglie.
Karel Poláček měl v té době před rozvodem s první ženou Adélou.
Milá Žofko,
obdržel jsem tvůj lístek, telegram a nakonec dopis a ze všeho toho vyrozumívám, že Tvá cesta, jak se dalo předpokládat, byla náramně svízelná a dobrodružná. Přál bych si, abys byla trochu podrobnější, zejména pokud se týče Tvojí nálady a jestli ses už trochu rozhlédla. Předpokládám ovšem, že Tvoje pocity nebudou valné. Nejsi prozatím nic než bědná prchlice, a já pevně věřím, že se z Tebe vyklube časem dcera hrdého Albionu. Rád bych ti referoval o svých soukromých věcech, ale zde platí doslova: péro se vzpírá. Kysmo se změnilo vykysmissimo, propuklo v uragán, vzniklo scandalum maximum. Načalstvo obchází všechny moje známé, hledajíc procesní svědky proti mně. Jeho korunní svědek pan Dr. Grmela má dosvědčit, že jsem mladík povahy lehkomyslné a známý karbaník.
Mimochodem, máme tady velkého zrzavého kocoura, který, když jsem začal tento dopis, tak pod kamny jedl. Nyní se však protáhl a vydal se na žebrotu. Chtěl by mňoukat, aby na sebe upozornil, ale je tak líný, že otvírá pouze hubu a nevydává zvuk. Teď truchlivě sedí a čeká, jestli něco dostane.
Dále oznamuji, že paní doktorka s Načalstvem se srazily na Národní třídě, vyvinula se z toho čilá diskuse a za jásotu shromážděného obecenstva byly obě dámy předvedeny na komisařství. Řekl jsem paní doktorce, že z toho plyne mravné naučení, že člověk při navazování známostí nemůže býti dost opatrný.
================
Každý den dopis, někdy dva. Od středověku až po současnost, spisovatelé, malíři, novináři, pantátové, zamilované dívky, vojáci, politici, knížata. Baví mě na tom ta stylová různorodost, každý dopis je jiný, i když měla paní pořadatelka očividně jedno oblíbené období. Přečetla jsem je téměř všechny při posledním dlouhém letu do Bostonu, k cestě se dobře hodily a odpovídaly na spoustu otázek. Přece jen, stýskání se asi od 16. století moc nezměnilo.
Původně rozhlasový pořad, oba díly knihy se dají koupit v prodejně Rozhlasu na Vinohradské za pár peněz, nebo na webu. Zkuste to.
Opsala a napsala
Ofelie
v
22:49
0
komentářů
Odeslat e-mailem
BlogThis!
Sdílet na X
Sdílet ve službě Facebook
Jsem zpět
Zpátky ze smutku, zpátky v Americe, a doufám, že i zpátky tady. Menší krize motivace po rýpavých poznámkách (třeba že kdybych psala jen jednou týdně, byla by moje doporučení poctivější). Tak se obhajuju sama před sebou a mrzí mě, že jsem dobře nezareagovala. Snad jen, že od 1. ledna se moc nezměnilo, definice platí.
Zpoždění doženu postupně, doženu i březnový bonus, doufám :) Začnu dnes večer.
Zpoždění doženu postupně, doženu i březnový bonus, doufám :) Začnu dnes večer.
Opsala a napsala
Ofelie
v
9:30
3
komentářů
Odeslat e-mailem
BlogThis!
Sdílet na X
Sdílet ve službě Facebook
