Alain de Botton - Umění cestovat

Kromě dálnice tam nebyla žádná silnice, ba ani pěší cesta, která by tu čerpací stanici spojovala s dalšími místy; jako by neptřila ani k městu, ani k venkovu, ale spíše k jakési třetí dimenzi, ke světu cestovatelů, jako maják na okraji oceánu.
Tato zeměpisná izolace vyvolávala v jídelně atmosféru osamění. Ostrá světla neúprosně odhalovala v bledých tvářích každou nedokonalost. Židle a lavice natřené dětinsky jasnými barvami působily dojmem nuceného veselí a neupřímného úsměvu. Nikdo nepromluvil, nikdo neprojevil zájem o druhého, nikdo s nikým nesdílel pocity. U pultu jsme nepřítomně hleděli jeden skrz druhého nebo ven do tmy. Každý z nás mohl právě tak sedět mezi kameny.
Zůstal jsem v rohu, pojídal čokoládovou tyčinku a občas upíjel ze sklenice pomerančový džus. Cítil jsem se osaměle, ale tentokrát byla má osamělost jaksi mírná a téměř příjemná, protože na mě nepadala v prostředí plném družnosti a smíchu, kde bych trpěl rozporem mezi svou náladou a okolím, ale byla zasazena do místa, kde jsme byli všichni cizinci. Připadalo mi, že toto místo nezakrytě přiznává obtížnost dorozumění a nenaplněné touhy po lásce a že je svou architekturou i osvětlením brutálně oslavuje.
Naše kolektivní samota mi připomněla některá plátna Edwarda Hoppera, která zobrazují skličující, ponuré scény, ale sama nepůsobí skličujícím dojmem. Dávají divákům možnost spatřit v nich odraz vlastního smutku, a cítit se jím tak méně osobně zasaženi a postiženi. Možná právě smutné knihy nás ve smutku nejlépe utěší, a když nemáme nikoho milovaného a blízkého, měli bychom zamířit k opuštěným čerpacím stanicím.

================
Líbí se mi, co vydává Kniha Zlín, někdy se o tom ještě rozepíšu. Jsem na pár dní v New Yorku, napůl za prací, napůl za potěšením, a i když je to z Bostonu co by kamenem, přece jen je to cesta, tak sem dám de Bottona, kterého jsem si koupila před týdnem v Praze na letišti. Eseje o cestování, de Botton vybere místo (Amsterdam, Madrid, Jezerní oblast), zvolí k němu patřičného průvodce (Baudelaire, Hopper, Humboldt, Wordsworth) a od konkrétních obrazů pomaloučku rozvíjí úvahy o smyslu cestování, o hledání sama sebe v neklidných prostředích motelů, benzínek a letišť. Já jsem na tomhle cestovacím pocitu závislák, tak mi tahle kniha udělala velkou radost.
Část o Edwardu Hopperovi se mi líbila už v knize, tak jsem ťukla do gůglu a stihla se ještě na poslední chvíli podívat na jeho velkou výstavu ve Whitney museum. Tak příjemná náhoda se mi nepovedla už dlouho.