Rjú Murakami - V polévce miso

"Jsi nějaký divný, Kendži," řekl Frank. Pivo upíjel mnohem rychleji než předešlého večera.
"Jsem trochu unavený. Už do telefonu jsem ti říkal, že jsem asi nastydnul."
Myslím, že divný bych toho večera připadal nejen Frankovi, ale komukoliv ze známých. I sobě samotnému jsem připadal divný. Moc dobře jsem si uvědomoval, že takhle nějak lidi přicházejí o rozum. Pochyby vyvolávají ďábly z temnot, jak se říkává. Frank se na mě díval. Hledal jsem vhodná slova. Zvažoval jsem, nakolik bych u něho měl vyvolat obavy, že cosi tuším. Ideální by bylo, kdyby Frank nabyl dojmu, že si myslím, že je na něm něco podezřelého, ale že si nedokážu představit, že zrovna on by zavraždil tu středoškolačku a toho bezdomovce. Byl jsem si jistý, že jakmile by ten Američan věděl, že ho z obou vražd podezírám, určitě by mě zabil. Avšak kdyby získal dojem, že jsem naivní hlupák, který se s ním stýká, aniž ho z čehokoliv podezírá, mohl by podlehnout pokušení zabít mě jen tak pro zábavu.
"Tak řekni, jak bys chtěl strávit dnešní večer?" zeptal jsem se ho.
"Kendži, navrhni něco ty."
Pokud možno klidným hlasem jsem mu navrhl, co jsem předem vymyslel: "Hmm, co kdybychom šli do odpalovacího centra a trochu si tam zahráli? Tak do rána do pěti..."
"Do rána? Do pěti?" zeptal se Frank radostně a já přikývl: "Yes, yes." Usmál se od ucha k uchu jako typický Američan. Potom vysoko zvedl půllitr s pivem, poplácal mě zlehka po rameni a hlasitě se rozesmál. Bezstarostně se smějící Američan s půllitrem piva vypadá zhruba stejně přirozeně jako klanící se Japonec s fotoaparátem na krku. Ostatní hosté kolem nás s očividnými sympatiemi hleděli na radostně se smějícího Franka. Cizinec, který se uvolní a dokáže si užívat pobytu v Japonsku, působí na Japonce ve svém okolí dobrým dojmem. Je to proto, že si mohou myslet, že když se cizinec baví, znamená to, že Japonsko ani japonské bary vůbec nejsou k zahození. Pociťují cosi jako nečekané štěstí, protože oni v těch barech popíjejí vždycky. V tomhle baru hraje na Kabukičó nezvykle dobrá džezová hudba a taky osvětlené je zvoleno s citem, takže v mírném přítmí ani hosté stojící v naší bezprostřední blízkosti nemohli vidět Frankovi dobře do tváře. I když se smál a plácal mě přitom po rameni, jeho oči zůstaly chladné jako skleněné kuličky. Musel jsem se chovat vesele a přinutit se přitom neodvracet pohled od jeho ledových očí. Takové utrpení jsem nikdy dřív nezažil. Obával jsem se, jak dlouho to moje nervy vydrží.
"Chci sex, Kendži, sex! Dáme si tady ještě pivo, abych si dodal kuráže, a pak spolu vyrazíme do nějakého podniku, kde si konečně pořádně zašukám!"

================
Mladík Kendži provází Američana Franka po nočním Tokiu a dějou se divný věci. Seděla jsem včera s knížkou v parku u řeky a po očku se rozhlížela, jestli je na mě vidět, že si čtu o vraždách japonských školaček a pak se zas v duchu okřikovala, že je to přece jen literatura a že už jsem puritánštější než domorodci. Zajímavé je, co s textem udělá vývoj: hovorová angličtina ==> japonská kniha ==> český překlad. Místy to působí toporně, ale přece jen je japonština hodně formální. Knihu můžu doporučit jako celkem povedený thriller, čím silnější fantazii máte, tím děsivější je to čtení. Zajímavé jsou výklady o cizincích v Japonsku.

Ira Levin - Rosemary's Baby

That night Rosemary awoke and found Guy sitting beside her smoking in the dark. She asked him what was the matter. „Nothing,“ he said. „A little insomnia, that’s all.“
Roman’s stories of old-time stars, Rosemary thought, might have depressed him by reminding him that his own career was lagging behind Henry Irving’s and Forbes-Whosit’s. His going back for more of the stories might have been a form of masochism.
She touched his arm and told him not to worry.
„About what?“
„About anything.“
„All right,“ he said, „I won‘t.“
„You’re the greatest,“ she said. „You know? You are. And it’s all going to come out right. You’re going to have to learn karate to get rid of the photographers.“
He smiled in the glow of his cigarette.
„Any day now,“ she said. „Something big. Something worthy of you.“
„I know,“ he said. „Go to sleep, honey.“
„Okay. Watch the cigarette.“
„I will.“
„Wake me if you can’t sleep.“
„Sure.“
„I love you.“
„I love you, Ro.“

================
Mám tuhle knížku někde doma, řádně omatlanou a očtenou. Bojím se u ní pokaždý a taky si pokaždý říkám, jak je to skvěle napsaný, jak se to krásně stupňuje, jak tam autor nechává drobnosti, který zneklidňujou, nejdřív jen trošku, a pak dost. Opisovala jsem z ní dnes v knihovně, původně jsem myslela na jinou ukázku, ale nakonec tahle - chvilka uprostřed noci, kdy je všechno tak, jak má.
Bojíte se u knížek? Viděli jste film?

Basic Keelboat - The National Standard for Quality Sailing Instruction

================
Léto je tu! Po víc než šesti měsících nám dnes vypnuli topení, venku je přes 25 stupňů Celsia, všichni se potí a nastává druhé roční období, období klimatizace a ledové kávy. Léto taky znamená, že se konečně dostanu na vodu, tak jsem si vytáhla plachtící knížku, abych si zopakovala slovíčka a navnadila se. Přiznám se, mám radši port tack než starboard tack (protože při port tack mám tiller v pravé, šikovnější ruce) a pošlu krabici lentilek tomu, kdo mi prozradí, jak se to všechno správně řekne česky.

Peter Stamm - Agnes

Pustá krajina, široko daleko žádné město, žádná vesnice ani farma. Následují krátké střihové sekvence, aniž by se obraz zásadně měnil. Stále nové záběry, pokusy zachytit krajinu. Občas jsem nechápal, proč Agnes právě v tu chvíli zapínala kameru. Objevují se zvláštně tvarované mraky, reklamní tabule, v dálce proužek lesa, sotva zachytitelný teleobjektivem. Jeden záběr na mne, jak sedím za volantem a dělám grimasy. A potom pokus dostat do záběru sebe samotnou, ve zpětném zrcátku a s velikým obrazem kamery odrážejícím se ve skle. A potom ještě jednou Agnes, tentokrát sama za volantem, jak dělá rukama před obličejem odmítavé pohyby.
Potom je tam strážce parku. Také on mává rukama před obličejem, ale na rozdíl od Agnes se přitom směje. Záběr na jeho ruce přejíždějící po mapě ve chvíli, kdy se nám pokouší vysvětlit cestu. Za záběru ale není zřejmé, o co šlo. Pak se strážce posadil, otevřel zásuvku a vytáhl nějakou brožuru. Se smíchem ji ukazoval na kameru: Jak přežít v Hoosier National Forest. Pak je záběr rozkývaný, zdola se náhle objevuje ruka s nějakým letáčkem. Strážce se v tu chvíli vyjadřuje soustředěněji, jeho obličej jako by zvážněl. Kamera se od něj odvrací a na okamžik se v záběru objevuji já sám. Pak je náhle vidět les. Ležím tam na zemi, vypadá to, jako bych spal, ale možná mám jen zavřené oči. Kamera mne zabírá shora, stále se přibližuje, až je obraz rozmazaný, pak se vrací zpět. Potom přejíždí přes mé tělo až k nohám a zase zpět k hlavě. Zastavuje se na obličeji, pokouší se znovu přiblížit, ale obraz je opět rozmazaný, a tak se zase vrací zpátky.

================
Tahle kniha má dokonale jednoduchou zápletku. Jednoduchou ve smyslu přímočarou, očividnou a krásnou. Já jako obdivovatelka zmíněné jednoduchosti jásám a snažím se to prokouknout, rozluštit a nedaří se. Jak rychle se můžu naučit německy?
Na papíře je vždycky jiná láska než ta skutečná. Přečtěte si o Agnes.

František Listopad - hymny zkratky

Paměť si tě zabydlí

Čtyři napínáčky
rozvrh hodin
na celý život

(pomáhám šéfovi plánovat
ve vší skromnosti)

Rozvrh hodin
až ho najdete (kdo?)
česky psaný kdesi v Portugalsku
dozvíte se více

(prosinec 2008)

Domácí písnička

Zemřeme daleko
já blízko moře
babička mešká se
pije si kafíčko
v kavárně v Zbraslavi

Plete si časy
kuchyňské recepty
jazyky rasy
už neví kdo je
s kým žila život
v osmóze lásky
s špetkami strachu
ve zrádné Vídni
za mořem Trnava
v Chotkových sadech
její syn zpívá
vrátil se z vojny
léčí ho vyléčí
prý Poděbrady

Zemřeme daleko
proč ne tady

(srpen 2009)

================
Kdo četl můj portugalský blog, ví, jak moc mám ráda Františka Listopada. Když jsem se vrátila do Čech, zrovna vydal poslední sbírku, Rosa Definitiva. A netrvalo moc dlouho a vydal ještě poslednější, tyhle Hymny Zkratky. Já vím, že už je mu spousta let, ale vůbec by mi nevadilo, kdyby vydával tu poslední každý rok. Na dnes jednoznačně nejvhodnější kniha, kavárna, vzpomínkové zápisky o Portugalsku a ještě od včera prohloubený pocit osamělce v cizí zemi - nemohla to být jiná.

Gary Shteyngart - Super Sad True Love Story

The otter stood up on his hind legs, and made a show of dusting himself off. "Hi there, pa'dner!" he said, his electronic voice dripping with adorable carnivalesque. "My name is Jeffrey Otter and I bet we're going to be friends!"
Feelings of loss and aloneness overwhelmed me. "Hi," I said. "Hi, Jeffrey."
"Hi there, yourself!" the otter said. "Now I'm going to ask you some friendly questions for statistical purposes only. If you don't want to answer a question, just say, 'I don't want to answer this question.' Remember, I'm here to help you! Okay, then. Let's start simple. What's your name and Social Security Number?"
I looked around. People were urgently whispering things to their otters. "Leonard or Lenny Abramov," I murmured, followed by my Social Security.
"Hi, Leonard or Lenny Abramov, 205-32-8714. On behalf of the American Restoration Authority, I would love to welcome you back to the new United States of America. Look out, world! There's no stoppin' us now!" A bar from the McFadden and Whitehead disco hit "Ain't No Stoppin' Us Now" played loudly in my ear. "Now tell me, Lenny. What made you leave our country? Work or pleasure?"
"Work," I said.
"And what do you do, Leonard or Lenny Abramov?"
"Um, Indefinite Life Extension."
"You said, 'effeminate life invention.' Is that right?"
"Indefinite Life Extension," I said.
"What's your Credit ranking, Leonard or Lenny, out of a total score of sixteen hundred?"
"Fifteen hundred twenty."
"That's pretty neat. You must really know how to pinch those pennies. You have money in the bank, you work in 'effeminate life invention." Now I just have to ask, are you a member of the Bipartisan Party? And if so, would you like to receive our new weekly äppärät stream, 'Ain't No Stoppin' Us Now!'? It's got all sorts of great tips on readjusting to life in these United States and getting the most bang for your buck."
"I'm not a Bipartisan, but, yes, I would like to get your stream," I said, trying to be conciliatory.
"Okey-dokey! You're on our list. Say, Leonard or Lenny, did you meet any nice foreign people during your stay abroad?"
"Yes," I said.
"What kind of people?"
"Some Italians."
"You said 'Somalians.'"
"Some Italians," I said.
"You said 'Somalians,'" the otter insisted. "You know Americans get lonely abroad. Happens all the time! That's why I never leave the brook where I was born. What's the point? Tell me, for statistical purposes, did you have any intimate physical relationships with any non-Americans during your stay?"

================
Protože mám dneska všech spojených států plný zuby. Plný zuby toho, jak se na mě prodavač v železářství dívá spatra, protože neumím správný slovíčko pro tmel, plný zuby hodinových hovorů s automatem na lince, plný zuby invazivní reklamy a zdvořilého nezájmu. Proto tahle fikční, nedaleká budoucnost, ve které jde přece jen nakonec o lásku. Gary Shteyngart (mám trochu problémy s touhle transkripcí, ehm) je spisovatel, který by vám měl uvíznout trochu v paměti. Kniha je břitká, vtipná a o smutné lásce. To je pro dnešek z osamělých amerických států všechno, jdu si povídat s Alicí.

Sherman Alexie - The Lone Ranger and Tonto Fistfight in Heaven

"Junior," I yelled. "Slow down, slow down."
Junior had the car spinning in circles, doing donuts across empty fields, coming too close to fence and lonely trees.
"Thomas," Junior yelled. "You're dancing, dancing hard."
I leaned over and slammed on the brakes. Junior jumped out of the car and ran across the field. I turned the car off and followed him. We'd gotten about a mile down the road toward Benjamin Lake when Thomas came driving by.
"Stop the car," I yelled. and Thomas did just that.
"Where were you going?" I asked him.
"I was chasing you and your horse, cousin."
"Jesus, this shit is powerful," I said and swallowed some. Instantly I saw and heard Junior singing. He stood on a stage in a ribbon shirt and blue jeans. Singing. With a guitar.

Indians make the best cowboys. I can tell you that. I've been singing at the Plantation since I was ten years old and have always drawn big crowds. All the white folks come to hear my songs, my little pieces of Indian wisdom, although they have to sit in the back of the theater because all the Indians get the best tickets for my shows. It's not racism. The Indians just camp out all night to buy tickets. Even the President of the United States, Mr. Edgar Crazy Horse himself, came to hear me once. I played a song I wrote for his great-grandfather, the famous Lakota warrior who helped us win the war against the whites:

Crazy Horse, what have you done?
Crazy Horse, what have you done?
It took four hundred years
and four hundred thousand guns
but the Indians finally won.
Ya-hey, the Indians finally won.

Crazy Horse, are you still singing?
Crazy Horse, are you still singing?
I honor your old songs
and all they keep on bringing
because the Indians keep winning.
Ya-hey, the Indians keep winning.

Believe me, I'm the best guitar player who ever lived. I can make my guitar sound like a drum. More than that, I can make any drum sound like a guitar. I can take a single hair from the braids of an Indian woman and make it sound like a promise come true. Like a thousand promises come true.

================
Tanec, oheň, levný pití, basketbal. Hořké povídky o Indiánech, nasáklé alkoholem a nejistou budoucností. První prozaická knížka Shermana Alexieho se čte jedním dechem, po dvou odstavcích chytíte rytmus a začnou se vám líbit, ty zdánlivě beznadějné příběhy, plné sarkasmu. Jeho pozdější knihy jsou propracovanější, tahle je neučesaná a o to opravdovější.
A drug called Tradition.

Delphine de Vigan - Ani později, ani jinde

Potřeboval město, jeho shon, rušné podvečery. Potřeboval shon a hluk.
Začal pracovat u Pařížské lékařské pohotovosti, nejprve jako náhradník, pak na dobu určitou, nakonec jako podílník společnosti. A zase jezdil sem a tam, jak pacienti volali a podle toho, který mu přidělili okrsek. Už se nikdy nevrátil.

Možná nemůže nabídnout nic jiného než recept psaný modrým perem na rohu stolu. Možná bude už navždycky jen tím, kdo se objeví a zas odejde.
Jeho život je tady. I když je tak děsně fádní. Okna neosvětluje žádný reklamní štít, neline se z nich žádná hudba ani pokřik u televize večer při fotbale. Třebaže už odedávna ví, že singulár vítězí nad plurálem, i to, že konjugace bývají kolísavé.
Jeho život je v prorezlém cliu, s prázdnými plastovými lahvemi a zmačkanými papírky od Bounty pod nohama.
Jeho život je v tomhle věčném pendlování sem a tam, v tom každodenním trmácení, těch schodištích, výtazích, dveřích, které se za ním zaklapnou.
Jeho život je v srdci města. Město svým ruchem přehlušuje rány i šepot, zakrývá svou bídu, staví na odiv své odpadky i přebytky a stále víc a víc chvátá.

================
Plete se mi ten název, dnes jsem o té knize několikrát mluvila (dočteno dnes ráno v autobusu do práce) a pokaždé jsem to nějak zvojtila. Opět jedno z mých doporučení i přes lehkou nelibost, kdo se bojí, ať nečte dál. Připadá mi to dobře napsané, řemeslné, v tom špatném slova smyslu. Dávkovaný efekt, přesně tolik, aby to fungovalo. Recept. Rozpoložení hlavních hrdinů je popsané tak, že ho chápu, ale téměř mě nezajímá. Možná jsem zase byla jen netrpělivá. Na druhou stranu musím ocenit přesný styl, úspornost a výborně naznačený obraz osamělosti ve velkoměstě. A v záplavě angloknih je francouzské prostředí příjemně jiné.
Četli jste? Co na ní říkáte?

Jonathan Safran Foer - Extremely Loud and Incredibly Close

What about a teakettle? What if the spout opened and closed when the steam came out, so it would become a mouth, and it could whistle pretty melodies, or do Shakespeare, or just crack up with me? I could invent a teakettle that reads in Dad’s voice, so I could fall asleep, or maybe a set of kettles that sings the chorus of „Yellow Submarine,“ which is a song by the Beatles, who I love, because entomology is one of my raisons d’etre, which is a French expression that I know. Another good thing is that I could train my anus to talk when I farted. If I wanted to be extremely hilarious, I’d train it to say, „Wasn’t me!“ every time I made an incredibly bad fart. And if I ever made an incredibly bad fart in the Hall of Mirrors, which is in Versailles, which is outside of Paris, which is in France, obviously, my anus would say, „Ce n’etais pas moi!“

What about little microphones? What if everyone swallowed them, and they played the sounds of our hearts through little speakers, which could be in the pouches of our overalls? When you skateboarded down the street at night you could hear everyone’s heartbeat, and they could hear yours, sort of like sonar. One weird thing is, I wonder of everyone’s hearts would start to beat at the same time, like how women who live together have their menstrual periods at the same time, which I know about, but don’t really want to know about. That would be so weird, except that the place in the hospital where babies are born would sound like a crystal chandelier in a houseboat, because the babies wouldn’t have had time to match up their heartbeats yet. And at the finish line at the end of the New York City Marathon it would sound like war.

================
Dělám, co můžu. Kromě včerejška jsem dobrých deset dní nepřečetla ani řádku, myslím z knihy, což se mi nestalo od mateřské školky. Nic zas tak závažného se neděje, jen se snažím přežít palácový převrat a nic nezkazit a dorovnat všechny svoje životy aspoň na nezbytné minimum, a přitom utíká čas. Jako ostatně pořád.
Tedy Foer. Ten se doporučuje snadno, je to dobrá kniha, autor je hračička, poschovává vám do textu indicie, některé objevíte až napodruhé, napotřetí. Taky fotky, obrázky, všechno jako důkaz zapeklitosti světa, v němž letadla narážejí do budov a tatínkové mají tajemství a kde existují nic-místa, kde na vás nikdo nemůže. Česky jako Příšerně nahlas a k nevíře blízko.
Co jste dnes vynalezli?

Marek Vácha - Místo, na němž stojíš, je posvátná země

Dítě má právo se narodit zdravé: Kauza Lionel

Zajímavá kasuistika se udála koncem minulého století ve Francii a do dějin lékařské etiky vešla jako "kauza Lionel". V roce 1995 lékař vlastní nedbalostí opomenul informovat nastávající matku, že její očekávané dítě je nositelem trisomie 21. chromozomu, a že tedy bude nositelem Downova syndromu. Nic netušící matka pak dítě, chlapce, porodila. Dítě dostane později jméno Lionel. Matka ovšem po porodu žaluje nemocnici s průzračným argumentem: Kdyby byla bývala věděla, že její dítě bude mít Downův syndrom, šla by okamžitě na potrat. Vinou nemocnice jí byla tato informace zamlčena, očekávala tedy, že dítě bude zdravé, a na potrat tudíž nešla. Soud dal za pravdu matce. I když většina Francouzů souhlasila s tím, že by nemocnice měla nějak finančně přispívat na Lionelovu výchovu, samotnou podstatou sporu byla zděšena: nemocnice je žalována za to, že se narodilo dítě, že dítěti bylo umožněno, aby se narodilo, či jak to říci. Soud konstatoval, že lékař je 100% odpovědný za celou situaci a že jeho diagnostickou chybou nebyla matce dána šance zvážit potrat. Před soudním dvorem se ovšem shromáždili lidé zainteresovaní starostí o postižené a rozsudek velmi správně označili za urážející: "Někteří soudci zřejmě zastávají názor, že je lépe být mrtvý než handicapovaný." Soud totiž rozhodl, že dítě utpělo "škodu svým narozením" ("the damage of being born"). Soudním rozhodnutím z roku 2000 měla být matce vyplacena částka rovná 85 000 americkým dolarům a později celých 600 000 dolarů, které by měly pokrýt budoucí vydání spojená s výchovou dítěte. Absurdní na celé kauze byl fakt, že dítě (ústy své matky) žalovalo nemocnici za samotný fakt své existence: člověk žaluje nemocnici za to, že je.

================
K téhle knize mě přivedl napůl profesní, napůl osobní zájem o lékařskou etiku, články Marka Váchy se tak porůznu vyskytují v novinách, takže ho možná už znáte. Knížka poměrně stručným (nikoli zjednodušujícím) způsobem podává některé základní problémy současné lékařské etiky, jako je asistovaná reprodukce, euthanazie nebo genové manipulace. Autor je zároveň biolog a kněz, připravte se tedy na argumenty jak biologické, tak křesťanské, ne vždy s jednoznačným vyzněním. Opatrně ji doporučuju všem, co se nebojí nad takovými věcmi přemýšlet.

Wislawa Szymborska - Here

Otwornice

No cóż, na przykład takie otwornice.
Żyly tutaj, bo były, a były, bo żyły.
Jak mogły, skoro mogły i jak potrafiły.
W liczbie mnogiej, bo mnogiej,
choć każda z osobna,
we własnej, bo we własnej
wapiennej skorupce.
Warstwami, bo warstwami
czas je potem streszczał,
nie wdając się w szczegóły,
bo w szczegółach litość.
I oto mam przed sobą
dwa widoki w jednym:
żalosne cmentarzysko
wiecznych odpoczywań
czyli
zachwycające, wyłonione z morza,
lazurowego morza białe skały,
skały, które tu są, ponieważ są.


Foraminifera

Why not, let's take the Foraminifera.
They lived, since they were, and were, since they lived.
They did what they could since they were able.
In the plural since the plural, although each one on its own,
in its own, since its own
small limestone shell.
Time summarized them later
in layers, since layers,
without going into details.
And so I have before me
two views in one:
a mournful cemetery made
of tiny eternal rests
or,
rising from the sea,
the azure sea, dazzling white cliffs,
cliffs that are here because they are.

================
Stačilo vyrůstat dostatečně blízko polských hranic, ale nikdy mě nenapadlo číst polsky, až teď, v poslední době. Když nerozumím, pomáhá vyslovit větu nahlas, a když ani potom nerozumím, zůstane mi aspoň ten zvuk, polština je měkká a malebná.
Poprvé píšu o knize ještě ten den, co jsem ji koupila, a posílám z pozdního nedělního večera pár obrazů přes moře, pro srovnání i v anglickém překladu. Jdu si o Wislawě Szymborské něco přečíst, pak taky o těch maličkých skořápkách. Dobrou noc.

Francis Scott Fitzgerald - The Great Gatsby

The bottle of whiskey - a second one - was now in constant demand by all present, excepting Catherine, who "felt just as good on nothing at all." Tom rang for the janitor and sent him for some celebrated sandwiches, which were a complete supper in themselves. I wanted to get out and walk eastward toward the Park through the soft twilight, but each time I tried to go I became entangled in some wild, strident argument which pulled me back, as if with ropes, into my chair. Yet high over the city our line of yellow windows must have contributed their share of human secrecy to the casual watcher in the darkening streets, and I was him too, looking up and wondering. I was within and without, simultaneously enchanted and repelled by the inexhaustible variety of life.
Myrtle pulled her chair close to mine, and suddenly her warm breath poured over me the story of her first meeting with Tom.
"It was on the two little seats facing each other that are always the last ones left on the train. I was going up to New York to see my sister and spend the night. He had on a dress suit and patent leather shoes, and I couldn't keep my eyes off him, but every time he looked at me I had to pretend to be looking at the advertisement over his head. When we came into the station he was next to me, and his white shirt-front pressed against my arm, and so I told him I'd have to call the policeman, but he knew I lied. I was so excited that when I got into a taxi with him I didn't hardly know I wasn't getting into a subway train. All I kept thinking about, over and over, was 'You can't live forever; you can't live forever.' "

================
Na začátek přiznání. Mám Fitzgeralda ráda, a velkoryse přehlížím spoustu nedostatků (resp. vůbec bych si jich nevšimla, nečíst recenze a životopisy a kritiky a tak podobně), protože mě okouzluje způsob, jakým dokáže zachytit tady a teď. Přítomnost okamžiku navždycky zapsaná způsobem, jaký jsem nepotkala u žádného jiného spisovatele, a Velký Gatsby je v tomhle nepřekonatelný. Četla jsem ho poprvé tak před deseti lety a otráveně odložila, a pak si ho znovu koupila tady v Bostonu (knížku už měl někdo přede mnou, je politá kávou a občas popsaná - u prvního odstavce ukázky je poznámka: his role as narrator) a vracím se k němu pořád dokola a přemýšlím, jak se tohle dá napsat..

Jana Šrámková - Hruškadóttir

Diplomka se už pomaličku rodí. Ztuha jako všechno, co ze mě vychází. Ale mám z toho zatím dobrý pocit. Myslím, že se mi podařilo promyslet a sestrojit poměrně solidní osnovu – na to, jak drolivé a nepolapitelné téma jsem si zvolila. (Včera jsem obíhala okolní kopečky se svým starým laptopem v podpaží a s telefonem napřaženým jako proutkař, abych vystopovala trochu signálu a odeslala ji ke schválení konzultantovi. Takže se uvidí.) Celá moje dosavadní práce přede mnou zatím leží v podobě pár nahých osamocených řádků na jediném listu papíru, kterému vévodí nadpis Severské narativní postupy. Název pro svou šíři a vágnost pochopitelně nebude přijat, ale zatím mi dělá dobře. Jen pár řádků. Ale je psáno. Omamně silná tresť, několik kapek vyextrahovaných z navinulých kořenů hrdinských ság, barevně kvetoucích lánů beletrie a bezpočtu silných stvolů teorie narativu, prací o vyprávěcích postupech, postavách, práci s časoprostorem... Jsem klidná. Stvořila jsem nosnou kostru (dobře stavěnou – široká ramena, mateřská pánev), která snad udrží pohromadě i celé to kypré (mívám problém s rozsahem), ne vždy dokonale souměrné (dostupné prameny nikdy neprýští rovnoměrně) ani pevné (kdo ví, co zbude po obhajobě), ale přeci jen tělo. Takže teď už stačí pomalu a zdlouhavě, po jednotlivých svalech a vazech, obalovat kostru masem.
Vlastně je to nudná a hnidopišská akademická nimračka. Každé ráno cestou z procházky, nohy promočené luční rosou, se k tomu musím znova a znova odhodlávat. Ale pak si vzpomenu na to, jak jsem se kdysi rozhodla studovat islandštinu – před stovkami let, ještě na základce, během vteřiny, kdy jsem se v nějakém článku dočetla, že k tomu všemu, co mě na tomhle jazyku fascinuje, se osamocený, bez pomoci řekne sám v lodi. Vzpomenu si na ledový záchvěv okamžiku, kdy jsem zjistila, že na Islandu dodnes nejsou příjmení a krom křestního jména člověk nosí už jen jméno svého otce, za které se přidá buď –son, syn, nebo –dóttir, dcera. Čím bych se od ostatních Veronik světa lišila já? Co bych měla za jménem? Hruškadóttir? Byla bych bezejmenná? Sama v lodi?

================
Komplikovaná kniha. Jedna z těch, v niž mi hlavní hrdinka vadila natolik, že jsem si knihu na první čtení nedokázala příliš užít, navíc mi trochu překážela přídavná jména z kurzů tvůrčího psaní, evidentně přidaná později, trčící z textu jako kaňky. Na druhé čtení se mi kniha zdála plynulejší a propracovaná, tak teď nevím. Některé obrazy jsou mocné, a třeba ji jenom příliš rychle odsuzuju za kňourání. Dejte jí šanci a napište mi.
Budu muset zavést nějakou kategorii pro knihy, které doporučuju k přečtení, ačkoli k nim mám spoustu výhrad..