Jana Šrámková - Hruškadóttir

Diplomka se už pomaličku rodí. Ztuha jako všechno, co ze mě vychází. Ale mám z toho zatím dobrý pocit. Myslím, že se mi podařilo promyslet a sestrojit poměrně solidní osnovu – na to, jak drolivé a nepolapitelné téma jsem si zvolila. (Včera jsem obíhala okolní kopečky se svým starým laptopem v podpaží a s telefonem napřaženým jako proutkař, abych vystopovala trochu signálu a odeslala ji ke schválení konzultantovi. Takže se uvidí.) Celá moje dosavadní práce přede mnou zatím leží v podobě pár nahých osamocených řádků na jediném listu papíru, kterému vévodí nadpis Severské narativní postupy. Název pro svou šíři a vágnost pochopitelně nebude přijat, ale zatím mi dělá dobře. Jen pár řádků. Ale je psáno. Omamně silná tresť, několik kapek vyextrahovaných z navinulých kořenů hrdinských ság, barevně kvetoucích lánů beletrie a bezpočtu silných stvolů teorie narativu, prací o vyprávěcích postupech, postavách, práci s časoprostorem... Jsem klidná. Stvořila jsem nosnou kostru (dobře stavěnou – široká ramena, mateřská pánev), která snad udrží pohromadě i celé to kypré (mívám problém s rozsahem), ne vždy dokonale souměrné (dostupné prameny nikdy neprýští rovnoměrně) ani pevné (kdo ví, co zbude po obhajobě), ale přeci jen tělo. Takže teď už stačí pomalu a zdlouhavě, po jednotlivých svalech a vazech, obalovat kostru masem.
Vlastně je to nudná a hnidopišská akademická nimračka. Každé ráno cestou z procházky, nohy promočené luční rosou, se k tomu musím znova a znova odhodlávat. Ale pak si vzpomenu na to, jak jsem se kdysi rozhodla studovat islandštinu – před stovkami let, ještě na základce, během vteřiny, kdy jsem se v nějakém článku dočetla, že k tomu všemu, co mě na tomhle jazyku fascinuje, se osamocený, bez pomoci řekne sám v lodi. Vzpomenu si na ledový záchvěv okamžiku, kdy jsem zjistila, že na Islandu dodnes nejsou příjmení a krom křestního jména člověk nosí už jen jméno svého otce, za které se přidá buď –son, syn, nebo –dóttir, dcera. Čím bych se od ostatních Veronik světa lišila já? Co bych měla za jménem? Hruškadóttir? Byla bych bezejmenná? Sama v lodi?

================
Komplikovaná kniha. Jedna z těch, v niž mi hlavní hrdinka vadila natolik, že jsem si knihu na první čtení nedokázala příliš užít, navíc mi trochu překážela přídavná jména z kurzů tvůrčího psaní, evidentně přidaná později, trčící z textu jako kaňky. Na druhé čtení se mi kniha zdála plynulejší a propracovaná, tak teď nevím. Některé obrazy jsou mocné, a třeba ji jenom příliš rychle odsuzuju za kňourání. Dejte jí šanci a napište mi.
Budu muset zavést nějakou kategorii pro knihy, které doporučuju k přečtení, ačkoli k nim mám spoustu výhrad..