Bonus, který přivolává jaro a léto. Prázdniny na Pálavě, s váženou Mořskou, ve stanu dusno a venku komáři. Čtu Návod k použití světa (tehdy, v létě 2009, teprve podruhé).
pondělí 28. února 2011
Bonus za únor
Bonus, který přivolává jaro a léto. Prázdniny na Pálavě, s váženou Mořskou, ve stanu dusno a venku komáři. Čtu Návod k použití světa (tehdy, v létě 2009, teprve podruhé).
François Weil - A History of New York
In fact, the construction of what Chicago School sociologists called the "ghetto" was a complex phenomenon extending over three decades. Racism was not the only factor. The formation of the ghetto was also tied to the influx of Southern black migrants and European immigrants as well as the condition of the real-estate-market.
Harlem's ghetto was built in many stages. The Nieuw Haarlem of the Dutch colonists long remained a village where rich New Yorkers liked to build their country houses. After the New York & Harlem Railroad opened in 1837, it gradually became a suburb. In the early 1880s, the elevated railway connected Harlem - two lines, to the East Side, at Second and Third Avenues, the other to the West Side at Ninth Avenue. In a few years, East Harlem, south of One Hundred and Twenty-fifth Street, was transformed as tenement housing went up. Irish, Germans, and Italians moved in, these last creating a new "Little Italy" between One Hundred and Fifth and One Hundred and Twentieth Streets. Farther west, developers built very middle-class city houses that attracted wealthy German-American immigrants moving north from lower Manhattan.
Beginning in the mid-1890s, some Lower East Side Jews, in their turn, relocated to Harlem, where real-estate development followed the progress of the trolley lines and, a few years later, the subway line. The wealthiest settled to the west of Lexington Avenue, the poorest to the east. Harlem, with 17,000 Jews in 1900 and 100,000 ten years later, became the second largest Jewish district in New York, behind the Lower East Side.
That was also when the first African-Americans arrived. There were only a few families at the beginning of the century, but by 1910, there were 22,000 more, more then 15,000 of whom lived in a quadrilateral bordered by One Hundred and Thirty-third and One Hundred and Fortieth Streets, Park Avenue, and Lenox Avenue - that is, the northern part of Central Harlem and East Harlem. Until World War I, this constituted the black quarter, which hardly intersected with the Jewish quarter of lower Harlem at all.
The first arrivals were explained by a local real-estate market crisis, linked to an overabundance of construction projects. In a tight spot, some developers agreed to open the market to blacks in 1904-1905, notably through the intervention of a black real-estate agent, Philip A. Payton. In 1904, he founded the Afro-American Realty Company and launched the movement, even though he went bankrupt in 1908. Within a few years, more than 20,000 blacks had settled in Harlem.
About 1910, Harlem was a very diverse district, with strong, locally dominant clusters - Italians in the south-east, Jews in the south, blacks in the north. A small number of Jews still lived in the part of Harlem where blacks were the most numerous. After 1915, the balance was lost, and over the next fifteen years, Harlem was transformed into a black district, simultaneously dynamic and in decline - dynamic because the black population grew more than 120 percent between 1920 and 1930, due to the "Great Migration" of African-Americans from the South. World War I had interrupted European immigration. Afterwards, the American government's hostile immigration policy and changes that had taken place in Europe combined to prevent the return of the great migratory waves of Jewish and Italian immigrants. The massive arrival of blacks brought about major demographic changes in Harlem.
As for Harlem's decline, that had another explanation. The establishment of a war economy in 1917 redirected all resources. Real-estate development programs were suspended, and this came at a time of heavy demand, since the war industries needed manpower. Manhattan experienced unexpected growth, even if New York in general and Harlem in particular were hit by a real-estate crisis since supply was inadequate. Property owners could keep increasing rents and stop maintaining their buildings, which began to deteriorate.
Beginning in 1921, the adoption of fiscal incentive measures led to renewed construction in Manhattan, Brooklyn, and the Bronx. As white New Yorkers saw their standard of living improve and Harlem properties deteriorate, they gradually left the district. In a few years, Jewish Harlem lost its inhabitants and welcomed increasing number of black residents, whose arrival no doubt accelerated the departure of the remaining Jews. As for the blacks, Harlem was the only neighborhood open to them because of the deep-rooted prejudices they faced everywhere else. Thus property owners could demand high rents, which led to overcrowding, and then further decline in living conditions: a vicious spiral that completely disrupted Harlem.
Z poslední návštěvy New Yorku jsem si přivezla tuhle knížku. Četla jsem ji už v autobuse, jen chvíli poté, co jsme projeli skutečným Harlemem, ze kterého mě mrazilo, i když už se věci od dob ukázky hodně změnily. A protože na New York teď myslím téměř pořád (snad o tom někdy napíšu víc, o hře a hádankách a divadlu) a protože únor je "Black history month", opsala jsem vám dnes obsáhlou ukázku, ať si taky počtete, knížka bude nejspíš pro většinu nedostupná..
Harlem's ghetto was built in many stages. The Nieuw Haarlem of the Dutch colonists long remained a village where rich New Yorkers liked to build their country houses. After the New York & Harlem Railroad opened in 1837, it gradually became a suburb. In the early 1880s, the elevated railway connected Harlem - two lines, to the East Side, at Second and Third Avenues, the other to the West Side at Ninth Avenue. In a few years, East Harlem, south of One Hundred and Twenty-fifth Street, was transformed as tenement housing went up. Irish, Germans, and Italians moved in, these last creating a new "Little Italy" between One Hundred and Fifth and One Hundred and Twentieth Streets. Farther west, developers built very middle-class city houses that attracted wealthy German-American immigrants moving north from lower Manhattan.
Beginning in the mid-1890s, some Lower East Side Jews, in their turn, relocated to Harlem, where real-estate development followed the progress of the trolley lines and, a few years later, the subway line. The wealthiest settled to the west of Lexington Avenue, the poorest to the east. Harlem, with 17,000 Jews in 1900 and 100,000 ten years later, became the second largest Jewish district in New York, behind the Lower East Side.
That was also when the first African-Americans arrived. There were only a few families at the beginning of the century, but by 1910, there were 22,000 more, more then 15,000 of whom lived in a quadrilateral bordered by One Hundred and Thirty-third and One Hundred and Fortieth Streets, Park Avenue, and Lenox Avenue - that is, the northern part of Central Harlem and East Harlem. Until World War I, this constituted the black quarter, which hardly intersected with the Jewish quarter of lower Harlem at all.
The first arrivals were explained by a local real-estate market crisis, linked to an overabundance of construction projects. In a tight spot, some developers agreed to open the market to blacks in 1904-1905, notably through the intervention of a black real-estate agent, Philip A. Payton. In 1904, he founded the Afro-American Realty Company and launched the movement, even though he went bankrupt in 1908. Within a few years, more than 20,000 blacks had settled in Harlem.
About 1910, Harlem was a very diverse district, with strong, locally dominant clusters - Italians in the south-east, Jews in the south, blacks in the north. A small number of Jews still lived in the part of Harlem where blacks were the most numerous. After 1915, the balance was lost, and over the next fifteen years, Harlem was transformed into a black district, simultaneously dynamic and in decline - dynamic because the black population grew more than 120 percent between 1920 and 1930, due to the "Great Migration" of African-Americans from the South. World War I had interrupted European immigration. Afterwards, the American government's hostile immigration policy and changes that had taken place in Europe combined to prevent the return of the great migratory waves of Jewish and Italian immigrants. The massive arrival of blacks brought about major demographic changes in Harlem.
As for Harlem's decline, that had another explanation. The establishment of a war economy in 1917 redirected all resources. Real-estate development programs were suspended, and this came at a time of heavy demand, since the war industries needed manpower. Manhattan experienced unexpected growth, even if New York in general and Harlem in particular were hit by a real-estate crisis since supply was inadequate. Property owners could keep increasing rents and stop maintaining their buildings, which began to deteriorate.
Beginning in 1921, the adoption of fiscal incentive measures led to renewed construction in Manhattan, Brooklyn, and the Bronx. As white New Yorkers saw their standard of living improve and Harlem properties deteriorate, they gradually left the district. In a few years, Jewish Harlem lost its inhabitants and welcomed increasing number of black residents, whose arrival no doubt accelerated the departure of the remaining Jews. As for the blacks, Harlem was the only neighborhood open to them because of the deep-rooted prejudices they faced everywhere else. Thus property owners could demand high rents, which led to overcrowding, and then further decline in living conditions: a vicious spiral that completely disrupted Harlem.
Z poslední návštěvy New Yorku jsem si přivezla tuhle knížku. Četla jsem ji už v autobuse, jen chvíli poté, co jsme projeli skutečným Harlemem, ze kterého mě mrazilo, i když už se věci od dob ukázky hodně změnily. A protože na New York teď myslím téměř pořád (snad o tom někdy napíšu víc, o hře a hádankách a divadlu) a protože únor je "Black history month", opsala jsem vám dnes obsáhlou ukázku, ať si taky počtete, knížka bude nejspíš pro většinu nedostupná..
neděle 27. února 2011
Rebecca Skloot - The Immortal Life of Henrietta Lacks
Southam was a well-respected cancer researcher and chief of virology at Sloan-Kettering Institute for Cancer Research. He and many other scientists believed that cancer was caused by either a virus or an immune system deficiency, so Southam decided to use HeLa to test those theories.
In February 1954, Southam loaded a syringe with saline solution mixed with HeLa. He slid the needle into the forearm of a woman who'd recently been hospitalized for leukemia, then pusher the plunger, injecting about five million of Henrietta's cells into her arm. Using a second needle, Southam tattooed a tiny speck of India ink next to the small bump that formed at the HeLa injection site. That way, he'd know where to look when he reexamined the woman days, weeks and months later, to see if Henrietta's cancer was growing on her arm. He repeated this process with about a dozen other cancer patients. He told them he was testing their immune systems; he said nothing about injecting them with someone else's malignant cells.
Within hours, the patients' forearm grew red and swollen. Five to ten days later, hard nodules began growing at the injection sites. Southam removed some of the nodules to verify that they were cancerous, but he left several to see if the patients' immune system would reject them or the cancer would spread. Within two weeks, some of the nodules had grown to two centimeters - about the size of Henrietta's tumor when she went for her radium treatments.
Southam eventually removed most of the HeLa tumors, and those he didn't remove vanished on their own in a few months. But in four patients, the nodules grew back. He removed them, but they returned again and again. In one patient, Henrietta's cancer cells metastasized to her lymph nodes.
Since those patients had all had cancer to begin with, Southam wanted to see how healthy people reacted to the injections, for comparison's sake. So, in May 1956, he placed an ad in the Ohio State Penitentiary newsletter: Physician seeks 25 volunteers for cancer research. A few days later he had ninety-six volunteers, which quickly increased to 150.
Neděle večer, v televizi jde předávání Oscarů, americká pozlacená krása na plný plyn, tak se pojďme podívat na kousek Ameriky, který je přinejmenším kontroverzní. O HeLa buňkách slyšel určitě i ten, kdo se nevěnuje přírodním vědám, je to první a zároveň nejúspěšnější buněčná linie udržovaná (pěstovaná?) člověkem. Kniha je fascinující. Rebecca Skloot se soustředí na člověka "za" buňkami, tedy na osud Henrietty Lacks a její rodiny, ale právě ten osud ji zavádí i k obecným úvahám o tom, kdo vlastní lidské buňky, komu patří poté, co jsou oddělené od zbytku těla, co v téhle souvislosti říká zákon a co je nepsané pravidlo. Pár buněk odebraných z tumoru Henrietty Lacks na začátku padesátých let dalo vznik obrovskému "průmyslovému" odvětví medicíny, díky jejich vysoké malignitě se je podařilo udržet uměle, žijí dnes déle, než žila samotná Henrietta, rozesílají se za pár desítek dolarů ve zkumavkách po celém světě, dokonce do vesmíru. Umožnily vývoj vakcíny proti dětské obrně, proti rakovině děložního čípku, pomáhají ve výzkumu AIDS, přitom žijící příbuzní Henrietty neměli dlouho nejmenší tušení, že buňky jejich matky "přežily" její smrt.. Je taky velmi zajímavé číst si o tom, jakým způsobem se prováděl výzkum dřív, v dobách, kdy ještě nikdo nemluvil o právech pacientů nebo informovaném souhlasu (viz ukázku).
Ze všech sil doporučuju k přečtení, není to skandalizující, ale dostatečně otevřené a popisné a budete mít dlouho o čem přemýšlet.
In February 1954, Southam loaded a syringe with saline solution mixed with HeLa. He slid the needle into the forearm of a woman who'd recently been hospitalized for leukemia, then pusher the plunger, injecting about five million of Henrietta's cells into her arm. Using a second needle, Southam tattooed a tiny speck of India ink next to the small bump that formed at the HeLa injection site. That way, he'd know where to look when he reexamined the woman days, weeks and months later, to see if Henrietta's cancer was growing on her arm. He repeated this process with about a dozen other cancer patients. He told them he was testing their immune systems; he said nothing about injecting them with someone else's malignant cells.
Within hours, the patients' forearm grew red and swollen. Five to ten days later, hard nodules began growing at the injection sites. Southam removed some of the nodules to verify that they were cancerous, but he left several to see if the patients' immune system would reject them or the cancer would spread. Within two weeks, some of the nodules had grown to two centimeters - about the size of Henrietta's tumor when she went for her radium treatments.
Southam eventually removed most of the HeLa tumors, and those he didn't remove vanished on their own in a few months. But in four patients, the nodules grew back. He removed them, but they returned again and again. In one patient, Henrietta's cancer cells metastasized to her lymph nodes.
Since those patients had all had cancer to begin with, Southam wanted to see how healthy people reacted to the injections, for comparison's sake. So, in May 1956, he placed an ad in the Ohio State Penitentiary newsletter: Physician seeks 25 volunteers for cancer research. A few days later he had ninety-six volunteers, which quickly increased to 150.
Neděle večer, v televizi jde předávání Oscarů, americká pozlacená krása na plný plyn, tak se pojďme podívat na kousek Ameriky, který je přinejmenším kontroverzní. O HeLa buňkách slyšel určitě i ten, kdo se nevěnuje přírodním vědám, je to první a zároveň nejúspěšnější buněčná linie udržovaná (pěstovaná?) člověkem. Kniha je fascinující. Rebecca Skloot se soustředí na člověka "za" buňkami, tedy na osud Henrietty Lacks a její rodiny, ale právě ten osud ji zavádí i k obecným úvahám o tom, kdo vlastní lidské buňky, komu patří poté, co jsou oddělené od zbytku těla, co v téhle souvislosti říká zákon a co je nepsané pravidlo. Pár buněk odebraných z tumoru Henrietty Lacks na začátku padesátých let dalo vznik obrovskému "průmyslovému" odvětví medicíny, díky jejich vysoké malignitě se je podařilo udržet uměle, žijí dnes déle, než žila samotná Henrietta, rozesílají se za pár desítek dolarů ve zkumavkách po celém světě, dokonce do vesmíru. Umožnily vývoj vakcíny proti dětské obrně, proti rakovině děložního čípku, pomáhají ve výzkumu AIDS, přitom žijící příbuzní Henrietty neměli dlouho nejmenší tušení, že buňky jejich matky "přežily" její smrt.. Je taky velmi zajímavé číst si o tom, jakým způsobem se prováděl výzkum dřív, v dobách, kdy ještě nikdo nemluvil o právech pacientů nebo informovaném souhlasu (viz ukázku).
Ze všech sil doporučuju k přečtení, není to skandalizující, ale dostatečně otevřené a popisné a budete mít dlouho o čem přemýšlet.
Miroslav Fišmeister - Z
V trolejbuse
tmavožluté krychličky smrti,
modré krychličky smrti.
Bageta kavárenské zahrádky.
Jen dvě zatáčky k tobě;
mezi nimi nekonečno.
V krajině, kterou opustila sova,
s psem na rtech,
mé vousy němě salutují Belmondovi:
přimhouření rtů:
samota s balkónem.
Nikdo na tebe nezvoní.
A kdo ví,
že v lesích tančíš?
Strom po stromu
učím se tvé jméno.
MFovu poezii mám ráda, protože je hravá, protože je blízká, protože je odžitá a opravdová. Dívá se kolem sebe jako nikdo jiný a ze světla, které dopadá na scinkův hřbet, upíše báseň. Tak se mi to zdá správně. Čtěte jeho knihy a taky jeho blog, nudit se nebudete.
P.S. Mirku, omlouvám se za malinko zkreslené formátování první básně, je to to nejlepší, co se svou chabou znalostí html dovedu :)
Bageta kavárenské zahrádky.
Jen dvě zatáčky k tobě;
mezi nimi nekonečno.
V krajině, kterou opustila sova,
s psem na rtech,
mé vousy němě salutují Belmondovi:
přimhouření rtů:
samota s balkónem.
Nikdo na tebe nezvoní.
A kdo ví,
že v lesích tančíš?
Strom po stromu
učím se tvé jméno.
MFovu poezii mám ráda, protože je hravá, protože je blízká, protože je odžitá a opravdová. Dívá se kolem sebe jako nikdo jiný a ze světla, které dopadá na scinkův hřbet, upíše báseň. Tak se mi to zdá správně. Čtěte jeho knihy a taky jeho blog, nudit se nebudete.
P.S. Mirku, omlouvám se za malinko zkreslené formátování první básně, je to to nejlepší, co se svou chabou znalostí html dovedu :)
pátek 25. února 2011
William Shakespeare - Macbeth
MACBETH [To Servant]
Go bid thy mistress, when my drink is ready,
She strike upon the bell. Get thee to bed.
Exit [Servant].
Is this a dagger which I see before me,
The handle toward my hand? Come, let me clutch thee.
I have thee not, and yet I see thee still.
Art thou not, fatal vision, sensible
To feeling as to sight? or art thou but
A dagger of the mind, a false creation
Proceeding from the heat-oppressed brain?
I see thee yet, in form as palpable
As this which now I draw.
Thou marshal'st me the way that I was going,
And such an instrument I was to use.
Mine eyes are made the fools o' th' other sensens,
Or else worth all the rest. I see thee still,
And on thy blade and dudgeon gouts of blood,
Which was not so before. There's no such thing.
It is the bloody business which informs
Thus to mine eyes. Now o'er the one half-world
Nature seems dead, and wicked dreams abuse
The curtained sleep. Witchcraft celebrates
Pale Hecate's offerings; and withered murder,
Alarumed by his sentinel, the wolf,
Whose howl's his watch, thus with his stealthy pace,
With Tarquin's ravishing side, towards his design
Moves like a ghost. Thous sure and firm-set earth,
Hear not my steps which way they walk, for fear
Thy very stones prate of my whereabout
And take the present horror from the time,
Which now suits with it. Whiles I threat, he lives;
Words to the heat of deeds too cold breath gives.
A bell rings.
I go, and it is done. The bell invites me.
Hear it not, Duncan, for it is a knell
That summons thee to heaven, or to hell.
To proto, že jsem dnes strávila dvě hodiny večer luštěním jedné zapeklité hádanky, která se váže k divadelnímu představení, které je tak trochu Macbeth. Vůbec, zmiňované divadlo okupuje teď spoustu mojí pozornosti, nepamatuju si, co mě naposledy donutilo číst v 6 ráno v autobuse Shakespeara. Čtení je to namáhavé a krásné, někdy si musím vyslovovat nahlas, abych si pomohla k lepší srozumitelnosti, a cestou objevuju spoustu věcí, které už znám, z odkazů a narážek odjinud. A teď jsem si tu ukázku četla několikrát, jak to opisuju a líbí se mi čím dál víc. Jdu někam zjistit něco o teorii verše. Máte oblíbeného Shakespeara?
Go bid thy mistress, when my drink is ready,
She strike upon the bell. Get thee to bed.
Exit [Servant].
Is this a dagger which I see before me,
The handle toward my hand? Come, let me clutch thee.
I have thee not, and yet I see thee still.
Art thou not, fatal vision, sensible
To feeling as to sight? or art thou but
A dagger of the mind, a false creation
Proceeding from the heat-oppressed brain?
I see thee yet, in form as palpable
As this which now I draw.
Thou marshal'st me the way that I was going,
And such an instrument I was to use.
Mine eyes are made the fools o' th' other sensens,
Or else worth all the rest. I see thee still,
And on thy blade and dudgeon gouts of blood,
Which was not so before. There's no such thing.
It is the bloody business which informs
Thus to mine eyes. Now o'er the one half-world
Nature seems dead, and wicked dreams abuse
The curtained sleep. Witchcraft celebrates
Pale Hecate's offerings; and withered murder,
Alarumed by his sentinel, the wolf,
Whose howl's his watch, thus with his stealthy pace,
With Tarquin's ravishing side, towards his design
Moves like a ghost. Thous sure and firm-set earth,
Hear not my steps which way they walk, for fear
Thy very stones prate of my whereabout
And take the present horror from the time,
Which now suits with it. Whiles I threat, he lives;
Words to the heat of deeds too cold breath gives.
A bell rings.
I go, and it is done. The bell invites me.
Hear it not, Duncan, for it is a knell
That summons thee to heaven, or to hell.
To proto, že jsem dnes strávila dvě hodiny večer luštěním jedné zapeklité hádanky, která se váže k divadelnímu představení, které je tak trochu Macbeth. Vůbec, zmiňované divadlo okupuje teď spoustu mojí pozornosti, nepamatuju si, co mě naposledy donutilo číst v 6 ráno v autobuse Shakespeara. Čtení je to namáhavé a krásné, někdy si musím vyslovovat nahlas, abych si pomohla k lepší srozumitelnosti, a cestou objevuju spoustu věcí, které už znám, z odkazů a narážek odjinud. A teď jsem si tu ukázku četla několikrát, jak to opisuju a líbí se mi čím dál víc. Jdu někam zjistit něco o teorii verše. Máte oblíbeného Shakespeara?
čtvrtek 24. února 2011
Michael Cunningham - By Nightfall
"The world is exhausting sometimes, isn't it?" she says.
Peace made. And yet. Rebecca is capable of remembering every slight, and of trotting out months' worth of Peter's crimes when an argument heat up. Has he committed some infraction tonight, something he'll hear about in June or July?
"Mm-hm," he says. "You know, I think we can definitively say that Elena is serious about the hair and glasses, et cetera."
"I told you she was."
"You never did."
"You just don't remember."
The cab stops for the light at Sixty-fifth Street.
Here they are: a middle-aged couple in the back of a cab (this driver's name is Abel Hibbert, he's young and jumpy, silent, fuming). Here are Peter and his wife, married for twenty-one (almost twenty-two) years, companionable by now, prone to banter, not much sex anymore but not no sex, not like other long-married couples he could name, and yeah, at a certain age you can imagine bigger accomplishments, a more potent and inextinguishable satisfaction, but what you've made for yourself isn't bad, it's not bad at all. Peter Harris, hostile child, horrible adolescent, winner of various second prizes, has arrived at this ordinary moment, connected, engaged, loved, his wife's breath warm on his neck, going home.
Come sail away, come sail away, come sail away with me, doop doop de doop...
That song again.
The light changes. The driver accelerates.
Tuhle knihu jsem pro dnešek vybrala hlavně proto, že zítra zmizí. Mám ji na Kindle, půjčenou od P~O a zítra se mu sama vrátí. Přečetla jsem ji o víkendu za pár hodin, ani ne proto, že bych musela tak rychle, ale protože se mi nechtělo opustit ten pocit, který jsem při čtení zažívala, těžko popsatelnou směs nadšení a zděšení z toho, jak reálné a neodvratitelné mi to připadá. Cunningham má smysl pro detail, a dokáže ve dvou větách vystihnout atmosféru, náladu hlavního hrdiny, stísněnosti všedního dne. Doufám, že brzy bude i česky.
Peace made. And yet. Rebecca is capable of remembering every slight, and of trotting out months' worth of Peter's crimes when an argument heat up. Has he committed some infraction tonight, something he'll hear about in June or July?
"Mm-hm," he says. "You know, I think we can definitively say that Elena is serious about the hair and glasses, et cetera."
"I told you she was."
"You never did."
"You just don't remember."
The cab stops for the light at Sixty-fifth Street.
Here they are: a middle-aged couple in the back of a cab (this driver's name is Abel Hibbert, he's young and jumpy, silent, fuming). Here are Peter and his wife, married for twenty-one (almost twenty-two) years, companionable by now, prone to banter, not much sex anymore but not no sex, not like other long-married couples he could name, and yeah, at a certain age you can imagine bigger accomplishments, a more potent and inextinguishable satisfaction, but what you've made for yourself isn't bad, it's not bad at all. Peter Harris, hostile child, horrible adolescent, winner of various second prizes, has arrived at this ordinary moment, connected, engaged, loved, his wife's breath warm on his neck, going home.
Come sail away, come sail away, come sail away with me, doop doop de doop...
That song again.
The light changes. The driver accelerates.
Tuhle knihu jsem pro dnešek vybrala hlavně proto, že zítra zmizí. Mám ji na Kindle, půjčenou od P~O a zítra se mu sama vrátí. Přečetla jsem ji o víkendu za pár hodin, ani ne proto, že bych musela tak rychle, ale protože se mi nechtělo opustit ten pocit, který jsem při čtení zažívala, těžko popsatelnou směs nadšení a zděšení z toho, jak reálné a neodvratitelné mi to připadá. Cunningham má smysl pro detail, a dokáže ve dvou větách vystihnout atmosféru, náladu hlavního hrdiny, stísněnosti všedního dne. Doufám, že brzy bude i česky.
středa 23. února 2011
Pavel Šrut - Lichožrouti
Vysvětlivka o Vasilovi
Rozdíl mezi člověkem a lichožroutem není tak veliký, jak byste si snad mysleli. Tím, že žijí pospolu s lidmi (i když ti o tom nevědí), získávají lidské vlastnosti.
Dobré, špatné i ty nejhorší.
Ale ani toho nejušlechtilejšího lichožrouta neodnaučíte krást ponožky. Před chvílí jste to viděli na Hihlíkovi.
Na kamarádovu ponožku už nesáhne, ale vůbec mu nedojde, že krást ponožky v krematoriu je prostě nechutné.
Můžete mu to vtloukat do hlavy horem dolem, stejně to nepochopí.
Je jako poštovní holub. Ten se naučí létat se vzkazy sem a tam a nikdy nezabloudí. To ano. Ale že nemá kálet na hlavu bronzové sochy slavného spisovatele v parku uprostřed města, to mu žádný holubář nevysvětlí.
Když pochopíte tohle, pochopíte i Vasila.
Mám pocit, že od Pavla Šruta bych toho chtěla číst víc. Nalákala mě tahle dětská gangsterka. Pro dnešek vzdávám pokusy o pochopení Vasila, o pochopení čehokoli na planetě a jdu se někam zahrabat. Off
Rozdíl mezi člověkem a lichožroutem není tak veliký, jak byste si snad mysleli. Tím, že žijí pospolu s lidmi (i když ti o tom nevědí), získávají lidské vlastnosti.
Dobré, špatné i ty nejhorší.
Ale ani toho nejušlechtilejšího lichožrouta neodnaučíte krást ponožky. Před chvílí jste to viděli na Hihlíkovi.
Na kamarádovu ponožku už nesáhne, ale vůbec mu nedojde, že krást ponožky v krematoriu je prostě nechutné.
Můžete mu to vtloukat do hlavy horem dolem, stejně to nepochopí.
Je jako poštovní holub. Ten se naučí létat se vzkazy sem a tam a nikdy nezabloudí. To ano. Ale že nemá kálet na hlavu bronzové sochy slavného spisovatele v parku uprostřed města, to mu žádný holubář nevysvětlí.
Když pochopíte tohle, pochopíte i Vasila.
Mám pocit, že od Pavla Šruta bych toho chtěla číst víc. Nalákala mě tahle dětská gangsterka. Pro dnešek vzdávám pokusy o pochopení Vasila, o pochopení čehokoli na planetě a jdu se někam zahrabat. Off
úterý 22. února 2011
E. H. Gombrich - A little history of the world
Do you also remember the tale of the wily Odysseus?
How, returning from Troy, he experienced the strangest adventures,
Till, at last, on miraculous ships, he returned to his homeland,
To the wife who awaited her lord all the years of his absence.
Verses like these were chanted at feasts by Greek minstrels as they played their lyres. Later, they were written down and people came to believe that one poet, called Homer, had composed them all. They are read to this day and you, too, can enjoy them, for they are as fresh and vivid as ever - full of beauty and wisdom.
'Now wait a minute,' you're going to say. 'These are stories, not history. What I want to know is, when and how did these events take place?' A German businessman called Schliemann asked himself that same question, more than a hundred years ago. He read Homer over and over again, and longed to see all the beautiful places described by the poet. If only he could hold in his hands, just once, the wonderful weapons with which these heroes fought. And one day he did. For it turned out that all of it was true. Not in every detail, of course: the heroes named in the songs were no more real than the giants and witches in fairy tales. But the world that Homer describes - the drinking cups, the weapons, the buildings and the ships, the princes who were at the same time shepherds, and the heroes who were also sea raiders - were not inventions. When Schliemann told people this they laughed at him. But he didn't give up. He just kept putting money aside, so that one day he could go to Greece and see for himself. And when he had finally raised enough money, he hired labourers and set about digging in search of all the cities mentioned in Homer. At Mycenae he discovered palaces and the tombs of kings, armour and shields, just as the Homeric songs had described them. And he found Troy, too, and dug there. And it turned out that it really had been destroyed by fire.
Jen na vysvětlenou ke stylu - je to knížka pro děti. Ale já jsem systematickou historií docela nezasažená (pamatuju si z gymnázia, že jsme probírali antiku a pak byla maturita), tak vítám jakékoli přehledy, které se dobře čtou a doufám, že si něco z toho zapamatuju už napořád. Je to krásné vyprávění, od doby kamenné až po první světovou válku, a (tenhle týden už podruhé, ale nemůžu si pomoct) nejlepší je, když se čte nahlas - je to jako kdyby ty příběhy pro vás zrovna v tu chvíli někdo vymýšlel.
How, returning from Troy, he experienced the strangest adventures,
Till, at last, on miraculous ships, he returned to his homeland,
To the wife who awaited her lord all the years of his absence.
Verses like these were chanted at feasts by Greek minstrels as they played their lyres. Later, they were written down and people came to believe that one poet, called Homer, had composed them all. They are read to this day and you, too, can enjoy them, for they are as fresh and vivid as ever - full of beauty and wisdom.
'Now wait a minute,' you're going to say. 'These are stories, not history. What I want to know is, when and how did these events take place?' A German businessman called Schliemann asked himself that same question, more than a hundred years ago. He read Homer over and over again, and longed to see all the beautiful places described by the poet. If only he could hold in his hands, just once, the wonderful weapons with which these heroes fought. And one day he did. For it turned out that all of it was true. Not in every detail, of course: the heroes named in the songs were no more real than the giants and witches in fairy tales. But the world that Homer describes - the drinking cups, the weapons, the buildings and the ships, the princes who were at the same time shepherds, and the heroes who were also sea raiders - were not inventions. When Schliemann told people this they laughed at him. But he didn't give up. He just kept putting money aside, so that one day he could go to Greece and see for himself. And when he had finally raised enough money, he hired labourers and set about digging in search of all the cities mentioned in Homer. At Mycenae he discovered palaces and the tombs of kings, armour and shields, just as the Homeric songs had described them. And he found Troy, too, and dug there. And it turned out that it really had been destroyed by fire.
Jen na vysvětlenou ke stylu - je to knížka pro děti. Ale já jsem systematickou historií docela nezasažená (pamatuju si z gymnázia, že jsme probírali antiku a pak byla maturita), tak vítám jakékoli přehledy, které se dobře čtou a doufám, že si něco z toho zapamatuju už napořád. Je to krásné vyprávění, od doby kamenné až po první světovou válku, a (tenhle týden už podruhé, ale nemůžu si pomoct) nejlepší je, když se čte nahlas - je to jako kdyby ty příběhy pro vás zrovna v tu chvíli někdo vymýšlel.
pondělí 21. února 2011
Oliver Sacks - Musicophilia
A friend of mine, Nick Younes, described to me how he had been fixated on the song "Love and Marriage," a tune written by James Van Heusen. A single hearing of this song - a Frank Sinatra rendition used as a theme song of the television show Married... with Children - was enough to hook Nick. He "got trapped inside the tempo of the song," and it ran in his mind almost constantly for ten days. With incessant repetition, it soon lost its charm, its lilt, its musicality, and its meaning. It interfered with his schoolwork, his thinking, his peace of mind, his sleep. He tried to stop it in a number of ways, all to no avail: "I jumped up and down. I counted to a hundred. I splashed water on my face. I tried talking loudly to myself, plugging my ears." Finally it faded away - but as he told me this story, it returned and went on to haunt him again for several hours.
Though the term "earworm" was first used in the 1980s (as a literal translation of the German Ohrwurm), the concept is far from new. Nicolas Slonimsky, a composer and musicologist, was deliberately inventing musical forms or phrases that could hook the mind and force it to mimicry and repetition, as early as the 1920s. And in 1876, Mark Twain wrote a short story ("A Literary Nightmare," subsequently retitled "Punch, Brothers, Punch!") in which the narrator is rendered helpless after encountering some "jingling rhymes":
Určitě to znáte. Jeden z oblíbených vtípků mého muže je nenápadně zanotovat nějakou dostatečně chytlavou melodii a pak se bavit, jak si ji po pár minutách začnu zpívat a po deseti si stěžuju, že ji nemůžu dostat z hlavy (a divím se, kde se tam vzala). Pamatuju si, že nám kdysi na fakultě někdo říkal, že tzv. "earworms" znamenají příklon k obsesivnímu myšlení, ale Sacks o tom nic nepíše, tak já budu taky dělat, že to nevím. Knížka je víc o mozku než o hudbě a dozvíte se z ní spoustu zajímavých věcí o vnímání hudby, o jejím spojení s emocemi, o absolutním sluchu, o zázračných hudebnících.. Oliver Sacks umí čtenáře nalákat, ve vhodnou chvíli přidá historku, drobnost, nezvyklou zkušenost. Podívejte se po ní, je i česky.
Though the term "earworm" was first used in the 1980s (as a literal translation of the German Ohrwurm), the concept is far from new. Nicolas Slonimsky, a composer and musicologist, was deliberately inventing musical forms or phrases that could hook the mind and force it to mimicry and repetition, as early as the 1920s. And in 1876, Mark Twain wrote a short story ("A Literary Nightmare," subsequently retitled "Punch, Brothers, Punch!") in which the narrator is rendered helpless after encountering some "jingling rhymes":
They took instant and entire possession of me. All through breakfast they went waltzing through my brain. . . . I fought hard for an hour, but it was useless. My head kept humming. . . . I drifted downtown and presently discovered that my feet were keeping time to that relentless jingle. . . . [I] jingled all through the evening, went to bed, rolled, tossed, and jingled all night long.
Two days later, the narrator meets an old friend, a pastor, and inadvertently "infects" him with the jingle; the pastor, in turn, inadvertently infects his entire congregation.Určitě to znáte. Jeden z oblíbených vtípků mého muže je nenápadně zanotovat nějakou dostatečně chytlavou melodii a pak se bavit, jak si ji po pár minutách začnu zpívat a po deseti si stěžuju, že ji nemůžu dostat z hlavy (a divím se, kde se tam vzala). Pamatuju si, že nám kdysi na fakultě někdo říkal, že tzv. "earworms" znamenají příklon k obsesivnímu myšlení, ale Sacks o tom nic nepíše, tak já budu taky dělat, že to nevím. Knížka je víc o mozku než o hudbě a dozvíte se z ní spoustu zajímavých věcí o vnímání hudby, o jejím spojení s emocemi, o absolutním sluchu, o zázračných hudebnících.. Oliver Sacks umí čtenáře nalákat, ve vhodnou chvíli přidá historku, drobnost, nezvyklou zkušenost. Podívejte se po ní, je i česky.
neděle 20. února 2011
Jan Balabán - Možná že odcházíme
Když zazvonil telefon, Vladimír nespal. Jen ležel potmě a hleděl do stropu, jak se to stává lidem, kteří se už necítí vůbec na nic. Zvládl tak ještě udělat dětem večeři, vykoupat je, uložit do postelí a číst jim pohádky z černých lesů. Četl by dál, ale obě už usnuly, a tak mu nezbylo než zmlknout a odejít do ložnice a tam ležet jako poražený strom.
Hleděl unavenýma očima na tmavý strop a neznal se. Ano, takto se neznal. Studené čelo a zpocené nohy. Byl plný hněvu na celou tu lásku, jednu i druhou by nejraději poslal ke všem čertům. Nejraději by žil sám se svými, svými, do prdele, svými dětmi někde daleko, třeba na Falklandských ostrovech. A pak se obrátí a zaboří hlavu do polštáře a mělce dýchá jako ten nejzbabělejší tvor, jenž by přilezl ke každému křížku, který by mu někdo, třeba jen z legrace, nastrčil. Obrací se jako kuře na rožni v posteli, která pod ním vrže, jak léta milováním nevrzala.
Milování. Jako by mu vrazila pěst do břicha. Však se to také stalo. Není tomu ani týden. Napřed se několik hodin hádali a pak se do něj jeho žena Edita pustila. Nemohl se bránit, byl jako svázaný. Jen žádné násilí, říkal si, jen žádné násilí, které se potom využije u soudu. Až se půjde k soudu, k tomu podjatému, rozvodovému, kde tě třikrát rozvedená soudkyně zbaví práva na domov, na děti, na všechno. Na všechno ne, některá lidská práva ti zůstanou, když se nedopustíš násilí.
Nedělní, pozdně noční, temný pán Balabán. Nic jsem o něm nevěděla, dokud jsem se před lety náhodou nenachomýtla k jeho čtení na Světě knihy. Pamatuju si, že jsem si říkala, že to musí být strašně těžký život, když člověk nahlíží věci takovým způsobem. Když vidí všední život syrový, reálný až do nechutných detailů (a protože nevyhnutelný, zároveň podmanivý i krutý). Nechtělo se mi tehdy zabředat do takových věcí a oblíbila jsem si ho až mnohem později. Dnes mě těší každý kousek, který od něho kde zahlédnu a je mi opravdu líto, že už žádný nepřibude. Nečte se snadno, a člověka nutí do úvah, kterým se za normálních okolností snaží vyhnout, ale stojí za to. Rozhodně.
Hleděl unavenýma očima na tmavý strop a neznal se. Ano, takto se neznal. Studené čelo a zpocené nohy. Byl plný hněvu na celou tu lásku, jednu i druhou by nejraději poslal ke všem čertům. Nejraději by žil sám se svými, svými, do prdele, svými dětmi někde daleko, třeba na Falklandských ostrovech. A pak se obrátí a zaboří hlavu do polštáře a mělce dýchá jako ten nejzbabělejší tvor, jenž by přilezl ke každému křížku, který by mu někdo, třeba jen z legrace, nastrčil. Obrací se jako kuře na rožni v posteli, která pod ním vrže, jak léta milováním nevrzala.
Milování. Jako by mu vrazila pěst do břicha. Však se to také stalo. Není tomu ani týden. Napřed se několik hodin hádali a pak se do něj jeho žena Edita pustila. Nemohl se bránit, byl jako svázaný. Jen žádné násilí, říkal si, jen žádné násilí, které se potom využije u soudu. Až se půjde k soudu, k tomu podjatému, rozvodovému, kde tě třikrát rozvedená soudkyně zbaví práva na domov, na děti, na všechno. Na všechno ne, některá lidská práva ti zůstanou, když se nedopustíš násilí.
Nedělní, pozdně noční, temný pán Balabán. Nic jsem o něm nevěděla, dokud jsem se před lety náhodou nenachomýtla k jeho čtení na Světě knihy. Pamatuju si, že jsem si říkala, že to musí být strašně těžký život, když člověk nahlíží věci takovým způsobem. Když vidí všední život syrový, reálný až do nechutných detailů (a protože nevyhnutelný, zároveň podmanivý i krutý). Nechtělo se mi tehdy zabředat do takových věcí a oblíbila jsem si ho až mnohem později. Dnes mě těší každý kousek, který od něho kde zahlédnu a je mi opravdu líto, že už žádný nepřibude. Nečte se snadno, a člověka nutí do úvah, kterým se za normálních okolností snaží vyhnout, ale stojí za to. Rozhodně.
sobota 19. února 2011
José Rodrigues Miguéis - Šestnáct hodin s tajným posláním
Zachvátil mě pocit samoty a svými ledovými spáry mě téměř ochromil. Roztřeseně jsem stiskl čelisti, aby mi necvakaly zuby. V hlavě jsem měl jediné přání: udělat čelem vzad, vrátit se na nádraží, nasednout do prvního vlaku, pak do letadla, utéci, neuposlechnout příkazu, nadobro zmizet. Kráčel jsem rychle a stále rychleji, v uších mi hučelo a neměl jsem ani tušení, kam jdu. Uvědomil jsem si, že kdybych se okamžitě nepřemohl, zpanikařil bych a dal se za chvíli do běhu a možná se tím sám usvědčil, hanebně bych zradil své rozhodnutí, svou věc, svou slavnostní přísahu.
Cestou přes most jsem na opačném konci zahlédl bílou helmu strážníka. Zvolnil jsem krok a s největším sebezapřením jsem zůstal stát. Po zádech mi stékal pot. Opřel jsem se lokty o zábradlí a zadíval se dolů do olejovité vody, určitě míň černé než moje myšlenky. Rukou jsem si otřel čelo zmáčené od deště a potu. Srdce mi tlouklo v krku, jako by mi chtělo vyskočit z úst. Bál jsem se, že už se neovládnu. Copak jsem se zbláznil? Chci snad skočit z mostu? Ze všech jsem se chytil zábradlí, a pak jsem zvenčí v kapse u kabátu nahmatal pistoli. Ach, kdybych se ji tak odvážil zahodit do vody, hned by ze mě zase byl svobodný člověk.
Policista se pomalu přiblížil, a když přecházel za mými zády, cvakal podpatky na betonu tak rázně, jako by mě chtěl upozornit na svou přítomnost. Se zatajeným dechem jsem cítil, jak na mých sehnutých ramenou ulpívá jeho bdělý pohled; ani jsem se však nepohnul a neotočil jsem hlavu, dokud jeho kroky nedozněly na druhé straně mostu. Pak jsem si oddechl úlevou.
Tento drobný incident na mě blahodárně zapůsobil: poznal jsem, že mám prostě dost sil, abych své rozporné pocity zvládl rozumem. Čeho bych se k čertu měl bát?
Útlá knížka povídek, snových, přízračných a detektivních. Po návratu z Portugalska jsem četla, co mi přišlo pod ruku, od portugalských autorů, portugalských nadšenců, dokonce stačilo, když se kniha odehrávala v Lisabonu.. Po několika letech jsem tuhle malou zelenou objevila znovu, zastrčenou v mém oblíbeném kroměřížském knihkupectví a přivezla si ji bůhvíproč sem do Ameriky. Krátké povídky (musela jsem pro ukázku vybrat začátek, jinak bych vám hned jednu celou odtajnila), kde je většina hlavních hrdinů daleko od domova, prázdnota v cizí zemi jako společný motiv. Vzpomeňte si na ni, až půjdete do knihovny.
Cestou přes most jsem na opačném konci zahlédl bílou helmu strážníka. Zvolnil jsem krok a s největším sebezapřením jsem zůstal stát. Po zádech mi stékal pot. Opřel jsem se lokty o zábradlí a zadíval se dolů do olejovité vody, určitě míň černé než moje myšlenky. Rukou jsem si otřel čelo zmáčené od deště a potu. Srdce mi tlouklo v krku, jako by mi chtělo vyskočit z úst. Bál jsem se, že už se neovládnu. Copak jsem se zbláznil? Chci snad skočit z mostu? Ze všech jsem se chytil zábradlí, a pak jsem zvenčí v kapse u kabátu nahmatal pistoli. Ach, kdybych se ji tak odvážil zahodit do vody, hned by ze mě zase byl svobodný člověk.
Policista se pomalu přiblížil, a když přecházel za mými zády, cvakal podpatky na betonu tak rázně, jako by mě chtěl upozornit na svou přítomnost. Se zatajeným dechem jsem cítil, jak na mých sehnutých ramenou ulpívá jeho bdělý pohled; ani jsem se však nepohnul a neotočil jsem hlavu, dokud jeho kroky nedozněly na druhé straně mostu. Pak jsem si oddechl úlevou.
Tento drobný incident na mě blahodárně zapůsobil: poznal jsem, že mám prostě dost sil, abych své rozporné pocity zvládl rozumem. Čeho bych se k čertu měl bát?
Útlá knížka povídek, snových, přízračných a detektivních. Po návratu z Portugalska jsem četla, co mi přišlo pod ruku, od portugalských autorů, portugalských nadšenců, dokonce stačilo, když se kniha odehrávala v Lisabonu.. Po několika letech jsem tuhle malou zelenou objevila znovu, zastrčenou v mém oblíbeném kroměřížském knihkupectví a přivezla si ji bůhvíproč sem do Ameriky. Krátké povídky (musela jsem pro ukázku vybrat začátek, jinak bych vám hned jednu celou odtajnila), kde je většina hlavních hrdinů daleko od domova, prázdnota v cizí zemi jako společný motiv. Vzpomeňte si na ni, až půjdete do knihovny.
pátek 18. února 2011
Marisha Pessl - Special Topics in Calamity Physics
“I’m Charles Loren,” he said, as if revealing the secret.
Dad was a devotee of Sturdy Eye Contact, but what Dad never addressed was that staring directly into a person’s eyes was nearly impossible at close range. You had to choose an eye, right or left, or veer back and forth between the two, or simply settle for the spot between the eyes. But I’d always thought that was a sad, vulnerable spot, unkempt of eyebrow and strange of tilt, where David had aimed his stone at Goliath and killed him.
“I know who you are,” he said. “Blue something. Don’t tell me--”
“What on earth is that hubbub in the back there?”
Charles jerked back in his seat. I turned.
A stocky woman with sour orange hair – the same person who’d glowered at Dad shouting Byron when he dropped me off – had replaced Havermeyer on the auditorium stage. Wearing a turnip-pink suit that strained like a weight lifter to remain buttoned, she stared up at me with her arms crossed and legs planted firmly apart resembling Diagram 11.23, “Classis Turkish Warrior during the Second Crusade” in one of Dad’s favorite texts, For the Love of God: History of Religious War and Persecution (Murgg, 1981). And she wasn’t the only one staring. All sound had been sucked out of Love Auditorium. Heads were turned toward me like a troop of Seljuk Turks noticing a lone, unwitting Christian taking a shortcut through their camp on his way to Jerusalem.
“You must be a new student,” she said into the microphone. Her voice sounded like amplified heel scuffs along pavement. “Allow me to let you in on a little secret. What’s your name?”
I hoped it was a figurative question, one I might not be expected to answer, but she was waiting.
“Blue,” I said.
She made a face. “What? What did she say?”
“She said blue,” someone said.
“Blue? Well, Blue, at this school, when people take the stage, we give them the respect they deserve. We pay attention.”
Perhaps I need not point out that I was not accustomed to being stared at, not by an entire school. The Jane Goodall was accustomed to doing all the staring, always in solitude and always from a location of dense foliage, which made her in her khaki shorts and linen blouse virtually indistinguishable from the bamboo canopy. My heart stuttered as I stared back at all the eyes. Slowly, they began to peel off me like eggs on a wall.
Problematická kniha. Rozhodně zajímavá a znám lidi, kteří na ni nedají dopustit. Já si z ní nejvíc pamatuju strach, myslím že jsem se strašně bála, četla jsem ji v první dnech v téhle zemi, vyjančená a přecitlivělá. Vůbec, kniha má strašně zvláštní atmosféru, spíš zlověstnou než cokoli jiného. Je za ní jistě obrovský kus práce, což je právě to, co mě trochu odradilo, působí místy překonstruovaná, příliš snaživá, defenzivní. Navíc se mi na 500 stranách nepodařilo se s dějem dost ztotožnit tak, abych vnímala všechny detaily, což je důležité pro závěrečné rozuzlení. Takže – až ji potkáte, zalistujte, pročtěte pár odstavců a když to bude ono – není co řešit. Taky by vám mohla pomoct nějaká dobrá recenze (záměrně sem na ně odkazy nedávám, ptejte se strýčka Gůgla a oblíbených serverů). Česky vyšla jako Vybrané okruhy z mechaniky pohrom, četla jsem jak českou, tak anglickou verzi, přikláním se víc k originálu (už pro množství jazykových hříček).
Teď zase čtu ty recenze a krom toho, že vám každá druhá vyzradí spoustu tajemství, tak jsou taky jednomyslně kladné. Tak to vidíte.
Dad was a devotee of Sturdy Eye Contact, but what Dad never addressed was that staring directly into a person’s eyes was nearly impossible at close range. You had to choose an eye, right or left, or veer back and forth between the two, or simply settle for the spot between the eyes. But I’d always thought that was a sad, vulnerable spot, unkempt of eyebrow and strange of tilt, where David had aimed his stone at Goliath and killed him.
“I know who you are,” he said. “Blue something. Don’t tell me--”
“What on earth is that hubbub in the back there?”
Charles jerked back in his seat. I turned.
A stocky woman with sour orange hair – the same person who’d glowered at Dad shouting Byron when he dropped me off – had replaced Havermeyer on the auditorium stage. Wearing a turnip-pink suit that strained like a weight lifter to remain buttoned, she stared up at me with her arms crossed and legs planted firmly apart resembling Diagram 11.23, “Classis Turkish Warrior during the Second Crusade” in one of Dad’s favorite texts, For the Love of God: History of Religious War and Persecution (Murgg, 1981). And she wasn’t the only one staring. All sound had been sucked out of Love Auditorium. Heads were turned toward me like a troop of Seljuk Turks noticing a lone, unwitting Christian taking a shortcut through their camp on his way to Jerusalem.
“You must be a new student,” she said into the microphone. Her voice sounded like amplified heel scuffs along pavement. “Allow me to let you in on a little secret. What’s your name?”
I hoped it was a figurative question, one I might not be expected to answer, but she was waiting.
“Blue,” I said.
She made a face. “What? What did she say?”
“She said blue,” someone said.
“Blue? Well, Blue, at this school, when people take the stage, we give them the respect they deserve. We pay attention.”
Perhaps I need not point out that I was not accustomed to being stared at, not by an entire school. The Jane Goodall was accustomed to doing all the staring, always in solitude and always from a location of dense foliage, which made her in her khaki shorts and linen blouse virtually indistinguishable from the bamboo canopy. My heart stuttered as I stared back at all the eyes. Slowly, they began to peel off me like eggs on a wall.
Problematická kniha. Rozhodně zajímavá a znám lidi, kteří na ni nedají dopustit. Já si z ní nejvíc pamatuju strach, myslím že jsem se strašně bála, četla jsem ji v první dnech v téhle zemi, vyjančená a přecitlivělá. Vůbec, kniha má strašně zvláštní atmosféru, spíš zlověstnou než cokoli jiného. Je za ní jistě obrovský kus práce, což je právě to, co mě trochu odradilo, působí místy překonstruovaná, příliš snaživá, defenzivní. Navíc se mi na 500 stranách nepodařilo se s dějem dost ztotožnit tak, abych vnímala všechny detaily, což je důležité pro závěrečné rozuzlení. Takže – až ji potkáte, zalistujte, pročtěte pár odstavců a když to bude ono – není co řešit. Taky by vám mohla pomoct nějaká dobrá recenze (záměrně sem na ně odkazy nedávám, ptejte se strýčka Gůgla a oblíbených serverů). Česky vyšla jako Vybrané okruhy z mechaniky pohrom, četla jsem jak českou, tak anglickou verzi, přikláním se víc k originálu (už pro množství jazykových hříček).
Teď zase čtu ty recenze a krom toho, že vám každá druhá vyzradí spoustu tajemství, tak jsou taky jednomyslně kladné. Tak to vidíte.
čtvrtek 17. února 2011
Thomas Bernhard - Ano
Švýcar a jeho družka se u realitního makléře Morice objevili zrovna ve chvíli, kdy jsem se mu poprvé pokoušel nejenom naznačit, nýbrž v podstatě vědecky objasnit příznaky svého citového a duševního onemocnění, kdy jsem dorazil do jeho domu, abych se Moricovi, člověku v tuto chvíli mi pravděpodobně skutečně nejbližšímu, znenadání tím nejbezohlednějším způsobem pokusil odkrýt nemocí nejenom zasaženou, nýbrž již zcela zohavenou vnitřní stranu mé existence známé mu doposud jen z její vnější strany, jež ho nijak neiritovala, a tudíž nikterak neznepokojovala, přičemž jsem ho musel vystrašit a vyděsit nečekanou brutalitou svého experimentu, tím, že jsem onoho odpoledne zčistajasna zcela odkryl a rozkryl vše, co jsem po celých deset let, co se s Moricem znám a přátelím, před ním zastíral, vlastně mu po celou dobu s matematickou přesností zatajoval a bez ustání a neúprosně vůči sobě samému před ním skrýval, abych jemu, Moricovi, ani v nejmenším neumožnil nahlédnout do podstaty své existence, takže jsem Morice značně vyděsil, mne však toto jeho zděšení ani v nejmenším nemohlo přimět k tomu, abych ovládl svou touhu vypovídat se, která se mě, samozřejmě rovněž pod vlivem počasí, onoho odpoledne zmocnila s nebývalou silou, postupně jsem onoho odpoledne, jako bych ani neměl jinou možnost, odkryl před Moricem, kterého jsem onoho odpoledne zcela nečekaně přepadl z duchovní zálohy, vše, co se mě týká, odkryl jsem vše, co bylo třeba odkrýt, rozkryl jsem vše, co bylo třeba rozkrýt;
Ha! Středník! Nejlépe ukázku ukončit, taky bychom se dalšího nemuseli dočkat. Není to vtipné? Dost dobře nechápu, proč se o Bernhardovi tvrdí, že je málo srozumitelný a nečitelný a tak vůbec - mimochodem jsem ho dlouho právě z toho důvodu odkládala, protože ke mně pronikaly jen zprávy, že je to spisovatel pouze pro vyvolené), mně rozhodně baví a ráda si ho nechávám předčítat (vlastníte-li kamaráda s robotickým hlasem a schopností dlouho mluvit na jeden nádech, rozhodně to vyzkoušejte). Na obálce knihy je napsáno, že Ano je Bernhardova nejněžnější kniha, a vážně, není se čeho bát.
Ha! Středník! Nejlépe ukázku ukončit, taky bychom se dalšího nemuseli dočkat. Není to vtipné? Dost dobře nechápu, proč se o Bernhardovi tvrdí, že je málo srozumitelný a nečitelný a tak vůbec - mimochodem jsem ho dlouho právě z toho důvodu odkládala, protože ke mně pronikaly jen zprávy, že je to spisovatel pouze pro vyvolené), mně rozhodně baví a ráda si ho nechávám předčítat (vlastníte-li kamaráda s robotickým hlasem a schopností dlouho mluvit na jeden nádech, rozhodně to vyzkoušejte). Na obálce knihy je napsáno, že Ano je Bernhardova nejněžnější kniha, a vážně, není se čeho bát.
středa 16. února 2011
David Allen - Getting things done
Mental Gathering: The Mind-Sweep
Once you feel you've collected all the physical things in your environment that need processing, you'll want to collect anything else that may by residing in your psychic RAM. What has your attention that isn't represented by something already in your in-basket?
This is where the stack of plain paper really comes into play. I recommend that you write out each thought, each idea, each project or thing that has your attention, on a separate sheet of paper. You could make one long list on a pad, but given how you will later be processing each item individually, it's actually more effective to put everything on separate sheets. You will likely not keep these pieces of paper (unless you decide that low-tech is your best organizing method), but it'll be handy to have them as discrete items to deal with as you're processing.
It will probably take you between twenty minutes and an hour to clear your head onto separate notes, after you've gathered everything else. You'll find that things will tend to occur to you in somewhat random fashion - little things, big things, personal things, professional things, in no particular order.
In this case, go for quantity. It's much better to overdo this process than to risk missing something. You can always toss the junk later. Your first idea may be "Save the ozone layer," and then you'll think, "I need cat food!" Grab them all. Don't be surprised if you discover you've created quite a stack of paper in "in" during this procedure.
Moc se mi líbí asTMIN návrh na pokračování - Giving things up. Ale to odbočuju. Tuhle knihu jsem si koupila po prvním opravdickém dni ve své současné práci. Šéf mě zavalil úkolama typu Leží-mi-to-na-stole-už-měsíc-tak-teď-bych-to-potřeboval-zítra a mě napadlo, že je nejvyšší čas zjistit, co na tom GTD lidi vlastně mají. Tedy - metoda je podle mého dobře vymyšlená a funkční, pokud jste dostatečně kreativní a umíte si ji naroubovat na svůj život a svoji práci. Kniha je dobrý odrazový můstek, je dostatečně konkrétní a praktická, jen je zbytečně dlouhá (tedy, ona není nijak dlouhá, ale to podstatné se dozvíte už na začátku a pak se to jen dalších spoustu stran rozebírá ze všech stran a přežvykuje). Mistrovství v opakování. Nicméně - pořád ještě doporučuju (česky pod názvem Mít vše hotovo), nejvíc si jí podle mě užijí ti, kteří si mají svoji práci organizovat sami, ale snad by si početla i houslistka nebo skladník ve šroubárně. A mimo to, každý člověk by měl za život přečíst alespoň jednu americkou příručku. Co myslíte?
Once you feel you've collected all the physical things in your environment that need processing, you'll want to collect anything else that may by residing in your psychic RAM. What has your attention that isn't represented by something already in your in-basket?
This is where the stack of plain paper really comes into play. I recommend that you write out each thought, each idea, each project or thing that has your attention, on a separate sheet of paper. You could make one long list on a pad, but given how you will later be processing each item individually, it's actually more effective to put everything on separate sheets. You will likely not keep these pieces of paper (unless you decide that low-tech is your best organizing method), but it'll be handy to have them as discrete items to deal with as you're processing.
It will probably take you between twenty minutes and an hour to clear your head onto separate notes, after you've gathered everything else. You'll find that things will tend to occur to you in somewhat random fashion - little things, big things, personal things, professional things, in no particular order.
In this case, go for quantity. It's much better to overdo this process than to risk missing something. You can always toss the junk later. Your first idea may be "Save the ozone layer," and then you'll think, "I need cat food!" Grab them all. Don't be surprised if you discover you've created quite a stack of paper in "in" during this procedure.
Moc se mi líbí asTMIN návrh na pokračování - Giving things up. Ale to odbočuju. Tuhle knihu jsem si koupila po prvním opravdickém dni ve své současné práci. Šéf mě zavalil úkolama typu Leží-mi-to-na-stole-už-měsíc-tak-teď-bych-to-potřeboval-zítra a mě napadlo, že je nejvyšší čas zjistit, co na tom GTD lidi vlastně mají. Tedy - metoda je podle mého dobře vymyšlená a funkční, pokud jste dostatečně kreativní a umíte si ji naroubovat na svůj život a svoji práci. Kniha je dobrý odrazový můstek, je dostatečně konkrétní a praktická, jen je zbytečně dlouhá (tedy, ona není nijak dlouhá, ale to podstatné se dozvíte už na začátku a pak se to jen dalších spoustu stran rozebírá ze všech stran a přežvykuje). Mistrovství v opakování. Nicméně - pořád ještě doporučuju (česky pod názvem Mít vše hotovo), nejvíc si jí podle mě užijí ti, kteří si mají svoji práci organizovat sami, ale snad by si početla i houslistka nebo skladník ve šroubárně. A mimo to, každý člověk by měl za život přečíst alespoň jednu americkou příručku. Co myslíte?
úterý 15. února 2011
Patti Smith - Just Kids
We didn't have much money but we were happy. Robert worked part-time and took care of the apartment. I did the laundry and made our meals, which were very limited. There was an Italian bakery we frequented, off Waverly. We would choose a nice loaf of day-old bread or a quarter pound of their stale cookies offered at half-price. Robert had a sweet tooth, so the cookies often won out. Sometimes the woman behind the counter would give us extra and fill the small brown paper sack to the brim with yellow and brown pinwheels, shaking her head and murmuring friendly disapproval. Most likely she could tell it was our dinner. We would add take-out coffee and a carton of milk. Robert loved chocolate milk but it was more expensive and we would deliberate whether to spend the extra dime.
We had our work and one other. We didn't have the money to go to concerts or movies or to buy new records, but we played the ones we had over and over. We listened to my as sung by Eleanor Steber. Madame Butterfly. A Love Supreme. Between the Buttons. Joan Baez and Blonde on Blonde. Robert introduced me to his favorites - Vanilla Fudge, Tim Buckley, Tim Hardin - and his History of Motown provided the backdrop for our nights of communal joy.
Vybírat ukázky je ošemetné, nechci prozrazovat moc, zároveň chci naznačit styl knihy a většinou (zatím kromě dvou čestných výjimek) nedávám svoje úplně nejmilejší místo. Tahle se mi líbí, protože je šťastná. A protože když je člověku dvacet, tak víc nepotřebuje. Se mi zdá. Jinak vzpomínková kniha Patti Smith (z velké části o vztahu s malířem-fotografem Robertem Mapplethorpem) je takhle otevřená a přímočará celá, i když někdy píše o zmatku. Dozvíte se spoustu věcí o New Yorku šedesátých a sedmdesátých let, o lidech, o vztazích, o drogách, všechno v takovém jakoby mírném údivu nad tím, co bylo.
We had our work and one other. We didn't have the money to go to concerts or movies or to buy new records, but we played the ones we had over and over. We listened to my as sung by Eleanor Steber. Madame Butterfly. A Love Supreme. Between the Buttons. Joan Baez and Blonde on Blonde. Robert introduced me to his favorites - Vanilla Fudge, Tim Buckley, Tim Hardin - and his History of Motown provided the backdrop for our nights of communal joy.
Vybírat ukázky je ošemetné, nechci prozrazovat moc, zároveň chci naznačit styl knihy a většinou (zatím kromě dvou čestných výjimek) nedávám svoje úplně nejmilejší místo. Tahle se mi líbí, protože je šťastná. A protože když je člověku dvacet, tak víc nepotřebuje. Se mi zdá. Jinak vzpomínková kniha Patti Smith (z velké části o vztahu s malířem-fotografem Robertem Mapplethorpem) je takhle otevřená a přímočará celá, i když někdy píše o zmatku. Dozvíte se spoustu věcí o New Yorku šedesátých a sedmdesátých let, o lidech, o vztazích, o drogách, všechno v takovém jakoby mírném údivu nad tím, co bylo.
pondělí 14. února 2011
Jeph Loeb, Tim Sale - Batman - The Long Halloween
Tak jsem přemýšlela, jakou hezkou valentýnskou ukázku bych vám vybrala. K dnešnímu dni - ještě nikdy jsem v metru nepotkala tolik lidí s květinama, nebýt to na povel, bylo by to vlastně docela hezké. No a k Batmanovi - Dlouhý Halloween (pokud vím, je k dostání i česky, na dva díly) je mistrovský, obrázky mají úžasnou dynamiku, žádné statické záběry, děj se posouvá rychlým tempem. Na komiksech vždycky obdivuju, jak jsou postavené, jak jdou záběry za sebou, kde je detail, kde je potřeba ukázat zločincův obličej, abychom poznali, co je zač. Tenhle konkrétní je navíc plný černého humoru. Dejte mu šanci.
neděle 13. února 2011
Markéta Pilátová - Má nejmilejší kniha
Zdálo se mu, že v kořenech sosny zahlédl zmiji. Její klikatý hřbet se zavlnil v nízké trávě. Díky Vidalovi věděl o hadech hodně věcí. Často spolu postávali a mluvili na chodbě, když si Michael udělal přestávku a ochotně Ottovi vyprávěl o svých výzkumech. Otto ho totiž nijak neohrožoval, nebyl to žádný vědecký rival a zabýval se úplně jinými věcmi než Michael. Navíc uměl skvěle naslouchat a doktora nepřerušoval stupidními laickými dotazy, které ho rozčilovaly. Jednou mu Michael vyprávěl o zmijích. Jejich jed je prý stejně silný jako jed latinskoamerického chřestýše. Otto ale neměl strach. Hadů se nikdy nebál a v institutu je dokonce s Yanem chodil krmit. Vlastně je zbožňoval. Hladit Harého byl jeden z největších požitků, jaké v životě zažil, sex nevyjímaje. Věděl, že pokud neudělá zbytečně prudký pohyb, zmije si ho nebude všímat. Navíc ji cítil. Podivně blízko cítil její studené tělo, krásnou kosou hlavu, štěrbiny rudých zornic a černou pohyblivou čáru na vlnícím se těle. Plazila se pryč, ale jejich mysli se protnuly. Byl to hladký okamžik procitnutí.
V době jazykových a formálních experimentů mě pokaždé potěší, když narazím na tradičně vystavěný román. Ne, že bych experimenty neměla ráda, jen mi někdy připadá, že roztodivná forma zakrývá banální obsah a neschopnost vytvořit/zapsat pořádný příběh. Markéta Pilátová ale podle mě vyprávět příběhy umí, kniha je krásně vystavěná a vrstevnatá, promyšlená. Vychází z jihoamerických reálií, tak používá trochu jinou symboliku, než jsme z Evropy zvyklí, a od příčiny k následku je někdy klikatá čára, tak trochu jako ta na zmijím hřbetě. Moc se mi líbila.
V době jazykových a formálních experimentů mě pokaždé potěší, když narazím na tradičně vystavěný román. Ne, že bych experimenty neměla ráda, jen mi někdy připadá, že roztodivná forma zakrývá banální obsah a neschopnost vytvořit/zapsat pořádný příběh. Markéta Pilátová ale podle mě vyprávět příběhy umí, kniha je krásně vystavěná a vrstevnatá, promyšlená. Vychází z jihoamerických reálií, tak používá trochu jinou symboliku, než jsme z Evropy zvyklí, a od příčiny k následku je někdy klikatá čára, tak trochu jako ta na zmijím hřbetě. Moc se mi líbila.
Komentáře
Omlouvám se, nevšimla jsem si, že blog má jako výchozí nastavení komentáře jen pro registrované. Už je to opravené a komentovat může kdokoli.
Arnold Lobel - Kvak a Žbluňk jsou kamarádi
KOUPÁNÍ
Žbluňk a Kvak šli dolů k řece.
"Dnes je zrovna den na pěkné zaplavání," liboval si Kvak.
"Ano," řekl Žbluňk. "Půjdu tady za ty balvany a převléknu se do plavek."
"Já plavky nenosím," smál se Kvak.
"Já ano," řekl Žbluňk. "Ale až si ty plavky obléknu, nesmíš se na mě dívat, dokud nebudu ve vodě."
"Proč ne?" zeptal se Kvak.
"Protože v těch plavkách vypadám legračně. Proto," řekl nakvašeně Žbluňk.
Když se Žbluňk vynořil za balvany, Kvak zavřel oči. Žbluňk už měl plavky na sobě.
"Nekoukej se," připomínal.
Kval a Žbluňk skočili do vody. Plavali celé odpoledne. Žabák plaval rychle a hodně cákal. Ropušák plaval pomalu a cákal méně.
Po břehu přicházela želva.
"Kvaku, řekni želvě, ať jde pryč," poprosil Žbluňk. "Já nechci, aby mě v těch plavkách viděla."
Kvak přeplaval k želvě na druhý břeh.
"Želvo," řekl jí, "budeš muset odsud jít pryč."
"Proč bych měla chodit pryč?" zeptala se želva.
"Protože Žbluňk si myslí, že v plavkách vypadá legračně, a nechce, abys ho viděla," vysvětloval Kvak.
Nablízku sedělo několik ještěrek.
"Opravdu vypadá Žbluňk v těch plavkách legračně?" chtěly vědět ještěrky.
Z trávy se vyplazil had.
"Jestli Žbluňk v těch plavkách vypadá legračně," řekl had, "tak to já ho rozhodně chci vidět."
"My ho taky chceme vidět," připojily se dvě vážky.
"Já taky," pískla polní myš. "Už dlouho jsem nic legračního neviděla."
Kvak doplaval zpátky k Žbluňkovi.
"Je mi líto, Žbluňku," řekl mu. "Každý chce vědět, jak budeš vypadat."
"Tak tu zůstanu, dokud nepůjdou pryč," rozhodl se Žbluňk.
Želva a ještěrky a had a vážky se všichni posadili na břeh.
Čekali, až Žbluňk vyleze z vody.
"Prosím," volal Kvak, "prosím vás, jděte pryč!"
Ale nikdo pryč nešel.
Žbluňkovi byl čím dál větší zima.
Začal se třást a kýchat.
"Musím z vody ven," řekl konečně Žbluňk. "Jde na mě rýma."
Vylezl ven z řeky. Z plavek mu crčela voda dolů na nohy.
Želva se smála.
Ještěrky se smály.
Had se smál.
Vážky se smály.
Polní myš se smála a Kvak se taky smál.
"Čemu se směješ, Kvaku?" ptal se Žbluňk.
"Směju se tobě, Žbluňku," řekl Kvak, "protože v těch plavkách opravdu vypadáš legračně."
"Ovšemže vypadám," odvětil důstojně Žbluňk. Potom si sebral šaty a šel domů.
Škoda, že nevidíte obrázky (mohla bych je asi vyfotit, ale na to už teď večer nemám světlo), tak si musíte jen představit, jak legračně Žbluňk v těch plavkách vypadá. Nejlepší je ta pasáž, kde se všichni smějou. Tahle knížka se mi dnes vrátila, po půl roce, při slavnostní příležitosti, tak si zaslouží svoje místo na blogu. Zítra si ji zase přečtu.
Žbluňk a Kvak šli dolů k řece.
"Dnes je zrovna den na pěkné zaplavání," liboval si Kvak.
"Ano," řekl Žbluňk. "Půjdu tady za ty balvany a převléknu se do plavek."
"Já plavky nenosím," smál se Kvak.
"Já ano," řekl Žbluňk. "Ale až si ty plavky obléknu, nesmíš se na mě dívat, dokud nebudu ve vodě."
"Proč ne?" zeptal se Kvak.
"Protože v těch plavkách vypadám legračně. Proto," řekl nakvašeně Žbluňk.
Když se Žbluňk vynořil za balvany, Kvak zavřel oči. Žbluňk už měl plavky na sobě.
"Nekoukej se," připomínal.
Kval a Žbluňk skočili do vody. Plavali celé odpoledne. Žabák plaval rychle a hodně cákal. Ropušák plaval pomalu a cákal méně.
Po břehu přicházela želva.
"Kvaku, řekni želvě, ať jde pryč," poprosil Žbluňk. "Já nechci, aby mě v těch plavkách viděla."
Kvak přeplaval k želvě na druhý břeh.
"Želvo," řekl jí, "budeš muset odsud jít pryč."
"Proč bych měla chodit pryč?" zeptala se želva.
"Protože Žbluňk si myslí, že v plavkách vypadá legračně, a nechce, abys ho viděla," vysvětloval Kvak.
Nablízku sedělo několik ještěrek.
"Opravdu vypadá Žbluňk v těch plavkách legračně?" chtěly vědět ještěrky.
Z trávy se vyplazil had.
"Jestli Žbluňk v těch plavkách vypadá legračně," řekl had, "tak to já ho rozhodně chci vidět."
"My ho taky chceme vidět," připojily se dvě vážky.
"Já taky," pískla polní myš. "Už dlouho jsem nic legračního neviděla."
Kvak doplaval zpátky k Žbluňkovi.
"Je mi líto, Žbluňku," řekl mu. "Každý chce vědět, jak budeš vypadat."
"Tak tu zůstanu, dokud nepůjdou pryč," rozhodl se Žbluňk.
Želva a ještěrky a had a vážky se všichni posadili na břeh.
Čekali, až Žbluňk vyleze z vody.
"Prosím," volal Kvak, "prosím vás, jděte pryč!"
Ale nikdo pryč nešel.
Žbluňkovi byl čím dál větší zima.
Začal se třást a kýchat.
"Musím z vody ven," řekl konečně Žbluňk. "Jde na mě rýma."
Vylezl ven z řeky. Z plavek mu crčela voda dolů na nohy.
Želva se smála.
Ještěrky se smály.
Had se smál.
Vážky se smály.
Polní myš se smála a Kvak se taky smál.
"Čemu se směješ, Kvaku?" ptal se Žbluňk.
"Směju se tobě, Žbluňku," řekl Kvak, "protože v těch plavkách opravdu vypadáš legračně."
"Ovšemže vypadám," odvětil důstojně Žbluňk. Potom si sebral šaty a šel domů.
Škoda, že nevidíte obrázky (mohla bych je asi vyfotit, ale na to už teď večer nemám světlo), tak si musíte jen představit, jak legračně Žbluňk v těch plavkách vypadá. Nejlepší je ta pasáž, kde se všichni smějou. Tahle knížka se mi dnes vrátila, po půl roce, při slavnostní příležitosti, tak si zaslouží svoje místo na blogu. Zítra si ji zase přečtu.
pátek 11. února 2011
Bohuslav Havránek, Alois Jedlička - Stručná mluvnice česká
Názvy osob označují často osoby podle zaměstnání, např. horník, pilot, učitel. Jsou-li odvozené, mívají přípony -ař (-ář), -íř, -ík (-ník), -ák, -tel, -č, -ec, -ce (lékař, rybář, malíř, kameník, rolník, právník, voják, učitel, sazeč, topič, letec, soudce).
Jindy označují obyvatele jistého místa nebo země a mají přípony -an, -ák, jako Pražan (obyvatel Prahy), Moravan (obyvatel Moravy), Pražák, Slovák, Polák, Angličan, řidčeji -ec, jako cizinec, Korejec, Kubánec.
Je-li podmět v množ. čísle mužského rodu životného, píšeme v uvedených tvarech i měkké (piloti řídili letadlo, byli zdrávi); je-li podmět mužského rodu neživotného nebo rodu ženského, píšeme y tvrdé (stroje hučely, ženy byly zdrávy a pracovaly rády).
Na předmět se ptáme pádovými otázkami (koho, co; koho, čeho; komu, čemu; kým, čím) nebo předložkami s pádovými otázkami (na koho, na co; o kom, o čem atd.) spojenými s řídícím slovesem nebo přídavným jménem.
Např.: Hornící kopou uhlí. Užívají sbíječek. Zvykli si tmě. Pohnul vozíkem. Vědí o důležitosti své práce. Dívají se na sloje. Vítají se s přáteli. - Bratr je podobný matce. Už je s prací hotov. Byl mi přítelem. Přinášet oběti je nutné. Otužilý hoch, zvyklý chladu, nenastydne tak snadno.
Sbírám zajímavé věty z učebnic cizích jazyků. Už jsem se dlouho žádný cizí jazyk neučila, tak abych nevyšla ze cviku, vytáhla jsem dnes mluvnici z roku 1981, tam je toho taky spousta. Co to muselo dát za práci, popsat celou gramatiku na větách o tom, jak horník v Ostravě rube uhlí a jde mu to od ruky.
Stroj hučí, já, žena, jsem zdráva, pracuji ráda, ale protože je pátek pozdě večer, už bych toho s dovolením nechala a šla si dát něco na zub.
Jindy označují obyvatele jistého místa nebo země a mají přípony -an, -ák, jako Pražan (obyvatel Prahy), Moravan (obyvatel Moravy), Pražák, Slovák, Polák, Angličan, řidčeji -ec, jako cizinec, Korejec, Kubánec.
Je-li podmět v množ. čísle mužského rodu životného, píšeme v uvedených tvarech i měkké (piloti řídili letadlo, byli zdrávi); je-li podmět mužského rodu neživotného nebo rodu ženského, píšeme y tvrdé (stroje hučely, ženy byly zdrávy a pracovaly rády).
Na předmět se ptáme pádovými otázkami (koho, co; koho, čeho; komu, čemu; kým, čím) nebo předložkami s pádovými otázkami (na koho, na co; o kom, o čem atd.) spojenými s řídícím slovesem nebo přídavným jménem.
Např.: Hornící kopou uhlí. Užívají sbíječek. Zvykli si tmě. Pohnul vozíkem. Vědí o důležitosti své práce. Dívají se na sloje. Vítají se s přáteli. - Bratr je podobný matce. Už je s prací hotov. Byl mi přítelem. Přinášet oběti je nutné. Otužilý hoch, zvyklý chladu, nenastydne tak snadno.
Sbírám zajímavé věty z učebnic cizích jazyků. Už jsem se dlouho žádný cizí jazyk neučila, tak abych nevyšla ze cviku, vytáhla jsem dnes mluvnici z roku 1981, tam je toho taky spousta. Co to muselo dát za práci, popsat celou gramatiku na větách o tom, jak horník v Ostravě rube uhlí a jde mu to od ruky.
Stroj hučí, já, žena, jsem zdráva, pracuji ráda, ale protože je pátek pozdě večer, už bych toho s dovolením nechala a šla si dát něco na zub.
čtvrtek 10. února 2011
Steven D. Levitt & Stephen J. Dubner - Freakonomics
Chapter 6: PERFECT PARENTING, PART II; OR: WOULD A ROSHANDA BY ANY OTHER NAME SMELL AS SWEET?
Obsessive or not, any parent wants to believe that she is making a big difference in the kind of person her child turns out to be. Otherwise, why bother?
The belief in parental power is manifest in the first official act a parent commits: giving the baby a name. As any modern parent knows, the baby-naming industry is booming, as evidenced by a proliferation of books, websites, and baby-name consultants. Many parents seem to believe that a child cannot prosper unless it is hitched to the right name; names are seen to carry great aesthetic or even predictive powers.
This might explain why, in 1958, a New York City man named Robert Lane decided to call his baby son Winner. The Lanes, who lived in a housing project in Harlem, already had several children, each with a fairly typical name. But this boy - well, Rober Lane apparently had a special feeling about this one. Winner Lane: how could he fail with a name like that?
Three years later, the Lanes had another baby boy, their seventh and last child. For reasons that no one can quite pin down today, Robert decided to name this boy Loser. It doesn't appear that Robert was unhappy about the new baby; he just seemed to get a kick out of the name's bookend effect. First a Winner, now a Loser. But if Winner Lane could hardly be expected to fail, could Loser Lane possibly succeed?
Záměrně sem dávám i název kapitoly (ukázka je prvních několik odstavců), hezky ilustruje styl celé knihy. Typický zástupce literatury, které říkám spotřební, tj. přečti a užij si a pak klidně zapomeň, čtu podobné hlavně pro zážitek z četby a neberu je tolik vážně. Tahle konkrétní vás zasekne drápkem hned ze začátku, zprostředkuje vám spoustu amerických reálií, o jejichž existenci jste neměli tušení (baby-name consultants?), v souvislostech, o nichž netuší ani sami domorodci. Nejzajímavější je podle mého kapitola o účetnictví drogového gangu, ale z té jsem nechtěla dát ukázku, abyste nepřišli o překvapení.
Málem bych zapomněla - česky vyšla pod otřesným názvem Špekonomie (ještě jednou se otřásám).
Obsessive or not, any parent wants to believe that she is making a big difference in the kind of person her child turns out to be. Otherwise, why bother?
The belief in parental power is manifest in the first official act a parent commits: giving the baby a name. As any modern parent knows, the baby-naming industry is booming, as evidenced by a proliferation of books, websites, and baby-name consultants. Many parents seem to believe that a child cannot prosper unless it is hitched to the right name; names are seen to carry great aesthetic or even predictive powers.
This might explain why, in 1958, a New York City man named Robert Lane decided to call his baby son Winner. The Lanes, who lived in a housing project in Harlem, already had several children, each with a fairly typical name. But this boy - well, Rober Lane apparently had a special feeling about this one. Winner Lane: how could he fail with a name like that?
Three years later, the Lanes had another baby boy, their seventh and last child. For reasons that no one can quite pin down today, Robert decided to name this boy Loser. It doesn't appear that Robert was unhappy about the new baby; he just seemed to get a kick out of the name's bookend effect. First a Winner, now a Loser. But if Winner Lane could hardly be expected to fail, could Loser Lane possibly succeed?
Záměrně sem dávám i název kapitoly (ukázka je prvních několik odstavců), hezky ilustruje styl celé knihy. Typický zástupce literatury, které říkám spotřební, tj. přečti a užij si a pak klidně zapomeň, čtu podobné hlavně pro zážitek z četby a neberu je tolik vážně. Tahle konkrétní vás zasekne drápkem hned ze začátku, zprostředkuje vám spoustu amerických reálií, o jejichž existenci jste neměli tušení (baby-name consultants?), v souvislostech, o nichž netuší ani sami domorodci. Nejzajímavější je podle mého kapitola o účetnictví drogového gangu, ale z té jsem nechtěla dát ukázku, abyste nepřišli o překvapení.
Málem bych zapomněla - česky vyšla pod otřesným názvem Špekonomie (ještě jednou se otřásám).
středa 9. února 2011
Johann Wolfgang Goethe - Faust
Pedante, musíš písemně to míti?
Nepoznals mužů? Slovo nestačí ti?
Což není na tom dost, že slovo mé
má řídit na věky mé živobytí?
Zda neproudí vše, stále proměnné,
a já mám v poutech slibu žíti?
Nám v srdci však ten blud je položen,
nikdo ho nechce oželeti.
Šťasten, kdo věrnost má v své hrudi jen:
necouvne nikdy před obětí!
Leč tam, kde s pečetí a s písmem pergamen,
toť přízrak, před nímž musíme se chvěti.
Vždyť slovo sotva z pera může
a rozhodčí jsou vosk a kůže.
Co na mně, zloduchu ty, chceš?
Pergamen, papír, mramor, spěž?
Mám perem, pisátkem, mám dlátem psáti?
Mně lhostejno, ty volbu máš.
Omlouvá horečka moje zpoždění? Mohla by. Ještě že nade mnou nebdí mocnosti pekelné.
Existuje vůbec 365 knih? Mám vyrabovat knihovnu? Chcete to písemně? Komu se mám upsat? Rozhodčí jsou kost a kůže!!!
pokud zítra nepřibyde žádný příspěvek a strop našeho bytu bude ohořelý, víte, kde mě hledat..
Nepoznals mužů? Slovo nestačí ti?
Což není na tom dost, že slovo mé
má řídit na věky mé živobytí?
Zda neproudí vše, stále proměnné,
a já mám v poutech slibu žíti?
Nám v srdci však ten blud je položen,
nikdo ho nechce oželeti.
Šťasten, kdo věrnost má v své hrudi jen:
necouvne nikdy před obětí!
Leč tam, kde s pečetí a s písmem pergamen,
toť přízrak, před nímž musíme se chvěti.
Vždyť slovo sotva z pera může
a rozhodčí jsou vosk a kůže.
Co na mně, zloduchu ty, chceš?
Pergamen, papír, mramor, spěž?
Mám perem, pisátkem, mám dlátem psáti?
Mně lhostejno, ty volbu máš.
Omlouvá horečka moje zpoždění? Mohla by. Ještě že nade mnou nebdí mocnosti pekelné.
Existuje vůbec 365 knih? Mám vyrabovat knihovnu? Chcete to písemně? Komu se mám upsat? Rozhodčí jsou kost a kůže!!!
pokud zítra nepřibyde žádný příspěvek a strop našeho bytu bude ohořelý, víte, kde mě hledat..
Haruki Murakami - What I talk about when I talk about running
Fatigue has built up after all this training, and I can't seem to run very fast. As I'm leisurely jogging along the Charles River, girls who look to be new Harvard freshmen keep on passing me. Most of these girls are small, slim, have on maroon Harvard-logo outfits, blond hair in a ponytail, and brand-new iPods, and they run like the wind. You can definitely feel a sort of aggressive challenge emanating from them. They seem to be used to passing people, and probably not used to being passed. They all look so bright, so healthy, attractive, and serious, brimming with self-confidence. With their long strides and strong, sharp kicks, it's easy to see that they're typical mid-distance runners, unsuited for long-distance running. They're more mentally cut out for brief runs at high speed.
Compared to them I'm pretty used to losing. There are plenty of things in this world that are way beyond me, plenty of opponents I can never beat. Not to brag, but these girls probably don't know as much as I do about pain. And, quite naturally, there might not be a need for them to know it. These random thoughts come to me as I watch their proud ponytails swinging back and forth, their aggressive strides. Keeping to my own leisurely pace, I continue my run along the Charles.
Z téhle knihy bych sem nejradši opsala půlku, protože se z velké části odehrává ve světě, který žiju. Místa, která Murakami v Bostonu popisuje, tak tamtudy já taky chodím, běhám, jezdím na lodi po Charles river (někdy jí z legrace říkám Karel) - je v tom krásně zachycený ten Boston, co je taky trochu můj. Z druhé půlky se kniha odehrává na jiných místech a z třetí půlky je o psaní. A je povedená, Murakamiho každodenní prokousávání se prací, trpělivost, bušení pěstma do zatuhlých svalů - všechno to člověka inspiruje, i když se zrovna nechystá na maraton.
Compared to them I'm pretty used to losing. There are plenty of things in this world that are way beyond me, plenty of opponents I can never beat. Not to brag, but these girls probably don't know as much as I do about pain. And, quite naturally, there might not be a need for them to know it. These random thoughts come to me as I watch their proud ponytails swinging back and forth, their aggressive strides. Keeping to my own leisurely pace, I continue my run along the Charles.
Z téhle knihy bych sem nejradši opsala půlku, protože se z velké části odehrává ve světě, který žiju. Místa, která Murakami v Bostonu popisuje, tak tamtudy já taky chodím, běhám, jezdím na lodi po Charles river (někdy jí z legrace říkám Karel) - je v tom krásně zachycený ten Boston, co je taky trochu můj. Z druhé půlky se kniha odehrává na jiných místech a z třetí půlky je o psaní. A je povedená, Murakamiho každodenní prokousávání se prací, trpělivost, bušení pěstma do zatuhlých svalů - všechno to člověka inspiruje, i když se zrovna nechystá na maraton.
C. S. Lewis - The Lion, the Witch and the Wardrobe
Lucy thought she had never been in a nicer place. It was a little, dry, clean cave of reddish stone with a carpet on the floor and two little chairs ("one for me and one for a friend," said Mr. Tumnus) and a table and a dresser and a mantelpiece over the fire and above that a picture of an old Faun with a grey beard. In one corner there was a door which Lucy thought must lead to Mr. Tumnus's bedroom, and on one wall there was a shelf full of books. Lucy looked at these while he was setting out the tea things. They had titles like The Life and Letters of Silenus or Nymphs and Their Ways or Men, Monks and Gamekeepers; a Study in Popular Legend or Is Man a Myth?
"Now, Daughter of Eve!" said the Faun.
And really it was a wonderful tea. There was a nice brown egg, lightly boiled, for each of them and then sardines on toast, and then buttered toast, and then toast with honey, and then a sugar-topped cake. And when Lucy was tired of eating, the Faun began to talk.
První kniha Letopisů Narnie (resp. první vydaná), mám ji v krásném vydání, slepeném tak dokonale, že se nedá téměř rozevřít a čtení vyžaduje značnou sílu v pažích. Je to kniha zimní a pohádková a kdybyste náhodou byli nemocní, jako já teď, tak má ještě šest dalších dílů. Stejně je legrační, jak se v knihách anglických autorů (kromě Lewise mě teď napadá třeba J.R.R.Tolkien) musí pít odpolední čaj a podávat sušenky. Jinak by to totiž nešlo. Žádný svět nedrží bez čaje pohromadě.
"Now, Daughter of Eve!" said the Faun.
And really it was a wonderful tea. There was a nice brown egg, lightly boiled, for each of them and then sardines on toast, and then buttered toast, and then toast with honey, and then a sugar-topped cake. And when Lucy was tired of eating, the Faun began to talk.
První kniha Letopisů Narnie (resp. první vydaná), mám ji v krásném vydání, slepeném tak dokonale, že se nedá téměř rozevřít a čtení vyžaduje značnou sílu v pažích. Je to kniha zimní a pohádková a kdybyste náhodou byli nemocní, jako já teď, tak má ještě šest dalších dílů. Stejně je legrační, jak se v knihách anglických autorů (kromě Lewise mě teď napadá třeba J.R.R.Tolkien) musí pít odpolední čaj a podávat sušenky. Jinak by to totiž nešlo. Žádný svět nedrží bez čaje pohromadě.
neděle 6. února 2011
Colm Tóibín - Brooklyn
When Eilis told Miss Fortini that Tony was going to take her to the beach in Coney Island some Sunday now that the weather was becoming balmy, Miss Fortini expressed alarm. "I don't think you've been watching your figure," she said.
"Yes, I know," Eilis replied. "And I have no bathing costume."
"Italian men!" Miss Fortini said. "They don't care in the winter but in the summer on the beach you have to look your best. My guy won't go on the beach unless he already has a tan."
Miss Fortini said that she had a friend who worked in another store that sold good-quality bathing suits, much better than the ones on sale in Bartocci's, and she would get some on approval so that Eilis could try them. In the meantime, she advised her to begin watching her figure. Eilis attempted to say that she did not think Tony cared that much about suntans or how she might look on the beach, but Miss Fortini interrupted her to say that every Italian man cared about how his girlfriend looked on the beach, no matter how perfect she might be in other ways.
"In Ireland no one looks," Eilis said. "It would be bad manners."
"In Italy it would be bad manners not to look."
Brooklynem jsem se prokousávala pomalu. Ono se toho v knize (mimochodem čerstvě přeložené a vydané česky) totiž zas tak moc neděje, až v poslední třetině jsem přestala mít dojem, že se hlavní hrdinka nenechává vláčet okolím a trochu bere život zpátky do svých rukou. Ale - má to úžasnou atmosféru a mně to hezky rezonuje, zejména v těch pasážích, kde se Eilis snaží rozpomenout, jaká byla na jiném kontinentě, v dřívějším životě. Translatlantické přesahy se s časem nemění, Skype neSkype.
"Yes, I know," Eilis replied. "And I have no bathing costume."
"Italian men!" Miss Fortini said. "They don't care in the winter but in the summer on the beach you have to look your best. My guy won't go on the beach unless he already has a tan."
Miss Fortini said that she had a friend who worked in another store that sold good-quality bathing suits, much better than the ones on sale in Bartocci's, and she would get some on approval so that Eilis could try them. In the meantime, she advised her to begin watching her figure. Eilis attempted to say that she did not think Tony cared that much about suntans or how she might look on the beach, but Miss Fortini interrupted her to say that every Italian man cared about how his girlfriend looked on the beach, no matter how perfect she might be in other ways.
"In Ireland no one looks," Eilis said. "It would be bad manners."
"In Italy it would be bad manners not to look."
Brooklynem jsem se prokousávala pomalu. Ono se toho v knize (mimochodem čerstvě přeložené a vydané česky) totiž zas tak moc neděje, až v poslední třetině jsem přestala mít dojem, že se hlavní hrdinka nenechává vláčet okolím a trochu bere život zpátky do svých rukou. Ale - má to úžasnou atmosféru a mně to hezky rezonuje, zejména v těch pasážích, kde se Eilis snaží rozpomenout, jaká byla na jiném kontinentě, v dřívějším životě. Translatlantické přesahy se s časem nemění, Skype neSkype.
Gilles Leroy - Alabama Song
"Nikdy jsem nebyla paní domu ani žena v domácnosti. Přenechávám to služebnictvu. Nikdy jsem neuměla připravit večeři, dokonce ani uvařit vajíčko. Mýt nádobí, prát, ani náhodou. Ve skutečnosti nebylo co udržovat, ani dům, ani domácnost, ani prádelnu, protože jsme nic neměli. Věčně se stěhujeme po zařízených hotelových apartmá. To, že nic nemáme, nás finančně vyčerpává. Například nám nikdy ani nepřišlo na mysl koupit pár prostěradel. A vyšívat povlečení anebo aspoň ničemný kapesník, jak to dělají spořádané ženy, no jen si to, profesore, představte. Měla jsem ráda tenhle život, tenhle vír. Scott svým přátelům říkával: "Oženil jsem se s vichřicí." Nemáte ponětí, profesore, jak zuřivé byly bouřky v Alabamě. Já jsem jako obloha v mém kraji. Měním se z minuty na minutu. Ironií osudu je, že konřím uvězněná v nemocničním pokoji a zbývá ze mě jen žena-trup, hlava trčící z kazajky.
Nikdy, opakuju nikdy, jsem nenachystala své dceři jediné jídlo.
Nikdy jsem nedokázala dávat smysluplné příkazy služebné, chůvě nebo kuchařce.
Na každý pád jsem nerada jedla. Dlouho jsem vyžila jen ze špenátového salátu a šampaňského o půlnoci. V Paříži se mě kdekterá snažila napodobit, říkaly tomu 'půlnoc po americku'. Po dvou dnech se složily."
Krásný příklad, jak jde řetězec inspirací - přečetla jsem si někde hezkou recenzi na Alabama Song, myslím, že na Respektu. Přečetla jsem Alabama song a dostala chuť přečíst si něco dalšího o Zeldě Fitgeraldové. Pak, abych dala šanci i druhé straně, taky něco od Scotta Fitzgeralda, tak jsem oprášila Velkého Gatsbyho (o něm zas příště) a ještě povídky. Pak korespondenci. A to všechno jen proto, že se mi Alabama Song líbil(a). Je krásně staromódní.
Nikdy, opakuju nikdy, jsem nenachystala své dceři jediné jídlo.
Nikdy jsem nedokázala dávat smysluplné příkazy služebné, chůvě nebo kuchařce.
Na každý pád jsem nerada jedla. Dlouho jsem vyžila jen ze špenátového salátu a šampaňského o půlnoci. V Paříži se mě kdekterá snažila napodobit, říkaly tomu 'půlnoc po americku'. Po dvou dnech se složily."
Krásný příklad, jak jde řetězec inspirací - přečetla jsem si někde hezkou recenzi na Alabama Song, myslím, že na Respektu. Přečetla jsem Alabama song a dostala chuť přečíst si něco dalšího o Zeldě Fitgeraldové. Pak, abych dala šanci i druhé straně, taky něco od Scotta Fitzgeralda, tak jsem oprášila Velkého Gatsbyho (o něm zas příště) a ještě povídky. Pak korespondenci. A to všechno jen proto, že se mi Alabama Song líbil(a). Je krásně staromódní.
pátek 4. února 2011
Petr Borkovec - Berlínský sešit / Zápisky ze Saint-Nazaire
V přiděleném bytě stopuji svého předchůdce. Ten mexický prozaik se s oblibou koupal ve vaně obložené svíčkami v rudých pouzdrech (jsou jich tu desítky a vypadají jako votivní) a často smažil. Lepkavá poleva čpící kořením se mi zažrala do prstů. Měl nejspíš dceru, nebo dvě - každý den objevím pod nábytkem dívčí sponku ve smotku prachu. Dávám si jednu z nich do vlasů, prohlížím se v zrcadle příborníku, lehám si v dětském pokoji, pak se dívám z okna. Dnes večer zapršelo do kaštanu ve dvoře. V protějším neosvětleném okně stála starší žena a modlila se. Několikrát se vrátila, při modlitbě si upravovala vlasy, rovnala závěs, několikrát se zadívala přímo na mě. Několikrát jsem se vrátil, sledoval její úzkostný výraz, přál si, aby zmizela. V noci jsem četl antologii básní napsaných na této adrese o této adrese. Na ženu modlící se v protějším okně jsem narazil dvakrát - jednou drží v ruce svíci a na rameni jí dřepí korela (volný verš, autorka Američanka), podruhé ji autor trochu omladil a pojednal jako manýristickou rytinu (Maďar, sonet). Pokoj za jejími zády zdobí tedy prapodivné trofeje a zdejší byt je podivuhodná past, do které jsem bez veškerého boje padl.
Moje první seznámení s Petrem Borkovcem, obezřetné. Spřízněnost cizinců v pokojích mimo domov je občas trošku narušená pocitem, že autor nehraje fér a automaticky předpokládá, že bychom mu neporozuměli a trošku se předvádí.. A pak otočím stránku a obezřetnost opadne a jen si tak tím proplouvám a nekritizuju. Motiv spisovatelského domu, zmíněný v ukázce, je jeden z mých oblíbených, v knížce z 2. ledna, od Claire Keeganové, je o něm celá povídka.
Moje první seznámení s Petrem Borkovcem, obezřetné. Spřízněnost cizinců v pokojích mimo domov je občas trošku narušená pocitem, že autor nehraje fér a automaticky předpokládá, že bychom mu neporozuměli a trošku se předvádí.. A pak otočím stránku a obezřetnost opadne a jen si tak tím proplouvám a nekritizuju. Motiv spisovatelského domu, zmíněný v ukázce, je jeden z mých oblíbených, v knížce z 2. ledna, od Claire Keeganové, je o něm celá povídka.
čtvrtek 3. února 2011
Douglas Adams - The Hitchhiker's Guide to the Galaxy
Arthur stared into his beer.
"Did I do anything wrong today," he said, "or has the world always been like this and I've been too wrapped up in myself to notice?"
"All right," said Ford, "I'll try to explain. How long have we known each other?"
"How long?" Arthur thought. "Er, about five years, maybe six," he said. "Most of it seemed to make some kind of sense at the time."
"All right," said Ford. "How would you react if I said that I'm not from Guildford after all, but from a small planet somewhere in the vicinity of Betelgeuse?"
Arthur shrugged in a so-so sort of way.
"I don't know," he said, taking a pull of beer. "Why, do you think it's the sort of thing you're likely to say?"
Ford gave up. It really wasn't worth bothering at the moment, with the world being about to end. He just said, "Drink up."
He added, perfectly factually, "The world's about to end."
Arthur gave the rest of the pub another wan smile. The rest of the pub frowned at him. A man waved at him to stop smiling at them and mind his own business.
"This must be Thursday," said Arthur to himself, sinking low over his beer. "I never could get the hang of Thursdays."
Tedy čtvrtek. Nehledě na to, kde se ve vesmíru nacházíte, můžete vždycky dostat chuť na čaj nebo dávku anglického suchovtipu. Klasická kniha, ze které vychází velká spousta jiných knih, taky seriálů a filmů, která vysvětlí původ přezdívek průkopníků internetu u nás a zodpoví vám všechny otázky po smyslu života a existence. Koupila jsem ji v létě, lehce přiotrávená vší těžkou a zodpovědnou literaturou, abych se trochu vzpružila a osvěžila. Funguje to moc dobře, i teď v zimě.
"Did I do anything wrong today," he said, "or has the world always been like this and I've been too wrapped up in myself to notice?"
"All right," said Ford, "I'll try to explain. How long have we known each other?"
"How long?" Arthur thought. "Er, about five years, maybe six," he said. "Most of it seemed to make some kind of sense at the time."
"All right," said Ford. "How would you react if I said that I'm not from Guildford after all, but from a small planet somewhere in the vicinity of Betelgeuse?"
Arthur shrugged in a so-so sort of way.
"I don't know," he said, taking a pull of beer. "Why, do you think it's the sort of thing you're likely to say?"
Ford gave up. It really wasn't worth bothering at the moment, with the world being about to end. He just said, "Drink up."
He added, perfectly factually, "The world's about to end."
Arthur gave the rest of the pub another wan smile. The rest of the pub frowned at him. A man waved at him to stop smiling at them and mind his own business.
"This must be Thursday," said Arthur to himself, sinking low over his beer. "I never could get the hang of Thursdays."
Tedy čtvrtek. Nehledě na to, kde se ve vesmíru nacházíte, můžete vždycky dostat chuť na čaj nebo dávku anglického suchovtipu. Klasická kniha, ze které vychází velká spousta jiných knih, taky seriálů a filmů, která vysvětlí původ přezdívek průkopníků internetu u nás a zodpoví vám všechny otázky po smyslu života a existence. Koupila jsem ji v létě, lehce přiotrávená vší těžkou a zodpovědnou literaturou, abych se trochu vzpružila a osvěžila. Funguje to moc dobře, i teď v zimě.
středa 2. února 2011
Truman Capote - Snídaně u Tiffanyho
Mám dojem, že jsem si s Holly užil hodně takových toulavých dní; pravda je, že jsme se ve volných chvílích často vídali, ale paměť mě možná klame. Protože ke konci měsíce jsem si našel zaměstnání - a co mám k tomu říct? Čím méně, tím líp, ledaže jsem je potřeboval a že trvalo od devíti do pěti. A tak se náš volný čas, Hollyin a můj, nesmírně rozcházel.
Jestliže nebyl čtvrtek, Hollyin den v Sing Singu, nebo jestliže si nevyjela na koni do parku, jak to občas dělávala, skoro nikdy jsem ji po návratu se zaměstnání nezastihl vzhůru. Někdy jsem se u ní odpoledne zastavil na kávu, věděl jsem, že teprve snídá a přitom se obléká na večer. Věčně byla na odchodu, pokaždé ne s Rusty Trawlerem, ale obvykle ano, a zpravidla s nimi také chodili Mag Wildwoodová a ten hezký Brazilec, který se jmenoval José Ybarra-Jaegar: jeho matka byla Němka. Jako kvarteto spolu moc neladili, především vinou Ybarra-Jaegara, který mi v jejich společnosti připadal asi tak nepatřičný jako houslista v jazzbandu. Byl inteligentní, byl reprezentativní, měl zřejmě vážný poměr ke své práci, která nějak souvisela s vládním aparátem, zdála se jaksi důležitá a na několik dní v týdnu ho odvolávala do Washingtonu. Jak tedy vydržel večer co večer až do noci v lokálech La Rue a El Marocco poslouchat k-k-klábosení Wildwoodové a mít pořád na očích Rustyho obličej jako opruzenou dětskou prdelku? Možná že si tak jako mnozí z nás v cizině nedovedl správně zařadit lidi a zvolit pro ně rámec, do něhož zapadají, jako to uměl doma; a proto všechny Američany asi posuzoval dost nerozlišeně a hlavně podle toho, jestli se mu jeho společníci jevili jako víceméně obstojné ukázky místního koloritu a národní povahy. Tohle by vysvětlilo hodně - a ostatní vysvětlí Hollyino odhodlání.
Jednohubka, proslavená filmem. Vlastně ani nevím, jestli by mi byla Holly z knihy tak sympatická, jako když si místo ní představuju Audrey Hepburn (to je tak, když člověk zná film dřív než knihu). Mimochodem, taky vás tak rozčilují obálky knih, na kterých jsou herci, kteří hráli ve filmu? A Snídani si přečtěte, až budete mít volný večer.
Jestliže nebyl čtvrtek, Hollyin den v Sing Singu, nebo jestliže si nevyjela na koni do parku, jak to občas dělávala, skoro nikdy jsem ji po návratu se zaměstnání nezastihl vzhůru. Někdy jsem se u ní odpoledne zastavil na kávu, věděl jsem, že teprve snídá a přitom se obléká na večer. Věčně byla na odchodu, pokaždé ne s Rusty Trawlerem, ale obvykle ano, a zpravidla s nimi také chodili Mag Wildwoodová a ten hezký Brazilec, který se jmenoval José Ybarra-Jaegar: jeho matka byla Němka. Jako kvarteto spolu moc neladili, především vinou Ybarra-Jaegara, který mi v jejich společnosti připadal asi tak nepatřičný jako houslista v jazzbandu. Byl inteligentní, byl reprezentativní, měl zřejmě vážný poměr ke své práci, která nějak souvisela s vládním aparátem, zdála se jaksi důležitá a na několik dní v týdnu ho odvolávala do Washingtonu. Jak tedy vydržel večer co večer až do noci v lokálech La Rue a El Marocco poslouchat k-k-klábosení Wildwoodové a mít pořád na očích Rustyho obličej jako opruzenou dětskou prdelku? Možná že si tak jako mnozí z nás v cizině nedovedl správně zařadit lidi a zvolit pro ně rámec, do něhož zapadají, jako to uměl doma; a proto všechny Američany asi posuzoval dost nerozlišeně a hlavně podle toho, jestli se mu jeho společníci jevili jako víceméně obstojné ukázky místního koloritu a národní povahy. Tohle by vysvětlilo hodně - a ostatní vysvětlí Hollyino odhodlání.
Jednohubka, proslavená filmem. Vlastně ani nevím, jestli by mi byla Holly z knihy tak sympatická, jako když si místo ní představuju Audrey Hepburn (to je tak, když člověk zná film dřív než knihu). Mimochodem, taky vás tak rozčilují obálky knih, na kterých jsou herci, kteří hráli ve filmu? A Snídani si přečtěte, až budete mít volný večer.
úterý 1. února 2011
Terry Pratchett - Stráže! Stráže!
Řekněme, že je znovu noc, a podívejme se znovu za strašidelnou bránu.
"Jsou kolesa Trýzně patřičně roztočena?" zazněl hlas Nejvyššího velmistra.
Kruh Osvícených bratří nejistě zašoupal nohama.
"Bratře Ostrověži?" otočila se Velmistrova kápě příslušným směrem.
"To není moje povinnost, roztáčet kolesa Trýzně," zamumlal bratr Ostrověž, "...má na starosti bratr Štukatér, roztáčet kolesa -"
"To tedy, sakra, ne! Já mám za úkol mazat osu Univerzálního citronu," odpověděl bratr Štukatér popuzeně. "To jenom ty vždycky tvrdíš, že moje práce je -"
Nejvyšší velmistr si v hlubinách své kápě těžce povzdechl nad novou hádkou, která rychle nabírala na ostrosti. Z tohohle smetí má ukout nový věk rozumu?
"Mohli byste laskavě alespoň chvíli mlčet?" vyštěkl popuzeně. "Abych řekl pravdu, nebudeme dnes v noci vlastně kolesa Trýzně ani potřebovat. Nechte toho, vy dva. Tak, bratři - přinesli jste všechny potřebné věci, jak bylo dohodnuto?"
Ozvalo se mnohohlasé souhlasné mumlání.
"Nuže, položte je do magického kruhu."
Byla to ubohá sbírka. Přineste magické věci, řekl. Jediný bratr Zapětprstů přispěl něščím, co mělo nějakou cenu. Vypadalo to jako nějaká oltářní ozdoba a bude lepší se neptat, odkud pochází. Nejvyšší velmistr postoupil kupředu a špičkou boty opatrně strčil do jednoho z předmětů.
"A copak má být tohle?"
"...je amulet," zabručel bratr Žumpa, "a je hrozně mocnej. Koupil jsem ho od jednoho chlapa. Je se zárukou. Chrání proti kousnutí krokodýla."
"A jsi si jistý, že můžeš takovou vzácnost postrádat, bratře?" řekl Nejvyšší velmistr. Zbytek bratří se nejistě zachichotal.
Snažím se nepřipouštět si jetlag, ale jako kdybych stejně byla unavenější než obvykle. Máme další sněhovou bouři, takže cestování do práce je zpestřené dlouhým čekáním na autobusy v mokrém sněžení, broděním, smekáním a cupitáním. Hromady sněhu mezi silnicí a chodníkem jsou už místy vyšší než já. Domů jsem to dobojovala; dnešní knížka je lehounká a veselá, aby mě bavila a šla mi od ruky. Ze Zeměplochy mám nejradši knížky, ve kterých je městská stráž, nebo čarodějky - a zrovna tahle je téměř dokonalá. Teď už ale myslím, že nebudu dál roztáčet kolesa Trýzně a půjdu spááááát.
"Jsou kolesa Trýzně patřičně roztočena?" zazněl hlas Nejvyššího velmistra.
Kruh Osvícených bratří nejistě zašoupal nohama.
"Bratře Ostrověži?" otočila se Velmistrova kápě příslušným směrem.
"To není moje povinnost, roztáčet kolesa Trýzně," zamumlal bratr Ostrověž, "...má na starosti bratr Štukatér, roztáčet kolesa -"
"To tedy, sakra, ne! Já mám za úkol mazat osu Univerzálního citronu," odpověděl bratr Štukatér popuzeně. "To jenom ty vždycky tvrdíš, že moje práce je -"
Nejvyšší velmistr si v hlubinách své kápě těžce povzdechl nad novou hádkou, která rychle nabírala na ostrosti. Z tohohle smetí má ukout nový věk rozumu?
"Mohli byste laskavě alespoň chvíli mlčet?" vyštěkl popuzeně. "Abych řekl pravdu, nebudeme dnes v noci vlastně kolesa Trýzně ani potřebovat. Nechte toho, vy dva. Tak, bratři - přinesli jste všechny potřebné věci, jak bylo dohodnuto?"
Ozvalo se mnohohlasé souhlasné mumlání.
"Nuže, položte je do magického kruhu."
Byla to ubohá sbírka. Přineste magické věci, řekl. Jediný bratr Zapětprstů přispěl něščím, co mělo nějakou cenu. Vypadalo to jako nějaká oltářní ozdoba a bude lepší se neptat, odkud pochází. Nejvyšší velmistr postoupil kupředu a špičkou boty opatrně strčil do jednoho z předmětů.
"A copak má být tohle?"
"...je amulet," zabručel bratr Žumpa, "a je hrozně mocnej. Koupil jsem ho od jednoho chlapa. Je se zárukou. Chrání proti kousnutí krokodýla."
"A jsi si jistý, že můžeš takovou vzácnost postrádat, bratře?" řekl Nejvyšší velmistr. Zbytek bratří se nejistě zachichotal.
Snažím se nepřipouštět si jetlag, ale jako kdybych stejně byla unavenější než obvykle. Máme další sněhovou bouři, takže cestování do práce je zpestřené dlouhým čekáním na autobusy v mokrém sněžení, broděním, smekáním a cupitáním. Hromady sněhu mezi silnicí a chodníkem jsou už místy vyšší než já. Domů jsem to dobojovala; dnešní knížka je lehounká a veselá, aby mě bavila a šla mi od ruky. Ze Zeměplochy mám nejradši knížky, ve kterých je městská stráž, nebo čarodějky - a zrovna tahle je téměř dokonalá. Teď už ale myslím, že nebudu dál roztáčet kolesa Trýzně a půjdu spááááát.
