Petr Borkovec - Berlínský sešit / Zápisky ze Saint-Nazaire

V přiděleném bytě stopuji svého předchůdce. Ten mexický prozaik se s oblibou koupal ve vaně obložené svíčkami v rudých pouzdrech (jsou jich tu desítky a vypadají jako votivní) a často smažil. Lepkavá poleva čpící kořením se mi zažrala do prstů. Měl nejspíš dceru, nebo dvě - každý den objevím pod nábytkem dívčí sponku ve smotku prachu. Dávám si jednu z nich do vlasů, prohlížím se v zrcadle příborníku, lehám si v dětském pokoji, pak se dívám z okna. Dnes večer zapršelo do kaštanu ve dvoře. V protějším neosvětleném okně stála starší žena a modlila se. Několikrát se vrátila, při modlitbě si upravovala vlasy, rovnala závěs, několikrát se zadívala přímo na mě. Několikrát jsem se vrátil, sledoval její úzkostný výraz, přál si, aby zmizela. V noci jsem četl antologii básní napsaných na této adrese o této adrese. Na ženu modlící se v protějším okně jsem narazil dvakrát - jednou drží v ruce svíci a na rameni jí dřepí korela (volný verš, autorka Američanka), podruhé ji autor trochu omladil a pojednal jako manýristickou rytinu (Maďar, sonet). Pokoj za jejími zády zdobí tedy prapodivné trofeje a zdejší byt je podivuhodná past, do které jsem bez veškerého boje padl.

Moje první seznámení s Petrem Borkovcem, obezřetné. Spřízněnost cizinců v pokojích mimo domov je občas trošku narušená pocitem, že autor nehraje fér a automaticky předpokládá, že bychom mu neporozuměli a trošku se předvádí.. A pak otočím stránku a obezřetnost opadne a jen si tak tím proplouvám a nekritizuju. Motiv spisovatelského domu, zmíněný v ukázce, je jeden z mých oblíbených, v knížce z 2. ledna, od Claire Keeganové, je o něm celá povídka.