Markéta Pilátová - Má nejmilejší kniha

Zdálo se mu, že v kořenech sosny zahlédl zmiji. Její klikatý hřbet se zavlnil v nízké trávě. Díky Vidalovi věděl o hadech hodně věcí. Často spolu postávali a mluvili na chodbě, když si Michael udělal přestávku a ochotně Ottovi vyprávěl o svých výzkumech. Otto ho totiž nijak neohrožoval, nebyl to žádný vědecký rival a zabýval se úplně jinými věcmi než Michael. Navíc uměl skvěle naslouchat a doktora nepřerušoval stupidními laickými dotazy, které ho rozčilovaly. Jednou mu Michael vyprávěl o zmijích. Jejich jed je prý stejně silný jako jed latinskoamerického chřestýše. Otto ale neměl strach. Hadů se nikdy nebál a v institutu je dokonce s Yanem chodil krmit. Vlastně je zbožňoval. Hladit Harého byl jeden z největších požitků, jaké v životě zažil, sex nevyjímaje. Věděl, že pokud neudělá zbytečně prudký pohyb, zmije si ho nebude všímat. Navíc ji cítil. Podivně blízko cítil její studené tělo, krásnou kosou hlavu, štěrbiny rudých zornic a černou pohyblivou čáru na vlnícím se těle. Plazila se pryč, ale jejich mysli se protnuly. Byl to hladký okamžik procitnutí.

V době jazykových a formálních experimentů mě pokaždé potěší, když narazím na tradičně vystavěný román. Ne, že bych experimenty neměla ráda, jen mi někdy připadá, že roztodivná forma zakrývá banální obsah a neschopnost vytvořit/zapsat pořádný příběh. Markéta Pilátová ale podle mě vyprávět příběhy umí, kniha je krásně vystavěná a vrstevnatá, promyšlená. Vychází z jihoamerických reálií, tak používá trochu jinou symboliku, než jsme z Evropy zvyklí, a od příčiny k následku je někdy klikatá čára, tak trochu jako ta na zmijím hřbetě. Moc se mi líbila.