José Rodrigues Miguéis - Šestnáct hodin s tajným posláním

Zachvátil mě pocit samoty a svými ledovými spáry mě téměř ochromil. Roztřeseně jsem stiskl čelisti, aby mi necvakaly zuby. V hlavě jsem měl jediné přání: udělat čelem vzad, vrátit se na nádraží, nasednout do prvního vlaku, pak do letadla, utéci, neuposlechnout příkazu, nadobro zmizet. Kráčel jsem rychle a stále rychleji, v uších mi hučelo a neměl jsem ani tušení, kam jdu. Uvědomil jsem si, že kdybych se okamžitě nepřemohl, zpanikařil bych a dal se za chvíli do běhu a možná se tím sám usvědčil, hanebně bych zradil své rozhodnutí, svou věc, svou slavnostní přísahu.
Cestou přes most jsem na opačném konci zahlédl bílou helmu strážníka. Zvolnil jsem krok a s největším sebezapřením jsem zůstal stát. Po zádech mi stékal pot. Opřel jsem se lokty o zábradlí a zadíval se dolů do olejovité vody, určitě míň černé než moje myšlenky. Rukou jsem si otřel čelo zmáčené od deště a potu. Srdce mi tlouklo v krku, jako by mi chtělo vyskočit z úst. Bál jsem se, že už se neovládnu. Copak jsem se zbláznil? Chci snad skočit z mostu? Ze všech jsem se chytil zábradlí, a pak jsem zvenčí v kapse u kabátu nahmatal pistoli. Ach, kdybych se ji tak odvážil zahodit do vody, hned by ze mě zase byl svobodný člověk.
Policista se pomalu přiblížil, a když přecházel za mými zády, cvakal podpatky na betonu tak rázně, jako by mě chtěl upozornit na svou přítomnost. Se zatajeným dechem jsem cítil, jak na mých sehnutých ramenou ulpívá jeho bdělý pohled; ani jsem se však nepohnul a neotočil jsem hlavu, dokud jeho kroky nedozněly na druhé straně mostu. Pak jsem si oddechl úlevou.
Tento drobný incident na mě blahodárně zapůsobil: poznal jsem, že mám prostě dost sil, abych své rozporné pocity zvládl rozumem. Čeho bych se k čertu měl bát?

Útlá knížka povídek, snových, přízračných a detektivních. Po návratu z Portugalska jsem četla, co mi přišlo pod ruku, od portugalských autorů, portugalských nadšenců, dokonce stačilo, když se kniha odehrávala v Lisabonu.. Po několika letech jsem tuhle malou zelenou objevila znovu, zastrčenou v mém oblíbeném kroměřížském knihkupectví a přivezla si ji bůhvíproč sem do Ameriky. Krátké povídky (musela jsem pro ukázku vybrat začátek, jinak bych vám hned jednu celou odtajnila), kde je většina hlavních hrdinů daleko od domova, prázdnota v cizí zemi jako společný motiv. Vzpomeňte si na ni, až půjdete do knihovny.