Rebecca Skloot - The Immortal Life of Henrietta Lacks

Southam was a well-respected cancer researcher and chief of virology at Sloan-Kettering Institute for Cancer Research. He and many other scientists believed that cancer was caused by either a virus or an immune system deficiency, so Southam decided to use HeLa to test those theories.
In February 1954, Southam loaded a syringe with saline solution mixed with HeLa. He slid the needle into the forearm of a woman who'd recently been hospitalized for leukemia, then pusher the plunger, injecting about five million of Henrietta's cells into her arm. Using a second needle, Southam tattooed a tiny speck of India ink next to the small bump that formed at the HeLa injection site. That way, he'd know where to look when he reexamined the woman days, weeks and months later, to see if Henrietta's cancer was growing on her arm. He repeated this process with about a dozen other cancer patients. He told them he was testing their immune systems; he said nothing about injecting them with someone else's malignant cells.
Within hours, the patients' forearm grew red and swollen. Five to ten days later, hard nodules began growing at the injection sites. Southam removed some of the nodules to verify that they were cancerous, but he left several to see if the patients' immune system would reject them or the cancer would spread. Within two weeks, some of the nodules had grown to two centimeters - about the size of Henrietta's tumor when she went for her radium treatments.
Southam eventually removed most of the HeLa tumors, and those he didn't remove vanished on their own in a few months. But in four patients, the nodules grew back. He removed them, but they returned again and again. In one patient, Henrietta's cancer cells metastasized to her lymph nodes.
Since those patients had all had cancer to begin with, Southam wanted to see how healthy people reacted to the injections, for comparison's sake. So, in May 1956, he placed an ad in the Ohio State Penitentiary newsletter: Physician seeks 25 volunteers for cancer research. A few days later he had ninety-six volunteers, which quickly increased to 150.

Neděle večer, v televizi jde předávání Oscarů, americká pozlacená krása na plný plyn, tak se pojďme podívat na kousek Ameriky, který je přinejmenším kontroverzní. O HeLa buňkách slyšel určitě i ten, kdo se nevěnuje přírodním vědám, je to první a zároveň nejúspěšnější buněčná linie udržovaná (pěstovaná?) člověkem. Kniha je fascinující. Rebecca Skloot se soustředí na člověka "za" buňkami, tedy na osud Henrietty Lacks a její rodiny, ale právě ten osud ji zavádí i k obecným úvahám o tom, kdo vlastní lidské buňky, komu patří poté, co jsou oddělené od zbytku těla, co v téhle souvislosti říká zákon a co je nepsané pravidlo. Pár buněk odebraných z tumoru Henrietty Lacks na začátku padesátých let dalo vznik obrovskému "průmyslovému" odvětví medicíny, díky jejich vysoké malignitě se je podařilo udržet uměle, žijí dnes déle, než žila samotná Henrietta, rozesílají se za pár desítek dolarů ve zkumavkách po celém světě, dokonce do vesmíru. Umožnily vývoj vakcíny proti dětské obrně, proti rakovině děložního čípku, pomáhají ve výzkumu AIDS, přitom žijící příbuzní Henrietty neměli dlouho nejmenší tušení, že buňky jejich matky "přežily" její smrt.. Je taky velmi zajímavé číst si o tom, jakým způsobem se prováděl výzkum dřív, v dobách, kdy ještě nikdo nemluvil o právech pacientů nebo informovaném souhlasu (viz ukázku).
Ze všech sil doporučuju k přečtení, není to skandalizující, ale dostatečně otevřené a popisné a budete mít dlouho o čem přemýšlet.