Takové to bylo všude. Takové to bylo i v Hidasnémeti, pohraniční stanici půl hodiny od Košic, kde jsme vystoupili na rozpálený perón. Slunce klesalo k západu jako useknutá kohoutí hlava a táhlo za sebou rudý pruh. Kolem nebylo široko daleko nic. Černé dráty elektrického vedení mizely v nekonečnu spálených suchých polí. Foukal vítr. Okolo nádražní budovy se motali pohraničníci ve slovenských a maďarských uniformách. Tak asi vypadaly někdejší hranice periferií světa čili Evropy: pusto, vítr a garnizony, kde se na něco čeká, možná na nepřítele, a když ten celá léta nejde, je nejlepší si z nudy vpálit kulku do hlavy. Přijel chlap na starém zrezivělém kole a já uměl prozatím jen jedno maďarské slovo - jméno městečka Gönc - a tak jsem je opakoval pořád dokola tak dlouho, až si dřepl a napsal prstem do písku hodinu odjezdu vlaku, a když se dotýkal mého batohu, vysvětloval mi, že vlak bude červený, a potom mi nataženým prstem naznačoval, že bude mít jen jeden vagon. Páchl vínem, pivem a cigaretami. Popadl své kolo a někam zmizel, ale za dvě hodiny se vrátil, aby se přesvědčil, jestli jsme nastoupili, protože červený vagonek už tam stál.
Takové to bylo v Gönci, kde nás uprostřed noci Cikán se zlatou náušnicí vedl temnými uličkami mezi sady a štěkáním psů, vedl nás několik kilometrů, protože nemohl pochopit, na co se ho ptáme, a my jsme šli za ním, až jsme se nakonec ocitli v hlučné hospodě, kde seděl u stolu chlap, který jako jediný v celém kraji mluvil anglicky. Teprve on nám řekl, že místní penzion nefunguje, protože majitelka před třemi dny umřela. Ale to nic - dodal, vsadil nás do své lady a ujížděli jsme stovkou zatáčkami do Zemplínských vrchů. Chvílemi se daleko pod námi zableskla rtuťová světla na slovenské straně a nad Velkou Idou se vznášel umrlčí industriální svit. Ale tady, na cestě do Telkibánye, nebylo nic než zelené stěny smrkového lesa.
================
Neděle večer po těžkém týdnu. Špatně se soustředím, ani číst moc nemůžu, tak vytáhnu ze zásob jednu knihu, kterou jsem si schovávala na neděli. Můj oblíbený žánr, cestopis-úvaha, tentokrát ale žádné cizí kraje, ani doby dávno minulé, ale střední, jižní a východní Evropa, konec devadesátých let. Stasiuk začíná konkrétními popisy situací a míst, přeskakuje z cesty na cestu, ale čím dál v knize člověk je, tím víc se z ní stává úvaha o poznávání cizí (vlastní) země, o tom, co si máme vlastně odnést a zapamatovat. Ten pocit, že těsně předtím, než jsme přišli, se odehrávalo něco velkolepého a dozvuky ještě můžeme slyšet, když na chvíli zmlkneme.
Připomíná mi moje vlastní cesty, moje rozhárané zápisky ze Slovenska, Polska, Estonska, a hned bych zase sedla na vlak a jela se tam podívat. Nemluvit, dívat se.
A ještě dodatek k včerejšímu zápisu. Dnes mi takhle kolem poledne píše MF - sehnal jsem ti Handkeho. Neuvěřitelné. Sháněla jsem ho několik let. Děkuju tedy i takhle veřejně a jdu skákat po pokoji (můj nejmilejší projev radosti už od dětství).
neděle 27. března 2011
sobota 26. března 2011
Peter Handke - The Goalie's Anxiety at the Penalty Kick
Nobody sat next to him now. Bloch retreated into the corner and put his legs up on the seat. He untied his shoes, leaned against the side window, and looked over at the window on the other side. He held his hands behind his neck, pushed a crumb off the seat with his foot, pressed his arms against his ears, and looked at his elbows in front of him. He pushed the insides of his elbows against his temples, sniffed at his shirtsleeves, rubbed his chin against his upper arm, laid back his head, and looked up at the ceiling lights. There was no end to it any more. The only thing he could think of was to sit up.
The shadows of the trees behind the guard rails circled around the trees themselves. The wipers that lay on the windshield did not point exactly the same direction. The ticket tray next to the driver seemed open. Something like a glove lay in the center aisle of the bus. Cows were sleeping in the meadows next to the road. It was no use denying any of that.
Gradually more and more passengers got off a their stops. They stood next to the driver until he let them out in front. When the bus stood still, Bloch heard the canvas fluttering on the roof. Then the bus stopped again, and he heard welcoming shouts outside in the dark.Farther on, he recognized a railroad crossing without gates.
Just before midnight the bus stopped at the border town. Bloch immediately took a room at the inn by the bus stop. He asked the girl who showed him upstairs about his girlfriend, whose first name - Hertha - was all he knew. She was able to give him the information: his girlfriend had rented a tavern not far from town. In the room Bloch asked the girl, who was still in the doorway, about the meaning of all that noise. "Some of the guys are still bowling," the girl answered, and left. Without looking around, Bloch undressed, washed his hands, and lay down on the bed. The rumbling and crashing downstairs went on for quite a while. But Bloch had already fallen asleep.
================
Nadechnout a - Peter Handke. Speciální kategorie spisovatele. Cokoli jsem od něho četla, se mi četlo namáhavě až protivně, rozčilovala mě nejasnost věcí, víceznačnost, naprostý nezájem autora o věrohodnost napsaného, bezbřehá temnota. Ale. Po dočtení mě jeho knihy pronásledovaly týdny, vynořovaly se z nich jednotlivé obrazy, ve snech jsem cestovala stejná podivná, přízračná, zdánlivě bezcílná putování jako hrdinové. Dodnes si s některými nevím rady, ale do ruky je beru jen když si připadám odvážná, jinak mě úplně převálcují. Tahle konkrétní je snový noční thriller o bývalém fotbalovém brankáři, děj vlastně není nijak podstatný.
Speciální prosba, bude nejspíš pokaždé, když přijde na Handkeho řada. Už dlouho marně sháním jeho knihu Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu. Četla jsem ji (půjčenou z knihovny) a ráda bych ji vlastnila (z důvodů víc osobních než literárních), ale nemůžu ji nikde objevit. Kdybyste na ni kdekoli narazili, případně se jí chtěli zbavit, napište mi (plotím zlotem!).
The shadows of the trees behind the guard rails circled around the trees themselves. The wipers that lay on the windshield did not point exactly the same direction. The ticket tray next to the driver seemed open. Something like a glove lay in the center aisle of the bus. Cows were sleeping in the meadows next to the road. It was no use denying any of that.
Gradually more and more passengers got off a their stops. They stood next to the driver until he let them out in front. When the bus stood still, Bloch heard the canvas fluttering on the roof. Then the bus stopped again, and he heard welcoming shouts outside in the dark.Farther on, he recognized a railroad crossing without gates.
Just before midnight the bus stopped at the border town. Bloch immediately took a room at the inn by the bus stop. He asked the girl who showed him upstairs about his girlfriend, whose first name - Hertha - was all he knew. She was able to give him the information: his girlfriend had rented a tavern not far from town. In the room Bloch asked the girl, who was still in the doorway, about the meaning of all that noise. "Some of the guys are still bowling," the girl answered, and left. Without looking around, Bloch undressed, washed his hands, and lay down on the bed. The rumbling and crashing downstairs went on for quite a while. But Bloch had already fallen asleep.
================
Nadechnout a - Peter Handke. Speciální kategorie spisovatele. Cokoli jsem od něho četla, se mi četlo namáhavě až protivně, rozčilovala mě nejasnost věcí, víceznačnost, naprostý nezájem autora o věrohodnost napsaného, bezbřehá temnota. Ale. Po dočtení mě jeho knihy pronásledovaly týdny, vynořovaly se z nich jednotlivé obrazy, ve snech jsem cestovala stejná podivná, přízračná, zdánlivě bezcílná putování jako hrdinové. Dodnes si s některými nevím rady, ale do ruky je beru jen když si připadám odvážná, jinak mě úplně převálcují. Tahle konkrétní je snový noční thriller o bývalém fotbalovém brankáři, děj vlastně není nijak podstatný.
Speciální prosba, bude nejspíš pokaždé, když přijde na Handkeho řada. Už dlouho marně sháním jeho knihu Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu. Četla jsem ji (půjčenou z knihovny) a ráda bych ji vlastnila (z důvodů víc osobních než literárních), ale nemůžu ji nikde objevit. Kdybyste na ni kdekoli narazili, případně se jí chtěli zbavit, napište mi (plotím zlotem!).
Chris Jones, Zach Wiener - Captain Stupendous
================
Ehm. Kapitán Úžasňák není úplně pro všechny, je vysoce politicky nekorektní (na zadní straně je napsáno Suggested for mature readers), přemýšlím, k čemu bych ho tak přirovnala. Jestli to vymyslím, ještě se ozvu. Vtipy o pedofilech a tak. Ale těm, kteří mají rádi extra černý humor, ho můžu s lehkým srdcem doporučit, protože vtipný je teda úžasně.
Nakreslil ho stejný pán, co kreslí smbc, tak se kdyžtak podívejte tam.
čtvrtek 24. března 2011
Flannery O'Connor - A Good Man is Hard to Find
Mr. Shiftlet's pale sharp glance had already passed over everything in the yard - the pump near the corner of the house and the big fig tree that three or four chickens were preparing to roost in - and had moved to a shed where he saw the square rusted back of an automobile. "You ladies drive?" he asked.
"That car ain't run in fifteen year," the old woman said. "The day my husband died, it quit running."
"Nothing is like it used to be, lady," he said. "The world is almost rotten."
"That's right," the old woman said. "You from around here?"
"Name Tom T. Shiftlet," he murmured, looking at the tires.
"I'm pleased to meet you," the old woman said. "Name Lucynell Crater and daughter Lucynell Crater. What you doing around here, Mr. Shiftlet?"
He judged the car to be about a 1928 or '29 Ford. "Lady," he said, and turned and gave her his full attention, "lemme tell you something. There's one of these doctors in Atlanta that's taken a knife and cut the human heart - the human heart," he repeated, leaning forward, "out of a man's chest and held it in his hand," and he held his hand out, palm up, as if it were slightly weighted with the human heart, "and studied it like it was a day-old chicken, and lady," he said, allowing a long significant pause in which his head slid forward and his clay-colored eyes brightened, "he don't know more about it than you or me."
"That's right," the old woman said.
================
Můj nejnovější objev, Flannery O'Connorová. Přečetla jsem tuhle knihu docela nedávno (česky jako Dobrého člověka těžko najdeš) a pak z ní týden měla těžké sny. Povídky vždycky začínají tak obyčejně, nenápadně, ale žádný detail v nich není bez záměru, naopak, jako čtenářům se vám původně nejasná zlověstná předtucha zkonkrétňuje a zesiluje až po (většinou) krutý závěr. Autorka si báječně podává pokrytectví, předsudky a laciné moralizování, stejné na americkém jihu padesátých let jako kdekoli v Čechách dnes. Titulní povídka je strhující.
"That car ain't run in fifteen year," the old woman said. "The day my husband died, it quit running."
"Nothing is like it used to be, lady," he said. "The world is almost rotten."
"That's right," the old woman said. "You from around here?"
"Name Tom T. Shiftlet," he murmured, looking at the tires.
"I'm pleased to meet you," the old woman said. "Name Lucynell Crater and daughter Lucynell Crater. What you doing around here, Mr. Shiftlet?"
He judged the car to be about a 1928 or '29 Ford. "Lady," he said, and turned and gave her his full attention, "lemme tell you something. There's one of these doctors in Atlanta that's taken a knife and cut the human heart - the human heart," he repeated, leaning forward, "out of a man's chest and held it in his hand," and he held his hand out, palm up, as if it were slightly weighted with the human heart, "and studied it like it was a day-old chicken, and lady," he said, allowing a long significant pause in which his head slid forward and his clay-colored eyes brightened, "he don't know more about it than you or me."
"That's right," the old woman said.
================
Můj nejnovější objev, Flannery O'Connorová. Přečetla jsem tuhle knihu docela nedávno (česky jako Dobrého člověka těžko najdeš) a pak z ní týden měla těžké sny. Povídky vždycky začínají tak obyčejně, nenápadně, ale žádný detail v nich není bez záměru, naopak, jako čtenářům se vám původně nejasná zlověstná předtucha zkonkrétňuje a zesiluje až po (většinou) krutý závěr. Autorka si báječně podává pokrytectví, předsudky a laciné moralizování, stejné na americkém jihu padesátých let jako kdekoli v Čechách dnes. Titulní povídka je strhující.
středa 23. března 2011
Krajina s pobřežím (aneb Sto let norské povídky)
Ernst Orvil - Labyrint odplaty
Tento příběh mi vyprávěl jeden obchodní cestující s luxusní kůží. Pár detailů mi sice určitě uniklo, ale jinak jsem měl uši nastražené. Je to skutečný labyrint, na jehož počátku je Ellef, který poměrně záhy z vyprávění zmizí, a na konci náhlá smrt lékárníka.
"Toho odpoledne," začal Milsov, to byl ten obchodní cestující, který celou dobu popíjel long drinky a vyznal se ve výrobě bot, "toho odpoledne, kdy lékárník zemřel, do lékárny svítilo slunce, ale vezměme to popořádku od Ellefa."
Ellef byl na peníze vždy opatrný, a proto ho vyděsilo, když kněz na nedělní mši prohlásil, že každý člověk je dlužníkem Božím.
Ellef chtěl mít ve všem pořádek. Když jeho otec zbankrotoval, řekl mu: "Zanechávám ti pouze jednu draze vykoupenou zkušenost: Dluhy plodí zas jen dluhy."
Nebylo to zrovna velké dědictví, ale Ellef ho spravoval dobře. Ačkoli rozumu moc nepobral, měl zvláštní schopnost hromadit peníze, a nakonec se z něj stal zámožný muž. Ze svého dluhu k Bohu se nechtěl vyvléknout, neboť byl ve věku, kdy smrt pomalu klepe na dveře, a navíc ho nekřesťansky píchalo na prsou, trpěl chronickou bronchitidou. Proto napsal knězi a zajímal se, jak je ten dluh asi velký, protože sám Bohu příliš nerozumí.
================
Dnes byl na mě norský kolega, který se mnou jindy slovo neprohodí, obzvlášť milý. Pochválil mi dokonce nový sestřih, který vůbec nemám, tak mu tady za odměnu dám norskou knihu (protože on vůbec nečte). Krásný průřez stoletím norské literatury, poznáte určitě pár svých známých (Christensen, Fosse..). Povídky jsou nesourodé, přeskakují v čase, v náladě i tempu, ale slabé místo jsem tam nenašla, naopak, k některým se vracím opakovaně (jednu jsem kdysi komplet přepsala na psacím stroji a věnovala jako mikroknihu). Lze číst i napřeskáčku, třeba až pojedete k Severnímu moři.
Tento příběh mi vyprávěl jeden obchodní cestující s luxusní kůží. Pár detailů mi sice určitě uniklo, ale jinak jsem měl uši nastražené. Je to skutečný labyrint, na jehož počátku je Ellef, který poměrně záhy z vyprávění zmizí, a na konci náhlá smrt lékárníka.
"Toho odpoledne," začal Milsov, to byl ten obchodní cestující, který celou dobu popíjel long drinky a vyznal se ve výrobě bot, "toho odpoledne, kdy lékárník zemřel, do lékárny svítilo slunce, ale vezměme to popořádku od Ellefa."
Ellef byl na peníze vždy opatrný, a proto ho vyděsilo, když kněz na nedělní mši prohlásil, že každý člověk je dlužníkem Božím.
Ellef chtěl mít ve všem pořádek. Když jeho otec zbankrotoval, řekl mu: "Zanechávám ti pouze jednu draze vykoupenou zkušenost: Dluhy plodí zas jen dluhy."
Nebylo to zrovna velké dědictví, ale Ellef ho spravoval dobře. Ačkoli rozumu moc nepobral, měl zvláštní schopnost hromadit peníze, a nakonec se z něj stal zámožný muž. Ze svého dluhu k Bohu se nechtěl vyvléknout, neboť byl ve věku, kdy smrt pomalu klepe na dveře, a navíc ho nekřesťansky píchalo na prsou, trpěl chronickou bronchitidou. Proto napsal knězi a zajímal se, jak je ten dluh asi velký, protože sám Bohu příliš nerozumí.
================
Dnes byl na mě norský kolega, který se mnou jindy slovo neprohodí, obzvlášť milý. Pochválil mi dokonce nový sestřih, který vůbec nemám, tak mu tady za odměnu dám norskou knihu (protože on vůbec nečte). Krásný průřez stoletím norské literatury, poznáte určitě pár svých známých (Christensen, Fosse..). Povídky jsou nesourodé, přeskakují v čase, v náladě i tempu, ale slabé místo jsem tam nenašla, naopak, k některým se vracím opakovaně (jednu jsem kdysi komplet přepsala na psacím stroji a věnovala jako mikroknihu). Lze číst i napřeskáčku, třeba až pojedete k Severnímu moři.
úterý 22. března 2011
Matt Haig - The Dead Fathers Club
Mum called Alan! Philip! Teas ready!
I didnt want Uncle Alan to stay for tea but I couldnt stop it because Uncle Alan was staying for tea most days now.
Mum had made a chilli sin carne. Mum says chilli sin carne is a chilli without meat and Mums Weight Watchers cookbook says SIN means without in Spanish which is what they speak in Mexico where chilli comes from. And CON means with and carne means meat and she made it with Tofu instead of meat because it has less fat and Uncle Alan was talking non stop just words words words.
You arent SAFE here on your own.
What if it happens again.
Brian would want you to be SAFE.
I could sleep in the spare room.
Dont mind my place I could rent it out.
Get more money.
See theres method in my madness.
Id be an extra pair of hands.
I wont be under your feet.
Im at the Garage all day and help with the Pub at night.
It would be the easiest thing in the world.
And Dads Ghost was standing by the cooker and watching Uncle Alan do his half smile and his eyes which poured into Mum.
Dads Ghost said to me He sits there smiling. That evil villain sits there smiling. Trying to won his way in like a maggot. Smiling smiling smiling. Look at him Philip. Look at him. Smiling damned villain.
I looked at him. I looked at his hands with the black on them and they were over Mums hands.
================
Správně by tu před Mattem Haigem měl být Hamlet, abyste si to osvěžili. Jenže nedávno byl Macbeth, tak zas musím chvilku počkat a krom toho, Hamleta znáte, být či nebýt, lebka, bratrovražda jeddouchem, utopená Ofélie, na konci všichni umřou. Totiž, tahle kniha je taková moderní variace na Hamleta, autor se nicméně klasika nijak nebojí a hezky si ho překóduje po svém, myslím, že velmi podařeně (vzpomněla jsem si u toho na Zoe, která mi říkala, že většina angloamerické literatury obsahuje reference buď na Bibli, nebo na Shakespeara). Kniha trochu ve stylu Haddonova Podivného případu se psem, svérázný dětský hrdina, téměř žádná interpunkce, její hlavní předností je ovšem to, jak si s čtenářem pohrává. Vždycky když už si myslíte, že to máte prokouknutý, že přece ten Hamlet, tak se ukáže, že to vlastně může být úplně jinak.
I didnt want Uncle Alan to stay for tea but I couldnt stop it because Uncle Alan was staying for tea most days now.
Mum had made a chilli sin carne. Mum says chilli sin carne is a chilli without meat and Mums Weight Watchers cookbook says SIN means without in Spanish which is what they speak in Mexico where chilli comes from. And CON means with and carne means meat and she made it with Tofu instead of meat because it has less fat and Uncle Alan was talking non stop just words words words.
You arent SAFE here on your own.
What if it happens again.
Brian would want you to be SAFE.
I could sleep in the spare room.
Dont mind my place I could rent it out.
Get more money.
See theres method in my madness.
Id be an extra pair of hands.
I wont be under your feet.
Im at the Garage all day and help with the Pub at night.
It would be the easiest thing in the world.
And Dads Ghost was standing by the cooker and watching Uncle Alan do his half smile and his eyes which poured into Mum.
Dads Ghost said to me He sits there smiling. That evil villain sits there smiling. Trying to won his way in like a maggot. Smiling smiling smiling. Look at him Philip. Look at him. Smiling damned villain.
I looked at him. I looked at his hands with the black on them and they were over Mums hands.
================
Správně by tu před Mattem Haigem měl být Hamlet, abyste si to osvěžili. Jenže nedávno byl Macbeth, tak zas musím chvilku počkat a krom toho, Hamleta znáte, být či nebýt, lebka, bratrovražda jeddouchem, utopená Ofélie, na konci všichni umřou. Totiž, tahle kniha je taková moderní variace na Hamleta, autor se nicméně klasika nijak nebojí a hezky si ho překóduje po svém, myslím, že velmi podařeně (vzpomněla jsem si u toho na Zoe, která mi říkala, že většina angloamerické literatury obsahuje reference buď na Bibli, nebo na Shakespeara). Kniha trochu ve stylu Haddonova Podivného případu se psem, svérázný dětský hrdina, téměř žádná interpunkce, její hlavní předností je ovšem to, jak si s čtenářem pohrává. Vždycky když už si myslíte, že to máte prokouknutý, že přece ten Hamlet, tak se ukáže, že to vlastně může být úplně jinak.
Paul Auster - Man in the Dark
I put him in a hole. That felt like a good start, a promising way to get things going. Put a sleeping man in a hole, and then see what happens when he wakes up and tries to crawl out. I'm talking about a deep hole in the ground, nine or ten feet deep, dug in such a way as to form a perfect circle, with sheer inner walls of dense, tightly packed earth, so hard that the surfaces have the texture of baked clay, perhaps even glass. In other words, the man in the hole will be unable to extricate himself from the hole once he opens his eyes. Unless he is equipped with a set of mountaineering tools - a hammer and metal spikes, for example, or a rope to lasso a neighboring tree - but this man has no tools, and once he regains consciousness, he will quickly understand the nature of his predicament.
And so it happens. The man comes to his senses and discovers that he is lying on his back, gazing up at a cloudless evening sky. His name is Owen Brick, and he has no idea how he has landed in this spot, no memory of having fallen into this cylindrical hole, which he estimates to be approximately twelve feet in diameter. He sits up. To his surprise, he is dressed in a soldier's uniform made of rough, dun-colored wool. A cap is on his head, and a pair of sturdy, well-worn black leather boots are on his feet, laced above the ankles with a firm double knot. There are two military stripes on each sleeve of the jacket, indicating that the uniform belongs to someone with the rank of corporal. That person might be Owen Brick, but the man in the hole, whose name is Owen Brick, cannot recall having served in an army or fought in a war at any time in his life.
================
Paul Auster konečně přichází na řadu a rozhodně tu není naposledy. A to jsem od něj první knihu přečetla teprve loni v srpnu. Taky jsem někdy na začátku zimy byla na jeho čtení, je to takový šedivý pán s praskajícím hlasem (mimochodem, svoje knihy do audio podoby načítá sám a je to mimořádně podařené, přihlaste se v komentářích, kdo už odhalil, že mám ráda muže, kteří čtou nahlas) a břitkou ironií, temný a přitažlivý. Zápletka Muže ve tmě (česky v roce 2009) je zajímavá - muž zotavující se po nehodě, který nespí a po nocích vymýšlí paralelní svět, v zásadě proto, aby se vyhnul přemýšlení o skutečných problémech - a dá se z ní trochu vytušit, jak vlastně spisovatel přemýšlí; jak vezme hrdinu, nejdřív anonymního a beztvarého jako taková ta polohovací dřevěná figurka, co používají malíři, dokreslí mu vzhled a minulost, a pak ho prostě posadí doprostřed nějaké situace. A čeká, co se stane.
And so it happens. The man comes to his senses and discovers that he is lying on his back, gazing up at a cloudless evening sky. His name is Owen Brick, and he has no idea how he has landed in this spot, no memory of having fallen into this cylindrical hole, which he estimates to be approximately twelve feet in diameter. He sits up. To his surprise, he is dressed in a soldier's uniform made of rough, dun-colored wool. A cap is on his head, and a pair of sturdy, well-worn black leather boots are on his feet, laced above the ankles with a firm double knot. There are two military stripes on each sleeve of the jacket, indicating that the uniform belongs to someone with the rank of corporal. That person might be Owen Brick, but the man in the hole, whose name is Owen Brick, cannot recall having served in an army or fought in a war at any time in his life.
================
Paul Auster konečně přichází na řadu a rozhodně tu není naposledy. A to jsem od něj první knihu přečetla teprve loni v srpnu. Taky jsem někdy na začátku zimy byla na jeho čtení, je to takový šedivý pán s praskajícím hlasem (mimochodem, svoje knihy do audio podoby načítá sám a je to mimořádně podařené, přihlaste se v komentářích, kdo už odhalil, že mám ráda muže, kteří čtou nahlas) a břitkou ironií, temný a přitažlivý. Zápletka Muže ve tmě (česky v roce 2009) je zajímavá - muž zotavující se po nehodě, který nespí a po nocích vymýšlí paralelní svět, v zásadě proto, aby se vyhnul přemýšlení o skutečných problémech - a dá se z ní trochu vytušit, jak vlastně spisovatel přemýšlí; jak vezme hrdinu, nejdřív anonymního a beztvarého jako taková ta polohovací dřevěná figurka, co používají malíři, dokreslí mu vzhled a minulost, a pak ho prostě posadí doprostřed nějaké situace. A čeká, co se stane.
neděle 20. března 2011
Emil Hakl - Intimní schránka Sabriny B. (final cut)
Zima se překulila, nastalo jaro. Z firmy se zvolna stávala poustevna. V čím horším marazmu jsme vězeli, tím usilovněji jsme seděli u svých stolů. Přihlíželi jsme, jak mříže na oknech zarůstají svlačcem nebo čím. David drnkal na kytaru, Pavlik poslouchal obsazovací tón, Luděk vypouštěl kouř a celé týdny nepromluvil.
Začali jsme rozeznávat různé typy ticha. Čas od času se naše psychické aparáty bez jakékoliv snahy odpoutaly, provázaly, prolnuly. Nachlup přesně zazněl čtyřhlasý povzdech, smích, jemuž ten konkrétní den nepřicházel žádný podnět.
"Nemá někdo cigáro?" optal se David, nohy na stole.
Pavlik uchopil startku, vrhl ji filtrem napřed, cigareta rotovala pět metrů vzduchem, načež přistála Davidovi na rtu.
"Taky bych si jednu dal," řekl absolutně klidným hlasem Luděk, "ale neházej jí, řediteli... Já bych neunes, kdyby se ti to napodruhý nepodařilo."
================
Původní Sabrinu Black jsem sháněla dlouho, ale nesehnala, nějak v knihovně nebyla a tak teď vlastně začínám revizí a říkám si, jak ten původní text vypadal. Divuplný náhled do podnikatelského prostředí Prahy na konci devadesátých let, s radostí v něm člověk rozšifrovává více nebo méně zakuklené postavy a historky (na kterých by tedy autor občas mohl ubrat..). Co mě kupodivu hodně zaujalo, byly sny, které mě obvykle v knihách nijak zvlášť nezajímají (surreálnost snů si dokážu dobře vychutnat jen u svých vlastních), ale tady děj dobře doplňují a jsou výborně popsané. Hakl je mistr českých dialogů, jako byste úplně slyšeli svoje strýčky, prodavačky v zelenině, bezdomovce, takhle zdálky se mi ještě zdůraznilo, jak je to přesné (a jak se mi to líbí).
I když se něco děje, není důvod přestat psát, říká několik lidí zároveň. Něco se děje, snažím se neztrácet naději a trochu se psaním blogu přivést na jiné myšlenky. Jak se vám líbí nová šablona?
Začali jsme rozeznávat různé typy ticha. Čas od času se naše psychické aparáty bez jakékoliv snahy odpoutaly, provázaly, prolnuly. Nachlup přesně zazněl čtyřhlasý povzdech, smích, jemuž ten konkrétní den nepřicházel žádný podnět.
"Nemá někdo cigáro?" optal se David, nohy na stole.
Pavlik uchopil startku, vrhl ji filtrem napřed, cigareta rotovala pět metrů vzduchem, načež přistála Davidovi na rtu.
"Taky bych si jednu dal," řekl absolutně klidným hlasem Luděk, "ale neházej jí, řediteli... Já bych neunes, kdyby se ti to napodruhý nepodařilo."
================
Původní Sabrinu Black jsem sháněla dlouho, ale nesehnala, nějak v knihovně nebyla a tak teď vlastně začínám revizí a říkám si, jak ten původní text vypadal. Divuplný náhled do podnikatelského prostředí Prahy na konci devadesátých let, s radostí v něm člověk rozšifrovává více nebo méně zakuklené postavy a historky (na kterých by tedy autor občas mohl ubrat..). Co mě kupodivu hodně zaujalo, byly sny, které mě obvykle v knihách nijak zvlášť nezajímají (surreálnost snů si dokážu dobře vychutnat jen u svých vlastních), ale tady děj dobře doplňují a jsou výborně popsané. Hakl je mistr českých dialogů, jako byste úplně slyšeli svoje strýčky, prodavačky v zelenině, bezdomovce, takhle zdálky se mi ještě zdůraznilo, jak je to přesné (a jak se mi to líbí).
I když se něco děje, není důvod přestat psát, říká několik lidí zároveň. Něco se děje, snažím se neztrácet naději a trochu se psaním blogu přivést na jiné myšlenky. Jak se vám líbí nová šablona?
Richard Yates - Revolutionary Road
"April?"
She didn't answer.
"Look," he said. "Couldn't we sit in the car and talk about it? Instead of running all over Route Twelve?"
"Haven't I made it clear," she said, "that I don't particularly want to talk about it?"
"Okay," he said. "Okay. Jesus, April, I'm trying as hard as I can to be nice about this thing, but I-"
"How kind of you," she said. "How terribly, terribly kind of you."
"Wait a minute-" he pulled the hand from his pocket and stood straight, but then he put it back because other cars were coming. "Listen a minute." He tried to swallow but his throat was very dry. "I don't know what you're trying to prove here," he said, "and frankly I don't think you do either. But I do know one thing. I know damn well I don't deserve this."
"You're always so wonderfully definite, aren't you," she said, "on the subject of what you do and don't deserve." She swept past him and walked back to the car.
"Now, wait a minute!" He was stumbling after her in the weeds. Other cars were rushing past now, both ways, but he'd stopped caring. "Wait a minute, God damn it!"
She leaned the back of her thighs against the fender and folded her arms in an elaborate display of resignation while he jabbed and shook a forefinger in her face.
"You listen to me. This is one time you're not going to get away with twisting everything I say. This just happend to be one damn time I know I'm not in the wrong. You know what you are when you're like this?"
"Oh God, if only you'd stayed home tonight."
"You know what you are when you're like this? You're sick. I really mean that."
"And you know what you are?" Her eyes raked him up and down. "You're disgusting."
Then the fight went out of control. It quivered their arms and legs and wrenched their faces into shapes of hatred, it urged them harder and deeper into each other's weakest points, showing them cunning ways around each other's strongholds and quick chances to switch tactics, feint, and strike again. In the space of a gasp for breath it sent their memories racing back over the years for old weapons to rip the scabs off old wounds; it went on and on.
================
Tedy. Viděla jsem dřív film, než jsem četla knihu, a nebyly mi úplně jasné některé situace ve filmu, zvlášť motivace hlavních postav. Navíc román je to všeobecně doporučovaný, stáhla jsem si ho někdy minulý týden a přelouskala ve vlaku do práce za pár dní. Nějak se s ním nemůžu dobře srovnat, přitom se mi výborně četl, Yatesova angličtina je sofistikovaná, ale přitom dostatečně plynulá a přehledná, některé pasáže mi přišly dokonalé. Ale. Motivace hrdinů se mi zatemnily ještě víc, Franka jsem nenáviděla téměř od první strany (ve filmu vás roztomilý obličejík Leonarda di Capria ještě může nechat trochu na vážkách), a April nechápala a věta, která odpovídá na otázku proč to všechno? Protože on je muž? Vážně? Já vím, 1961 a tak, ale stejně. Shrnutí - výborné čtení, kterému vůbec nerozumím. Doporučuju silně a do debaty se pustím ráda.
She didn't answer.
"Look," he said. "Couldn't we sit in the car and talk about it? Instead of running all over Route Twelve?"
"Haven't I made it clear," she said, "that I don't particularly want to talk about it?"
"Okay," he said. "Okay. Jesus, April, I'm trying as hard as I can to be nice about this thing, but I-"
"How kind of you," she said. "How terribly, terribly kind of you."
"Wait a minute-" he pulled the hand from his pocket and stood straight, but then he put it back because other cars were coming. "Listen a minute." He tried to swallow but his throat was very dry. "I don't know what you're trying to prove here," he said, "and frankly I don't think you do either. But I do know one thing. I know damn well I don't deserve this."
"You're always so wonderfully definite, aren't you," she said, "on the subject of what you do and don't deserve." She swept past him and walked back to the car.
"Now, wait a minute!" He was stumbling after her in the weeds. Other cars were rushing past now, both ways, but he'd stopped caring. "Wait a minute, God damn it!"
She leaned the back of her thighs against the fender and folded her arms in an elaborate display of resignation while he jabbed and shook a forefinger in her face.
"You listen to me. This is one time you're not going to get away with twisting everything I say. This just happend to be one damn time I know I'm not in the wrong. You know what you are when you're like this?"
"Oh God, if only you'd stayed home tonight."
"You know what you are when you're like this? You're sick. I really mean that."
"And you know what you are?" Her eyes raked him up and down. "You're disgusting."
Then the fight went out of control. It quivered their arms and legs and wrenched their faces into shapes of hatred, it urged them harder and deeper into each other's weakest points, showing them cunning ways around each other's strongholds and quick chances to switch tactics, feint, and strike again. In the space of a gasp for breath it sent their memories racing back over the years for old weapons to rip the scabs off old wounds; it went on and on.
================
Tedy. Viděla jsem dřív film, než jsem četla knihu, a nebyly mi úplně jasné některé situace ve filmu, zvlášť motivace hlavních postav. Navíc román je to všeobecně doporučovaný, stáhla jsem si ho někdy minulý týden a přelouskala ve vlaku do práce za pár dní. Nějak se s ním nemůžu dobře srovnat, přitom se mi výborně četl, Yatesova angličtina je sofistikovaná, ale přitom dostatečně plynulá a přehledná, některé pasáže mi přišly dokonalé. Ale. Motivace hrdinů se mi zatemnily ještě víc, Franka jsem nenáviděla téměř od první strany (ve filmu vás roztomilý obličejík Leonarda di Capria ještě může nechat trochu na vážkách), a April nechápala a věta, která odpovídá na otázku proč to všechno? Protože on je muž? Vážně? Já vím, 1961 a tak, ale stejně. Shrnutí - výborné čtení, kterému vůbec nerozumím. Doporučuju silně a do debaty se pustím ráda.
Ivan Wernisch - Hlava na stole
Co to je, mám divnej pocit
Jako když na dvůr padají ořechy,
Asi jako
Když oraništěm běží zajíc,
Pod nohama šustí suchá tráva,
Z lesa voní tabák
A člověk se začíná podobat svýmu dědečkovi
Něco mi říká Nic už neříkej
==========================================================
Vůně deště
Vůně deště je vůně hlíny
A vůně listí a stromové kůry, a vůně trávy,
Když voní déšť, voní
Cihly, vápno, dehet
Voní hadry, voní kůže
Jdi ven, projdi městem, zamiluj se
No tak. Umí to přece každej
================
Za jiných okolností bych vybrala jinou ukázku, takovou, kde je nějaká nehoráznost, nebo vtípek, ty se mi totiž na Wernischových básních obvykle líbí. Ale dneska jsem šla odpoledne ven a i když byla zima a mráz, ve vzduchu bylo naprosto neoddiskutovatelné jaro a to jdou i na jindy cynickou Ofélii něžné city.. Tak mi to protentokrát odpusťte.
Truman Capote - In Cold Blood
By midafternoon the black Chevrolet had reached Emporia, Kansas - a large town, almost a city, and a safe place, so the occupants of the car had decided, to do a bit of shopping. They parked on a side street, then wandered about until a suitably crowded variety store presented itself.
The first purchase was a pair of rubber gloves; these were for Perry, who, unlike Dick, had neglected to bring old gloves of his own.
They moved on to a counter displaying women's hosiery. After a spell of indecisive quibbling, Perry said, "I'm for it."
Dick was not. "What about my eye? They're all too light-colored to hide that."
"Miss," said Perry, attracting a salesgirl's attention. "You got any black stockings?" When she told him no, he proposed that they try another store. "Black's foolproof."
But Dick has made up his mind: stockings of any shade were unnecessary, and encumbrance, a useless expense ("I've already invested enough money in this operation"), and, after all, anyone they encountered would not live to bear witness. "No witnesses," he reminded Perry, for what seemed to Perry the millionth time. It rankled in him, the way Dick mouthed those two words, as though they solved every problem: it was stupid not to admit that there might be a witness they hadn't seen. "The ineffable happens, things do take a turn," he said. But Dick, smiling boastfully, boyishly, did not agree: "Get the bubbles out of your blood. Nothing can go wrong." No. Because the plan was Dick's, and from first footfall to final silence, flawlessly devised.
================
Final silence. Tahle kniha je hrozivá. Od první strany víte přesně, co se stane, nejstrašlivější je hned první kapitola, ve které se věci schylují a vy tomu nemůžete zabránit. Nemůžete zařvat na hlavní postavy, ať se seberou a jedou někam pryč, nemůžete zařídit píchlou pneumatiku ani žádnou jinou neočekávanost. Můžete jenom přihlížet, jak se znovu stane to, co se v roce 1959 stalo a co Truman Capote líčí s přesností a důrazem na detaily. Zajímavý je i příběh za knihou, autorova posedlost případem. Vpodstatě dokumentární kniha je povýšena Capotovým dokonalým citem pro pointu, některé řádky by zasloužily vlastní stranu.
The first purchase was a pair of rubber gloves; these were for Perry, who, unlike Dick, had neglected to bring old gloves of his own.
They moved on to a counter displaying women's hosiery. After a spell of indecisive quibbling, Perry said, "I'm for it."
Dick was not. "What about my eye? They're all too light-colored to hide that."
"Miss," said Perry, attracting a salesgirl's attention. "You got any black stockings?" When she told him no, he proposed that they try another store. "Black's foolproof."
But Dick has made up his mind: stockings of any shade were unnecessary, and encumbrance, a useless expense ("I've already invested enough money in this operation"), and, after all, anyone they encountered would not live to bear witness. "No witnesses," he reminded Perry, for what seemed to Perry the millionth time. It rankled in him, the way Dick mouthed those two words, as though they solved every problem: it was stupid not to admit that there might be a witness they hadn't seen. "The ineffable happens, things do take a turn," he said. But Dick, smiling boastfully, boyishly, did not agree: "Get the bubbles out of your blood. Nothing can go wrong." No. Because the plan was Dick's, and from first footfall to final silence, flawlessly devised.
================
Final silence. Tahle kniha je hrozivá. Od první strany víte přesně, co se stane, nejstrašlivější je hned první kapitola, ve které se věci schylují a vy tomu nemůžete zabránit. Nemůžete zařvat na hlavní postavy, ať se seberou a jedou někam pryč, nemůžete zařídit píchlou pneumatiku ani žádnou jinou neočekávanost. Můžete jenom přihlížet, jak se znovu stane to, co se v roce 1959 stalo a co Truman Capote líčí s přesností a důrazem na detaily. Zajímavý je i příběh za knihou, autorova posedlost případem. Vpodstatě dokumentární kniha je povýšena Capotovým dokonalým citem pro pointu, některé řádky by zasloužily vlastní stranu.
středa 16. března 2011
Dara Horn - In the Image
Leah was just barely seventeen years old, pretty, but not exceptionally so. Her face was a little too round, her shoulders a little too low, but she had a tall, lithe figure and a brilliant smile, when she showed it. Her height made her awkward, and she walked everywhere with her shoulders slightly stooped, straining to look down at other people’s faces. She also had a small dimple in her chin which gave her no end of torment from the other girls in her old town, who told her that if you had a dimple in your chin, it meant your husband would die young. (“Don’t listen to these stupid people,” her mother told her. “You need them like a hole in your head.”) And she had blue eyes – blinding blue eyes, so bright that they practically overwhelmed her face. They were her most beautiful feature, but she had hated them ever since she was about ten years old, when a boy a year younger than she, a puny little thing squirming around his mother’s seat in the women’s section of the synagogue in their old town, told her she had “Cossack eyes.”
“No I don’t,” Leah had insisted, thinking he just meant she was a tough little lady, which she wasn’t.
“You do too. My uncle told me. You were born nine months after the pogrom stupid. Didn’t you ever notice that everybody in your whole family has brown eyes except you?”
At that point the boy’s mother slapped him across the face. But after many weeks, Lead had asked her mother, timidly, choosing the moment with great care, about her blue eyes. Her mother, heaving a load of laundry out of a water barrel, simply said, “Don’t listen to these stupid people. People who have nothing better to do than tell stories should go bang their heads against the wall.” Seven years later they moved to America, where nobody looked at you long enough to notice what color your eyes were.
Budu vám je postupně představovat, jsou mladí, židovského původu, a píšou skvělé knihy, ve kterých obdivuhodně balancují mezi minulostí a současností, stopují příběhy přes půl století a i když s nimi nemusíte ve všem souhlasit, nenudí. Dara Horn jako první na řadě, její první kniha, úžasně mozaikovitá, přitom bez přílišné vykonstruovanosti, ve chvíli, kdy začnete skládat první kousky dohromady, tak začne působit málem jako detektivka. Podívejte se po ní, česky bohužel zatím nic..
“No I don’t,” Leah had insisted, thinking he just meant she was a tough little lady, which she wasn’t.
“You do too. My uncle told me. You were born nine months after the pogrom stupid. Didn’t you ever notice that everybody in your whole family has brown eyes except you?”
At that point the boy’s mother slapped him across the face. But after many weeks, Lead had asked her mother, timidly, choosing the moment with great care, about her blue eyes. Her mother, heaving a load of laundry out of a water barrel, simply said, “Don’t listen to these stupid people. People who have nothing better to do than tell stories should go bang their heads against the wall.” Seven years later they moved to America, where nobody looked at you long enough to notice what color your eyes were.
Budu vám je postupně představovat, jsou mladí, židovského původu, a píšou skvělé knihy, ve kterých obdivuhodně balancují mezi minulostí a současností, stopují příběhy přes půl století a i když s nimi nemusíte ve všem souhlasit, nenudí. Dara Horn jako první na řadě, její první kniha, úžasně mozaikovitá, přitom bez přílišné vykonstruovanosti, ve chvíli, kdy začnete skládat první kousky dohromady, tak začne působit málem jako detektivka. Podívejte se po ní, česky bohužel zatím nic..
K. Robert Schwarz - Minimalists
In the autumn of 1964 Reich had brought his tape recorder to San Francisco's Union Square, where he recorded a young black preacher named Brother Walter warning of an impending apocalyptic Flood. He knew that Brother Walter's inherently melodious voice offered ideal material for a speech-based tape piece, but he was unsure how to use it. At first he attempted a collage-like work along the lines of Livelihood. But In C suggested a new approach.
Reich made two identical tape loops of Brother Walter intoning 'It's gonna rain!', and placed them on two different tape recorders. Perhaps because of mechanical imperfections in his inexpensive equipment, he noticed that as the two machines continuously repeated the same phrase, they fell gradually out of sync (or, as he called it, out of 'phase') with each other.
And so unfolds It's Gonna Rain (1965), Reich's first mature composition. Two loops of Brother Walter's speech start at unison, and one very slowly slips out of phase with the other. Eventually, as Reich layers up to eight tape loops of the same fragment of speech, all sorts of unforeseen rhythmic combinations arise; finally, the texture is so dense that the speech has been stripped of meaning. 'As I listened to this gradual phase-shifting process, I began to realize that it was an extraordinary form of musical structure,' he said. 'This process struck me as a way of going through a number of relationships between two identities without every having any transitions. It was a seamless, continuous, uninterrupted musical process.'
It was also a landmark of musical minimalism, for the entire seventeen-minute composition is based on that single, melodious, three-word fragment. From 1965 until the early 1970s, the technique that Reich called 'phasing' - a structure that was at once extremely rigorous and readily audible - would become his primary compositional tool.
Další kniha o hudbě v krátkém čase, ale váže ji ke včerejšku spousta dobrých okolností, návštěva a tak vůbec, taky na ní dnes testuju nový knižní držák, který výše zmíněná návštěva dovezla jako dar pro nešikovné bloggerky. Vyfotím vám ho jako březnový bonus. Ke knize - je skvělá, krásně vám přiblíží minimalismus v kontextu ostatní hudby, všeobecných dějin, výtvarného umění (spousta fotek!), je v ní kromě Reicha taky Reilly, Glass, Young, Adams, Monk, Nyman, Pärt.. Poslechněte si ukázku It's gonna rain.
Reich made two identical tape loops of Brother Walter intoning 'It's gonna rain!', and placed them on two different tape recorders. Perhaps because of mechanical imperfections in his inexpensive equipment, he noticed that as the two machines continuously repeated the same phrase, they fell gradually out of sync (or, as he called it, out of 'phase') with each other.
And so unfolds It's Gonna Rain (1965), Reich's first mature composition. Two loops of Brother Walter's speech start at unison, and one very slowly slips out of phase with the other. Eventually, as Reich layers up to eight tape loops of the same fragment of speech, all sorts of unforeseen rhythmic combinations arise; finally, the texture is so dense that the speech has been stripped of meaning. 'As I listened to this gradual phase-shifting process, I began to realize that it was an extraordinary form of musical structure,' he said. 'This process struck me as a way of going through a number of relationships between two identities without every having any transitions. It was a seamless, continuous, uninterrupted musical process.'
It was also a landmark of musical minimalism, for the entire seventeen-minute composition is based on that single, melodious, three-word fragment. From 1965 until the early 1970s, the technique that Reich called 'phasing' - a structure that was at once extremely rigorous and readily audible - would become his primary compositional tool.
Další kniha o hudbě v krátkém čase, ale váže ji ke včerejšku spousta dobrých okolností, návštěva a tak vůbec, taky na ní dnes testuju nový knižní držák, který výše zmíněná návštěva dovezla jako dar pro nešikovné bloggerky. Vyfotím vám ho jako březnový bonus. Ke knize - je skvělá, krásně vám přiblíží minimalismus v kontextu ostatní hudby, všeobecných dějin, výtvarného umění (spousta fotek!), je v ní kromě Reicha taky Reilly, Glass, Young, Adams, Monk, Nyman, Pärt.. Poslechněte si ukázku It's gonna rain.
pondělí 14. března 2011
Anne Lamott - Bird by bird
I used to write food reviews for California magazine before it folded. (My writing food reviews had nothing to do with the magazine folding, although every single review did cause couple of canceled subscriptions. Some readers took umbrage at my comparing mounds of vegetable puree with various expresidents' brains.) These reviews always took two days to write. First I'd go to a restaurant several times with a few opinionated, articulate friends in tow. I'd sit there writing down everything anyone said that was at all interesting or funny. Then on the following Monday I'd sit down at my desk with my notes, and try to write the review. Even after I'd been doing this for years, panic would set in. I'd try to write a lead, but instead I'd write a couple of dreadful sentences, xx them out, try again, xx everything out, and then feel despair and worry settle on my chest like an x-ray apron. It's over, I'd think, calmly. I'm not going to be able to get the magic work this time. I'm ruined. I'm through. I'm toast. Maybe, I'd think, I can get my old job back as a clerk-typist. But probably not. I'd get up and study my teeth in the mirror for a while. Then I'd stop, remember to breathe, make a few phone calls, hit the kitchen and chow down. Eventually I'd go back and sit down at my desk, and sigh for the next ten minutes. Finally I would pick up my one-inch picture frame, stare into it as if for the answer, and every time the answer would come: all I had to do was to write a really shitty first draft of, say, the opening paragraph. And no one was going to see it.
Tuhle knížku už jsem dokonce několikrát rozepsala a nakonec pokaždé vyměnila za jinou. Myslím, že je poměrně dobrá, jen si tak nějak nevím rady s tím komu a proč ji doporučit. Je to příručka o psaní, nikterak praktická, spíš jen v náznaku, její hlavní kouzlo podle mě spočívá v tom, jak dokáže popsat frustraci z nedokončenosti, z nespokojenosti, ze závisti. Vůbec se tu nesnažím řešit otázku, jestli lze psaní naučit, ale pokud se pokoušíte něco psát, knížku, povídku, blog nebo jen deník pro sebe, určitě jste podobné pocity zažili a třeba se vám bude hodit, že v tom nejste sami a jak z toho ven.
Ugh. Nějak se mi to nedaří vystihnout, budete mi muset prostě věřit :)
Tuhle knížku už jsem dokonce několikrát rozepsala a nakonec pokaždé vyměnila za jinou. Myslím, že je poměrně dobrá, jen si tak nějak nevím rady s tím komu a proč ji doporučit. Je to příručka o psaní, nikterak praktická, spíš jen v náznaku, její hlavní kouzlo podle mě spočívá v tom, jak dokáže popsat frustraci z nedokončenosti, z nespokojenosti, ze závisti. Vůbec se tu nesnažím řešit otázku, jestli lze psaní naučit, ale pokud se pokoušíte něco psát, knížku, povídku, blog nebo jen deník pro sebe, určitě jste podobné pocity zažili a třeba se vám bude hodit, že v tom nejste sami a jak z toho ven.
Ugh. Nějak se mi to nedaří vystihnout, budete mi muset prostě věřit :)
Annelies Verbeke - Spi!
"Stejně jako stromy
a ptáci ve větvích
i ty najdeš svůj klid."
Bylo to deváté haiku a bylo pouze pro mě. Máma Miriam - jak si terapeutka s překvapivě bujným porostem v podpaží říkala - si ke mně přiklekla. Byla jsem jediná, u které se to nepovedlo. Ostatní - snůška ustrašených puberťáků a znuděných předčasných důchodců - si bezostyšně chrněli na podlaze studené modlitebny. Pohlédla jsem na měděný krucifix na zdi a bublala vzteky.
Během první hodiny se kladl důraz na "osvobození nejhlubšího Já". Z rozpaků nad tím, jak jsou všichni ostatní ochotní se ztrapnit, jsem se toho také zúčastnila. Bylo to nezapomenutelné.
Cvičení zahájilo pět minut záměrné hyperventilace, bezprostředně následované kotrmelcem, přičemž jsme měli za úkol zakřičet jméno osoby, která v našich významných životech napáchala největší škody.
"Theo!" zařvala zaníceně Irena, obtloustlá hospodyňka středního věku. Skutálela se ze své žíněnky a mocným kopnutím rozdrtila klíční kost vyhublému mladíkovi, který se ironií osudu také jmenoval Theo, jak se později ukázalo. K neutišení, oba dva.
Dostala jsem záchvat smíchu, který jsem se kvůli několika zlým pohledům snažila zakamuflovat vzlykáním. To mají lidé raději. Byla jsem hrdinkou hollywoodského filmu, která si ve chvíli posledního vydechnutí promítá v duchu celý svůj život. I když jsem neumírala, Remko mě opustil. V záblesku vzpomínek jsme se spokojeně milovali, procházeli se po pláži v cizině, seděli v restauraci. Byl krásnější a pozornější než kdykoliv předtím. Z očí mi kanuly potoky slz. Máma Miriam měla radost. Schválně mě konejšivě objala. Nebylo nijak snadné vyhnout se jak zápachu z jejího podpaží, tak smradu jejího zkaženého dechu.
Přesto jsem se o tom stále znovu snažila, jak tak vedle mě seděla na zemi. Netrpělivost v očích se snažila zakrýt vemlouvavým hlasem.
"Když orel letí
tichou nocí,
pak hora spočine."
Co dokáže člověka dohnat k tomu, aby se zamotal do bílého prostěradla a navždy ze života vypudil veškerou přitažlivost? Zajímavější otázka: co tady ještě dělám? Posadila jsem se a podívala se na ni.
Arogantní vyrovnanost v jejím pohledu přiměla mé nejhlubší Já k akci.
"Víš ty co?
Strč si ten svůj kurz do řiti.
A vyčisti si zuby."
Kratičká knížka o dvou postavách, jejichž životy se v rámci nespavosti protnou poměrně bizarním způsobem. Moc pěkně napsaná, zdá se mi, krásně si balancuje na hranici reality a polosnu, a nejvíc mě na ní těší, že je taková nekompromisní. Tak, jak píšou hodně mladí spisovatelé, nebojí se ničeho, ještě se necenzurují a jdou naplno do velkého tématu. Trochu výhrady jsem měla k překladu, nezdá se mi pravděpodobné, že by hlavní hrdinka používala taková slova, jaká jí překladatelka vymýšlí, ale originál je holandsky, takže nemůžu porovnávat. Jinak jednohubka.
a ptáci ve větvích
i ty najdeš svůj klid."
Bylo to deváté haiku a bylo pouze pro mě. Máma Miriam - jak si terapeutka s překvapivě bujným porostem v podpaží říkala - si ke mně přiklekla. Byla jsem jediná, u které se to nepovedlo. Ostatní - snůška ustrašených puberťáků a znuděných předčasných důchodců - si bezostyšně chrněli na podlaze studené modlitebny. Pohlédla jsem na měděný krucifix na zdi a bublala vzteky.
Během první hodiny se kladl důraz na "osvobození nejhlubšího Já". Z rozpaků nad tím, jak jsou všichni ostatní ochotní se ztrapnit, jsem se toho také zúčastnila. Bylo to nezapomenutelné.
Cvičení zahájilo pět minut záměrné hyperventilace, bezprostředně následované kotrmelcem, přičemž jsme měli za úkol zakřičet jméno osoby, která v našich významných životech napáchala největší škody.
"Theo!" zařvala zaníceně Irena, obtloustlá hospodyňka středního věku. Skutálela se ze své žíněnky a mocným kopnutím rozdrtila klíční kost vyhublému mladíkovi, který se ironií osudu také jmenoval Theo, jak se později ukázalo. K neutišení, oba dva.
Dostala jsem záchvat smíchu, který jsem se kvůli několika zlým pohledům snažila zakamuflovat vzlykáním. To mají lidé raději. Byla jsem hrdinkou hollywoodského filmu, která si ve chvíli posledního vydechnutí promítá v duchu celý svůj život. I když jsem neumírala, Remko mě opustil. V záblesku vzpomínek jsme se spokojeně milovali, procházeli se po pláži v cizině, seděli v restauraci. Byl krásnější a pozornější než kdykoliv předtím. Z očí mi kanuly potoky slz. Máma Miriam měla radost. Schválně mě konejšivě objala. Nebylo nijak snadné vyhnout se jak zápachu z jejího podpaží, tak smradu jejího zkaženého dechu.
Přesto jsem se o tom stále znovu snažila, jak tak vedle mě seděla na zemi. Netrpělivost v očích se snažila zakrýt vemlouvavým hlasem.
"Když orel letí
tichou nocí,
pak hora spočine."
Co dokáže člověka dohnat k tomu, aby se zamotal do bílého prostěradla a navždy ze života vypudil veškerou přitažlivost? Zajímavější otázka: co tady ještě dělám? Posadila jsem se a podívala se na ni.
Arogantní vyrovnanost v jejím pohledu přiměla mé nejhlubší Já k akci.
"Víš ty co?
Strč si ten svůj kurz do řiti.
A vyčisti si zuby."
Kratičká knížka o dvou postavách, jejichž životy se v rámci nespavosti protnou poměrně bizarním způsobem. Moc pěkně napsaná, zdá se mi, krásně si balancuje na hranici reality a polosnu, a nejvíc mě na ní těší, že je taková nekompromisní. Tak, jak píšou hodně mladí spisovatelé, nebojí se ničeho, ještě se necenzurují a jdou naplno do velkého tématu. Trochu výhrady jsem měla k překladu, nezdá se mi pravděpodobné, že by hlavní hrdinka používala taková slova, jaká jí překladatelka vymýšlí, ale originál je holandsky, takže nemůžu porovnávat. Jinak jednohubka.
sobota 12. března 2011
Wendy Cope - Serious concerns
Some more light verse
You have to try. You see a shrink.
You learn a lot. You read. You think.
You struggle to improve your looks.
You meet some men. You write some books.
You eat good food. You give up junk.
You do not smoke. You don't get drunk.
You take up yoga, walk and swim.
And nothing works. The outlook's grim.
You don't know what to do. You cry.
You're running out of things to try.
You blow your nose. You see the shrink.
You walk. You give up food and drink.
You fall in love. You make a plan.
You struggle to improve your man.
And nothing works. The outlook's grim.
You go to yoga, cry and swim.
You eat and drink. You give up looks.
You struggle to improve your books.
You cannot see the point. You sigh.
You do not smoke. You have to try.
Tuhle knížku mi kdysi dávala číst Mar a je to jedna z těch, o nichž si později pamatuju, že jsou báječné a občas na internetu zkusmo kliknu, jestli někde nejsou. Minulý týden jsem si na ni zase po měsících vzpomněla, klikla a byla tam. A dneska přišla, z Anglie, z obálky se vyvalil zatuchlý smrad, co připomínal ostrovní mlhu nebo truhlu, co ji mívají na půdě babičky. Ale knížka je pořád stejně ironická, trošku jedovatá a neuvěřitelně veselá. Spousta ukázek se taky válí na internetu.
You have to try. You see a shrink.
You learn a lot. You read. You think.
You struggle to improve your looks.
You meet some men. You write some books.
You eat good food. You give up junk.
You do not smoke. You don't get drunk.
You take up yoga, walk and swim.
And nothing works. The outlook's grim.
You don't know what to do. You cry.
You're running out of things to try.
You blow your nose. You see the shrink.
You walk. You give up food and drink.
You fall in love. You make a plan.
You struggle to improve your man.
And nothing works. The outlook's grim.
You go to yoga, cry and swim.
You eat and drink. You give up looks.
You struggle to improve your books.
You cannot see the point. You sigh.
You do not smoke. You have to try.
Tuhle knížku mi kdysi dávala číst Mar a je to jedna z těch, o nichž si později pamatuju, že jsou báječné a občas na internetu zkusmo kliknu, jestli někde nejsou. Minulý týden jsem si na ni zase po měsících vzpomněla, klikla a byla tam. A dneska přišla, z Anglie, z obálky se vyvalil zatuchlý smrad, co připomínal ostrovní mlhu nebo truhlu, co ji mívají na půdě babičky. Ale knížka je pořád stejně ironická, trošku jedovatá a neuvěřitelně veselá. Spousta ukázek se taky válí na internetu.
M. J. Hyland - This is how
I check my toolkit soon as I'm back in my room, and I leave it sticking out a bit from under the bed, like I always leave it, with the handle facing out, ready for me to pick up in the morning when I go to work. I don't notice right away that the bed's been made and my things have been tidied, but soon as I realise I get a rush of good feeling. Bridget's been up here straightening and cleaning my things and it's like I've been promoted. I can't afford this life much beyond three months, but I'm going to make it good while it lasts, make it count.
I lie on the bed and smell the clean sheets, close my eyes. I'm in the mood to go down and look for Bridget and that's my plan, until the noise starts up.
Welkin's got a girl with him and the bed's drubbing the wall and they're talking while they're at it. I sit up and listen. Welkin groans loud at the end of the act, the laughs as though at a mistake somebody's made. I'm only glad it's not Bridget he's got in there.
To insult me further, a fly lands on my face. I swipe it, and it takes off, buzzes its dirty black body against the wall over my table, then comes back for another taste of my sweat. Once it's been at my face, it goes for a rest on the carpet, catches its breath, then comes after me again. When it goes back to the wall over the table, I throw my shoe and shout, 'Get out of my room, you fucking shit.'
There's more laughter in the next room and my neck reddens and my arms sweat, even my shoulders sweat. I lie down and cover my head with the quilt.
My mood's ruined.
I'll need a radio.
Mám ráda knihy jako je tahle. Je napsaná úplně jednoduše, stalo se to a to, řekl jsem tohle, ale někde vzadu v hlavě se ozývá hlásek - něco není v pořádku, tady něco nesedí. Cítíte zlověstnou atmosféru ukázky? Který detail způsobil, že se celá nálada změnila? Celá kniha je vystavěná podobným způsobem, strohý jazyk, který kontrastuje s tím, co se odehrává, odtažitý údiv mladého hrdiny nad sledem událostí.. Česky vyjde brzy pod názvem Vědět jak.
I lie on the bed and smell the clean sheets, close my eyes. I'm in the mood to go down and look for Bridget and that's my plan, until the noise starts up.
Welkin's got a girl with him and the bed's drubbing the wall and they're talking while they're at it. I sit up and listen. Welkin groans loud at the end of the act, the laughs as though at a mistake somebody's made. I'm only glad it's not Bridget he's got in there.
To insult me further, a fly lands on my face. I swipe it, and it takes off, buzzes its dirty black body against the wall over my table, then comes back for another taste of my sweat. Once it's been at my face, it goes for a rest on the carpet, catches its breath, then comes after me again. When it goes back to the wall over the table, I throw my shoe and shout, 'Get out of my room, you fucking shit.'
There's more laughter in the next room and my neck reddens and my arms sweat, even my shoulders sweat. I lie down and cover my head with the quilt.
My mood's ruined.
I'll need a radio.
Mám ráda knihy jako je tahle. Je napsaná úplně jednoduše, stalo se to a to, řekl jsem tohle, ale někde vzadu v hlavě se ozývá hlásek - něco není v pořádku, tady něco nesedí. Cítíte zlověstnou atmosféru ukázky? Který detail způsobil, že se celá nálada změnila? Celá kniha je vystavěná podobným způsobem, strohý jazyk, který kontrastuje s tím, co se odehrává, odtažitý údiv mladého hrdiny nad sledem událostí.. Česky vyjde brzy pod názvem Vědět jak.
Alex Ross - The Rest is Noise
"That is no country for old men," William Butler Yeats cries in "Sailing to Byzantium." The youngest composers, the children of 1900, adapted most easily to the racing tempos of the twenties; they had the metabolism to digest fresh paradigms overnight. The older ones faced and agonizing adjustment - and to be old in that youth-mad time was to be over the age of forty. Bartók probably spoke for many when he wrote in a letter of 1926, the year of Yeats's poem: "To be frank, recently I have felt so stupid, so dazed, so empty-headed that I have truly doubted whether I am able to write anything new at all anymore. All the tangled chaos that the musical periodicals vomit thick and fast about the music of today has come to weigh heavily on me: the watchwords, linear, horizontal, vertical, objective, impersonal, polyphonic, homophonic, tonal, polytonal, atonal, and the rest..." Stravinsky let out a howl of disgust in a letter to Ansermet in 1922: "Here I am the head of modern music, as they say and so I believe, here I am forty years old - here I am being passed over in the grand prizes of the 'great international congress' in Salzburg... The committee reserved places of great importance on the program for Darius Milhaud, Ernest Blook [sic], Richard Strauss (probably Corngold [sic], Casella, Varese [sic], too) - all the musicians of 'international' stature... Oh, the cons."
Nezastavujemé, dopisujeme zpoždění!! Tohle je doporučení knihy ze čtvrtečního večera, píšu to v sobotu ráno, ale knihu jsem vymyslela rovnou ve čtvrtek na koncertě - Haydn, Bartók (kvůli němu jsem tam šla), Beethoven.. Rest is Noise byla jedna z prvních knih, kterou jsem si tady koupila. Okukovala jsem ji hezkých pár týdnů po doporučení P~O, ale byla drahá, pak jsem objevila kouzlo malých obchůdků a sehnala ji za pár centů. Prozatím nejlepší kniha, co jsem četla o hudbě dvacátého století, psaná srozumitelně (autor pracuje pro New Yorker) a poutavě, dáte si věci do souvislostí s všeobecnými dějinami, autor vás nezatěžuje množstvím hudební teorie, ale dokáže o tom tak zajímavě napsat, že.. No, kupříkladu já jsem si vždycky knihu odnesla do křesla, abych za deset minut vstala a šla si pouštět ukázky a za dalších deset minut jsem připisovala cédéčka na seznam Hudba, kterou si musím pořídit. Zkuste to taky.
Nezastavujemé, dopisujeme zpoždění!! Tohle je doporučení knihy ze čtvrtečního večera, píšu to v sobotu ráno, ale knihu jsem vymyslela rovnou ve čtvrtek na koncertě - Haydn, Bartók (kvůli němu jsem tam šla), Beethoven.. Rest is Noise byla jedna z prvních knih, kterou jsem si tady koupila. Okukovala jsem ji hezkých pár týdnů po doporučení P~O, ale byla drahá, pak jsem objevila kouzlo malých obchůdků a sehnala ji za pár centů. Prozatím nejlepší kniha, co jsem četla o hudbě dvacátého století, psaná srozumitelně (autor pracuje pro New Yorker) a poutavě, dáte si věci do souvislostí s všeobecnými dějinami, autor vás nezatěžuje množstvím hudební teorie, ale dokáže o tom tak zajímavě napsat, že.. No, kupříkladu já jsem si vždycky knihu odnesla do křesla, abych za deset minut vstala a šla si pouštět ukázky a za dalších deset minut jsem připisovala cédéčka na seznam Hudba, kterou si musím pořídit. Zkuste to taky.
středa 9. března 2011
Jhumpa Lahiri - Interpreter of Maladies
At the end of August, Mala's passport and green car were ready. I received a telegram with her flight information; my brother's house in Calcutta had no telephone. Around that time I also received a letter from her, written only a few days after we parted. There was no salutation; addressing me by name would have assumed an intimacy we had not yet discovered. It contained only a few lines. "I write in English in preparation for the journey. Here I am very much lonely. Is it very cold there. Is there snow. Yours, Mala."
I was not touched by her words. We had spent only a handful of days in each other's company. And yet we were bound together; for six weeks she had worn an iron bangle on her wrist, and applied vermilion powder to the part of her hair, to signify to the world that she was a bride. In those six weeks I regarded her arrival as I would the arrival of a coming month, or season - something inevitable, but meaningless at the time. So little did I know her that, while details of her face sometimes rose to my memory, I could not conjure up the whole of it.
Indická večeře, indická kniha, jak prosté, nezmůžu se dnes na lepší asociaci (to už je poněkolikáté, flákota jsem!). Nenápadná povídková kniha, převážně o osudech Indů, žijících v našem koutě severní Ameriky. Potíže s přizpůsobováním se americké zběsilosti, hledání cesty mezi indickou výchovou a západním životním stylem, pocity cizince v Bostonu - Lahiriová vypráví zasvěceně a podrobně, zdálo se mi, že žádné straně vlastně nenadržuje, spíš tak trpělivě vysvětluje pohledy z obou stran. Každá povídka jako malá cesta.
I was not touched by her words. We had spent only a handful of days in each other's company. And yet we were bound together; for six weeks she had worn an iron bangle on her wrist, and applied vermilion powder to the part of her hair, to signify to the world that she was a bride. In those six weeks I regarded her arrival as I would the arrival of a coming month, or season - something inevitable, but meaningless at the time. So little did I know her that, while details of her face sometimes rose to my memory, I could not conjure up the whole of it.
Indická večeře, indická kniha, jak prosté, nezmůžu se dnes na lepší asociaci (to už je poněkolikáté, flákota jsem!). Nenápadná povídková kniha, převážně o osudech Indů, žijících v našem koutě severní Ameriky. Potíže s přizpůsobováním se americké zběsilosti, hledání cesty mezi indickou výchovou a západním životním stylem, pocity cizince v Bostonu - Lahiriová vypráví zasvěceně a podrobně, zdálo se mi, že žádné straně vlastně nenadržuje, spíš tak trpělivě vysvětluje pohledy z obou stran. Každá povídka jako malá cesta.
úterý 8. března 2011
Jan Sokol - Filosofická antropologie: Člověk jako osoba
z kapitoly Vlastní jméno
Všude, kde se vyskytuje víc jednotlivých lidí, osob - ve společnosti stejně jako v divadelní hře -, potřebujeme tyto osoby rozlišovat a pokud možno jednoznačně identifikovat. To je základní funkcí vlastního jména. Vlastní jméno je trvalé a neměnné označení určité osoby, které si nese napříč všemi peripetiemi svého osudu. Je ale zároveň víc než pouhé označení její totožnosti: je to i její bytostný symbol, v němž je tento osud možná od počátku nějak naznačen a na nějž se pevně vážou i její skutky. Nejenže se Josef Novák jmenuji, ale Josef Novák jsem. Takové jméno navíc poukazuje na můj původ (Novák), případně mne symbolicky spojuje s jinou osobou (svatý Josef), u přírodních národů s totemickým zvířetem apod. C. Lévi-Strauss rozlišuje vedle identifikační funkce vlastního jména ještě funkci třídící, jež dotyčného spojuje s nějakou jinou osobou nebo skupinou, a funkci významovou, která dává svému nositeli nějaký program. Z jiného hlediska rozlišuje identifikační "autonyma" od jmen, označujících nějaký vztah, jako jsou synovská "teknonyma", jež člověk spojují s rodiči, a "nekronyma", spojující se zemřelými předky.
Oslovení jménem znamená zároveň uznání osloveného jako lidské osoby, a je tudíž jedním z prvních příkazů zdvořilosti. Naopak tam, kde se měla tato důstojnost soustavně popírat, jako v nacistických koncentračních táborech, zavedli čistě technické označení číslem vytetovaným na ruce, aby je dozorce mohl kdykoli ověřit. Pro účely přesné identifikace to jistě vyhovuje, ale teprve z pamětí těch, kteří takové ponižující zacházení zakusili, si člověk může udělat první představu o tom, co všechno pro nás jméno znamená.
Lidé v přírodních společnostech většinou vůbec nerozlišují mezi jménem jako označením a označovanou věcí, takže i vlastní jméno je pro ně příslušný člověk sám. Kdo tedy "má", tj. zná něčí jméno, má nad ním i jistou moc, kterou může použít například v magickém zaklínání. Proto se v některých společnostech "pravá" jména přímo utajují, stejně jako se některá jména nesmí vyslovit: tak se podle židovské tradice jméno Hospodinovo různě opisuje a i tam, kde je v Bibli zapsáno, se místo něho čte jiné slovo. Z jiných důvodů užívali naši předkové pro obávanou šelmu eufemistický opis "medvěd", aby ji snad jejím pravým jménem nepřivolali. To už dnes neděláme, ale přesto někteří lidé platí za to, aby se jejich jméno neobjevilo v telefonním seznamu - a dobře vědí proč. Znalost jména, a tak i totožnosti určitého člověka poskytuje totiž v dnešní společnosti různé možnosti.
Mám moc ráda vypravěčský styl Jana Sokola, kdyby se vám taky líbil, spousta ukázek se dá najít v archivu Českého Rozhlasu. Kniha je názorná a srozumitelná a čte se skoro sama, a pokud vás třeba podobná témata (na pomezí filozofie a antropologie) zajímají, tohle je ideální rozcestník. Vynechávala jsem je z důvodu přehlednosti (lenosti), ale ukázka je prošpikovaná poznámkami a odkazy na další čtení. Dnešní ukázka je pro den ve znamení učebnice (uhuhů, mám zoufale pomalý mozek!), raději jsem dala tuhle, ta skutečná, statistická, to je těžší kalibr, tak tu si nechám na jindy.
Všude, kde se vyskytuje víc jednotlivých lidí, osob - ve společnosti stejně jako v divadelní hře -, potřebujeme tyto osoby rozlišovat a pokud možno jednoznačně identifikovat. To je základní funkcí vlastního jména. Vlastní jméno je trvalé a neměnné označení určité osoby, které si nese napříč všemi peripetiemi svého osudu. Je ale zároveň víc než pouhé označení její totožnosti: je to i její bytostný symbol, v němž je tento osud možná od počátku nějak naznačen a na nějž se pevně vážou i její skutky. Nejenže se Josef Novák jmenuji, ale Josef Novák jsem. Takové jméno navíc poukazuje na můj původ (Novák), případně mne symbolicky spojuje s jinou osobou (svatý Josef), u přírodních národů s totemickým zvířetem apod. C. Lévi-Strauss rozlišuje vedle identifikační funkce vlastního jména ještě funkci třídící, jež dotyčného spojuje s nějakou jinou osobou nebo skupinou, a funkci významovou, která dává svému nositeli nějaký program. Z jiného hlediska rozlišuje identifikační "autonyma" od jmen, označujících nějaký vztah, jako jsou synovská "teknonyma", jež člověk spojují s rodiči, a "nekronyma", spojující se zemřelými předky.
Oslovení jménem znamená zároveň uznání osloveného jako lidské osoby, a je tudíž jedním z prvních příkazů zdvořilosti. Naopak tam, kde se měla tato důstojnost soustavně popírat, jako v nacistických koncentračních táborech, zavedli čistě technické označení číslem vytetovaným na ruce, aby je dozorce mohl kdykoli ověřit. Pro účely přesné identifikace to jistě vyhovuje, ale teprve z pamětí těch, kteří takové ponižující zacházení zakusili, si člověk může udělat první představu o tom, co všechno pro nás jméno znamená.
Lidé v přírodních společnostech většinou vůbec nerozlišují mezi jménem jako označením a označovanou věcí, takže i vlastní jméno je pro ně příslušný člověk sám. Kdo tedy "má", tj. zná něčí jméno, má nad ním i jistou moc, kterou může použít například v magickém zaklínání. Proto se v některých společnostech "pravá" jména přímo utajují, stejně jako se některá jména nesmí vyslovit: tak se podle židovské tradice jméno Hospodinovo různě opisuje a i tam, kde je v Bibli zapsáno, se místo něho čte jiné slovo. Z jiných důvodů užívali naši předkové pro obávanou šelmu eufemistický opis "medvěd", aby ji snad jejím pravým jménem nepřivolali. To už dnes neděláme, ale přesto někteří lidé platí za to, aby se jejich jméno neobjevilo v telefonním seznamu - a dobře vědí proč. Znalost jména, a tak i totožnosti určitého člověka poskytuje totiž v dnešní společnosti různé možnosti.
Mám moc ráda vypravěčský styl Jana Sokola, kdyby se vám taky líbil, spousta ukázek se dá najít v archivu Českého Rozhlasu. Kniha je názorná a srozumitelná a čte se skoro sama, a pokud vás třeba podobná témata (na pomezí filozofie a antropologie) zajímají, tohle je ideální rozcestník. Vynechávala jsem je z důvodu přehlednosti (lenosti), ale ukázka je prošpikovaná poznámkami a odkazy na další čtení. Dnešní ukázka je pro den ve znamení učebnice (uhuhů, mám zoufale pomalý mozek!), raději jsem dala tuhle, ta skutečná, statistická, to je těžší kalibr, tak tu si nechám na jindy.
pondělí 7. března 2011
Helle Helle - Zbytky
Je ženatý a vůbec jediný, s kým jsem v průběhu večera nepromluvila. Přesto mě okolo jedenácté, právě když oslava vrcholí, pozve na procházku. Říká, že mě pozoruje už několik hodin a fascinuje ho, jak se mi zvedá špička nosu, když se směju.
Jdeme po pláži, vzdáleni od sebe několik metrů. Mám zapnutý kabát, rukama si objímám krk, je zima a já mám pod kabátem jen krátké šaty z uměliny.
Právě se se ženou vrátili domů po čtyřech letech v Kanadě. Pracoval jako biolog na výzkumném projektu, něco s epidemiemi u ptáků, ona dopsala diplomku a teď si hledá práci. Znají se už od základní školy, mají šťastné manželství.
-Nemám vlastně ve zvyku chodit s cizími ženami po nocích, prohlásí a navrhne, abychom se prošli po útesech. Vezme mě za ruku a já ho nechám, je mi zima, písek je mokrý a usazuje se mi ve vlasech.
Potom si sedneme a díváme se na moře. Nabízím mu cigaretu, nekouří. Vytřepává si písek z bundy a vysypává ho i z bot.
V téhle knize není slovo navíc. Povídky seškrtané až na kostru, přeskočíš slovo a ztratíš nit. Co se vlastně stalo v ukázce mezi posledními dvěma odstavci? Jedna z mých veleoblíbených knih, promyšlená a urputná, jen pro odvážné.
V neděli ráno, s kávou a sluncem, to se to knihomolí. Ale co v pondělí večer, hlava rozbzučená z práce, v břiše kámen složený z nožiček a křidýlek (kuřecích), zalitý pivem, nálada tomu odpovídající (těžká a ospalá). Najít souvislost s ukázkou se mi nepodařilo, prostě mi padla pod ruku, schválně, vy znáte nějakou knihu o kuřecích křidýlkách? Jestli jo, šup s ní do komentářů.
Jdeme po pláži, vzdáleni od sebe několik metrů. Mám zapnutý kabát, rukama si objímám krk, je zima a já mám pod kabátem jen krátké šaty z uměliny.
Právě se se ženou vrátili domů po čtyřech letech v Kanadě. Pracoval jako biolog na výzkumném projektu, něco s epidemiemi u ptáků, ona dopsala diplomku a teď si hledá práci. Znají se už od základní školy, mají šťastné manželství.
-Nemám vlastně ve zvyku chodit s cizími ženami po nocích, prohlásí a navrhne, abychom se prošli po útesech. Vezme mě za ruku a já ho nechám, je mi zima, písek je mokrý a usazuje se mi ve vlasech.
Potom si sedneme a díváme se na moře. Nabízím mu cigaretu, nekouří. Vytřepává si písek z bundy a vysypává ho i z bot.
V téhle knize není slovo navíc. Povídky seškrtané až na kostru, přeskočíš slovo a ztratíš nit. Co se vlastně stalo v ukázce mezi posledními dvěma odstavci? Jedna z mých veleoblíbených knih, promyšlená a urputná, jen pro odvážné.
V neděli ráno, s kávou a sluncem, to se to knihomolí. Ale co v pondělí večer, hlava rozbzučená z práce, v břiše kámen složený z nožiček a křidýlek (kuřecích), zalitý pivem, nálada tomu odpovídající (těžká a ospalá). Najít souvislost s ukázkou se mi nepodařilo, prostě mi padla pod ruku, schválně, vy znáte nějakou knihu o kuřecích křidýlkách? Jestli jo, šup s ní do komentářů.
neděle 6. března 2011
Anne Michaels - Zimní krypta
Byt na Clarendonské byl prázdný, podnájemníci se už odstěhovali, a tak šla Jean tam. Návrat na Clarendonskou byl hrozný. Přivezla si kufr s oblečením, krabici s knihami, stůl a dvě židle, matraci na podlahu. Všechno ostatní zůstalo v Marinině domku na mokřadech.
Avery si našel suterénní byt poblíž fakulty architektury, kam se zapsal jako postgraduální student. První večer na Mansfield Avenue seděl u stolu a téměř se zalykal představou, jak šíleně riskantní to byl krok, dát Jean svobodu. Vzpomněl si, co mu říkala o svých rodičích; byl to jeden z prvních příběhů, které vyprávěla během jejich noci ve srubu u Long Sault. Elizabeth Shawová se vypravila na nákup a domů se vrátila pozdě. Celá zadýchaná a provinilá se manželovi přiznala, že skoro hodinu stála ve svém těžkém tvídovém kabátě a vlněné čapce v Britnellově knihkupectví a četla si Pabla Nerudu. Neměla dost peněz, aby si tu knížku koupila, a tak zašla do nedalakého klenotnictví a prodala náramek, který měla zrovna na sobě. Prosila Johna: "Hlavně se nezlob." "Zlobit se?" opáčil. "Nedokážeš si představit, co pro mě znamená, že jsem si vzal ženu, která je ochotná prodat své šperky, aby si mohla koupit poezii." Avery myslel na to, co jeho vlastní matka řekla ten den ráno u zadních dveří, když odjížděl z jejího domu. "Žal se v nás peče tak dlouho, dokud do něho jednoho dne nezajede čepel a nevyjde ven čistá."
Když zavolal Jean, byla už skoro půlnoc. Leželi spolu, oddělení jen několika ulicemi, jeho hlas jí zněl v uchu. Mluvil o tom, co se naučí: o významu prostoru, o důsledcích váhy a objemu. Pak zavěsil a vzpomínal na ni. Neřekl to, co jí říct chtěl: Pošli mi signál přes jezero, světlem lucerny či ptačím zpěvem, přijď pod rouškou tmy, poznám tě po vůni, přijď s deštěm...
Na tuhle knihu se těším už pár týdnů. Co se stane s vesnicí, když ji přemístíte o pár kilometrů dál, protože na původním místě bude stát přehrada? Bude váš dům stejný? A co světlo, které dopadá oknem? Co se stane s hřbitovem, který ve vesnici byl? A s vámi? Zimní krypta odpovídá na spoustu otázek, přesouvá kromě vesnic i chrámy v Egyptě, znovu buduje Varšavu i důvěru mezi dvěma lidmi. Jedna z nejkrásnějších "love story", kterou jsem kdy četla.
Avery si našel suterénní byt poblíž fakulty architektury, kam se zapsal jako postgraduální student. První večer na Mansfield Avenue seděl u stolu a téměř se zalykal představou, jak šíleně riskantní to byl krok, dát Jean svobodu. Vzpomněl si, co mu říkala o svých rodičích; byl to jeden z prvních příběhů, které vyprávěla během jejich noci ve srubu u Long Sault. Elizabeth Shawová se vypravila na nákup a domů se vrátila pozdě. Celá zadýchaná a provinilá se manželovi přiznala, že skoro hodinu stála ve svém těžkém tvídovém kabátě a vlněné čapce v Britnellově knihkupectví a četla si Pabla Nerudu. Neměla dost peněz, aby si tu knížku koupila, a tak zašla do nedalakého klenotnictví a prodala náramek, který měla zrovna na sobě. Prosila Johna: "Hlavně se nezlob." "Zlobit se?" opáčil. "Nedokážeš si představit, co pro mě znamená, že jsem si vzal ženu, která je ochotná prodat své šperky, aby si mohla koupit poezii." Avery myslel na to, co jeho vlastní matka řekla ten den ráno u zadních dveří, když odjížděl z jejího domu. "Žal se v nás peče tak dlouho, dokud do něho jednoho dne nezajede čepel a nevyjde ven čistá."
Když zavolal Jean, byla už skoro půlnoc. Leželi spolu, oddělení jen několika ulicemi, jeho hlas jí zněl v uchu. Mluvil o tom, co se naučí: o významu prostoru, o důsledcích váhy a objemu. Pak zavěsil a vzpomínal na ni. Neřekl to, co jí říct chtěl: Pošli mi signál přes jezero, světlem lucerny či ptačím zpěvem, přijď pod rouškou tmy, poznám tě po vůni, přijď s deštěm...
Na tuhle knihu se těším už pár týdnů. Co se stane s vesnicí, když ji přemístíte o pár kilometrů dál, protože na původním místě bude stát přehrada? Bude váš dům stejný? A co světlo, které dopadá oknem? Co se stane s hřbitovem, který ve vesnici byl? A s vámi? Zimní krypta odpovídá na spoustu otázek, přesouvá kromě vesnic i chrámy v Egyptě, znovu buduje Varšavu i důvěru mezi dvěma lidmi. Jedna z nejkrásnějších "love story", kterou jsem kdy četla.
Viola Fischerová - Domek na vinici
Svit jak z napnuté bílé plachty
ranní červnový větřík
mezi zdmi
Ten co se do půlnoci
zastřelí
napouští vodu do výlevky
To mi budeš muset vysvětlit
Proč jsi umýval ty hrnky?
=======================================================
Když tu nejsi
dotýkám se tě hřbetem ruky
jak do tmy sálající
srpnové zdi
Když tu nejsi
odejdi za svítání
Než se probudím
Zase ty předsudky. Básně Violy Fischerové jsem si dlouho nechávala na ažpak, měla jsem představu, že by se mi mohly líbit, ale že budou tak nějak strnulé a nikdy na ně nezbyl čas. Omyl! Dnes jsem tenkou knížku (mimochodem, knihy od nakladatelství Fra se mi strašně líbí, u téhle je ještě bonusová Adriena Šimotová na obálce) otevřela, otrávená z dvoudenního bolehlavu, přečetla a nemohla nějak rozdýchat, zaražená z té nenadálé intenzity pocitů. Hledala jsem nějakou dobrou recenzi, je to příliš čerstvé než abych to byla schopná dobře popsat, ale nějak nemůžu najít takovou, která by se blížila mému vidění. Tak zůstanu u nekonkrétního doporučení, že je to pronikavě dobré.
ranní červnový větřík
mezi zdmi
Ten co se do půlnoci
zastřelí
napouští vodu do výlevky
To mi budeš muset vysvětlit
Proč jsi umýval ty hrnky?
=======================================================
Když tu nejsi
dotýkám se tě hřbetem ruky
jak do tmy sálající
srpnové zdi
Když tu nejsi
odejdi za svítání
Než se probudím
Zase ty předsudky. Básně Violy Fischerové jsem si dlouho nechávala na ažpak, měla jsem představu, že by se mi mohly líbit, ale že budou tak nějak strnulé a nikdy na ně nezbyl čas. Omyl! Dnes jsem tenkou knížku (mimochodem, knihy od nakladatelství Fra se mi strašně líbí, u téhle je ještě bonusová Adriena Šimotová na obálce) otevřela, otrávená z dvoudenního bolehlavu, přečetla a nemohla nějak rozdýchat, zaražená z té nenadálé intenzity pocitů. Hledala jsem nějakou dobrou recenzi, je to příliš čerstvé než abych to byla schopná dobře popsat, ale nějak nemůžu najít takovou, která by se blížila mému vidění. Tak zůstanu u nekonkrétního doporučení, že je to pronikavě dobré.
pátek 4. března 2011
Stieg Larsson - The Girl Who Played with Fire
Bjurman arrived home late in the evening. He had spent four whole weeks at his summer cabin outside Stallarholmen, but he was dispirited. Nothing had happened to change his situation except that the giant had informed him that his people were interested in the proposal and that it would cost him 100,000 kronor.
Mail was piled up on the doormat. He put it all on the kitchen table. He was less and less interested in everything to do with work and the outside world, and he did not look at the letters until later in the evening. Then he shuffled through them absentmindedly.
One was from Handelsbanken. It was a statement for the withdrawal of 9,312 kronor from Lisbeth Salander's savings account.
She was back.
He went into his office and put the document on his desk. He looked at it with hate-filled eyes for more than a minute as he collected his thoughts. He was forced to look up the telephone number. Then he lifted the receiver and dialled the number of a mobile with a prepaid calling card.
The blond giant answered with a slight accent: "Yes?"
"It's Nils Bjurman."
"What do you want?"
"She's back in Sweden."
There was a brief silence at the other end.
"That's good. Don't call this number again."
"But--"
"You will be notified shortly."
Then, to his considerable irritation, the connection was cut. Bjurman swore to himself. He went over to the drinks cabinet and poured himself a triple measure of Kentucky bourbon. He swallowed the drink in two gulps. I've got to go easy on the booze, he thought. Then he poured one more measure and took the glass back to his desk, where he looked at the statement from Handelsbanken again.
Má-li rok 365 dní, nemůže si jedna dovolit brát trilogie jako celek. Krom toho jsem za poslední dva týdny postupně viděla všechny tři švédské filmy podle Milénia, poslední dnes večer. Jako v prvním díle, i v tomhle je expozice trochu delší, autor ale potřebuje jen rozhodit spoustu figurek, jejich pozice a síly. A pak začne hrát. A zase to nemůžete odložit (já tedy rozhodně ne), a otáčíte stránku za stránkou až po děsivé finále. V trochu jiné náladě, než první díl, méně přírody, méně detektivní práce, víc akce. Silně doporučuju vzít si na to den volna - a rovnou si půjčit třetí díl, protože dobrá znalost druhého se při jeho čtení víc než hodí, aspoň se vám nebudou plést policejní inspektoři.
Mail was piled up on the doormat. He put it all on the kitchen table. He was less and less interested in everything to do with work and the outside world, and he did not look at the letters until later in the evening. Then he shuffled through them absentmindedly.
One was from Handelsbanken. It was a statement for the withdrawal of 9,312 kronor from Lisbeth Salander's savings account.
She was back.
He went into his office and put the document on his desk. He looked at it with hate-filled eyes for more than a minute as he collected his thoughts. He was forced to look up the telephone number. Then he lifted the receiver and dialled the number of a mobile with a prepaid calling card.
The blond giant answered with a slight accent: "Yes?"
"It's Nils Bjurman."
"What do you want?"
"She's back in Sweden."
There was a brief silence at the other end.
"That's good. Don't call this number again."
"But--"
"You will be notified shortly."
Then, to his considerable irritation, the connection was cut. Bjurman swore to himself. He went over to the drinks cabinet and poured himself a triple measure of Kentucky bourbon. He swallowed the drink in two gulps. I've got to go easy on the booze, he thought. Then he poured one more measure and took the glass back to his desk, where he looked at the statement from Handelsbanken again.
Má-li rok 365 dní, nemůže si jedna dovolit brát trilogie jako celek. Krom toho jsem za poslední dva týdny postupně viděla všechny tři švédské filmy podle Milénia, poslední dnes večer. Jako v prvním díle, i v tomhle je expozice trochu delší, autor ale potřebuje jen rozhodit spoustu figurek, jejich pozice a síly. A pak začne hrát. A zase to nemůžete odložit (já tedy rozhodně ne), a otáčíte stránku za stránkou až po děsivé finále. V trochu jiné náladě, než první díl, méně přírody, méně detektivní práce, víc akce. Silně doporučuju vzít si na to den volna - a rovnou si půjčit třetí díl, protože dobrá znalost druhého se při jeho čtení víc než hodí, aspoň se vám nebudou plést policejní inspektoři.
čtvrtek 3. března 2011
Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Něžná
Tuto zimu jsem při různých příležitostech úmyslně vykonal několik dobrých skutků. Odpustil jsem dva dluhy a jedné chudičké ženě jsem půjčil peníze bez jakékoli záruky. Jí jsem se o tom ani nezmínil, naprosto jsem to nedělal s tím úmyslem, aby se o tom dozvěděla; ale ta žena sama přišla a děkovala mi div ne na kolenou. Tak to vyšlo najevo. Zdálo se mi, že ji velmi uspokojilo, když se o tom dověděla.
Zatím se však přiblížilo jaro, minula polovice dubna, vysadili jsme vnitřní okna a slunce zazářilo jasnými paprsky do našich mlčících pokojů. Ale přede mnou visela rouška a já chodil jako slepý. Osudná, strašná rouška! Jak se to stalo, že rouška náhle spadla a já rázem otevřel oči a všechno pochopil? Byla to náhoda, nadešel osudový den, nebo zažehl sluneční paprsek v mé otupělé hlavě myšlenku a důvtip? Ne, ani myšlenka, ani důvtip to nebyly, to se ve mně náhle rozehrála jakási umrtvená žilka, zachvěla se a ožila, ozářila celou mnou otupělou duši a ďábelskou pýchu. A stalo se to naráz a neočekávaně. Stalo se to pozdě odpoledne kolem páté hodiny.
Může tohle dopadnout dobře? Nemůže. Přesto čteme dál a chceme to vědět. Neexistují žádné jiné romány, jen ruské romány. Když je čteš opravdu, máš chuť jít se za dvě hodiny oběsit do koupelny; kde i zoufání je plno šťastlivosti, i štěstí plno zoufalství. Píše Ivan Diviš ve své Teorii spolehlivosti. Něžná je malinká, přišla mi v dopise, přesto si ve zkrácené podobě užijete všechny ty světlé stránky ruské literatury jako jsou zoufalství, muka a vina.
Děkuju eMovi za vzorné držení knihy (obvykle to zvládám sama, ale Něžná má nezkrotný hřbet a nedá se z ní bez pomoci druhého člověka opisovat) a odcházím do koupelny.
Čistit si zuby, přece.
Zatím se však přiblížilo jaro, minula polovice dubna, vysadili jsme vnitřní okna a slunce zazářilo jasnými paprsky do našich mlčících pokojů. Ale přede mnou visela rouška a já chodil jako slepý. Osudná, strašná rouška! Jak se to stalo, že rouška náhle spadla a já rázem otevřel oči a všechno pochopil? Byla to náhoda, nadešel osudový den, nebo zažehl sluneční paprsek v mé otupělé hlavě myšlenku a důvtip? Ne, ani myšlenka, ani důvtip to nebyly, to se ve mně náhle rozehrála jakási umrtvená žilka, zachvěla se a ožila, ozářila celou mnou otupělou duši a ďábelskou pýchu. A stalo se to naráz a neočekávaně. Stalo se to pozdě odpoledne kolem páté hodiny.
Může tohle dopadnout dobře? Nemůže. Přesto čteme dál a chceme to vědět. Neexistují žádné jiné romány, jen ruské romány. Když je čteš opravdu, máš chuť jít se za dvě hodiny oběsit do koupelny; kde i zoufání je plno šťastlivosti, i štěstí plno zoufalství. Píše Ivan Diviš ve své Teorii spolehlivosti. Něžná je malinká, přišla mi v dopise, přesto si ve zkrácené podobě užijete všechny ty světlé stránky ruské literatury jako jsou zoufalství, muka a vina.
Děkuju eMovi za vzorné držení knihy (obvykle to zvládám sama, ale Něžná má nezkrotný hřbet a nedá se z ní bez pomoci druhého člověka opisovat) a odcházím do koupelny.
Čistit si zuby, přece.
středa 2. března 2011
Paul Harding - Tinkers
He thought, Buy the pendant, sneak it into your hand from the folds of your dress and let the low light of the fire lap at it late at night as you wait for the roof to give out or your will to snap and the ice to be too thick to chop through with the ax as you stand in your husband's boots on the frozen lake at midnight, the dry hack of the blade on ice so tiny under the wheeling and frozen stars, the soundproof lid of heaven, that your husband would never stir from his sleep in the cabin across the ice, would never hear and come running, half-frozen, in only his union suit, to save you from chopping a hole in the ice and sliding into it as if it were a blue vein, sliding down into the black, silty bottom of the lake, where you would see nothing, would perhaps feel only the stir of some somnolent fish in the murk as the plunge of you in your wool dress and the big boots disturbed it from its sluggish winter dreams of ancient seas. Maybe you would not even feel that, as you struggled in clothes that felt like cooling tar, and as you slowed, calmed, even, and opened your eyes and looked for a pulse of silver, an imbrication of scales, and as you closed your eyes again and felt their lids torn to slippery, ichthyic skin, the blood behind them suddenly cold, and as you found yourself not caring, wanting, finally, to rest, finally wanting nothing more that the sudden, new, simple hum threading between your eyes. The ice is far too thick to chop through. You will never do it. You could never do it. So buy the gold, warm it with your skin, slip it onto your lap when you are sitting by the fire and all you will otherwise have to look at is your splintery husband gumming chew or the craquelure of your own chapped hands.
Vítěz Pullitzerovy ceny pro rok 2010, nenápadná knížka, tichá a klidná. Dlouhé popisy zimní krajiny, podobné tomu v ukázce, když se dokážete soustředit, objevíte spoustu krásy. Splintery husband, to je tak krásně výstižné.
Tak, to bychom měli a teď už to jaro, ale konečně. V Bostonu vítr a mráz, šli jsme dnes večer s eMem na margaritu, že nám to čekání alespoň líp uteče.
Vítěz Pullitzerovy ceny pro rok 2010, nenápadná knížka, tichá a klidná. Dlouhé popisy zimní krajiny, podobné tomu v ukázce, když se dokážete soustředit, objevíte spoustu krásy. Splintery husband, to je tak krásně výstižné.
Tak, to bychom měli a teď už to jaro, ale konečně. V Bostonu vítr a mráz, šli jsme dnes večer s eMem na margaritu, že nám to čekání alespoň líp uteče.
úterý 1. března 2011
Roland Barthes - Světlá komora. Poznámka k fotografii
Starý dům, zastíněná brána, tašky na střeše, zašlá arabská dekorace, sedící muž, který se opírá o zeď, opuštěná ulice, středomořský strom (Alhambra Charlese Clifforda): starý snímek (1854), který se mě dotýká prostě proto, že tady bych chtěl žít. Tato touha ve mně prostupuje do nějaké hloubky a sleduje nějaké kořeny, které neznám. Mírné podnebí? Středomořský mýtus? Apolinský princip? Odpadlictví? Útočiště? Anonymita? Vznešenost? Ať je to jakkoli (se mnou, s mými pohnutkami, s mýmii fantasmaty), přeji si tam žít, en finesse - avšak tuto finesse není žádný turistický snímek s to uspokojit. Fotografie krajin (městských stejně jako venkovských) musí být pro mne obyvatelná, nejen vhodná k navštěvování. Tato touha obývat, zkoumám-li v sobě dobře, není ani onirická (neboť nesním o nějakém extravagantním místě), ani empirická (nechci si koupit nějaký dům na základě toho, co mi ukazuje prospekt agentury s nemovitostmi); je fantasmatická, pochází z jakési jasnozřivosti, jež mě jakoby přenáší kupředu, k utopickému času, anebo dozadu, sám nevím kam: toť onen dvojí pohyb, který ve svém Vyzvání na cestu a v Minulém životě opěvoval Baudelaire. Stojím-li před těmito oblíbenými krajinami, zdá se, jako bych si byl jist tím, že jsem tam byl, anebo že tam musím jít. Freud o mateřském těle říká, že "není jiného místa, o němž bychom mohli s takovou jistotou říci, že jsme tam již byli." Podstatou krajiny (kterou zvolila touha) by tedy bylo, že je heimlich, že ve mně probouzí Matku (aniž ji ruší).
Do dnešního večera jsem byla přesvědčená, že se kniha jmenuje Temná komora, ačkoli znám původní název (La chambre claire). Tak se tady teď divím, že ne a jsem patřičně zmatená. Jedna ze známých knih o teorii fotografie se nečte úplně snadno, ale když rozklíčujete pár základních pojmů, je to celé moc zajímavé. A na obálce je tenhle snímek.
Do dnešního večera jsem byla přesvědčená, že se kniha jmenuje Temná komora, ačkoli znám původní název (La chambre claire). Tak se tady teď divím, že ne a jsem patřičně zmatená. Jedna ze známých knih o teorii fotografie se nečte úplně snadno, ale když rozklíčujete pár základních pojmů, je to celé moc zajímavé. A na obálce je tenhle snímek.
