Andrzej Stasiuk - Cestou do Babadagu

Takové to bylo všude. Takové to bylo i v Hidasnémeti, pohraniční stanici půl hodiny od Košic, kde jsme vystoupili na rozpálený perón. Slunce klesalo k západu jako useknutá kohoutí hlava a táhlo za sebou rudý pruh. Kolem nebylo široko daleko nic. Černé dráty elektrického vedení mizely v nekonečnu spálených suchých polí. Foukal vítr. Okolo nádražní budovy se motali pohraničníci ve slovenských a maďarských uniformách. Tak asi vypadaly někdejší hranice periferií světa čili Evropy: pusto, vítr a garnizony, kde se na něco čeká, možná na nepřítele, a když ten celá léta nejde, je nejlepší si z nudy vpálit kulku do hlavy. Přijel chlap na starém zrezivělém kole a já uměl prozatím jen jedno maďarské slovo - jméno městečka Gönc - a tak jsem je opakoval pořád dokola tak dlouho, až si dřepl a napsal prstem do písku hodinu odjezdu vlaku, a když se dotýkal mého batohu, vysvětloval mi, že vlak bude červený, a potom mi nataženým prstem naznačoval, že bude mít jen jeden vagon. Páchl vínem, pivem a cigaretami. Popadl své kolo a někam zmizel, ale za dvě hodiny se vrátil, aby se přesvědčil, jestli jsme nastoupili, protože červený vagonek už tam stál.
Takové to bylo v Gönci, kde nás uprostřed noci Cikán se zlatou náušnicí vedl temnými uličkami mezi sady a štěkáním psů, vedl nás několik kilometrů, protože nemohl pochopit, na co se ho ptáme, a my jsme šli za ním, až jsme se nakonec ocitli v hlučné hospodě, kde seděl u stolu chlap, který jako jediný v celém kraji mluvil anglicky. Teprve on nám řekl, že místní penzion nefunguje, protože majitelka před třemi dny umřela. Ale to nic - dodal, vsadil nás do své lady a ujížděli jsme stovkou zatáčkami do Zemplínských vrchů. Chvílemi se daleko pod námi zableskla rtuťová světla na slovenské straně a nad Velkou Idou se vznášel umrlčí industriální svit. Ale tady, na cestě do Telkibánye, nebylo nic než zelené stěny smrkového lesa.

================
Neděle večer po těžkém týdnu. Špatně se soustředím, ani číst moc nemůžu, tak vytáhnu ze zásob jednu knihu, kterou jsem si schovávala na neděli. Můj oblíbený žánr, cestopis-úvaha, tentokrát ale žádné cizí kraje, ani doby dávno minulé, ale střední, jižní a východní Evropa, konec devadesátých let. Stasiuk začíná konkrétními popisy situací a míst, přeskakuje z cesty na cestu, ale čím dál v knize člověk je, tím víc se z ní stává úvaha o poznávání cizí (vlastní) země, o tom, co si máme vlastně odnést a zapamatovat. Ten pocit, že těsně předtím, než jsme přišli, se odehrávalo něco velkolepého a dozvuky ještě můžeme slyšet, když na chvíli zmlkneme.
Připomíná mi moje vlastní cesty, moje rozhárané zápisky ze Slovenska, Polska, Estonska, a hned bych zase sedla na vlak a jela se tam podívat. Nemluvit, dívat se.

A ještě dodatek k včerejšímu zápisu. Dnes mi takhle kolem poledne píše MF - sehnal jsem ti Handkeho. Neuvěřitelné. Sháněla jsem ho několik let. Děkuju tedy i takhle veřejně a jdu skákat po pokoji (můj nejmilejší projev radosti už od dětství).