Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Něžná

Tuto zimu jsem při různých příležitostech úmyslně vykonal několik dobrých skutků. Odpustil jsem dva dluhy a jedné chudičké ženě jsem půjčil peníze bez jakékoli záruky. Jí jsem se o tom ani nezmínil, naprosto jsem to nedělal s tím úmyslem, aby se o tom dozvěděla; ale ta žena sama přišla a děkovala mi div ne na kolenou. Tak to vyšlo najevo. Zdálo se mi, že ji velmi uspokojilo, když se o tom dověděla.
Zatím se však přiblížilo jaro, minula polovice dubna, vysadili jsme vnitřní okna a slunce zazářilo jasnými paprsky do našich mlčících pokojů. Ale přede mnou visela rouška a já chodil jako slepý. Osudná, strašná rouška! Jak se to stalo, že rouška náhle spadla a já rázem otevřel oči a všechno pochopil? Byla to náhoda, nadešel osudový den, nebo zažehl sluneční paprsek v mé otupělé hlavě myšlenku a důvtip? Ne, ani myšlenka, ani důvtip to nebyly, to se ve mně náhle rozehrála jakási umrtvená žilka, zachvěla se a ožila, ozářila celou mnou otupělou duši a ďábelskou pýchu. A stalo se to naráz a neočekávaně. Stalo se to pozdě odpoledne kolem páté hodiny.

Může tohle dopadnout dobře? Nemůže. Přesto čteme dál a chceme to vědět. Neexistují žádné jiné romány, jen ruské romány. Když je čteš opravdu, máš chuť jít se za dvě hodiny oběsit do koupelny; kde i zoufání je plno šťastlivosti, i štěstí plno zoufalství. Píše Ivan Diviš ve své Teorii spolehlivosti. Něžná je malinká, přišla mi v dopise, přesto si ve zkrácené podobě užijete všechny ty světlé stránky ruské literatury jako jsou zoufalství, muka a vina.
Děkuju eMovi za vzorné držení knihy (obvykle to zvládám sama, ale Něžná má nezkrotný hřbet a nedá se z ní bez pomoci druhého člověka opisovat) a odcházím do koupelny.

Čistit si zuby, přece.