Annelies Verbeke - Spi!

"Stejně jako stromy
a ptáci ve větvích
i ty najdeš svůj klid."

Bylo to deváté haiku a bylo pouze pro mě. Máma Miriam - jak si terapeutka s překvapivě bujným porostem v podpaží říkala - si ke mně přiklekla. Byla jsem jediná, u které se to nepovedlo. Ostatní - snůška ustrašených puberťáků a znuděných předčasných důchodců - si bezostyšně chrněli na podlaze studené modlitebny. Pohlédla jsem na měděný krucifix na zdi a bublala vzteky.
Během první hodiny se kladl důraz na "osvobození nejhlubšího Já". Z rozpaků nad tím, jak jsou všichni ostatní ochotní se ztrapnit, jsem se toho také zúčastnila. Bylo to nezapomenutelné.
Cvičení zahájilo pět minut záměrné hyperventilace, bezprostředně následované kotrmelcem, přičemž jsme měli za úkol zakřičet jméno osoby, která v našich významných životech napáchala největší škody.
"Theo!" zařvala zaníceně Irena, obtloustlá hospodyňka středního věku. Skutálela se ze své žíněnky a mocným kopnutím rozdrtila klíční kost vyhublému mladíkovi, který se ironií osudu také jmenoval Theo, jak se později ukázalo. K neutišení, oba dva.
Dostala jsem záchvat smíchu, který jsem se kvůli několika zlým pohledům snažila zakamuflovat vzlykáním. To mají lidé raději. Byla jsem hrdinkou hollywoodského filmu, která si ve chvíli posledního vydechnutí promítá v duchu celý svůj život. I když jsem neumírala, Remko mě opustil. V záblesku vzpomínek jsme se spokojeně milovali, procházeli se po pláži v cizině, seděli v restauraci. Byl krásnější a pozornější než kdykoliv předtím. Z očí mi kanuly potoky slz. Máma Miriam měla radost. Schválně mě konejšivě objala. Nebylo nijak snadné vyhnout se jak zápachu z jejího podpaží, tak smradu jejího zkaženého dechu.
Přesto jsem se o tom stále znovu snažila, jak tak vedle mě seděla na zemi. Netrpělivost v očích se snažila zakrýt vemlouvavým hlasem.

"Když orel letí
tichou nocí,
pak hora spočine."

Co dokáže člověka dohnat k tomu, aby se zamotal do bílého prostěradla a navždy ze života vypudil veškerou přitažlivost? Zajímavější otázka: co tady ještě dělám? Posadila jsem se a podívala se na ni.
Arogantní vyrovnanost v jejím pohledu přiměla mé nejhlubší Já k akci.

"Víš ty co?
Strč si ten svůj kurz do řiti.
A vyčisti si zuby."

Kratičká knížka o dvou postavách, jejichž životy se v rámci nespavosti protnou poměrně bizarním způsobem. Moc pěkně napsaná, zdá se mi, krásně si balancuje na hranici reality a polosnu, a nejvíc mě na ní těší, že je taková nekompromisní. Tak, jak píšou hodně mladí spisovatelé, nebojí se ničeho, ještě se necenzurují a jdou naplno do velkého tématu. Trochu výhrady jsem měla k překladu, nezdá se mi pravděpodobné, že by hlavní hrdinka používala taková slova, jaká jí překladatelka vymýšlí, ale originál je holandsky, takže nemůžu porovnávat. Jinak jednohubka.