Helle Helle - Zbytky

Je ženatý a vůbec jediný, s kým jsem v průběhu večera nepromluvila. Přesto mě okolo jedenácté, právě když oslava vrcholí, pozve na procházku. Říká, že mě pozoruje už několik hodin a fascinuje ho, jak se mi zvedá špička nosu, když se směju.
Jdeme po pláži, vzdáleni od sebe několik metrů. Mám zapnutý kabát, rukama si objímám krk, je zima a já mám pod kabátem jen krátké šaty z uměliny.
Právě se se ženou vrátili domů po čtyřech letech v Kanadě. Pracoval jako biolog na výzkumném projektu, něco s epidemiemi u ptáků, ona dopsala diplomku a teď si hledá práci. Znají se už od základní školy, mají šťastné manželství.
-Nemám vlastně ve zvyku chodit s cizími ženami po nocích, prohlásí a navrhne, abychom se prošli po útesech. Vezme mě za ruku a já ho nechám, je mi zima, písek je mokrý a usazuje se mi ve vlasech.
Potom si sedneme a díváme se na moře. Nabízím mu cigaretu, nekouří. Vytřepává si písek z bundy a vysypává ho i z bot.

V téhle knize není slovo navíc. Povídky seškrtané až na kostru, přeskočíš slovo a ztratíš nit. Co se vlastně stalo v ukázce mezi posledními dvěma odstavci? Jedna z mých veleoblíbených knih, promyšlená a urputná, jen pro odvážné.
V neděli ráno, s kávou a sluncem, to se to knihomolí. Ale co v pondělí večer, hlava rozbzučená z práce, v břiše kámen složený z nožiček a křidýlek (kuřecích), zalitý pivem, nálada tomu odpovídající (těžká a ospalá). Najít souvislost s ukázkou se mi nepodařilo, prostě mi padla pod ruku, schválně, vy znáte nějakou knihu o kuřecích křidýlkách? Jestli jo, šup s ní do komentářů.