Jan Sokol - Filosofická antropologie: Člověk jako osoba

z kapitoly Vlastní jméno

Všude, kde se vyskytuje víc jednotlivých lidí, osob - ve společnosti stejně jako v divadelní hře -, potřebujeme tyto osoby rozlišovat a pokud možno jednoznačně identifikovat. To je základní funkcí vlastního jména. Vlastní jméno je trvalé a neměnné označení určité osoby, které si nese napříč všemi peripetiemi svého osudu. Je ale zároveň víc než pouhé označení její totožnosti: je to i její bytostný symbol, v němž je tento osud možná od počátku nějak naznačen a na nějž se pevně vážou i její skutky. Nejenže se Josef Novák jmenuji, ale Josef Novák jsem. Takové jméno navíc poukazuje na můj původ (Novák), případně mne symbolicky spojuje s jinou osobou (svatý Josef), u přírodních národů s totemickým zvířetem apod. C. Lévi-Strauss rozlišuje vedle identifikační funkce vlastního jména ještě funkci třídící, jež dotyčného spojuje s nějakou jinou osobou nebo skupinou, a funkci významovou, která dává svému nositeli nějaký program. Z jiného hlediska rozlišuje identifikační "autonyma" od jmen, označujících nějaký vztah, jako jsou synovská "teknonyma", jež člověk spojují s rodiči, a "nekronyma", spojující se zemřelými předky.
Oslovení jménem znamená zároveň uznání osloveného jako lidské osoby, a je tudíž jedním z prvních příkazů zdvořilosti. Naopak tam, kde se měla tato důstojnost soustavně popírat, jako v nacistických koncentračních táborech, zavedli čistě technické označení číslem vytetovaným na ruce, aby je dozorce mohl kdykoli ověřit. Pro účely přesné identifikace to jistě vyhovuje, ale teprve z pamětí těch, kteří takové ponižující zacházení zakusili, si člověk může udělat první představu o tom, co všechno pro nás jméno znamená.
Lidé v přírodních společnostech většinou vůbec nerozlišují mezi jménem jako označením a označovanou věcí, takže i vlastní jméno je pro ně příslušný člověk sám. Kdo tedy "má", tj. zná něčí jméno, má nad ním i jistou moc, kterou může použít například v magickém zaklínání. Proto se v některých společnostech "pravá" jména přímo utajují, stejně jako se některá jména nesmí vyslovit: tak se podle židovské tradice jméno Hospodinovo různě opisuje a i tam, kde je v Bibli zapsáno, se místo něho čte jiné slovo. Z jiných důvodů užívali naši předkové pro obávanou šelmu eufemistický opis "medvěd", aby ji snad jejím pravým jménem nepřivolali. To už dnes neděláme, ale přesto někteří lidé platí za to, aby se jejich jméno neobjevilo v telefonním seznamu - a dobře vědí proč. Znalost jména, a tak i totožnosti určitého člověka poskytuje totiž v dnešní společnosti různé možnosti.

Mám moc ráda vypravěčský styl Jana Sokola, kdyby se vám taky líbil, spousta ukázek se dá najít v archivu Českého Rozhlasu. Kniha je názorná a srozumitelná a čte se skoro sama, a pokud vás třeba podobná témata (na pomezí filozofie a antropologie) zajímají, tohle je ideální rozcestník. Vynechávala jsem je z důvodu přehlednosti (lenosti), ale ukázka je prošpikovaná poznámkami a odkazy na další čtení. Dnešní ukázka je pro den ve znamení učebnice (uhuhů, mám zoufale pomalý mozek!), raději jsem dala tuhle, ta skutečná, statistická, to je těžší kalibr, tak tu si nechám na jindy.