Roland Barthes - Světlá komora. Poznámka k fotografii

Starý dům, zastíněná brána, tašky na střeše, zašlá arabská dekorace, sedící muž, který se opírá o zeď, opuštěná ulice, středomořský strom (Alhambra Charlese Clifforda): starý snímek (1854), který se mě dotýká prostě proto, že tady bych chtěl žít. Tato touha ve mně prostupuje do nějaké hloubky a sleduje nějaké kořeny, které neznám. Mírné podnebí? Středomořský mýtus? Apolinský princip? Odpadlictví? Útočiště? Anonymita? Vznešenost? Ať je to jakkoli (se mnou, s mými pohnutkami, s mýmii fantasmaty), přeji si tam žít, en finesse - avšak tuto finesse není žádný turistický snímek s to uspokojit. Fotografie krajin (městských stejně jako venkovských) musí být pro mne obyvatelná, nejen vhodná k navštěvování. Tato touha obývat, zkoumám-li v sobě dobře, není ani onirická (neboť nesním o nějakém extravagantním místě), ani empirická (nechci si koupit nějaký dům na základě toho, co mi ukazuje prospekt agentury s nemovitostmi); je fantasmatická, pochází z jakési jasnozřivosti, jež mě jakoby přenáší kupředu, k utopickému času, anebo dozadu, sám nevím kam: toť onen dvojí pohyb, který ve svém Vyzvání na cestu a v Minulém životě opěvoval Baudelaire. Stojím-li před těmito oblíbenými krajinami, zdá se, jako bych si byl jist tím, že jsem tam byl, anebo že tam musím jít. Freud o mateřském těle říká, že "není jiného místa, o němž bychom mohli s takovou jistotou říci, že jsme tam již byli." Podstatou krajiny (kterou zvolila touha) by tedy bylo, že je heimlich, že ve mně probouzí Matku (aniž ji ruší).

Do dnešního večera jsem byla přesvědčená, že se kniha jmenuje Temná komora, ačkoli znám původní název (La chambre claire). Tak se tady teď divím, že ne a jsem patřičně zmatená. Jedna ze známých knih o teorii fotografie se nečte úplně snadno, ale když rozklíčujete pár základních pojmů, je to celé moc zajímavé. A na obálce je tenhle snímek.