As Sumire and Miu sat there together at the table at the wedding reception, they did what everybody else in the world does in such situations, namely, introduce themselves. Sumire hated her own name and tried to conceal it whenever she could. But when somebody asks you your name, the only polite thing to do is to go ahead and give it.
According to her father, her mother had chosen the name Sumire. She loved the Mozart song of the same name and had decided long before that if she had a daughter that would be her name. On a shelf in their living room was a record of Mozart’s songs, doubtless the one her mother had listened to, and when she was a child, Sumire would carefully lay this heavy LP on the turntable and listen to the song over and over. Elisabeth Schwarzkopf was the soprano, Walter Gieseking on piano. Sumire didn’t understand the lyrics, but from the graceful motif she felt sure the song was a paean to beautiful violets blooming in a field. Sumire loved that image.
In junior high, though, she ran across a Japanese translation of the song in her school library and was shocked. The lyrics told of a callous shepherd’s daughter trampling down a hapless little violet in a field. The girl didn’t even notice she’d flattened the flower. It was based on a Goethe poem, and Sumire found nothing redeeming about it, no lesson to be learned.
================
Asi nebudete číst Murakamiho anglicky, a já vlastně Sputnik přečetla prvně taky česky a anglicky jen prolistovala. Ale zarazilo mě, že česky přeložená Fialka zůstala v angličtině jako Sumire, tak jsem vybrala ukázku, ze které vyplývá, proč fialka, a dávám k posouzení. Osobně si myslím, že české řešení je lepší. Sputnik pro mě nějak nebyla kouzelná kniha, stejná taktika popáté už nezabírá tak, jako poprvé, ale přesto pro některé osamělé okamžiky může být ta pravá.
čtvrtek 28. dubna 2011
středa 27. dubna 2011
Woody Allen - Mere Anarchy
I am greatly relieved that the universe is finally explainable. I was beginning to think it was me. As it turns out, physics, like a grating relative, has all the answers. The big bang, black holes, and the primordial soup turn up every Tuesday in the Science section of the Times, and as a result my grasp of general relativity and quantum mechanics now equals Einstein’s – Einstein Moomjy, that is, the rug seller. How could I not have known that there are little things the size of „Planck lenght“ in the universe, which are a millionth of a billionth of a billionth of a centimeter? Imagine if you dropped one in a dark theater how hard it would be to find. And how does gravity work? And if it were to cease suddenly, would certain restaurants still require a jacket? What I do know about physics is that to a man standing on the shore, time passes quicker that to a man on a boat – especially if the man on the boat is with his wife. The latest miracle of physics is string theory, which has been heralded as a TOE, or „Theory of Everything.“ This may even include the incident of last week herewith described.
I awoke on Friday, and because the universe is expanding it took me longer than usual to find my robe. This made me late leaving for work, and because the concept of up and down is relative, the elevator I got into went to the roof, where it was very difficult to hail a taxi. Please keep in mind that a man on a rocket ship approaching the speed of light would have seemed on time for work, - or perhaps even a little early, and certainly better dressed.
================
Česky jako Čirá anarchie, v překladu Dany Hábové. Moje představa o humorné knize (tedy pokud nejsem moc unavená, Allenova angličtina je složitá a plná různých vypečených narážek), už ji mám z knihovny asi potřetí, co jsem v USA. A to jdou fámy, že autorovy starší povídky (dal si v jejich publikování čtvrt století pauzu) jsou daleko lepší. Prozkoumám, napíšu.
No a jaro taky. Úplně bez kabátu, procházka cestou z knihovny, kafe s ledem poprvé od loňského října, všude tulipány a macešky. Chce se mi v tom jen tak být.
I awoke on Friday, and because the universe is expanding it took me longer than usual to find my robe. This made me late leaving for work, and because the concept of up and down is relative, the elevator I got into went to the roof, where it was very difficult to hail a taxi. Please keep in mind that a man on a rocket ship approaching the speed of light would have seemed on time for work, - or perhaps even a little early, and certainly better dressed.
================
Česky jako Čirá anarchie, v překladu Dany Hábové. Moje představa o humorné knize (tedy pokud nejsem moc unavená, Allenova angličtina je složitá a plná různých vypečených narážek), už ji mám z knihovny asi potřetí, co jsem v USA. A to jdou fámy, že autorovy starší povídky (dal si v jejich publikování čtvrt století pauzu) jsou daleko lepší. Prozkoumám, napíšu.
No a jaro taky. Úplně bez kabátu, procházka cestou z knihovny, kafe s ledem poprvé od loňského října, všude tulipány a macešky. Chce se mi v tom jen tak být.
úterý 26. dubna 2011
Jasunari Kawabata - Hlas hory
Každý večer přilétaly ze sakury v zahradě do domu cikády.
Šingo vyšel ven a podíval se pod strom.
Ze všech stran ho obklopovalo svištění cikádích křídel. Udivovalo ho, kolik jich bylo a jak hlasitý byl ten zvuk. Znělo to, jako by do vzduchu vzlétlo hejno vrabců.
Pohlédl vzhůru do koruny stromu. I tam vířily celé roje cikád.
Po celé obloze se hnaly mraky směrem na východ. Předpověď počasí slibovala, že dnešní den, dvě stě desátý podle lunárního kalendáře, kdy nebezpečí tajfunu je největší, proběhne bez problémů, ale Šingo cítil, že se blíží vítr a přeháňky a s nimi i pokles teploty.
Kikuko vyšla za ním.
"Co se děje, tatíčku? Myslím, že se k něčemu schyluje, když ty cikády tak vyvádějí."
"Taky mě to napadlo. Říká se, že křídla hus a kachen dělají velký hluk, ale tyhle cikády nejsou o moc tišší."
Kikuko držela v prstech jehůu, v níž měla navlečenou červenou nit.
"Nebyl to zvuk křídel, spíš jejich zpěv. Měla jsem dojem, že je něco vystrašilo."
"Zpěvu cikád jsem si nevšiml."
Podíval se do pokoje, odkud přišla. Měla tam rozešité dětské kimono. Použila látku z Jasučiny odložené jukaty.
"Hraje si Satoko ještě s cikádami?"
Kikuko přikývla. Její rty jen naznačily slůvko "ano".
Pro městské dítě jako Satoko byly cikády vzácné. Nejdřív se jich bála, než Fusako jedné ustřihla křídla a dala jí ji na hraní. Měla to možná v povaze, že pokaždé, když pak chytila cikádu, běžela za Jasuko nebo Kikuko a dožadovala se, aby jí ustřihly křídla.
Jasuko se to nesmírně protivilo. Říkala, že její dcera vždycky tak krutá nebyla, musel ji zkazit manžel.
Jednou zbledla jako stěna, když viděla, jak bezkřídlou cikádu odtahuje houf červených mravenců.
================
Jednou jsem tuhle knihu shrnula na twittru dvěma větami:
Můj syn je darebák, miluju jeho manželku. Jsem starý, a když je ticho, slyším hlas hory.
Myslím, že se od té doby nic nezměnilo. Snad jen - je to jedna z knih, u nichž nechápu vztah mezi příčinou a následkem; mezi A a B je kauzalita, která mi uniká. Rozdíl je nejspíš kulturní a vyvolává spoustu otázek. Shánějte po knihovnách, tahle kniha stojí za to.
Šingo vyšel ven a podíval se pod strom.
Ze všech stran ho obklopovalo svištění cikádích křídel. Udivovalo ho, kolik jich bylo a jak hlasitý byl ten zvuk. Znělo to, jako by do vzduchu vzlétlo hejno vrabců.
Pohlédl vzhůru do koruny stromu. I tam vířily celé roje cikád.
Po celé obloze se hnaly mraky směrem na východ. Předpověď počasí slibovala, že dnešní den, dvě stě desátý podle lunárního kalendáře, kdy nebezpečí tajfunu je největší, proběhne bez problémů, ale Šingo cítil, že se blíží vítr a přeháňky a s nimi i pokles teploty.
Kikuko vyšla za ním.
"Co se děje, tatíčku? Myslím, že se k něčemu schyluje, když ty cikády tak vyvádějí."
"Taky mě to napadlo. Říká se, že křídla hus a kachen dělají velký hluk, ale tyhle cikády nejsou o moc tišší."
Kikuko držela v prstech jehůu, v níž měla navlečenou červenou nit.
"Nebyl to zvuk křídel, spíš jejich zpěv. Měla jsem dojem, že je něco vystrašilo."
"Zpěvu cikád jsem si nevšiml."
Podíval se do pokoje, odkud přišla. Měla tam rozešité dětské kimono. Použila látku z Jasučiny odložené jukaty.
"Hraje si Satoko ještě s cikádami?"
Kikuko přikývla. Její rty jen naznačily slůvko "ano".
Pro městské dítě jako Satoko byly cikády vzácné. Nejdřív se jich bála, než Fusako jedné ustřihla křídla a dala jí ji na hraní. Měla to možná v povaze, že pokaždé, když pak chytila cikádu, běžela za Jasuko nebo Kikuko a dožadovala se, aby jí ustřihly křídla.
Jasuko se to nesmírně protivilo. Říkala, že její dcera vždycky tak krutá nebyla, musel ji zkazit manžel.
Jednou zbledla jako stěna, když viděla, jak bezkřídlou cikádu odtahuje houf červených mravenců.
================
Jednou jsem tuhle knihu shrnula na twittru dvěma větami:
Můj syn je darebák, miluju jeho manželku. Jsem starý, a když je ticho, slyším hlas hory.
Myslím, že se od té doby nic nezměnilo. Snad jen - je to jedna z knih, u nichž nechápu vztah mezi příčinou a následkem; mezi A a B je kauzalita, která mi uniká. Rozdíl je nejspíš kulturní a vyvolává spoustu otázek. Shánějte po knihovnách, tahle kniha stojí za to.
neděle 24. dubna 2011
Ivan Wernisch - Růžovejch květů sladká vůně
Úplně náhodou jsem se před časem v hospodě U Vejmelků posadil ke stolu s lidmi, kteří vymýšlejí žertovné inzeráty a uveřejňují je v novinách. Schází se ta společnost skoro každý čtvrtek. Mají své památkové album (sešit s výstřižky) a rádi se pochlubí. Hledám hezkou, mladou, hodnou, bohatou ženu, zn. Starý, ošklivý, chorobami prolezlý, skrznaskrz zadlužený opilec se spoustou závazků, Rád bych se přiženil do rodiny s malými dětmi, zn. Odporný hnusák, Stárnoucí upír hledá holku krev a mlíko. A tak podobně. A mají problém: už je nic dalšího nenapadá. S naději hleděli na cizince. Chtěl jsem jim udělat radost. Ale to už přece máme! volali. Tohle máme taky! Vopici na palouku už vloni... Ať jsem řekl cokoliv, nezdálo se jim to, nebo už to měli. Smáli se, objednávali zelenou, natahovali ke mně ruce a přiťukávali si se mnou. Byl jsem jejich člověk.
===
V tramvaji spolu vesele klábosí dvě Cikánky. Píča, kurva, do prdele... jak v automatickém textu. Jak je to úlevné! Jak rád bych se připojil k jejich zábavě!
===
MAGICKÝ OBRAZEC
B
B L B
B
================
Co na tom, že byl nedávno. Ivan Wernisch tady na blogu, myslím. Z téhle knihy mimochodem pochází podtitul mého blogu, kterému se i po čtyřech měsících směju. A to je důvod, proč je tu autor dneska zas, potřebovala jsem něco veselého. Veselého ve smyslu druhé ukázky. Prostě tak.
===
V tramvaji spolu vesele klábosí dvě Cikánky. Píča, kurva, do prdele... jak v automatickém textu. Jak je to úlevné! Jak rád bych se připojil k jejich zábavě!
===
MAGICKÝ OBRAZEC
B
B L B
B
================
Co na tom, že byl nedávno. Ivan Wernisch tady na blogu, myslím. Z téhle knihy mimochodem pochází podtitul mého blogu, kterému se i po čtyřech měsících směju. A to je důvod, proč je tu autor dneska zas, potřebovala jsem něco veselého. Veselého ve smyslu druhé ukázky. Prostě tak.
Arto Paasilinna - Zajícův rok
Vatanen nasedl do autobusu jedoucího do Heinoly, neboť se nemohl v té sympatické vesnici povalovat navěky.
Seděl na zadním sedadle, zajíce měl vedle sebe v koši. V zadní části autobusu byli kuřáci a ti, když uviděli koš, zapředli hovor na téma zajíc. Konstatovali, že letošního léta je jich víc než jiné roky, hádali, zda ten Vatanenův je slečna či mládenec. Vatanena se pak zeptali, zda hodlá zajíce, až vyroste, zabít a sníst.
Vatanen odpověděl, že to v žádném případě. Na to muži řekli, bodejť, vlastního psa taky člověk nezabije, a že někdy je snazší zamilovat si zvíře než člověka.
V Heinole se Vatanen ubytoval v hotelu, umyl se a sešel dolů na oběd. Bylo poledne, restaurace zela prázdnotou. Vatanen posadil zajíce na židli vedle sebe. Přišel vrchní s jídelním lístkem. Podíval se na zajíce a řekl:
"Normálně se sem zvířata vodit nesmějí."
"Není nebezpečný."
Vatanen si objednal napřed pro sebe a pak nechal zajíci přinést čerstvý salát, strouhanou mrkev a čerstvou vodu. Vrchní
================
Přistižena při nedbalosti. V pár hodinách, co jsem v lednu strávila v blízkosti svých knižních skladišť, jsem nemohla ukázky opisovat, tak jsem si je fotila (viz poslední knížku od Dary Horn). No a zdá se, že zrovna tuhle jsem vyfotila nedbale, protože ukázky na sebe nenavazují, takže ani jednu zajícovu historku nebudete mít celou. Můžete si ji dopsat sami a pak podle knihy jen zkontrolovat.
Zajícův rok, je totiž, překvapivě, o zajíci (řekl mi kdysi Há, když mi knihu doporučoval a já si to pamatuju) a je vtipný, jak jen finské knihy být umí. Dnes ho někdo zmínil na Twittru a já ho musím doporučit tady a aspoň mám vyřešené vybírání (což je při psaní Mola jednoznačně nejhorší část). Svéráz národního putování se zajícem.
Seděl na zadním sedadle, zajíce měl vedle sebe v koši. V zadní části autobusu byli kuřáci a ti, když uviděli koš, zapředli hovor na téma zajíc. Konstatovali, že letošního léta je jich víc než jiné roky, hádali, zda ten Vatanenův je slečna či mládenec. Vatanena se pak zeptali, zda hodlá zajíce, až vyroste, zabít a sníst.
Vatanen odpověděl, že to v žádném případě. Na to muži řekli, bodejť, vlastního psa taky člověk nezabije, a že někdy je snazší zamilovat si zvíře než člověka.
V Heinole se Vatanen ubytoval v hotelu, umyl se a sešel dolů na oběd. Bylo poledne, restaurace zela prázdnotou. Vatanen posadil zajíce na židli vedle sebe. Přišel vrchní s jídelním lístkem. Podíval se na zajíce a řekl:
"Normálně se sem zvířata vodit nesmějí."
"Není nebezpečný."
Vatanen si objednal napřed pro sebe a pak nechal zajíci přinést čerstvý salát, strouhanou mrkev a čerstvou vodu. Vrchní
================
Přistižena při nedbalosti. V pár hodinách, co jsem v lednu strávila v blízkosti svých knižních skladišť, jsem nemohla ukázky opisovat, tak jsem si je fotila (viz poslední knížku od Dary Horn). No a zdá se, že zrovna tuhle jsem vyfotila nedbale, protože ukázky na sebe nenavazují, takže ani jednu zajícovu historku nebudete mít celou. Můžete si ji dopsat sami a pak podle knihy jen zkontrolovat.
Zajícův rok, je totiž, překvapivě, o zajíci (řekl mi kdysi Há, když mi knihu doporučoval a já si to pamatuju) a je vtipný, jak jen finské knihy být umí. Dnes ho někdo zmínil na Twittru a já ho musím doporučit tady a aspoň mám vyřešené vybírání (což je při psaní Mola jednoznačně nejhorší část). Svéráz národního putování se zajícem.
sobota 23. dubna 2011
Tove Jansson - The Summer Book
The tent
Sophia's grandmother had been a Scout leader when she was young, and, in fact, it was thanks to her that little girls were even allowed to be Scouts in those days. The girls never forgot what good times they had had, and they often wrote to Grandmother and reminded her of this or that incident, or quoted a verse of some song they used to sing around the campfire. It all seemed a little out of date to Grandmother now, and she thought the old girls were being just a bit sentimental, but she would thing some friendly thoughts about them all the same. Then she'd think about how the Scouting movement had grown too large and lost its personal touch, and then she's forget the whole thing. Grandmother's children had never been Scouts. No one had had the time, somehow, and it never came up.
One summer, Sophia's father bought a tent and put it up in the ravine so he could hide there if too many people came. The tent was so small that you had to crawl in on all fours, but inside there was enough room for two if they lay close together. But no candles or lamps were allowed.
"Is it a Scout tent?" Sophia asked.
Grandmother snorted. "We sewed our own tents," she said, remembering what they had looked like - huge, sturdy, grayish-brown. This was a toy, a bright yellow plaything for veranda guests, and not worth having.
"Isn't it a Scout tent?" asked Sophia anxiously.
So her grandmother said maybe it was, after all, but a very modern one, and they crawled in and lay down side by side.
"Now you're not allowed to sleep," Sophia said. "You have to tell me what it was like to be a Scout and all the things you did."
A very long time ago, Grandmother had wanted to tell about all the things they did, but no one had bothered to ask. And now she had lost the urge.
"We had campfires," she answered briefly, and suddenly she felt sad.
"And what else?"
"There was a log that burned for a long time. We sat around the fire. It was cold out. We ate soup."
That's strange, Grandmother thought. I can't describe things any more. I can't find the words, or maybe it's just that I'm not trying hard enough. It was such a long time ago. No one here was even born. And unless I tell it because I want to, it's as if it never happened; it gets closed off and then it's lost. She sat up and said, "Some days I can't remember very well. But sometime you ought to try and sleep in a tent all night."
================
Babička a vnučka spolu tráví léto na ostrově. A protože to napsala Tove Jansson, není to slizké sladkobolné, ale podobné opravdovému světu, se všemi nedorozuměními, trucováním, nepochopením. Na ostrov připlouvá loď jen občas, zato tam pořád fouká vítr a dospělí jsou zvláštní tvorové. Kniha je rozporná, divoká a krásná a měl by ji někdo brzy vydat česky. Příhoda se stanem mi připomíná léta u mojí babičky, kdy jsme čtyři holky spávaly na zahradě samy ve stanu, vyprávěly si hrůzostrašné historky a bály se a babička, když nás chodila v noci kontrolovat, vrhala na stěnu stanu strašidelný stín.
Sophia's grandmother had been a Scout leader when she was young, and, in fact, it was thanks to her that little girls were even allowed to be Scouts in those days. The girls never forgot what good times they had had, and they often wrote to Grandmother and reminded her of this or that incident, or quoted a verse of some song they used to sing around the campfire. It all seemed a little out of date to Grandmother now, and she thought the old girls were being just a bit sentimental, but she would thing some friendly thoughts about them all the same. Then she'd think about how the Scouting movement had grown too large and lost its personal touch, and then she's forget the whole thing. Grandmother's children had never been Scouts. No one had had the time, somehow, and it never came up.
One summer, Sophia's father bought a tent and put it up in the ravine so he could hide there if too many people came. The tent was so small that you had to crawl in on all fours, but inside there was enough room for two if they lay close together. But no candles or lamps were allowed.
"Is it a Scout tent?" Sophia asked.
Grandmother snorted. "We sewed our own tents," she said, remembering what they had looked like - huge, sturdy, grayish-brown. This was a toy, a bright yellow plaything for veranda guests, and not worth having.
"Isn't it a Scout tent?" asked Sophia anxiously.
So her grandmother said maybe it was, after all, but a very modern one, and they crawled in and lay down side by side.
"Now you're not allowed to sleep," Sophia said. "You have to tell me what it was like to be a Scout and all the things you did."
A very long time ago, Grandmother had wanted to tell about all the things they did, but no one had bothered to ask. And now she had lost the urge.
"We had campfires," she answered briefly, and suddenly she felt sad.
"And what else?"
"There was a log that burned for a long time. We sat around the fire. It was cold out. We ate soup."
That's strange, Grandmother thought. I can't describe things any more. I can't find the words, or maybe it's just that I'm not trying hard enough. It was such a long time ago. No one here was even born. And unless I tell it because I want to, it's as if it never happened; it gets closed off and then it's lost. She sat up and said, "Some days I can't remember very well. But sometime you ought to try and sleep in a tent all night."
================
Babička a vnučka spolu tráví léto na ostrově. A protože to napsala Tove Jansson, není to slizké sladkobolné, ale podobné opravdovému světu, se všemi nedorozuměními, trucováním, nepochopením. Na ostrov připlouvá loď jen občas, zato tam pořád fouká vítr a dospělí jsou zvláštní tvorové. Kniha je rozporná, divoká a krásná a měl by ji někdo brzy vydat česky. Příhoda se stanem mi připomíná léta u mojí babičky, kdy jsme čtyři holky spávaly na zahradě samy ve stanu, vyprávěly si hrůzostrašné historky a bály se a babička, když nás chodila v noci kontrolovat, vrhala na stěnu stanu strašidelný stín.
čtvrtek 21. dubna 2011
Cormac McCarthy - Cesta
V malém městečku stáli v koloniálu; na zdi tam visela vycpaná jelení hlava. Chlapec se na ni díval velmi dlouho. Na podlaze bylo rozbité sklo, takže mu muž řekl, aby počkal u dveří. On zatím svýma pracovníma botama odkopával harampádí z cesty, ale nenašel nic. Venku byly dvě benzinové pumpy; seděli na betonovém krytu a spouštěli malou plechovku na provázku do podzemní nádrže. Když vytáhli plechovku s benzinem, obsah přelili do plastového kanystříku. K plechovce přivázali kousek trubky, aby se ponořila; jako šimpanzi chytající mravence na větvičku dřepěli nad nádrží skoro hodinu, dokud neměli nádobu plnou. Pak ji zašroubovali, postavili na dno vozíku a šli dál.
Dlouhé dny. Rovina, kde vítr přes silnici vál popílek. Večer chlapec u ohně sedával s kusy mapy na kolenou. Názvy měst a řek už znal zpaměti a každý den měřil, kolik vlastně ušli.
Šetřili na jídle. Zásoby se jim velmi ztenčily. Chlapec stál na silnici a držel mapu . Poslouchali, ale neslyšeli vůbec nic. Východním směrem ale rovina pokračovala a vzduch byl náhle jiný. A najednou silnice zahnula a už tam byli; zůstali stát a slaný vítr jim čechral vlasy, protože si sundali kapuce, aby slyšeli. Před sebou měli šedivou pláž. Ocelové vlny líně dorážely na břeh, jejich zvuk ztlumený dálkou. Jako by nějaké cizí pusté moře omývalo úplně neznámý svět. V přílivové zóně ležel nakloněný tanker. Za ním nekonečný ledový oceán, který se těžce vzdouval jako kal v ohromné kádi a zanechával na pobřeží čáru popílku. Podíval se na chlapce a viděl na jeho tváři zklamání. Mrzí mě, že to moře není modrý, řekl. To nevadí, řekl chlapec.
O hodinu později seděli na pláži a hleděli na smogovou stěnu na obzoru. Seděli s patami zabořenými do písku a dívali se, jak pocmurné moře omývá břeh u jejich nohou. Studené. Pusté. Bez ptáků. Vozík nechal v kapradí za dunami; vzali si deky a teď seděli zachumlaní, před větrem je chránila ohromná vyplavená kláda. Seděli tam velmi dlouho. V chaluhách lemujících zátoku u jejich nohou řádka vyplavených kostí. O kus dál solí vybělená žebra, zřejmě krav. Na kamenech vysrážená sůl. Vítr po písku honil suché semeníky; zastavily se a zase se rozběhly.
Myslíš, že tam někde budou lodě?
================
Dnes jsem jela autobusem přes řeku a někdo už plachtil. Už třetí týden fouká vítr od Kanady a jaro je studené a severní, tak ta jedna malá lodička vypadala ještě osaměleji. Cestu jsem četla už před nějakou dobou, teď při hledání ukázky jsem si zase připomněla, co je na ní dobré. Kontrast mezi pustinou, bezvýchodností situace hlavních hrdinů a drobnými detaily, které působí jako jasná žlutá barva uprostřed šedé. Dokonalé záblesky, pečlivě připravené světlušky. Rozhovory.
Dlouhé dny. Rovina, kde vítr přes silnici vál popílek. Večer chlapec u ohně sedával s kusy mapy na kolenou. Názvy měst a řek už znal zpaměti a každý den měřil, kolik vlastně ušli.
Šetřili na jídle. Zásoby se jim velmi ztenčily. Chlapec stál na silnici a držel mapu . Poslouchali, ale neslyšeli vůbec nic. Východním směrem ale rovina pokračovala a vzduch byl náhle jiný. A najednou silnice zahnula a už tam byli; zůstali stát a slaný vítr jim čechral vlasy, protože si sundali kapuce, aby slyšeli. Před sebou měli šedivou pláž. Ocelové vlny líně dorážely na břeh, jejich zvuk ztlumený dálkou. Jako by nějaké cizí pusté moře omývalo úplně neznámý svět. V přílivové zóně ležel nakloněný tanker. Za ním nekonečný ledový oceán, který se těžce vzdouval jako kal v ohromné kádi a zanechával na pobřeží čáru popílku. Podíval se na chlapce a viděl na jeho tváři zklamání. Mrzí mě, že to moře není modrý, řekl. To nevadí, řekl chlapec.
O hodinu později seděli na pláži a hleděli na smogovou stěnu na obzoru. Seděli s patami zabořenými do písku a dívali se, jak pocmurné moře omývá břeh u jejich nohou. Studené. Pusté. Bez ptáků. Vozík nechal v kapradí za dunami; vzali si deky a teď seděli zachumlaní, před větrem je chránila ohromná vyplavená kláda. Seděli tam velmi dlouho. V chaluhách lemujících zátoku u jejich nohou řádka vyplavených kostí. O kus dál solí vybělená žebra, zřejmě krav. Na kamenech vysrážená sůl. Vítr po písku honil suché semeníky; zastavily se a zase se rozběhly.
Myslíš, že tam někde budou lodě?
================
Dnes jsem jela autobusem přes řeku a někdo už plachtil. Už třetí týden fouká vítr od Kanady a jaro je studené a severní, tak ta jedna malá lodička vypadala ještě osaměleji. Cestu jsem četla už před nějakou dobou, teď při hledání ukázky jsem si zase připomněla, co je na ní dobré. Kontrast mezi pustinou, bezvýchodností situace hlavních hrdinů a drobnými detaily, které působí jako jasná žlutá barva uprostřed šedé. Dokonalé záblesky, pečlivě připravené světlušky. Rozhovory.
středa 20. dubna 2011
A. A. Milne - Medvídek Pú
Než dospěl potok až na okraj Lesa, zmohutněl, takže už z něho byla skoro řeka, a když tak zmohutněl, už neběžel, neskákal a nebublal, jako když byl menší, ale plynul pomaleji. Věděl už, kam spěje, a říkal si: „Není naspěch. Však se tam jednou dostanu." Ale všechny potůčky nahoře v Lese se klikatily sem tam, pospíchaly, aby se toho hodně dozvěděly, než bude pozdě.
Zvenčí vedla do Lesa široká cesta, skoro jako silnice, ale než vběhla do Lesa, musila překročit tuto říčku. Tam, kde ji přetínala, byl dřevěný most, skoro tak široký jako cesta, s dřevěným zábradlím po obou stranách. Kryštůfek Robin dosáhl právě bradou na okraj zábradlí, ale zábavnější bylo vystoupit na spodní příčku, takže se mohl naklonit a pozorovat řeku, jak pod ním zvolna odplývá. Když Pú chtěl, dosáhl bradou na spodní příčku, ale lepší bylo podstrčit hlavu pod ni a pozorovat řeku, jak pod ním zvolna odplývá. A Prasátko a Klokánek se mohli dívat na řeku jenom takhle, protože byli tak malí, že nedosáhli ani na spodní příčku. A tak leželi na zemi a hleděli na řeku... a řeka plynula velmi zvolna, beze spěchu.
Jednoho dne, když šel Pú k tomuto mostu, skládal písničku o borových šiškách, protože jich tu všude plno leželo a jemu bylo do zpěvu. Zdvihl tedy jednu šišku a řekl si: „Tohle je velmi hezká šiška a něco by se s ní mělo rýmovat." Ale nemohl na nic připadnout. A pak mu najednou napadlo:
V lese borovém
leží samé šišky.
Jejich plná zem,
jak padají z výšky.
„Ten poslední verš je zbytečný, protože do výšky by šišky stejně nepadaly," řekl si Pú.
Právě došel na most; a protože nekoukal na cestu, zakopl o něco a šiška mu vyskočila z pracky do řeky.
„To je k zlosti," řekl Pú, když plula pomalu pod most, a šel si pro jinou šišku, aby mu nechyběla do rýmu. Ale pak mu napadlo, že se radši jen bude dívat na řeku, protože bylo tak poklidno, a tak si lehl a díval se, jak pod ním pomalu plyne ... a najednou tam plula taky jeho šiška.
„To je divné," řekl Pú. „Upustil jsem ji na druhé straně," řekl Pú, „a vyplula na téhle straně! Rád bych věděl, jestli to půjde ještě jednou?" A odběhl si pro šišky.
Zase to šlo. A ještě. Upustil dvě šišky najednou a nahnul se přes most, aby viděl, která vypluje dřív; a jedna plula napřed; ale protože byly stejné, nevěděl, jestli je to ta, které přál, aby vyhrála, či ta druhá. Příště tedy hodil jednu velikou a jednu malou, a velká vyplula první, jak si to taky předem řekl, a malá za ní, což si taky předem řekl, takže vyhrál dvakrát... A než šel k svačině, vyhrál třiašedesátkrát a prohrál osmadvacetkrát, což znamenalo, že celkem - že měl vyhráno - no, odečtěte osmadvacet od třiašedesáti a máte to. Ale ne naopak!
A tak vznikla hra zvaná Medvědí proutky, kterou Pú vynašel a hrával se svými přáteli na pokraji Lesa. Hráli ji s proutky a ne s šiškami, protože proutky se daly snáze rozlišit.
Jednou spolu hráli Pú a Prasátko a Králíček a Klokánek Medvědí proutky. Vhodili vždycky proutky do vody, když Králíček řekl: „Teď!", a pak utíkali na druhou stranu mostu a nakláněli se přes okraj, aby viděli, čí proutek vypluje nejdřív. Ale trvalo to dlouho, než připluly, řeka byla toho dne líná, jako by jí na tom ani nezáleželo, jestli se vůbec někam dostane.
„Už vidím svůj!" zvolal Klokánek. „Ne, nevidím, je to něco jiného. Vidíš svůj, Prasátko? Myslel jsem, že vidím svůj, ale neviděl jsem. Tady je. Ne, to není on. Vidíš svůj, Pú?"
„Ne," řekl Pú.
„Můj se asi zachytil," řekl Klokánek. „Králíčku, můj proutek se zachytil. Zachytil se tvůj taky, Prasátko?"
„Trvá to vždycky déle, než si myslíš," řekl Králíček.
„Jak dlouho ty myslíš, že jim to potrvá?" zeptal se Klokánek
„Už vidím tvůj, Prasátko," řekl najednou Pú.
„Můj je takový šedavý," řeklo Prasátko a netroufalo si nahnout se víc, aby nespadlo do vody.
„Ano, takový vidím. Pluje ke mně."
Králíček se nahnul víc než jindy, aby spatřil svůj, a Klokánek se vrtěl sem tam a volal:
„Poplav, proutku! Proutku, proutku, proutku!" a Prasátko bylo rozjařené, že jen jeho proutek je vidět, což znamenalo, že vyhrává.
„Už pluje!" řekl Pú.
„Víš to jistě, že je to můj?" pištělo Prasátko rozčileně.
„Ano, protože je šedý. Velký šedý. Tady je! Hodně - veliký - šedý. Ale ne, není to on, to je Ijáček."
„Ijáčku!" volali všichni.
Velmi klidně, velmi důstojně, s nohama ve vzduchu vyplul Ijáček zpod mostu.
„To je Ijáček!" křičel Klokánek hrozně rozrušen.
„Opravdu?" řekl Ijáček. Zachytil ho malý vír a třikrát jím otočil dokola. „To bych se divil."
„To jsem nevěděl, že taky hraješ," řekl Klokánek.
„Nehraju," řekl Ijáček.
================
Jako dítě mě tahle knížka nijak nebavila, jako větší dítě mě baví moc. Líbí se mi, jak je to jeden příběh pro děti a v něm spousta narážek a vtipů, které pochopí jen ti větší. Ijáčkovo lakonické Nehraju. je ukázkový příklad. Myslím taky, že český překlad se podařil, třeba Prasátko hovoří ve středním rodě, což se k němu náramně hodí. Čtu si v ní, když jsem smutná, nemocná, nebo jen tak, taky poslouchám audioknihu (kterou namluvil Marek Eben).
Způsob, jakým jsem si na ni dneska vzpomněla, je zcela v jejím duchu. Připravovala jsem si knížky, co dám na blog, mám na to takový seznam, a připsala jsem na konec knihu Jaroslava Meda. A jak jsem uviděla ten med.. :)
Zvenčí vedla do Lesa široká cesta, skoro jako silnice, ale než vběhla do Lesa, musila překročit tuto říčku. Tam, kde ji přetínala, byl dřevěný most, skoro tak široký jako cesta, s dřevěným zábradlím po obou stranách. Kryštůfek Robin dosáhl právě bradou na okraj zábradlí, ale zábavnější bylo vystoupit na spodní příčku, takže se mohl naklonit a pozorovat řeku, jak pod ním zvolna odplývá. Když Pú chtěl, dosáhl bradou na spodní příčku, ale lepší bylo podstrčit hlavu pod ni a pozorovat řeku, jak pod ním zvolna odplývá. A Prasátko a Klokánek se mohli dívat na řeku jenom takhle, protože byli tak malí, že nedosáhli ani na spodní příčku. A tak leželi na zemi a hleděli na řeku... a řeka plynula velmi zvolna, beze spěchu.
Jednoho dne, když šel Pú k tomuto mostu, skládal písničku o borových šiškách, protože jich tu všude plno leželo a jemu bylo do zpěvu. Zdvihl tedy jednu šišku a řekl si: „Tohle je velmi hezká šiška a něco by se s ní mělo rýmovat." Ale nemohl na nic připadnout. A pak mu najednou napadlo:
V lese borovém
leží samé šišky.
Jejich plná zem,
jak padají z výšky.
„Ten poslední verš je zbytečný, protože do výšky by šišky stejně nepadaly," řekl si Pú.
Právě došel na most; a protože nekoukal na cestu, zakopl o něco a šiška mu vyskočila z pracky do řeky.
„To je k zlosti," řekl Pú, když plula pomalu pod most, a šel si pro jinou šišku, aby mu nechyběla do rýmu. Ale pak mu napadlo, že se radši jen bude dívat na řeku, protože bylo tak poklidno, a tak si lehl a díval se, jak pod ním pomalu plyne ... a najednou tam plula taky jeho šiška.
„To je divné," řekl Pú. „Upustil jsem ji na druhé straně," řekl Pú, „a vyplula na téhle straně! Rád bych věděl, jestli to půjde ještě jednou?" A odběhl si pro šišky.
Zase to šlo. A ještě. Upustil dvě šišky najednou a nahnul se přes most, aby viděl, která vypluje dřív; a jedna plula napřed; ale protože byly stejné, nevěděl, jestli je to ta, které přál, aby vyhrála, či ta druhá. Příště tedy hodil jednu velikou a jednu malou, a velká vyplula první, jak si to taky předem řekl, a malá za ní, což si taky předem řekl, takže vyhrál dvakrát... A než šel k svačině, vyhrál třiašedesátkrát a prohrál osmadvacetkrát, což znamenalo, že celkem - že měl vyhráno - no, odečtěte osmadvacet od třiašedesáti a máte to. Ale ne naopak!
A tak vznikla hra zvaná Medvědí proutky, kterou Pú vynašel a hrával se svými přáteli na pokraji Lesa. Hráli ji s proutky a ne s šiškami, protože proutky se daly snáze rozlišit.
Jednou spolu hráli Pú a Prasátko a Králíček a Klokánek Medvědí proutky. Vhodili vždycky proutky do vody, když Králíček řekl: „Teď!", a pak utíkali na druhou stranu mostu a nakláněli se přes okraj, aby viděli, čí proutek vypluje nejdřív. Ale trvalo to dlouho, než připluly, řeka byla toho dne líná, jako by jí na tom ani nezáleželo, jestli se vůbec někam dostane.
„Už vidím svůj!" zvolal Klokánek. „Ne, nevidím, je to něco jiného. Vidíš svůj, Prasátko? Myslel jsem, že vidím svůj, ale neviděl jsem. Tady je. Ne, to není on. Vidíš svůj, Pú?"
„Ne," řekl Pú.
„Můj se asi zachytil," řekl Klokánek. „Králíčku, můj proutek se zachytil. Zachytil se tvůj taky, Prasátko?"
„Trvá to vždycky déle, než si myslíš," řekl Králíček.
„Jak dlouho ty myslíš, že jim to potrvá?" zeptal se Klokánek
„Už vidím tvůj, Prasátko," řekl najednou Pú.
„Můj je takový šedavý," řeklo Prasátko a netroufalo si nahnout se víc, aby nespadlo do vody.
„Ano, takový vidím. Pluje ke mně."
Králíček se nahnul víc než jindy, aby spatřil svůj, a Klokánek se vrtěl sem tam a volal:
„Poplav, proutku! Proutku, proutku, proutku!" a Prasátko bylo rozjařené, že jen jeho proutek je vidět, což znamenalo, že vyhrává.
„Už pluje!" řekl Pú.
„Víš to jistě, že je to můj?" pištělo Prasátko rozčileně.
„Ano, protože je šedý. Velký šedý. Tady je! Hodně - veliký - šedý. Ale ne, není to on, to je Ijáček."
„Ijáčku!" volali všichni.
Velmi klidně, velmi důstojně, s nohama ve vzduchu vyplul Ijáček zpod mostu.
„To je Ijáček!" křičel Klokánek hrozně rozrušen.
„Opravdu?" řekl Ijáček. Zachytil ho malý vír a třikrát jím otočil dokola. „To bych se divil."
„To jsem nevěděl, že taky hraješ," řekl Klokánek.
„Nehraju," řekl Ijáček.
================
Jako dítě mě tahle knížka nijak nebavila, jako větší dítě mě baví moc. Líbí se mi, jak je to jeden příběh pro děti a v něm spousta narážek a vtipů, které pochopí jen ti větší. Ijáčkovo lakonické Nehraju. je ukázkový příklad. Myslím taky, že český překlad se podařil, třeba Prasátko hovoří ve středním rodě, což se k němu náramně hodí. Čtu si v ní, když jsem smutná, nemocná, nebo jen tak, taky poslouchám audioknihu (kterou namluvil Marek Eben).
Způsob, jakým jsem si na ni dneska vzpomněla, je zcela v jejím duchu. Připravovala jsem si knížky, co dám na blog, mám na to takový seznam, a připsala jsem na konec knihu Jaroslava Meda. A jak jsem uviděla ten med.. :)
úterý 19. dubna 2011
Martin Reiner - Lucka, Maceška a já
Noční poselství
Z ukládání se brzy stal náš společný rituál.
Někdy po Vánocích, asi tak koncem ledna, jsme s Martou poprvé spali. Bylo to příjemné, ale jedinou změnou, která v našem vztahu nastala, bylo, že jsem teď mnohem častěji docházel na Srbskou. Někdy na večeři, jindy na čaj a později často už jen prostě uložit Lucii.
Dveře jejího pokojíku zůstávaly na noc otevřené, což byl pozůstatek časů, kdy byla menší a potřebovala cítit nepřerušený kontakt... "aby se nebála," jak mi sama sdělila. Ze stejného důvodu zůstávaly otevřené i dveře do kuchyně, kde jsme zpravidla seděli s Martou a něco přitom pili. Když jsem dohlédl na Lucčino čištění zubů, pomohl jí do pyžama a přečetl pohádku, přišla jí maminka dát pusu na dobrou noc, kterou nám oběma popřála Lucie asi patnáctkrát, ale tím to vlastně teprve začínalo. Teprve nyní se totiž začaly v Lucčině hlavně neodbytně rojit zajímavé obrazy, které vyvolávala ze svého pokojíčku hlasitým, neústupným šeptem. Marta mi ty večerní obřady propachtovala zcela nesobecky; nakonec viděla, že si je Lucka dost užívá. A pro mě to byl svět jiných vůní, svět, v němž se mluvilo pozastřeným hlasem a známé věci se vytrácely, smazány tmou. Připomínalo to divadlo. Dokonce i tou pravidelností a opakováním jednotlivých výstupů. Lucka se ke mně chovala s odzbrojující důvěrností. Mou obrannou linii, na kterou naráželi dospělí lidé, dokázala obejít, jako by vůbec neexistovala. Ona ji neviděla.
Představila mi regiment plyšáků střežících dětský pokoj, včetně velkého placatého Křemílka a Vochomůrky, kteří jí dělali společníky ve spánku. Při čtení pohádek mě často zastavovala a ptala se na věci, na něž znala odpověď. Jednou mě zarazila, když jsem četl cosi od bratří Grimmů.
"Strejdo..."
"Ano, Lucko?"
"Neboj se," špitla naléhavě.
"Já se nebojím," řekl jsem.
"Jenže teď to bude úplně strašný, protože oni mu tu hlavu useknou." A strčila si pěstičku do pusy, abych pochopil, jaká hrůza na nás čeká na dalších řádcích.
Někde ve mně se něco nečekaně pohnulo. Dalo by se říct, že jsem nebyl úplně připravený na to, čemu se říká malé dítě.
Přesto jsem trpělivě poslouchal hlasitým šeptem sdělovaná noční poselství...
Když konečně usnula, vypil jsem s Martou další čaj a vyrazil domů.
================
Zvláštní, nezařaditelná kniha. Jako nedávno u Hakla, i v téhle knížce hrají roli české poměry na začátku devadesátých let. Představuju si to jako dobu neomezených možností, kdy mohl váš život nabrat nečekaný směr, protože na tom, co jste vystudovali, nezáleželo tolik, jako na tom, co jste doopravdy uměli. A tak. Ke knize - zajímavě vykreslené budování vztahu holčičky a nevlastního táty, k tomu objevování zapomenutého básníka a osobních třináctých komnat. Neobvyklá čeština, málokdo píše takhle (ještě Tomáš Zmeškal, třeba), básnivá a obrazná.
Z ukládání se brzy stal náš společný rituál.
Někdy po Vánocích, asi tak koncem ledna, jsme s Martou poprvé spali. Bylo to příjemné, ale jedinou změnou, která v našem vztahu nastala, bylo, že jsem teď mnohem častěji docházel na Srbskou. Někdy na večeři, jindy na čaj a později často už jen prostě uložit Lucii.
Dveře jejího pokojíku zůstávaly na noc otevřené, což byl pozůstatek časů, kdy byla menší a potřebovala cítit nepřerušený kontakt... "aby se nebála," jak mi sama sdělila. Ze stejného důvodu zůstávaly otevřené i dveře do kuchyně, kde jsme zpravidla seděli s Martou a něco přitom pili. Když jsem dohlédl na Lucčino čištění zubů, pomohl jí do pyžama a přečetl pohádku, přišla jí maminka dát pusu na dobrou noc, kterou nám oběma popřála Lucie asi patnáctkrát, ale tím to vlastně teprve začínalo. Teprve nyní se totiž začaly v Lucčině hlavně neodbytně rojit zajímavé obrazy, které vyvolávala ze svého pokojíčku hlasitým, neústupným šeptem. Marta mi ty večerní obřady propachtovala zcela nesobecky; nakonec viděla, že si je Lucka dost užívá. A pro mě to byl svět jiných vůní, svět, v němž se mluvilo pozastřeným hlasem a známé věci se vytrácely, smazány tmou. Připomínalo to divadlo. Dokonce i tou pravidelností a opakováním jednotlivých výstupů. Lucka se ke mně chovala s odzbrojující důvěrností. Mou obrannou linii, na kterou naráželi dospělí lidé, dokázala obejít, jako by vůbec neexistovala. Ona ji neviděla.
Představila mi regiment plyšáků střežících dětský pokoj, včetně velkého placatého Křemílka a Vochomůrky, kteří jí dělali společníky ve spánku. Při čtení pohádek mě často zastavovala a ptala se na věci, na něž znala odpověď. Jednou mě zarazila, když jsem četl cosi od bratří Grimmů.
"Strejdo..."
"Ano, Lucko?"
"Neboj se," špitla naléhavě.
"Já se nebojím," řekl jsem.
"Jenže teď to bude úplně strašný, protože oni mu tu hlavu useknou." A strčila si pěstičku do pusy, abych pochopil, jaká hrůza na nás čeká na dalších řádcích.
Někde ve mně se něco nečekaně pohnulo. Dalo by se říct, že jsem nebyl úplně připravený na to, čemu se říká malé dítě.
Přesto jsem trpělivě poslouchal hlasitým šeptem sdělovaná noční poselství...
Když konečně usnula, vypil jsem s Martou další čaj a vyrazil domů.
================
Zvláštní, nezařaditelná kniha. Jako nedávno u Hakla, i v téhle knížce hrají roli české poměry na začátku devadesátých let. Představuju si to jako dobu neomezených možností, kdy mohl váš život nabrat nečekaný směr, protože na tom, co jste vystudovali, nezáleželo tolik, jako na tom, co jste doopravdy uměli. A tak. Ke knize - zajímavě vykreslené budování vztahu holčičky a nevlastního táty, k tomu objevování zapomenutého básníka a osobních třináctých komnat. Neobvyklá čeština, málokdo píše takhle (ještě Tomáš Zmeškal, třeba), básnivá a obrazná.
Terry Pratchett - The Color of Magic
He stood up and made his way to the trio.
"May I be of assistance?" he ventured.
"Shove off, Rincewind," snarled Broadman.
"I only thought it might be useful to address this gentleman in his own tongue," said the wizard gently.
"He's doing all right on his own," said the innkeeper, but took a few steps backward.
Rincewind smiled politely at the stranger and tried a few words of Chimeran. He prided himself on his fluency in the tongue, but the stranger only looked bemused.
"It won't work," said Hugh knowledgeably. "It's the book, you see. It tells him what to say. Magic."
Rincewind switched to High Borogravian, to Vanglemesht, Sumtri and even Black Oroogu, the language with no nouns and only one adjective, which is obscene. Each was met with polite incomprehension. In desperation he tried heathen Trob, and the little man's face split into a delighted grin.
"At last!" he said. "My good sir! This is remarkable!" (Although in Trob the last word in fact became "a thing which may happen but once in the usable lifetime of a canoe hollowed diligently by ax and fire from the tallest diamondwood tree that grows in the noted diamondwood forests on the lower slopes of Mount Awayawa, home of the firegods or so it is said.")
"What was all that?" said Broadman suspiciously.
"What did the innkeeper say?" said the little man.
Rincewind swallowed. "Broadman," he said. "Two mugs of your best ale, please."
"You can understand him?"
"Oh, sure."
"Tell him - tell him he's very welcome. Tell him breakfast is - uh - one gold piece." For a moment Broadman's face looked as though some cast internal struggle was going on, and then he added with a burst of generosity, "I'll throw in yours, too."
"Stranger," said Rincewind levelly. "If you stay here you will be knifed or poisoned by nightfall. But don't stop smiling, or so will I."
"Oh, come now," said the stranger, looking around. "This looks like a delightful place. A genuine Morporkean tavern. I've heard so much about them, you know. All these quaint old beams. And so reasonable, too."
================
První kniha Zeměplochy, kterou jsem četla anglicky. Přiznávám tu veřejně, že mi chvíli trvalo přiřadit si postavy k anglickým jménům a kupříkladu u téhle ukázky, ačkoli je na začátku knihy, mi při prvním čtení myslím ještě nedocházelo, že mám tu čest s Mrakoplašem. Je to vlastně pokus doplnit si vzdělání a dočíst úvodní knihy, které jsem předtím česky přeskočila. A je to báječné čtení, navíc se tak nějak určují pravidla pro všechny knihy příští. Vzala jsem si ji do letadla za jediným účelem - zlepšit si náladu a nenechat se myslet na smutky - a to tedy splnila dokonale. Píšu to jak suchařípa, ale je to opravdu vtipný.
"May I be of assistance?" he ventured.
"Shove off, Rincewind," snarled Broadman.
"I only thought it might be useful to address this gentleman in his own tongue," said the wizard gently.
"He's doing all right on his own," said the innkeeper, but took a few steps backward.
Rincewind smiled politely at the stranger and tried a few words of Chimeran. He prided himself on his fluency in the tongue, but the stranger only looked bemused.
"It won't work," said Hugh knowledgeably. "It's the book, you see. It tells him what to say. Magic."
Rincewind switched to High Borogravian, to Vanglemesht, Sumtri and even Black Oroogu, the language with no nouns and only one adjective, which is obscene. Each was met with polite incomprehension. In desperation he tried heathen Trob, and the little man's face split into a delighted grin.
"At last!" he said. "My good sir! This is remarkable!" (Although in Trob the last word in fact became "a thing which may happen but once in the usable lifetime of a canoe hollowed diligently by ax and fire from the tallest diamondwood tree that grows in the noted diamondwood forests on the lower slopes of Mount Awayawa, home of the firegods or so it is said.")
"What was all that?" said Broadman suspiciously.
"What did the innkeeper say?" said the little man.
Rincewind swallowed. "Broadman," he said. "Two mugs of your best ale, please."
"You can understand him?"
"Oh, sure."
"Tell him - tell him he's very welcome. Tell him breakfast is - uh - one gold piece." For a moment Broadman's face looked as though some cast internal struggle was going on, and then he added with a burst of generosity, "I'll throw in yours, too."
"Stranger," said Rincewind levelly. "If you stay here you will be knifed or poisoned by nightfall. But don't stop smiling, or so will I."
"Oh, come now," said the stranger, looking around. "This looks like a delightful place. A genuine Morporkean tavern. I've heard so much about them, you know. All these quaint old beams. And so reasonable, too."
================
První kniha Zeměplochy, kterou jsem četla anglicky. Přiznávám tu veřejně, že mi chvíli trvalo přiřadit si postavy k anglickým jménům a kupříkladu u téhle ukázky, ačkoli je na začátku knihy, mi při prvním čtení myslím ještě nedocházelo, že mám tu čest s Mrakoplašem. Je to vlastně pokus doplnit si vzdělání a dočíst úvodní knihy, které jsem předtím česky přeskočila. A je to báječné čtení, navíc se tak nějak určují pravidla pro všechny knihy příští. Vzala jsem si ji do letadla za jediným účelem - zlepšit si náladu a nenechat se myslet na smutky - a to tedy splnila dokonale. Píšu to jak suchařípa, ale je to opravdu vtipný.
neděle 17. dubna 2011
Nicolas Bouvier - Ryba-štír
Předevčírem, když jsem ukusoval svůj ranní krajíc, uvědomil jsem si najednou, že to on ujídá z mé pusy. Krev se drala ze zanícených dásní a vykreslovala konturu každého zubu, každého nervu, jako na nějaké vesaliovské skice. Vysoká horečka a ustavičné zvracení. Abych z tohohle města, kde se mi nic nedařilo, přece něco vytěžil, šel jsem si do dispensáře na severním předměstí - bezplatná péče - dát vyšetřit krev a plíce a vytrhnout dvě předem ztracené stoličky. Vysoká, sešlá, osleplá vila v zahradě, kterou příroda zvolna získává zpět do své moci. Našel jsem tam dva lékaře, dvě sestry, tři tucty rozjařených chrapounů prožraných roztodivnými chorobami, kteří se zřejmě rozhodli doklepat své dny tady, kde mají dostatek stravy a zajištěnou společnost a kde jim uleví, pokud je přímo nevyléčí. Malé švindlířské doupě mě po chvilce němého úžasu radostně uvítalo, jako by příchod bílého sáhiba zaručoval kvalitu služeb, jichž se jim tu dostane. Žádné formality, jen přívětivá rutina. Pozdě odpoledne jsou rentgeny pořízené přes den promítány přes zchátralý epidiaskop na prostěradlo: abychom měli jasno. Děravé plíce, rozcupované průdušky, páteře nahlodané osteoporózou. Z představení jsme se těšili společně, sledovali jsme tu přehlídku drobů a zpustošených tělesných schránek se všemi vzrušenými a pobavenými och!, ach!, pšt!, jako v kině. Do centra daleko a příležitostí k rozptýlení nemnoho. Když se objevily moje opulentní, sotva načaté měchy, jen s náznakem stínu, byly z toho málem ovace. Jako bych vystřihnul parádní sólíčko. Všichni ti neduživci se zkrátka radovali z toho, že jsem tak dobře vybavený, abych je přežil. Právě tuhle chvíli bezmezného triumfu, komplimentů a povzbudivých šťouchanců jsem si vybral k tomu, abych se odporoučel k zemi jako diva omráčená vůní květin...
================
Velmi volné pokračování novoročního Návodu k použití světa. Fakticky sice cesta po Ceylonu následovala hned po událostech popsaných v Návodu, ale autor knihu publikoval s téměř třicetiletým zpožděním, zejména proto, že je o cestovatelské deziluzi. Bouvier byl na Cejlonu sám, nedařilo se mu překonat chladný odstup domácích, zmáhalo ho vedro a beznaděj. Kniha snad nejlépe z těch, co znám, popisuje ten moment, kdy vám kdesi v hotelu v cizím státě dojde, že před sebou neutečete.
Tenká knížka je odzbrojující a upřímná, až dočtete Návod, pusťte se do téhle.
Nedělní prázdnota, plno možností, ale pro žádnou se nelze rozhodnout, stejně silně, jako se mi po nich přes týden stýská. Nakonec si většinou načuřeně čtu, jako dneska. Bouvier je tedy případný. Jdu si ty stesky psát někam jinam.
================
Velmi volné pokračování novoročního Návodu k použití světa. Fakticky sice cesta po Ceylonu následovala hned po událostech popsaných v Návodu, ale autor knihu publikoval s téměř třicetiletým zpožděním, zejména proto, že je o cestovatelské deziluzi. Bouvier byl na Cejlonu sám, nedařilo se mu překonat chladný odstup domácích, zmáhalo ho vedro a beznaděj. Kniha snad nejlépe z těch, co znám, popisuje ten moment, kdy vám kdesi v hotelu v cizím státě dojde, že před sebou neutečete.
Tenká knížka je odzbrojující a upřímná, až dočtete Návod, pusťte se do téhle.
Nedělní prázdnota, plno možností, ale pro žádnou se nelze rozhodnout, stejně silně, jako se mi po nich přes týden stýská. Nakonec si většinou načuřeně čtu, jako dneska. Bouvier je tedy případný. Jdu si ty stesky psát někam jinam.
Jennifer Egan - A Visit from the Goon Squad
"Look," Charlie tells Rolph, over the music. "The bird-watchers are watching us."
Mildred and Fiona are sitting on chairs beside the dance floor, waving at Rolph and Charlie in their long print dresses. It's the first time the children have seen them without binoculars.
"I guess they're too old to dance," Rolph says.
"Or maybe we remind them of birds," Charlie says.
"Or maybe when there are no birds, they watch people," Rolph says.
"Come on, Rolphus," Charlie says. "Dance with me."
She takes hold of his hands. As they move together, Rolph feels his self-consciousness miraculously fade, as if he is growing up right there on the dance floor, becoming a boy who dances with girls like his sister. Charlie feels it, too. In fact, this particular memory is one she'll return to again and again, for the rest of her life, long after Rolph has shot himself in the head in their father's house at twenty-eight: her brother as a boy, hair slicked flat, eyes sparkling, shyly learning to dance. But the woman who remembers won't be Charlie; after Rolph dies, she'll revert to her real name - Charlene - unlatching herself forever from the girl who dances with her brother in Africa. Charlene will cut her hair short and go to law school. When she gives birth to a son she'll want to name him Rolph, but her parents will still be too shattered. So she'll call him that privately, just in her mind, and years later, she'll stand with her mother among a crowd of cheering parents beside a field, watching him play, a dreamy look on his face as he glances at the sky.
"Charlie!" Rolph says. "Guess what I just figured out."
Charlie leans toward her brother, who is grinning with his news. He cups both hands into her hair to be heard above the thudding beat. His warm, sweet breath fills her ear.
"I don't think those ladies were ever watching birds," Rolph says.
================
Překvapení. Takhle kniha je vystavěná na zvláštním principu - představte si situaci, kdy postava v knize zmíní nějakou situaci z minulosti a vy si říkáte - to by mě zajímalo, jak to tehdy bylo. Otočíte stránku a další kapitola je přesně o tom. Nevím, jako to Jennifer Egan udělala, ale ve většině případů jsem poznala, který detail je ten správný, o čem bude následující kapitola. Vyprávění je meandrovité a přeskakuje v čase, ale je to v tomhle případě k prospěchu věci. Uvěřitelné, lidské a živé postavy (klišé, žejo, ale ještě jsem ho snad na tomhle blogu nenapsala, tak by vás teď mohlo spíš nalákat), a nejlépe si místy melancholickou náladu knihy myslím užijí ti, kteří hrají/hráli v kapele. Zkuste to.
Jeden obraz z knihy (mám to sem psát?) se mi v obměnách vybavoval několik dní, něco takového bych si přála někdy vymyslet.
Mildred and Fiona are sitting on chairs beside the dance floor, waving at Rolph and Charlie in their long print dresses. It's the first time the children have seen them without binoculars.
"I guess they're too old to dance," Rolph says.
"Or maybe we remind them of birds," Charlie says.
"Or maybe when there are no birds, they watch people," Rolph says.
"Come on, Rolphus," Charlie says. "Dance with me."
She takes hold of his hands. As they move together, Rolph feels his self-consciousness miraculously fade, as if he is growing up right there on the dance floor, becoming a boy who dances with girls like his sister. Charlie feels it, too. In fact, this particular memory is one she'll return to again and again, for the rest of her life, long after Rolph has shot himself in the head in their father's house at twenty-eight: her brother as a boy, hair slicked flat, eyes sparkling, shyly learning to dance. But the woman who remembers won't be Charlie; after Rolph dies, she'll revert to her real name - Charlene - unlatching herself forever from the girl who dances with her brother in Africa. Charlene will cut her hair short and go to law school. When she gives birth to a son she'll want to name him Rolph, but her parents will still be too shattered. So she'll call him that privately, just in her mind, and years later, she'll stand with her mother among a crowd of cheering parents beside a field, watching him play, a dreamy look on his face as he glances at the sky.
"Charlie!" Rolph says. "Guess what I just figured out."
Charlie leans toward her brother, who is grinning with his news. He cups both hands into her hair to be heard above the thudding beat. His warm, sweet breath fills her ear.
"I don't think those ladies were ever watching birds," Rolph says.
================
Překvapení. Takhle kniha je vystavěná na zvláštním principu - představte si situaci, kdy postava v knize zmíní nějakou situaci z minulosti a vy si říkáte - to by mě zajímalo, jak to tehdy bylo. Otočíte stránku a další kapitola je přesně o tom. Nevím, jako to Jennifer Egan udělala, ale ve většině případů jsem poznala, který detail je ten správný, o čem bude následující kapitola. Vyprávění je meandrovité a přeskakuje v čase, ale je to v tomhle případě k prospěchu věci. Uvěřitelné, lidské a živé postavy (klišé, žejo, ale ještě jsem ho snad na tomhle blogu nenapsala, tak by vás teď mohlo spíš nalákat), a nejlépe si místy melancholickou náladu knihy myslím užijí ti, kteří hrají/hráli v kapele. Zkuste to.
Jeden obraz z knihy (mám to sem psát?) se mi v obměnách vybavoval několik dní, něco takového bych si přála někdy vymyslet.
sobota 16. dubna 2011
Votěch Mašek, Markéta Hajská, Máša Bořkovcová - Albína
================Z trilogie O přibjehi mám jenom Albínu, ale další díly se po jejím přečtení dostaly na seznam knih k sehnání. Vpodstatě ilustrované vyprávění o osudech cikánky Albíny od puberty až do čtyřicítky, které se z velké části odehrává v blátivé osadě na východním Slovensku. Albína vychovává s mužem sedm dětí a sní o velké lásce, lakonické popisy (ať od samotné Albíny, nebo popovodňových humanitárních pracovníků a antropologů) toho, jak to v osadě chodí, byly pro mě nejsilnější částí příběhu. O tom, jak dopadne ta velká láska, si už musíte přečíst sami.
čtvrtek 14. dubna 2011
David Chang, Peter Meehan - Momofuku
I remember walking through the Greenmarket one day after we opened and thinking, "What the fuck would I do with Brussels sprouts?" We weren't busy then and we weren't working with much market produce.
Months later, when Brussels sprouts came back into season, we were letting the Greenmarket dictate a portion of our menu. I took their reappearance as sort of a challenge - we did stuff with almost everything that has a big season near us, so what would we do with Brussels sprouts? How were we gonna get people to eat Brussels sprouts without using bacon and chestnuts, like every other New American market-driven restaurant in the city?
They're just cabbages, I told myself. Being Korean, I thought, "Let's make kimchi out of them." That didn't work out so well. The centers were hard and raw when we tried pickling them whole, and shredding and pickling the sprouts just made for a soggy mess. So I knew we'd have to create a dish around them.
I didn't take me long to come around to the bacon thing - I usually do. We decided to roast them off - I love the dark sweetness and faint bitterness of well-charred Brussels sprouts - and toss them in some pureed kimchi, like a sauce, because Brussels sprouts, stinky little fuckers that they are, take really well to the funkiness of kimchi. Added in some bacon, 'cause bacon and Brussels sprouts just go together. It was good, but it looked not good. So we put a big bright pile of julienned carrots on top to give it some color, and away we went.
================
První kuchařka! :)
Omlouvá mě dlouhý den? Neomlouvá. Ale tahle kuchařka je víc deník o cestě k vlastní restauraci, než kniha receptů. David Chang musí být v reálu nesnesitelný, ale jeho zaujetí je mimořádné a spolu s druhým autorem ho dokázali přesvědčivě popsat, přičemž zachovali zřejmě Changův specifický vyjadřovací styl (ukázka). Spousta receptů trvá tři dny a nemáte-li rádi vepřové sádlo a kvašené okurky, nebudete moct vyzkoušet ani polovinu, zároveň je to skvělá výzva a mě osobně baví pouštět se do Changových troufalostí. Ať žije slanina!
Months later, when Brussels sprouts came back into season, we were letting the Greenmarket dictate a portion of our menu. I took their reappearance as sort of a challenge - we did stuff with almost everything that has a big season near us, so what would we do with Brussels sprouts? How were we gonna get people to eat Brussels sprouts without using bacon and chestnuts, like every other New American market-driven restaurant in the city?
They're just cabbages, I told myself. Being Korean, I thought, "Let's make kimchi out of them." That didn't work out so well. The centers were hard and raw when we tried pickling them whole, and shredding and pickling the sprouts just made for a soggy mess. So I knew we'd have to create a dish around them.
I didn't take me long to come around to the bacon thing - I usually do. We decided to roast them off - I love the dark sweetness and faint bitterness of well-charred Brussels sprouts - and toss them in some pureed kimchi, like a sauce, because Brussels sprouts, stinky little fuckers that they are, take really well to the funkiness of kimchi. Added in some bacon, 'cause bacon and Brussels sprouts just go together. It was good, but it looked not good. So we put a big bright pile of julienned carrots on top to give it some color, and away we went.
================
První kuchařka! :)
Omlouvá mě dlouhý den? Neomlouvá. Ale tahle kuchařka je víc deník o cestě k vlastní restauraci, než kniha receptů. David Chang musí být v reálu nesnesitelný, ale jeho zaujetí je mimořádné a spolu s druhým autorem ho dokázali přesvědčivě popsat, přičemž zachovali zřejmě Changův specifický vyjadřovací styl (ukázka). Spousta receptů trvá tři dny a nemáte-li rádi vepřové sádlo a kvašené okurky, nebudete moct vyzkoušet ani polovinu, zároveň je to skvělá výzva a mě osobně baví pouštět se do Changových troufalostí. Ať žije slanina!
středa 13. dubna 2011
Jiří Vaněk - Sebedrás
Sobotní večer patří v Dalešicích promítání amatérského videozáznamu ze stého výročí místního spolku dobrovolných hasičů. Dvouhodinová nesestříhaná kazeta natočená roztřesenou rukou patří k nejzásadnějším zážitkům víkendu (spolu s návodem z časopisu Moravskobudějovicko na čistý pomerančový nápoj skládající se z vymačkaných pomerančů a umělého sladidla).
Světa kraj za mnou vyrazí i Gymnazián se svojí milou; chvíli sarkasticky komentují hadice na plátně a já mám trochu strach, že dostaneme přes držku. Harry nás totiž varoval, že v tomhle kraji jenom nožem anebo sekerou, třeba konzumace marihuany se tu prý trestá máčením v koši v blízké přehradě. Nakonec nám zmínění seberou auto, se kterým jsme přijeli, dají nám jiné a zmizí do tmy.
Harry je Žíhané sympatický, ale nad Gymnaziánem a jeho slečnou ohrnuje nos, na což už jsem docela zvyklý. Jí totiž nevoní většina mých kamarádů. Jí totiž nevoní většina lidí. (Sama ale o chválu stojí; když zmíním, že se mne kdosi, kdo nás spolu potkal, ptal, kdo byla ta krásná slečně, pyšně se nakrucuje).
Jenže tyhle patricijské sklony (říkal jsem vám vlastně, že Žíhaná je křestním jménem Ulrike a je potomkem německé šlechty?) se pak zase podivně přetaví v její touhu po dobrodružství (zároveň tak neslučitelnou s její prazvláštní potřebou vlastně moc nevycházet ze své obrazárny v domě, kde chodí kočky po římse na návštěvu do cizích bytů).
Jako když přelézá polorozbořený plot s představou, že za ním už jsou chladící věže, a já sice vím, že nejsou, ale nekazím jí její dychtivou radost.
Nebo jako když považuje můj předpůlnoční nápad, že půjdeme zpátky zase skoro patnáct kilometrů pěšky, za výborný. Celou cestu nás povede Jupiter a já vím, že všechno se stane dneska v noci. Všechno, nebo aspoň něco.
================
Kdo znáte Fiksu Pojkův blog, už jste polovinu knihy četli, tak jako já, předtím, než ke mě knížka doputovala (oklikou přes San Francisco). Bála jsem se trochu, jak to bude fungovat, ale krátké kapitoly se zabijáckýma pointama mají svůj účinek, i když jdou jedna za druhou. Pro mě ovšem tahle knížka nejvíc znamená připomenutí toho pocitu, když je pozdě v noci, člověk stojí sám v kuželu světla a zdá se mu, že právě teď se věci dějou. Že se stane něco zásadního.
A opravdu se mi zastesklo po Praze.
Světa kraj za mnou vyrazí i Gymnazián se svojí milou; chvíli sarkasticky komentují hadice na plátně a já mám trochu strach, že dostaneme přes držku. Harry nás totiž varoval, že v tomhle kraji jenom nožem anebo sekerou, třeba konzumace marihuany se tu prý trestá máčením v koši v blízké přehradě. Nakonec nám zmínění seberou auto, se kterým jsme přijeli, dají nám jiné a zmizí do tmy.
Harry je Žíhané sympatický, ale nad Gymnaziánem a jeho slečnou ohrnuje nos, na což už jsem docela zvyklý. Jí totiž nevoní většina mých kamarádů. Jí totiž nevoní většina lidí. (Sama ale o chválu stojí; když zmíním, že se mne kdosi, kdo nás spolu potkal, ptal, kdo byla ta krásná slečně, pyšně se nakrucuje).
Jenže tyhle patricijské sklony (říkal jsem vám vlastně, že Žíhaná je křestním jménem Ulrike a je potomkem německé šlechty?) se pak zase podivně přetaví v její touhu po dobrodružství (zároveň tak neslučitelnou s její prazvláštní potřebou vlastně moc nevycházet ze své obrazárny v domě, kde chodí kočky po římse na návštěvu do cizích bytů).
Jako když přelézá polorozbořený plot s představou, že za ním už jsou chladící věže, a já sice vím, že nejsou, ale nekazím jí její dychtivou radost.
Nebo jako když považuje můj předpůlnoční nápad, že půjdeme zpátky zase skoro patnáct kilometrů pěšky, za výborný. Celou cestu nás povede Jupiter a já vím, že všechno se stane dneska v noci. Všechno, nebo aspoň něco.
================
Kdo znáte Fiksu Pojkův blog, už jste polovinu knihy četli, tak jako já, předtím, než ke mě knížka doputovala (oklikou přes San Francisco). Bála jsem se trochu, jak to bude fungovat, ale krátké kapitoly se zabijáckýma pointama mají svůj účinek, i když jdou jedna za druhou. Pro mě ovšem tahle knížka nejvíc znamená připomenutí toho pocitu, když je pozdě v noci, člověk stojí sám v kuželu světla a zdá se mu, že právě teď se věci dějou. Že se stane něco zásadního.
A opravdu se mi zastesklo po Praze.
úterý 12. dubna 2011
Dara Horn - The world to come
================Listuju si ukázkama, co jsem si přivezla z Čech a najednou vidím tuhle fotku. A protože jsem se dnes vrátila z New Yorku, je kniha o ukradeném obraze z newyorské galerie docela na místě, a ještě tam máte navíc moji ruku. Jde o tenhle obraz, když jsem byla loni poprvé v MoMA, těšila jsem se, že ho uvidím, ale zrovna byl schovaný, tedy snad příště. Dara Horn podruhé na tomhle blogu, zase příběh s důkladnou kostrou, v tomhle případě zakončený velice symbolicky (což mě na první čtení zklamalo, na druhé dávalo perfektní smysl). Je to skvělá kniha, ale nějak mi dneska dochází adjektiva, tak mě omluvte; mezitím se kochejte alespoň výbornou obálkou paperbackového vydání, která je ve skutečnosti plastická a pěkná a připomíná rozsvícené hvězdičky v dětských pokojích, což je ostatně okolnost, za které jsem tuhle knížku četla poprvé. Dobrou noc.
pondělí 11. dubna 2011
Kobi Oz - Moše Chuvato a havran
Kde zas ten Moše lítá, no kde? Vždycky zmizí, když ho člověk potřebuje.
Hodný kluk, ale jak bluma. Někde ho necháte, vrátíte se za dva roky a on bude přesně na tom samém místě. Nemá žádnou vlastní vůli.
Náš Moše je prostě takový, nemastný neslaný.
Kolikrát jsem mu říkal, Moše, angažuj se trochu.
Ale on je taková bluma.
Když jsem přišel do Izraele, hned jsem pochopil pravidla, za prvé všichni koukaj jen na vnější fasádu, za druhé všechno záleží na politické příslušnosti, jinak jako byste nebyli. Pokud nejste straník, nepovažují si vás. Moše to nechce pochopit, je taková bluma. Pan Moše Pecka. Ten hoch nemá vůbec žádný názor, úplně vystřižený z OSN, vyhýbá se odpovědi. Pořád je zticha, nikomu nestraní. Leží v pokoji se zapnutou televizí, jako by byl na podpoře.
Je mu teprve dvacet.
Kolikrát jsem mu říkal, Moše, angažuj se trochu.
Ale on je taková bluma.
Chtěl jsem, aby měl vzor v Jiftachovi. Aby toužil být jako on, hrdina Izraele. Ale kde je Moše a kde Jiftach, jsou od sebe daleko asi jako východ a západ.
Jiftach se pohyboval ve společnosti, Jiftach byl straník, Jiftach byl v obraze, díval se se mnou na zpravodajské relace. Instruktor, jeden z našich nejlepších hochů, vynikající v armádě, to všechno byl Jiftach. Moše je jeho pravý opak, orientálec, poslouchá smutné a depresivní písně. Jak se mi mohl vyvést takovýhle syn, je s podivem. Přesně takhle se projevuje malomyslnost. Všichni proto očekávají, že z něj vyroste líný grázl, na všechno neurčitá odpověď, povznesený a flákač. Klient pracovního úřadu jako strejda Charlie, blahé paměti.
Tohle mu předpovídají a tak to taky dopadne.
Kolikrát jsem mu říkal, Moše, angažuj se trochu.
Ale on je taková bluma.
================
Moderní izraelská beletrie a tedy, alespoň pro mě, dokonale neznámé vody. Naštěstí pocity nerespektují zeměpisnou délku a jsou všude stejné, docela stejně nesrozumitelné - je vám kolem dvaceti a moc nevíte, co se světem, co s těžkým osudem rodičů, co s válkou, jak být sám nebo jak být s někým. Když se přidá ještě trocha černého humoru, je z toho zajímavá kniha, navíc báječně ilustrovaná (Dora Dutková).
Trčím v New Yorku a navzdory špatnému svědomí, že za mě kolegové v Bostonu musí pracovat, je to jedno z nejlepších míst, kde trčet.. Čtete toho Kavaliera? A Claye? Já jsem dneska vykoupila další dávku tematických New Yorských knih z regálu Barnes and Noble. Proč není v pražských knihkupectvích sekce knih, odehrávajících se v Praze, místo lesklého turisticko-fotografického braku? Co by v ní bylo? (moje soukromé tipy - Meyrinkův Golem, Urbanovo Sedmikostelí, Vaculíkův Český Snář a jen co tohle odešlu, napadne mě ještě deset dalších)
Hodný kluk, ale jak bluma. Někde ho necháte, vrátíte se za dva roky a on bude přesně na tom samém místě. Nemá žádnou vlastní vůli.
Náš Moše je prostě takový, nemastný neslaný.
Kolikrát jsem mu říkal, Moše, angažuj se trochu.
Ale on je taková bluma.
Když jsem přišel do Izraele, hned jsem pochopil pravidla, za prvé všichni koukaj jen na vnější fasádu, za druhé všechno záleží na politické příslušnosti, jinak jako byste nebyli. Pokud nejste straník, nepovažují si vás. Moše to nechce pochopit, je taková bluma. Pan Moše Pecka. Ten hoch nemá vůbec žádný názor, úplně vystřižený z OSN, vyhýbá se odpovědi. Pořád je zticha, nikomu nestraní. Leží v pokoji se zapnutou televizí, jako by byl na podpoře.
Je mu teprve dvacet.
Kolikrát jsem mu říkal, Moše, angažuj se trochu.
Ale on je taková bluma.
Chtěl jsem, aby měl vzor v Jiftachovi. Aby toužil být jako on, hrdina Izraele. Ale kde je Moše a kde Jiftach, jsou od sebe daleko asi jako východ a západ.
Jiftach se pohyboval ve společnosti, Jiftach byl straník, Jiftach byl v obraze, díval se se mnou na zpravodajské relace. Instruktor, jeden z našich nejlepších hochů, vynikající v armádě, to všechno byl Jiftach. Moše je jeho pravý opak, orientálec, poslouchá smutné a depresivní písně. Jak se mi mohl vyvést takovýhle syn, je s podivem. Přesně takhle se projevuje malomyslnost. Všichni proto očekávají, že z něj vyroste líný grázl, na všechno neurčitá odpověď, povznesený a flákač. Klient pracovního úřadu jako strejda Charlie, blahé paměti.
Tohle mu předpovídají a tak to taky dopadne.
Kolikrát jsem mu říkal, Moše, angažuj se trochu.
Ale on je taková bluma.
================
Moderní izraelská beletrie a tedy, alespoň pro mě, dokonale neznámé vody. Naštěstí pocity nerespektují zeměpisnou délku a jsou všude stejné, docela stejně nesrozumitelné - je vám kolem dvaceti a moc nevíte, co se světem, co s těžkým osudem rodičů, co s válkou, jak být sám nebo jak být s někým. Když se přidá ještě trocha černého humoru, je z toho zajímavá kniha, navíc báječně ilustrovaná (Dora Dutková).
Trčím v New Yorku a navzdory špatnému svědomí, že za mě kolegové v Bostonu musí pracovat, je to jedno z nejlepších míst, kde trčet.. Čtete toho Kavaliera? A Claye? Já jsem dneska vykoupila další dávku tematických New Yorských knih z regálu Barnes and Noble. Proč není v pražských knihkupectvích sekce knih, odehrávajících se v Praze, místo lesklého turisticko-fotografického braku? Co by v ní bylo? (moje soukromé tipy - Meyrinkův Golem, Urbanovo Sedmikostelí, Vaculíkův Český Snář a jen co tohle odešlu, napadne mě ještě deset dalších)
neděle 10. dubna 2011
Michael Chabon - The Amazing Adventures of Kavalier & Clay
The winter drove them mad. It drove every man mad who had ever lived through it; there was only ever the question of degree. The sun disappeared, and you could not leave the tunnels, and everything and everyone you loved was ten thousand miles away. At best, a man suffered from strange lapses in judgment and perception, finding himself at the mirror about to comb his hair with a mechanical pencil, stepping into his undershirt, boiling up a pot of concentrated orange juice for tea. Most men felt sudden blaze of recovery in their hearts at the first glimpse of a pale hem of sunlight on the horizon in mid-September. But there were stories, apocryphal, perhaps, but far from dubious, of men in past expeditions who sank so deeply into the drift of their own melancholy that they were lost forever. And few among the wives and families of the men who returned from a winter on the Ice would have said that what they got back was identical to what they had sent down there.
================
A když už jsem u toho New Yorku, nemůžu nedat Kavalíra a Claye. Navíc dlouho plánovaného na ažpak, na neděli. Vpodstatě pět knih v jednom, z čehož vzniká místy trochu přeplácaný příběh (člověk má občas dojem, že snad mohl autor nechat hrdiny v klidu dožít penze, ale on je ještě jednou pošle na nějaké dobrodružství), užijete si Prahu, komiksovou historii, Antarktidu, Empire State Building - ALE je to výborné. Cesta dvou kluků od úžasného světa komiksových hrdinů, která encyklopedickým způsobem (pozor, místy fiktivním) zahrnuje i dějiny USA v průběhu čtvrt století, je čtivá a napínavá. Nebojte se počtu stran, je to velkolepý román.
Vyšlo česky ve světové edici Odeonu jako Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye. Ukázku jsem chtěla dát z antarktické části, protože ta mi v knize připadala strhující, ale nechci prozrazovat, co se tam Joeovi přihodí, tak je krátká.
================
A když už jsem u toho New Yorku, nemůžu nedat Kavalíra a Claye. Navíc dlouho plánovaného na ažpak, na neděli. Vpodstatě pět knih v jednom, z čehož vzniká místy trochu přeplácaný příběh (člověk má občas dojem, že snad mohl autor nechat hrdiny v klidu dožít penze, ale on je ještě jednou pošle na nějaké dobrodružství), užijete si Prahu, komiksovou historii, Antarktidu, Empire State Building - ALE je to výborné. Cesta dvou kluků od úžasného světa komiksových hrdinů, která encyklopedickým způsobem (pozor, místy fiktivním) zahrnuje i dějiny USA v průběhu čtvrt století, je čtivá a napínavá. Nebojte se počtu stran, je to velkolepý román.
Vyšlo česky ve světové edici Odeonu jako Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye. Ukázku jsem chtěla dát z antarktické části, protože ta mi v knize připadala strhující, ale nechci prozrazovat, co se tam Joeovi přihodí, tak je krátká.
Alain de Botton - Umění cestovat
Kromě dálnice tam nebyla žádná silnice, ba ani pěší cesta, která by tu čerpací stanici spojovala s dalšími místy; jako by neptřila ani k městu, ani k venkovu, ale spíše k jakési třetí dimenzi, ke světu cestovatelů, jako maják na okraji oceánu.
Tato zeměpisná izolace vyvolávala v jídelně atmosféru osamění. Ostrá světla neúprosně odhalovala v bledých tvářích každou nedokonalost. Židle a lavice natřené dětinsky jasnými barvami působily dojmem nuceného veselí a neupřímného úsměvu. Nikdo nepromluvil, nikdo neprojevil zájem o druhého, nikdo s nikým nesdílel pocity. U pultu jsme nepřítomně hleděli jeden skrz druhého nebo ven do tmy. Každý z nás mohl právě tak sedět mezi kameny.
Zůstal jsem v rohu, pojídal čokoládovou tyčinku a občas upíjel ze sklenice pomerančový džus. Cítil jsem se osaměle, ale tentokrát byla má osamělost jaksi mírná a téměř příjemná, protože na mě nepadala v prostředí plném družnosti a smíchu, kde bych trpěl rozporem mezi svou náladou a okolím, ale byla zasazena do místa, kde jsme byli všichni cizinci. Připadalo mi, že toto místo nezakrytě přiznává obtížnost dorozumění a nenaplněné touhy po lásce a že je svou architekturou i osvětlením brutálně oslavuje.
Naše kolektivní samota mi připomněla některá plátna Edwarda Hoppera, která zobrazují skličující, ponuré scény, ale sama nepůsobí skličujícím dojmem. Dávají divákům možnost spatřit v nich odraz vlastního smutku, a cítit se jím tak méně osobně zasaženi a postiženi. Možná právě smutné knihy nás ve smutku nejlépe utěší, a když nemáme nikoho milovaného a blízkého, měli bychom zamířit k opuštěným čerpacím stanicím.
================
Líbí se mi, co vydává Kniha Zlín, někdy se o tom ještě rozepíšu. Jsem na pár dní v New Yorku, napůl za prací, napůl za potěšením, a i když je to z Bostonu co by kamenem, přece jen je to cesta, tak sem dám de Bottona, kterého jsem si koupila před týdnem v Praze na letišti. Eseje o cestování, de Botton vybere místo (Amsterdam, Madrid, Jezerní oblast), zvolí k němu patřičného průvodce (Baudelaire, Hopper, Humboldt, Wordsworth) a od konkrétních obrazů pomaloučku rozvíjí úvahy o smyslu cestování, o hledání sama sebe v neklidných prostředích motelů, benzínek a letišť. Já jsem na tomhle cestovacím pocitu závislák, tak mi tahle kniha udělala velkou radost.
Část o Edwardu Hopperovi se mi líbila už v knize, tak jsem ťukla do gůglu a stihla se ještě na poslední chvíli podívat na jeho velkou výstavu ve Whitney museum. Tak příjemná náhoda se mi nepovedla už dlouho.
Tato zeměpisná izolace vyvolávala v jídelně atmosféru osamění. Ostrá světla neúprosně odhalovala v bledých tvářích každou nedokonalost. Židle a lavice natřené dětinsky jasnými barvami působily dojmem nuceného veselí a neupřímného úsměvu. Nikdo nepromluvil, nikdo neprojevil zájem o druhého, nikdo s nikým nesdílel pocity. U pultu jsme nepřítomně hleděli jeden skrz druhého nebo ven do tmy. Každý z nás mohl právě tak sedět mezi kameny.
Zůstal jsem v rohu, pojídal čokoládovou tyčinku a občas upíjel ze sklenice pomerančový džus. Cítil jsem se osaměle, ale tentokrát byla má osamělost jaksi mírná a téměř příjemná, protože na mě nepadala v prostředí plném družnosti a smíchu, kde bych trpěl rozporem mezi svou náladou a okolím, ale byla zasazena do místa, kde jsme byli všichni cizinci. Připadalo mi, že toto místo nezakrytě přiznává obtížnost dorozumění a nenaplněné touhy po lásce a že je svou architekturou i osvětlením brutálně oslavuje.
Naše kolektivní samota mi připomněla některá plátna Edwarda Hoppera, která zobrazují skličující, ponuré scény, ale sama nepůsobí skličujícím dojmem. Dávají divákům možnost spatřit v nich odraz vlastního smutku, a cítit se jím tak méně osobně zasaženi a postiženi. Možná právě smutné knihy nás ve smutku nejlépe utěší, a když nemáme nikoho milovaného a blízkého, měli bychom zamířit k opuštěným čerpacím stanicím.
================
Líbí se mi, co vydává Kniha Zlín, někdy se o tom ještě rozepíšu. Jsem na pár dní v New Yorku, napůl za prací, napůl za potěšením, a i když je to z Bostonu co by kamenem, přece jen je to cesta, tak sem dám de Bottona, kterého jsem si koupila před týdnem v Praze na letišti. Eseje o cestování, de Botton vybere místo (Amsterdam, Madrid, Jezerní oblast), zvolí k němu patřičného průvodce (Baudelaire, Hopper, Humboldt, Wordsworth) a od konkrétních obrazů pomaloučku rozvíjí úvahy o smyslu cestování, o hledání sama sebe v neklidných prostředích motelů, benzínek a letišť. Já jsem na tomhle cestovacím pocitu závislák, tak mi tahle kniha udělala velkou radost.
Část o Edwardu Hopperovi se mi líbila už v knize, tak jsem ťukla do gůglu a stihla se ještě na poslední chvíli podívat na jeho velkou výstavu ve Whitney museum. Tak příjemná náhoda se mi nepovedla už dlouho.
pátek 8. dubna 2011
J. H Krchovský – Mladost – Radost…
VYPIL JSEM Z VÁZY VODU
a zajedl ji růžemi
s trny i květy…
uleh jsem poblíž schodů
myšlenky z kůže mi
svlékly tvé věty
Vypil jsem vodu z vázy
a vázu rozbil o hlavu
nešlo to hravě…
spánkem mne teď doprovází
zpěv Viktorky od splavu
a hukot v hlavě
/Podzim 1980/
SPÍM NA ZEMI…
vychází slunce
a cpe se skrz záclony
je 7 hodin přesně…
Hanibalův průvod dneška
vyhoupnul se na slony
na pochod přes mě
Masitá, těžká, zvířecí těla
jdou po mě jako přes Alpy
jako by spánek sedřít mi chtěla
jak trasy vlasů na skalpy
Budou mne celý den drtit až do noci
než zase zapadne za dneškem brána…
pak znovu ulehnu ušlapán k bezmoci
s vidinou dalšího sloního rána
/Jaro 1981/
================
Jeden z těch dnů, kdy jde člověk v devět večer z práce s hlavou rozbzučenou, takže když jsem se probírala ukázkami a uviděla ty slony jdoucí přes Alpy jednoho těla, nebylo těžké se s tím pocitem ztotožnit. Mladý Krchovský se vší černotou, která na mě ale působí spíš úlevně, protože je plná sarkasmu a ironie a protože sama mívám v krizových dnech sklony k morbidnímu vtipkování. Doporučuju sehnat si nějaký jeho výbor, nalívat se červeným vínem a po třetí skleničce hulákat otevřeným oknem nehoráznosti.
a zajedl ji růžemi
s trny i květy…
uleh jsem poblíž schodů
myšlenky z kůže mi
svlékly tvé věty
Vypil jsem vodu z vázy
a vázu rozbil o hlavu
nešlo to hravě…
spánkem mne teď doprovází
zpěv Viktorky od splavu
a hukot v hlavě
/Podzim 1980/
SPÍM NA ZEMI…
vychází slunce
a cpe se skrz záclony
je 7 hodin přesně…
Hanibalův průvod dneška
vyhoupnul se na slony
na pochod přes mě
Masitá, těžká, zvířecí těla
jdou po mě jako přes Alpy
jako by spánek sedřít mi chtěla
jak trasy vlasů na skalpy
Budou mne celý den drtit až do noci
než zase zapadne za dneškem brána…
pak znovu ulehnu ušlapán k bezmoci
s vidinou dalšího sloního rána
/Jaro 1981/
================
Jeden z těch dnů, kdy jde člověk v devět večer z práce s hlavou rozbzučenou, takže když jsem se probírala ukázkami a uviděla ty slony jdoucí přes Alpy jednoho těla, nebylo těžké se s tím pocitem ztotožnit. Mladý Krchovský se vší černotou, která na mě ale působí spíš úlevně, protože je plná sarkasmu a ironie a protože sama mívám v krizových dnech sklony k morbidnímu vtipkování. Doporučuju sehnat si nějaký jeho výbor, nalívat se červeným vínem a po třetí skleničce hulákat otevřeným oknem nehoráznosti.
čtvrtek 7. dubna 2011
Bronislava Janečková - Rok v dopisech (první díl)
K 15. březnu roku 1939 byl Karel Poláček z rasových důvodů propuštěn z Lidových novin. Byl to další krok v omezování svobod Židů v Protektorátu Čechy a Morava. Tehdy už známý spisovatel však ani v takové situaci, zdá se, neztrácel humor. Vysvítá to alespoň z jeho dopisů.
Úsměv vzbuzuje i Poláčkův zvyk nazývat sama sebe i lidi kolem jinak než jejich jmény. Dceři Jiřině říkal Žofko, manželku Adélu v období kolem rozvodu ironicky nazýval Načalstvem, svoji družku Doru pak doktorkou, stařenou, fešandou, Dvojrele, dívkou, staroslávkou a mnoha dalšími způsoby.
Sám se pod své dopisy podepisoval jako Poldiand, Joe Marie Zugrundegehovanský, Tentononc, Starodávnej, F.X. Tvarůžek Olomoucký a podobně.
První z citovaných dopisů napsal začátkem března 1939 dceři Jiřině, která pár dnů předtím odjela do bezpečnější Anglie.
Karel Poláček měl v té době před rozvodem s první ženou Adélou.
Milá Žofko,
obdržel jsem tvůj lístek, telegram a nakonec dopis a ze všeho toho vyrozumívám, že Tvá cesta, jak se dalo předpokládat, byla náramně svízelná a dobrodružná. Přál bych si, abys byla trochu podrobnější, zejména pokud se týče Tvojí nálady a jestli ses už trochu rozhlédla. Předpokládám ovšem, že Tvoje pocity nebudou valné. Nejsi prozatím nic než bědná prchlice, a já pevně věřím, že se z Tebe vyklube časem dcera hrdého Albionu. Rád bych ti referoval o svých soukromých věcech, ale zde platí doslova: péro se vzpírá. Kysmo se změnilo vykysmissimo, propuklo v uragán, vzniklo scandalum maximum. Načalstvo obchází všechny moje známé, hledajíc procesní svědky proti mně. Jeho korunní svědek pan Dr. Grmela má dosvědčit, že jsem mladík povahy lehkomyslné a známý karbaník.
Mimochodem, máme tady velkého zrzavého kocoura, který, když jsem začal tento dopis, tak pod kamny jedl. Nyní se však protáhl a vydal se na žebrotu. Chtěl by mňoukat, aby na sebe upozornil, ale je tak líný, že otvírá pouze hubu a nevydává zvuk. Teď truchlivě sedí a čeká, jestli něco dostane.
Dále oznamuji, že paní doktorka s Načalstvem se srazily na Národní třídě, vyvinula se z toho čilá diskuse a za jásotu shromážděného obecenstva byly obě dámy předvedeny na komisařství. Řekl jsem paní doktorce, že z toho plyne mravné naučení, že člověk při navazování známostí nemůže býti dost opatrný.
================
Každý den dopis, někdy dva. Od středověku až po současnost, spisovatelé, malíři, novináři, pantátové, zamilované dívky, vojáci, politici, knížata. Baví mě na tom ta stylová různorodost, každý dopis je jiný, i když měla paní pořadatelka očividně jedno oblíbené období. Přečetla jsem je téměř všechny při posledním dlouhém letu do Bostonu, k cestě se dobře hodily a odpovídaly na spoustu otázek. Přece jen, stýskání se asi od 16. století moc nezměnilo.
Původně rozhlasový pořad, oba díly knihy se dají koupit v prodejně Rozhlasu na Vinohradské za pár peněz, nebo na webu. Zkuste to.
Úsměv vzbuzuje i Poláčkův zvyk nazývat sama sebe i lidi kolem jinak než jejich jmény. Dceři Jiřině říkal Žofko, manželku Adélu v období kolem rozvodu ironicky nazýval Načalstvem, svoji družku Doru pak doktorkou, stařenou, fešandou, Dvojrele, dívkou, staroslávkou a mnoha dalšími způsoby.
Sám se pod své dopisy podepisoval jako Poldiand, Joe Marie Zugrundegehovanský, Tentononc, Starodávnej, F.X. Tvarůžek Olomoucký a podobně.
První z citovaných dopisů napsal začátkem března 1939 dceři Jiřině, která pár dnů předtím odjela do bezpečnější Anglie.
Karel Poláček měl v té době před rozvodem s první ženou Adélou.
Milá Žofko,
obdržel jsem tvůj lístek, telegram a nakonec dopis a ze všeho toho vyrozumívám, že Tvá cesta, jak se dalo předpokládat, byla náramně svízelná a dobrodružná. Přál bych si, abys byla trochu podrobnější, zejména pokud se týče Tvojí nálady a jestli ses už trochu rozhlédla. Předpokládám ovšem, že Tvoje pocity nebudou valné. Nejsi prozatím nic než bědná prchlice, a já pevně věřím, že se z Tebe vyklube časem dcera hrdého Albionu. Rád bych ti referoval o svých soukromých věcech, ale zde platí doslova: péro se vzpírá. Kysmo se změnilo vykysmissimo, propuklo v uragán, vzniklo scandalum maximum. Načalstvo obchází všechny moje známé, hledajíc procesní svědky proti mně. Jeho korunní svědek pan Dr. Grmela má dosvědčit, že jsem mladík povahy lehkomyslné a známý karbaník.
Mimochodem, máme tady velkého zrzavého kocoura, který, když jsem začal tento dopis, tak pod kamny jedl. Nyní se však protáhl a vydal se na žebrotu. Chtěl by mňoukat, aby na sebe upozornil, ale je tak líný, že otvírá pouze hubu a nevydává zvuk. Teď truchlivě sedí a čeká, jestli něco dostane.
Dále oznamuji, že paní doktorka s Načalstvem se srazily na Národní třídě, vyvinula se z toho čilá diskuse a za jásotu shromážděného obecenstva byly obě dámy předvedeny na komisařství. Řekl jsem paní doktorce, že z toho plyne mravné naučení, že člověk při navazování známostí nemůže býti dost opatrný.
================
Každý den dopis, někdy dva. Od středověku až po současnost, spisovatelé, malíři, novináři, pantátové, zamilované dívky, vojáci, politici, knížata. Baví mě na tom ta stylová různorodost, každý dopis je jiný, i když měla paní pořadatelka očividně jedno oblíbené období. Přečetla jsem je téměř všechny při posledním dlouhém letu do Bostonu, k cestě se dobře hodily a odpovídaly na spoustu otázek. Přece jen, stýskání se asi od 16. století moc nezměnilo.
Původně rozhlasový pořad, oba díly knihy se dají koupit v prodejně Rozhlasu na Vinohradské za pár peněz, nebo na webu. Zkuste to.
Jsem zpět
Zpátky ze smutku, zpátky v Americe, a doufám, že i zpátky tady. Menší krize motivace po rýpavých poznámkách (třeba že kdybych psala jen jednou týdně, byla by moje doporučení poctivější). Tak se obhajuju sama před sebou a mrzí mě, že jsem dobře nezareagovala. Snad jen, že od 1. ledna se moc nezměnilo, definice platí.
Zpoždění doženu postupně, doženu i březnový bonus, doufám :) Začnu dnes večer.
Zpoždění doženu postupně, doženu i březnový bonus, doufám :) Začnu dnes večer.
