Ivan Wernisch - Růžovejch květů sladká vůně

Úplně náhodou jsem se před časem v hospodě U Vejmelků posadil ke stolu s lidmi, kteří vymýšlejí žertovné inzeráty a uveřejňují je v novinách. Schází se ta společnost skoro každý čtvrtek. Mají své památkové album (sešit s výstřižky) a rádi se pochlubí. Hledám hezkou, mladou, hodnou, bohatou ženu, zn. Starý, ošklivý, chorobami prolezlý, skrznaskrz zadlužený opilec se spoustou závazků, Rád bych se přiženil do rodiny s malými dětmi, zn. Odporný hnusák, Stárnoucí upír hledá holku krev a mlíko. A tak podobně. A mají problém: už je nic dalšího nenapadá. S naději hleděli na cizince. Chtěl jsem jim udělat radost. Ale to už přece máme! volali. Tohle máme taky! Vopici na palouku už vloni... Ať jsem řekl cokoliv, nezdálo se jim to, nebo už to měli. Smáli se, objednávali zelenou, natahovali ke mně ruce a přiťukávali si se mnou. Byl jsem jejich člověk.

===

V tramvaji spolu vesele klábosí dvě Cikánky. Píča, kurva, do prdele... jak v automatickém textu. Jak je to úlevné! Jak rád bych se připojil k jejich zábavě!

===
MAGICKÝ OBRAZEC


   B
B L B
   B

================
Co na tom, že byl nedávno. Ivan Wernisch tady na blogu, myslím. Z téhle knihy mimochodem pochází podtitul mého blogu, kterému se i po čtyřech měsících směju. A to je důvod, proč je tu autor dneska zas, potřebovala jsem něco veselého. Veselého ve smyslu druhé ukázky. Prostě tak.