Nicolas Bouvier - Ryba-štír

Předevčírem, když jsem ukusoval svůj ranní krajíc, uvědomil jsem si najednou, že to on ujídá z mé pusy. Krev se drala ze zanícených dásní a vykreslovala konturu každého zubu, každého nervu, jako na nějaké vesaliovské skice. Vysoká horečka a ustavičné zvracení. Abych z tohohle města, kde se mi nic nedařilo, přece něco vytěžil, šel jsem si do dispensáře na severním předměstí - bezplatná péče - dát vyšetřit krev a plíce a vytrhnout dvě předem ztracené stoličky. Vysoká, sešlá, osleplá vila v zahradě, kterou příroda zvolna získává zpět do své moci. Našel jsem tam dva lékaře, dvě sestry, tři tucty rozjařených chrapounů prožraných roztodivnými chorobami, kteří se zřejmě rozhodli doklepat své dny tady, kde mají dostatek stravy a zajištěnou společnost a kde jim uleví, pokud je přímo nevyléčí. Malé švindlířské doupě mě po chvilce němého úžasu radostně uvítalo, jako by příchod bílého sáhiba zaručoval kvalitu služeb, jichž se jim tu dostane. Žádné formality, jen přívětivá rutina. Pozdě odpoledne jsou rentgeny pořízené přes den promítány přes zchátralý epidiaskop na prostěradlo: abychom měli jasno. Děravé plíce, rozcupované průdušky, páteře nahlodané osteoporózou. Z představení jsme se těšili společně, sledovali jsme tu přehlídku drobů a zpustošených tělesných schránek se všemi vzrušenými a pobavenými och!, ach!, pšt!, jako v kině. Do centra daleko a příležitostí k rozptýlení nemnoho. Když se objevily moje opulentní, sotva načaté měchy, jen s náznakem stínu, byly z toho málem ovace. Jako bych vystřihnul parádní sólíčko. Všichni ti neduživci se zkrátka radovali z toho, že jsem tak dobře vybavený, abych je přežil. Právě tuhle chvíli bezmezného triumfu, komplimentů a povzbudivých šťouchanců jsem si vybral k tomu, abych se odporoučel k zemi jako diva omráčená vůní květin...

================
Velmi volné pokračování novoročního Návodu k použití světa. Fakticky sice cesta po Ceylonu následovala hned po událostech popsaných v Návodu, ale autor knihu publikoval s téměř třicetiletým zpožděním, zejména proto, že je o cestovatelské deziluzi. Bouvier byl na Cejlonu sám, nedařilo se mu překonat chladný odstup domácích, zmáhalo ho vedro a beznaděj. Kniha snad nejlépe z těch, co znám, popisuje ten moment, kdy vám kdesi v hotelu v cizím státě dojde, že před sebou neutečete.
Tenká knížka je odzbrojující a upřímná, až dočtete Návod, pusťte se do téhle.

Nedělní prázdnota, plno možností, ale pro žádnou se nelze rozhodnout, stejně silně, jako se mi po nich přes týden stýská. Nakonec si většinou načuřeně čtu, jako dneska. Bouvier je tedy případný. Jdu si ty stesky psát někam jinam.