Martin Reiner - Lucka, Maceška a já

Noční poselství
Z ukládání se brzy stal náš společný rituál.
Někdy po Vánocích, asi tak koncem ledna, jsme s Martou poprvé spali. Bylo to příjemné, ale jedinou změnou, která v našem vztahu nastala, bylo, že jsem teď mnohem častěji docházel na Srbskou. Někdy na večeři, jindy na čaj a později často už jen prostě uložit Lucii.
Dveře jejího pokojíku zůstávaly na noc otevřené, což byl pozůstatek časů, kdy byla menší a potřebovala cítit nepřerušený kontakt... "aby se nebála," jak mi sama sdělila. Ze stejného důvodu zůstávaly otevřené i dveře do kuchyně, kde jsme zpravidla seděli s Martou a něco přitom pili. Když jsem dohlédl na Lucčino čištění zubů, pomohl jí do pyžama a přečetl pohádku, přišla jí maminka dát pusu na dobrou noc, kterou nám oběma popřála Lucie asi patnáctkrát, ale tím to vlastně teprve začínalo. Teprve nyní se totiž začaly v Lucčině hlavně neodbytně rojit zajímavé obrazy, které vyvolávala ze svého pokojíčku hlasitým, neústupným šeptem. Marta mi ty večerní obřady propachtovala zcela nesobecky; nakonec viděla, že si je Lucka dost užívá. A pro mě to byl svět jiných vůní, svět, v němž se mluvilo pozastřeným hlasem a známé věci se vytrácely, smazány tmou. Připomínalo to divadlo. Dokonce i tou pravidelností a opakováním jednotlivých výstupů. Lucka se ke mně chovala s odzbrojující důvěrností. Mou obrannou linii, na kterou naráželi dospělí lidé, dokázala obejít, jako by vůbec neexistovala. Ona ji neviděla.
Představila mi regiment plyšáků střežících dětský pokoj, včetně velkého placatého Křemílka a Vochomůrky, kteří jí dělali společníky ve spánku. Při čtení pohádek mě často zastavovala a ptala se na věci, na něž znala odpověď. Jednou mě zarazila, když jsem četl cosi od bratří Grimmů.
"Strejdo..."
"Ano, Lucko?"
"Neboj se," špitla naléhavě.
"Já se nebojím," řekl jsem.
"Jenže teď to bude úplně strašný, protože oni mu tu hlavu useknou." A strčila si pěstičku do pusy, abych pochopil, jaká hrůza na nás čeká na dalších řádcích.
Někde ve mně se něco nečekaně pohnulo. Dalo by se říct, že jsem nebyl úplně připravený na to, čemu se říká malé dítě.
Přesto jsem trpělivě poslouchal hlasitým šeptem sdělovaná noční poselství...
Když konečně usnula, vypil jsem s Martou další čaj a vyrazil domů.

================
Zvláštní, nezařaditelná kniha. Jako nedávno u Hakla, i v téhle knížce hrají roli české poměry na začátku devadesátých let. Představuju si to jako dobu neomezených možností, kdy mohl váš život nabrat nečekaný směr, protože na tom, co jste vystudovali, nezáleželo tolik, jako na tom, co jste doopravdy uměli. A tak. Ke knize - zajímavě vykreslené budování vztahu holčičky a nevlastního táty, k tomu objevování zapomenutého básníka a osobních třináctých komnat. Neobvyklá čeština, málokdo píše takhle (ještě Tomáš Zmeškal, třeba), básnivá a obrazná.