Jiří Vaněk - Sebedrás

Sobotní večer patří v Dalešicích promítání amatérského videozáznamu ze stého výročí místního spolku dobrovolných hasičů. Dvouhodinová nesestříhaná kazeta natočená roztřesenou rukou patří k nejzásadnějším zážitkům víkendu (spolu s návodem z časopisu Moravskobudějovicko na čistý pomerančový nápoj skládající se z vymačkaných pomerančů a umělého sladidla).
Světa kraj za mnou vyrazí i Gymnazián se svojí milou; chvíli sarkasticky komentují hadice na plátně a já mám trochu strach, že dostaneme přes držku. Harry nás totiž varoval, že v tomhle kraji jenom nožem anebo sekerou, třeba konzumace marihuany se tu prý trestá máčením v koši v blízké přehradě. Nakonec nám zmínění seberou auto, se kterým jsme přijeli, dají nám jiné a zmizí do tmy.
Harry je Žíhané sympatický, ale nad Gymnaziánem a jeho slečnou ohrnuje nos, na což už jsem docela zvyklý. Jí totiž nevoní většina mých kamarádů. Jí totiž nevoní většina lidí. (Sama ale o chválu stojí; když zmíním, že se mne kdosi, kdo nás spolu potkal, ptal, kdo byla ta krásná slečně, pyšně se nakrucuje).
Jenže tyhle patricijské sklony (říkal jsem vám vlastně, že Žíhaná je křestním jménem Ulrike a je potomkem německé šlechty?) se pak zase podivně přetaví v její touhu po dobrodružství (zároveň tak neslučitelnou s její prazvláštní potřebou vlastně moc nevycházet ze své obrazárny v domě, kde chodí kočky po římse na návštěvu do cizích bytů).
Jako když přelézá polorozbořený plot s představou, že za ním už jsou chladící věže, a já sice vím, že nejsou, ale nekazím jí její dychtivou radost.
Nebo jako když považuje můj předpůlnoční nápad, že půjdeme zpátky zase skoro patnáct kilometrů pěšky, za výborný. Celou cestu nás povede Jupiter a já vím, že všechno se stane dneska v noci. Všechno, nebo aspoň něco.

================
Kdo znáte Fiksu Pojkův blog, už jste polovinu knihy četli, tak jako já, předtím, než ke mě knížka doputovala (oklikou přes San Francisco). Bála jsem se trochu, jak to bude fungovat, ale krátké kapitoly se zabijáckýma pointama mají svůj účinek, i když jdou jedna za druhou. Pro mě ovšem tahle knížka nejvíc znamená připomenutí toho pocitu, když je pozdě v noci, člověk stojí sám v kuželu světla a zdá se mu, že právě teď se věci dějou. Že se stane něco zásadního.
A opravdu se mi zastesklo po Praze.