středa 20. dubna 2011

A. A. Milne - Medvídek Pú

Než dospěl potok až na okraj Lesa, zmohutněl, takže už z něho byla skoro řeka, a když tak zmohutněl, už neběžel, neskákal a nebublal, jako když byl menší, ale plynul pomaleji. Věděl už, kam spěje, a říkal si: „Není naspěch. Však se tam jednou dostanu." Ale všechny potůčky nahoře v Lese se klikatily sem tam, pospíchaly, aby se toho hodně dozvěděly, než bude pozdě.
Zvenčí vedla do Lesa široká cesta, skoro jako silnice, ale než vběhla do Lesa, musila překročit tuto říčku. Tam, kde ji přetínala, byl dřevěný most, skoro tak široký jako cesta, s dřevěným zábradlím po obou stranách. Kryštůfek Robin dosáhl právě bradou na okraj zábradlí, ale zábavnější bylo vystoupit na spodní příčku, takže se mohl naklonit a pozorovat řeku, jak pod ním zvolna odplývá. Když Pú chtěl, dosáhl bradou na spodní příčku, ale lepší bylo podstrčit hlavu pod ni a pozorovat řeku, jak pod ním zvolna odplývá. A Prasátko a Klokánek se mohli dívat na řeku jenom takhle, protože byli tak malí, že nedosáhli ani na spodní příčku. A tak leželi na zemi a hleděli na řeku... a řeka plynula velmi zvolna, beze spěchu.
Jednoho dne, když šel Pú k tomuto mostu, skládal písničku o borových šiškách, protože jich tu všude plno leželo a jemu bylo do zpěvu. Zdvihl tedy jednu šišku a řekl si: „Tohle je velmi hezká šiška a něco by se s ní mělo rýmovat." Ale nemohl na nic připadnout. A pak mu najednou napadlo:

V lese borovém
leží samé šišky.
Jejich plná zem,
jak padají z výšky.

„Ten poslední verš je zbytečný, protože do výšky by šišky stejně nepadaly," řekl si Pú.
Právě došel na most; a protože nekoukal na cestu, zakopl o něco a šiška mu vyskočila z pracky do řeky.
„To je k zlosti," řekl Pú, když plula pomalu pod most, a šel si pro jinou šišku, aby mu nechyběla do rýmu. Ale pak mu napadlo, že se radši jen bude dívat na řeku, protože bylo tak poklidno, a tak si lehl a díval se, jak pod ním pomalu plyne ... a najednou tam plula taky jeho šiška.
„To je divné," řekl Pú. „Upustil jsem ji na druhé straně," řekl Pú, „a vyplula na téhle straně! Rád bych věděl, jestli to půjde ještě jednou?" A odběhl si pro šišky.
Zase to šlo. A ještě. Upustil dvě šišky najednou a nahnul se přes most, aby viděl, která vypluje dřív; a jedna plula napřed; ale protože byly stejné, nevěděl, jestli je to ta, které přál, aby vyhrála, či ta druhá. Příště tedy hodil jednu velikou a jednu malou, a velká vyplula první, jak si to taky předem řekl, a malá za ní, což si taky předem řekl, takže vyhrál dvakrát... A než šel k svačině, vyhrál třiašedesátkrát a prohrál osmadvacetkrát, což znamenalo, že celkem - že měl vyhráno - no, odečtěte osmadvacet od třiašedesáti a máte to. Ale ne naopak!
A tak vznikla hra zvaná Medvědí proutky, kterou Pú vynašel a hrával se svými přáteli na pokraji Lesa. Hráli ji s proutky a ne s šiškami, protože proutky se daly snáze rozlišit.

Jednou spolu hráli Pú a Prasátko a Králíček a Klokánek Medvědí proutky. Vhodili vždycky proutky do vody, když Králíček řekl: „Teď!", a pak utíkali na druhou stranu mostu a nakláněli se přes okraj, aby viděli, čí proutek vypluje nejdřív. Ale trvalo to dlouho, než připluly, řeka byla toho dne líná, jako by jí na tom ani nezáleželo, jestli se vůbec někam dostane.
„Už vidím svůj!" zvolal Klokánek. „Ne, nevidím, je to něco jiného. Vidíš svůj, Prasátko? Myslel jsem, že vidím svůj, ale neviděl jsem. Tady je. Ne, to není on. Vidíš svůj, Pú?"
„Ne," řekl Pú.
„Můj se asi zachytil," řekl Klokánek. „Králíčku, můj proutek se zachytil. Zachytil se tvůj taky, Prasátko?"
„Trvá to vždycky déle, než si myslíš," řekl Králíček.
„Jak dlouho ty myslíš, že jim to potrvá?" zeptal se Klokánek
„Už vidím tvůj, Prasátko," řekl najednou Pú.
„Můj je takový šedavý," řeklo Prasátko a netroufalo si nahnout se víc, aby nespadlo do vody.
„Ano, takový vidím. Pluje ke mně."
Králíček se nahnul víc než jindy, aby spatřil svůj, a Klokánek se vrtěl sem tam a volal:
„Poplav, proutku! Proutku, proutku, proutku!" a Prasátko bylo rozjařené, že jen jeho proutek je vidět, což znamenalo, že vyhrává.
„Už pluje!" řekl Pú.
„Víš to jistě, že je to můj?" pištělo Prasátko rozčileně.
„Ano, protože je šedý. Velký šedý. Tady je! Hodně - veliký - šedý. Ale ne, není to on, to je Ijáček."
„Ijáčku!" volali všichni.
Velmi klidně, velmi důstojně, s nohama ve vzduchu vyplul Ijáček zpod mostu.
„To je Ijáček!" křičel Klokánek hrozně rozrušen.
„Opravdu?" řekl Ijáček. Zachytil ho malý vír a třikrát jím otočil dokola. „To bych se divil."
„To jsem nevěděl, že taky hraješ," řekl Klokánek.
„Nehraju," řekl Ijáček.

================
Jako dítě mě tahle knížka nijak nebavila, jako větší dítě mě baví moc. Líbí se mi, jak je to jeden příběh pro děti a v něm spousta narážek a vtipů, které pochopí jen ti větší. Ijáčkovo lakonické Nehraju. je ukázkový příklad. Myslím taky, že český překlad se podařil, třeba Prasátko hovoří ve středním rodě, což se k němu náramně hodí. Čtu si v ní, když jsem smutná, nemocná, nebo jen tak, taky poslouchám audioknihu (kterou namluvil Marek Eben).
Způsob, jakým jsem si na ni dneska vzpomněla, je zcela v jejím duchu. Připravovala jsem si knížky, co dám na blog, mám na to takový seznam, a připsala jsem na konec knihu Jaroslava Meda. A jak jsem uviděla ten med.. :)

6 komentářů:

{sylvaf} řekl(a)...

copak Pú, Ijáček... je můj soukromý kult-)

Ofelie řekl(a)...

{sylvaf}: Moje nejmilejší je Prasátko, protože je velice udatné :)

Henry Psanec řekl(a)...

Tuhle knihu čtu nepřetržitě už 32 let pořád dokola. Naprosto skvělá - tak, že ji ani nečtu v originále nebo překladech.

Mimochodem, pošlu ti, pokud chceš, článek o chybách v překladu, je zajímavý, já sám objevil dvě další (jednu prozradím: "Here We Go Round the Mulberry Bush" neznamená "Obejdeme tady ten morušový keř", myslím).

V první verzi tohoto překladu, ovšem přesevšechno kongeniálního, ještě z 30. let, se Pú mimochodem nejmenuje Michal Medvěd, ale Vašíček Medvěd, a Pu (s krátkým u), vyšel ve dvou dílech ve Vyšehradu s ilustracemi E. H. Sheparda, ale obálkou Vojtěcha Kubašty, Medvídek Pu, a Dům u Medvídka. (Obálky Ti můžu taky poslat.)

Úplně první české vydání, "Dobrodružství Medvídka Pů" (ů s kroužkem) vydalo nakladatelství Naňka, 1931:

"Je jasné, že tak velký ohlas na Milneho dětskou knížku musel dorazit i do Prahy. Zejména kroužek lingvistů založený profesorem anglistiky Vilémem Mathesiem prodiskutovával všechny novinky na angloamerickém knižním trhu a tak se určitě doslala na přetřes i tato knížečka. Jak ji přeložit, či přímo, jak ji předložit malému českému čtenáři? To byly otázky, kterými se účastníci dýchánků u pana Mathesia určitě zabývali. Nakonec se rozhodla pro její překlad přímo paní domácí. Možná z hecu, možná ze zájmu se do překladu pustila Zdeňka Mathesiová. A jako první musela řešit problém, který jsme si již tady nastínili. Jak se bude plyšový hrdina jmenovat česky. Dodržet logiku originálu či vytvořit jméno nové, více či méně vzdálené původnímu jménu. Nakonec se rozhodla pro zlatou střední cestu. Jméno bude jasné českému dítěti a bude zvukomalebně laskavé, milé, takové kulaťoučké. A tak vznikl Medvídek Pů. Ne, neudělal jsem chybu. Ten kroužek nad ů tam patří. To je právě grafické zobrazení toho oblého zvuku, přesně tak, jak to Milne zamýšlel. Jméno bylo na světě, avšak jeho odklon od originálu způsobil, že Zdeňka Mathesiová musela vypustit celou předmluvu."

(týdeník Naše rodina, prosinec 2007)

Jednou jsem tu knihu viděl, stála minimálně - mám špatnou paměť na čísla 20.000 Kč.

Ale jukni sem na Púy v prvním vydání, Púy podepsané... : http://www.peterharrington.co.uk/ Jednou měli první vydání podepsané autorem, ilustrátorem i Kryštůfkem Robinem. Ale ta cena už byla abstraktní číslo.

Henry Psanec řekl(a)...

P. S.: chtěl bych být Pú, ale jím jediným nejsem...

nioblad řekl(a)...

jo, med! a Íjáček, to je můj osobní hrdina a vzor.

jan Zdeněk řekl(a)...

Henry Psanec ....píše o obálce(obálkách) prvních vydání Medvídka Pu. Vím ,že je to dávno a že se jistě objevilo dost zájemců, ale opravdu sháním zachovalou obálku (nebo celou knížku)Kubaštova 2.vydání ve Vyšehradu. O vydání z.r.1938 ani nemluvě. Kdyby to bylo k mání, rád je dobře zaplatím. Event. mohu vyměnit za vydání Naňka 1931.
Jan Zdeněk, tel.724 054 068, jan.zdenek@volny.cz

Okomentovat