Nicolas Bouvier - Návod k použití světa

Nebe bylo nízko. Už v poledne jsme rozsvěceli lampy. Naše dny se halily do nasládlé vůně petroleje a zvonění lopat o sníh. Občas k nám skrz sněhové vločky z některého sousedního dvorku prorazil zvuk flétena arménských svatebních písní. Horký čaj nám celý den udržoval vnitřnosti v teple a jasnou hlavu. Jak se město nořilo stále hlouběji do zimního hávu, cítili jsme se v něm lépe. Ta představa zřejmě sužovala vdovu Šušánikovou, naši bytnou, která k nám často zašla na návštěvu: přišlo jí podivné, že se někdo - z takové dálky a zcela dobrovolně - přijde usadit právě sem. Zpočátku žila v přesvědčení, že trávíme-li takhle život na cestách, je to proto, že nás z domova vyhnali. Sedala v rohu pokoje - masitá kvočna v černé zástěře - a se zamračeným nesouhlasem si prohlížela skládací lehátko, holou podlahu, okno utemované starými novinami, malířský stojan a psací stroj.
- Co vy tu vlastně děláte?
- Mám přece žáky.
- Ale přes den.
- Vždyť vidíte, dělám si poznámky, píšu.
- No, já taky píšu ... arménsky, persky, anglicky - začala vypočítávat na prstech - ale to není žádné řemeslo.

Bouvierův Návod už mi mockrát zachránil náladu, mezi popisy míst a lidí totiž dokáže vložit i úvahy o cestování vůbec, o samotě, o strachu, úvahy, které zůstávají platné a přesné i dnes, téměř padesát let od prvního vydání a mně se strašně líbí. Poprvé jsem je četla na Pálavě, po večerech ve stanu, v kempu a pak zpátky ve vlaku - a už mi zůstaly, spojené s cestou a s osamělostí člověka na ní.
Listuju touhle knížkou často, umím některé pasáže téměř zpaměti, a pořád se vracím, abych se přesvědčila, že v tom nejsem sama.