Emil Hakl - Pravidla směšného chování

V podvečer usedám k notebooku, stejně jako většina spoluobčanů.
Potřebujeme se zbavit pocitů. Sedám do křesla, spařím si jazyk čajem a jdu taky do toho. Projedu oblíbené položky, fóra, otevřu textový dokument, chvíli ťukám, opírám se, prohlížím si rozpraskanou krajinu stropu. Vlasové trhliny v malbě jsou oblity řečištěm světlejších proužků. Vlákna pavučin tančí v zahřátém vzduchu. Zmítají se, rytmicky vlají.
Otec asi teď dělá to samé. Kouká do stropu a snaží se vyrovnat s probíhající skutečností. Na kterou se jeden nepřipraví, ani kdyby poctivě přečetl a vstřebal všechny ty Zenové hole a jiné návody, jak žít. Tatík navíc žádné hole nikdy nečetl, zajímají ho jiné obory, motolice, vrtulice, škrkavky, olihně, migrace ptactva, dějiny dobývání vzduchu, superstruny, pulzary, kvazary, oškubané detektivky a alkoholické bláboly E. A. Poea. V osmdesáti hltá četbu jako zjednaný. K tomu dojíždí tramvají ze Spořilova do Strašnic dělat dědu vnučce Míše. Protože já se u nich neukážu. Já sedím doma a potím žluč do notebooku.

Aneb první ze dvou českých tatínkovských knih, co vyšly loni. Emil Hakl se tak uvelebil v pozici morouse středního věku a řekla bych že začal víc přemýšlet, jak svoje (jednoznačně) povedené nápady zpracovat. S každou knížkou se mi líbí víc a tahle má dlouhej dozvuk. Po pracovním dni se mi poštěstilo mrznout hodinu při čekání na metro (zastávka je nadzemní) a přijet promrzlá a hladová. A s hlavou dutě prázdnou, takovým tím pocitem, že něco skončí. Proto Hakl, dneska.