Roald Dahl - Hon na lišku

A já náhodou vím, že mnoho z těch lidiček mělo při zaslechnutí sirény ty nejpodivnější reakce, obzvlášť když byli sami. Například v Kilburnu žil muž, který spravoval registrační pokladny, a ten vždycky hbitě vyskočil z postele, doběhl si do koupelny pro svůj falešný chrup, nasadil si ho, pak se promptně vrátil do postele a okamžitě usnul. Na Belgravském náměstí žil jeden starý baron, ten také vyskakoval z postele, pak se odšoural přes pokoj ke gramofonu, vložil do něj desku s názvem "Nic než lásku ti nemohu dát, bejby" a hrál ji, co nejhlasitěji mohl, aby přehlušil zvuk sirén. V Houndsditchi zase byl malý zastavárník jménem Meatbein a ten pokaždé, když začalo houkání, seběhl do přízemí k velikému trezoru, kam si ukládal peníze, otevřel ho a stočil se do klubíčka ve spodní přihrádce. Tam ležel jak ježek v zimním spánku, dokud neohlásili konec poplachu. Také si vzpomínám na tlustou manželku majitele sklárny z Walthamstownu, která si vždycky zalezla pod postel a zůstala tam až do rána. Odmítala vylézt, přestože na ni manžel velice nedůtklivě naléhal. A dole u nádraží Královny Viktorie bydlela vysloužilá operní pěvkyně, která byla rovněž velmi tlustá, a když zaznělo varování, posadila se ve své posteli s nebesy a přidávala se k jekotu, z plných plic vyluzovala stejný, nebo téměž stejný tón jako siréna. Tahle žena si navíc vymyslela malé vylepšení spočívající v tom, že počítala, kolikrát se musí nadechnout, aby vydržela se sirénou, dokud zvuk neustane. Její rekord byl šestkrát.

V trošku neobratném překladu, ale výborná kniha. Podobenství o mužích, válce a trpaslicích, při kterém se smějete tak dlouho, dokud vás nezačne mrazit, a pak ještě chvilku. První kniha, kterou jsem od Roalda Dahla četla, a rozhodně nebude poslední, ten pán má úžasnou fantazii. Jsem unavená, časově posunutá a tak dnes bez oslího můstku a tak trochu nejistě. V Praze je jaro.