Jonathan Coe - Dům spánku

Lidé, kteří přišli do Café poprvé, zpravidla očekávali cosi kvintesenciálně galského a sofistikovaného, samé café noir a pain au chocolat. Místo toho tu našli těžké stoly a lavice z borového dřeva, staré lahve od mléka plné vosku od svic a zdi pokryté starými potápěčskými přístroji a nespočetnými řadami vázaných a brožovaných knih, zakoupených na bleším trhu. Našli tu téměř nestravitelně vydatné koláče z ovesných vloček, krajíce chleba ze sladovaného obilí s čedarem a šunkou s vrstvou medu, ale také obrovské hrnky s černou kávou a sladký aromatický čaj. Našli věčně matně osvětlený prostor připomínající jeskyni a Slatteryho, který seděl za pultem a nikdy nevstal, aby obsloužil dalšího zákazníka, dokud nedokončil poslední větu svého filozofického spisku, ať už kteréhokoli, do něhož byl právě zabrán. A dlužno podotknout, že zde zpravidla našli cosi, co pulzovalo společenským a intelektuálním životem daleko více než tenhle hubený, bledý, vážně se tvářící student filmových věd, který vzhlédl, když Robert vešel, a pokynul mu na pozdrav tím, že postrčil svůj ze tří čtvrtin prázdný hrnek a zabručel: "Eště jednou to samý, jo?" načež se znovu začal probírat svými papíry.

Blogování je dřina, když člověk tahá ve sklepě zaprášené těžké krabice s knihama, aby z nich vybral ty nejlepší, a pak o nich mohl psát. Hledala jsem si ukázky na pak, listovala a zmocňovalo se mě zoufalství, že si to nepamatuju, že mám z těch knih jen prchavý dojem a že všechny ty krásné věci zůstanou v zákoutích těch krabic. Ale. Tuhle třeba, tu si pamatuju. Mohla bych ji číst padesátkrát a pořád by se mi líbila, ukázku bych mohla recitovat o půlnoci; mrkněte na ni do knihovny, je to příběh nejen o spánku. Kde máte svoje Café Valladon, ideální kavárnu?