Hana Andronikova -Zvuk slunečních hodin

Konečně se ochladilo. Na třicet stupňů ve stínu. Ale vzduch zůstával těžký, prosycený parami a bengálská zátoka se dál topila v mlze. Ráno potřeboval šálek silné kávy a cigaretu k probuzení a večer jeden šláftruňk, aby mohl spát.
Původně si myslel, že vystačí s angličtinou. Brzy pochopil, že klíčem k úspěchu je místní jazyk, a vrhl se na hindštinu a bengálštinu. Překvapeně zjistil, že mu to docela jde. Učitel za ním docházel na stavbu, kde byl skoro nepřetržitě.
Díval se, jak vyzáblí kuliové šplhají po bambusových žebřících jako mravenci s materiálem na hlavě. Koše naložené cihlami, cementem, malta v miskách. Zamával na Martince.
- Sežeňte mezky.
Vlastnoručně pomáhal stavět tretnu. Trpělivě vysvětlovat domorodým dělníkům, že touhle chodbičkou dostanou materiál do patra. Naložíte to na mezka a on to tam vytáhne za vás. Kroutili hlavami. Do toho vám mezek nepoleze, sáhibe.
Když se tvrdohlavý mezek skutečně vzpíral, cítil pekelnou únavu a nevyspání. Vzduch kolem něj plnil bzukot much a oslovo hýkání. Vzpomněl si na Uničov, na chlév a na Kalousovic kluky. Kdyby ho tak viděli, s paličatými kulii a mezkem, umlátili by se smíchy. Udělal pár kroků, sehnul se a urval trs trávy. Strčil to mezkovi před nozdry a pozpátku stoupal tretnou do patra. Zvíře lezlo za ním. Uráá, uráá, křičeli kuliové a tleskali mazanému sáhibovi. Připadal si jako šašek v manéži, vyšťavený a špinavý. Připálená kůže a čůrky potu. Musel se sedřít do bezvědomí, aby v tom vedru usnul.

Tuhle knížku jsem měla v Čechách v ruce mockrát a nikdy nekoupila, až se za mnou dotoulala do Ameriky a dobře za ni. Je to krásný román-historie jedné rodiny, celé to tak krásně funguje a postavy jsou k uvěření a situace k neuvěření, skoro jako ve skutečnosti. Mozaika příběhů, vztahů, krásně se hodí do dne, kdy (konečně správný kontinent, stát, město, ulice, kavárna) potkávám svoje střípky. Dobře za ně.