Colson Whitehead - The Colossus of New York

Peck good-byes to loved ones. You don't want to know what goes on in your apartment when you're not around. Before he crosses the threshold he must recite the manifesto that makes him steel. The door clicks locked behind and then outside in the cold morning. The wind is a harsh critic, renowned for sardonic turn-of-phrase, but for once it is nice to be free of politeness, to receive a world without sugar coating. That Today Is the First Day of the Rest of Your Life crap. Outside object are snug in a white coat. Button the top button you save for emergencies, throw fists into pockets. The snow is already shamed and grimed: five minutes is all it takes for this city to break you. Canines add pigment to piles, rescuing snowballs within from mittened hands. As it melts, snow will disinter dog shit, yet no archaeologists rush to catalogue. Fleas of salt scare away snow. Maintenance men shovel snow from walkways to shoo away lawsuits. Along buildings and curbs, herded by shovels and wind, the snow huddles together for warmth. Everybody stick together. We have little else but safety in numbers.

Asi že je mi dnes smutno a připadám si v týhle zemi ztracená (tahle věta tu rozhodně nezní naposledy), kupříkladu včera bych vybrala ukázku úplně jinak.
Koupila jsem tuhle knihu v New Yorku, loni v srpnu a přečetla v autobuse zpátky do Bostonu. Je stručná, zredukovaná na podstatu, krátké věty-okamžiky dobře vyhovují - mluvíme přece o Městě, které nikdy nespí, kde nemůžete zaostřit, kde se nemůžete zastavit... Myslím (doufám) ale, že jí budete rozumět, i pokud jste v New Yorku nikdy nebyli, výše popsanou náladu zná přece téměř každý, kdo šel někdy v zimě ráno na vlak.