Jáchym Topol - Chladnou zemí

Uvítalo mě ticho, ticho ještě ne mrtvého, ale zbídačelého města, města, které se po odchodu armády propadlo do strašlivé bídy.
Sem už nikdo ani nechodil.
Těch pár turistů se motalo kolem Pomníku a po těch několika naučných genocidních stezkách, které tu Pomník zavedl.
Pan Hamáček projel Manéžní branou, zastavil svou rozhrkanou škodobku na Ústředním náměstí a já ustrnul.
Přestože jsem byl posílen mlékem, špekem i vejci, ustrnul jsem, neb mé tety, jedny z mála původních obyvatel, které tu zůstaly, protože neměly kam jít, vypadaly jako stařenky... a těch pár dalších lidí, kteří k nám tu a tam porůznu klopýtali přes cihly a šutry a trámy, co se všude válely, vypadali jak trosečníci s vlasy všelijak povlávajícími, vítali mě jako syna města, starci, babky a pár postarších mátožných chlapíků, mentálů a kriplů, bývali to vojáci, dnes všelijak zmrzačení, bydlili v děrách města.
Už tehdy podzemní chodby města Terezína postupně zavalovalo zdivo, všude tam pleskala černá podzemní voda, mohutné brány, projektované tak, aby vydržely útoky pruských kanónů, se pomalinku drolily, už nikdo neplel trávu v obranných valech.

Pokračujeme v pražské krasojízdě. Potkávám duchy. Jsem promrzlá na kost. Je to náročný a hezký, jako loni. Vzpomínková studená kniha Jáchyma Topola (četla jsem ji, když jsem byla v Čechách loni na jaře), doporučení je tentokrát opatrné, protožeje to čtení chladné, drsné a místy bizarně snové. Já jsem ji dočetla v podivném polospánku uprostřed noci, zdálo se mi pak o blátě.