Paolo Giordano - Osamělost prvočísel

První mlčení se pokaždé sneslo v tomhle bodě, jako pořádný nádech poté, co uplavete první bazén.
Mattia škrábal ukazováčkem po rýze ve světlém dřevě kulatého stolu, asi na píď od prostředka. Ani si už nepamatoval, jestli ji udělal on, nebo bývalí nájemníci. Hned pod lakovaným povrchem byla lisovaná dřevotříska, která mu zalezla pod nehet, ale nebolelo to. Každou středu vyhloubil důlek o dalších pár zlomků milimetru, ale nestačil by mu celý život na to, aby se proškrabal na druhou stranu.
"Tak co, viděl jsi svítání?" zeptal se otec.
Mattia se usmál. Byla to taková jejich hra, možná jediná. Asi před rokem se Pietro někde v novinách dočetl, že svítání nad Severním mořem je zážitek, který by si nikdo neměl nechat ujít, a večer ten článeček přečetl do telefonu svému synovi. Rozhodně se na to musíš jít podívat, doporučoval mu. Od toho dne se ho na to čas od času ptal: tak co, už jsi ho viděl? Mattia stále odpovídal, že ne. Budík měl nařízený na osm hodin sedmnáct minut a nejkratší cesta na univerzitu nevedla po pobřeží.

Zvláštní kniha. Úplně jsme se nepotkaly, ale nějak se mi zdá důležitá a nechci ji opomenout. Vlastně jsem s ní tak nějak nesouhlasila, s odevzdaností hlavních hrdinů a možná se jen netrefila do správného období, ale - není vlastně to, že nesnášíte hlavního hrdinu, znakem dobře napsané knihy? Lhostejnost je důvod, proč knížky odkládám, zatímco nesouhlas a nevraživost ne. Musím si to rozpřemýšlet.
Včera jsem si v tramvaji napsala do deníku dojem z Prahy - .. that gray atmosphere of your past life, after first couple of days you start to hate it, but that's it - that's where your misery belongs..