Simon Mawer - Skleněný pokoj

Během podzimu práce pokračovaly - na vybavení domu, na nábytku, na všech těch věcech, které z hrubé stavby dělají dům a z domu domov. Po Černopolní jezdily dodávky a muži v šedivých montérkách nosili dovnitř na zádech balíky, sledováni z okolních zahrad zvědavými sousedy. Kolovaly fámy. Byla zavěšena křídla dveří, koupelny byly zařízeny a obloženy až ke stropu bílými dlaždicemi, takže svou strohou sterilitou připomínaly laboratoř nebo kliniku, byly položeny podlahy. Do Skleněného pokoje nainstalovali onyxovou stěnu. Jantarová a medová žilnatina desek připomínala obrysy vzdálených prehistorických krajin. Byly vyleštěny do zrcadlového lesku, a jakmile byly na svém místě, zdálo se, že kámen zachycuje světlo, zastavuje ho a odráží zpět, teplejší o měkký, jakoby ženský dotek a nakonec, když slunce stálo nad Špilberkem a svítilo přímo skrz skleněnou stěnu, rozzářil se onyx ohnivou červení.
"Kdo by to byl řekl," poznamenala Hana, když to poprvé viděla, "tolik vášně v mrtvém kameni..."
Nakonec položili linoleum, linoleum barvy slonoviny, zářivé jako rozlité mléko. Během dne ho zalévalo světlo proudící okny tak, že linoleum vytvářelo dojem, jako by bylo skoro průsvitné, jako by mezi vstupem do místnosti a okny byl mělký bazén. Večer pak stropní světla - okvětní plátky matného skla - vrhaly odlesky do hlubin. Nahoře byly pokoje, zimmer, kvádry se stěnami a s dveřmi. Ale tady dole byl prostor, raum.

Tuhle knihu předchází velká pověst, mám ji v Bostonu už nějaký pátek na poličce a nemohla jsem se dostat přes první kapitolu, až když jsem si ji tady v Čechách půjčila, tak se to prolomilo a dočetla jsem ji za dva dny. Mám k ní spoustu výhrad, ale jedno musím uznat, pasáže, kdy se píše o domě, jsou silné. Když jsem hledala ukázku, divila jsem se, jak málo jich vlastně je, protože pro mě byly nejvýraznější a měla jsem dojem, že celý děj je jen taková omáčka kolem popisu domu, skla a světla. Jak by takovou knihu napsal nějaký seveřan, s jejich citem pro světlo.. Ale i tak je to dobré.