Tove Janssonová - Dcera sochaře

Jednou za soumraku byl tatínek venku na kopci a přímo do náručí mu vletěl netopýr. Tatínek zůstal bez pohnutí stát a netopýr mu vlezl do kabátu, zavěsil se hlavou dolů a usnul. Tatínek se ani nepohnul. Přinesli jsme mu ven večeři a on ji opatrně snědl. Nikdo nesměl promluvit. Potom jsme talíř odnesli a tatínek tam stál až do setmění. Pak netopýr na chvíli vyletěl a zase se k němu vrátil, ale zdržel se jen chvilku, byla to zdvořilostní návštěva.
To léto vařila maminka kaši nebo špagety Pelluře, protože jsme ryby nechytili každý den. Tatínek vylezl na skálu a volal Pelluro, Pelluro a pak přiletěl racek, někdy měl s sebou děti.
Jedna paní tvrdila, že Pellura není obyčejný racek, ale racek bouřní, který žere kajčí mláďata. Tatínek tu paní nenáviděl, dokud neodjela.
Pellura měla žluté nohy a byl to racek bouřní a žral kajčí mláďata, ale když ta paní byla pryč, stejně jsme věřili, že je to obyčejný racek.
Snesl se, když na něj tatínek zavolal, domácí zvířata nemohou člověka nikdy ošálit a on nemůže oklamat je. Ve městě je to těžší, ale děláme co můžeme. Na jaře jsme měli devatenáct kanárů. Chci vám říct, jednou pro vždy, že kanárci jsou hodně chytlaví.

O téhle paní ještě uslyšíte, je totiž (dost) neobyčejná. Proslavila se komiksem o Mumincích, tak je tak nějak zařazená do dětské literatury, podle mého malinko neprávem (ostatně jako Muminci). Dcera sochaře například. Přiznám se, že jsem při čtení knih vyprávěných dětmi velmi ostražitá, málokdy mi připadají věrohodné a tak nějak celkově mám potíže je přijmout. Tahle je jiná, přímá a místy drsná, ale přitom hodně obrazná, až surreálným způsobem. Četla jsem ji jako první knihu v novém bytě, v tom, co jsme se do něho včera vrátili, po dlouhé cestě.