William Gibson - Idoru

Možná prožívala ten kulturní šok, co si o něm povídali při občance. Přišlo jí, že na ni v Tokiu vyskakuje každý malý detail a že už je oči nedokážou pojmout, jako by si od všech těch zvláštností potřebovaly odpočinout: nízký strom, zasazený do chodníku a obalený jakousi proutěnou slupkou, neonově avokádové telefonní budky, seriózně vyhlížející dívka v kulatých brýlích a šedé mikině s nápisem "Free Vagina". Chia nejdřív chodila s očima dokořán, aby všechny ty odlišnosti navnímala a pak je postupně vstřebala, ale zrak se jí už unavil a detaily se vytrácely. Na druhou stranu ji držel pocit, že by stačilo správně přimhouřit oči a všechno kolem by se zase proměnilo v centrum Seattlu, kam vyrážela s mámou na procházky. Stýskalo se jí. Při každém došlápnutí na levou nohu se jí do ramene zaryl popruh tašky.
Masahiko zahnul za roh. V Tokiu nebyly žádné zapadlé kouty v pravém slova smyslu, neexistovalo, že by člověk uhnul z bulváru někam, kam se vyhazovalo smetí a kde chyběly obchody. Byly tu úzké a ještě užší uličky, ale jeden nikdy nevěděl, co v nich najde: opravnu obuvi, pracháčské kadeřnictví, obchod s domácí čokoládou, trafiku. V jedné takové Chia zase zahlédla ten úchylný komiks s omotanou ženou.

O pár dní zpožděná je tahle reference na jeden báječný večer v kavárně. Zdá se mi škoda, že u nás je sci-fi považováno za okrajový žánr a příznivci "vysoké" literatury ho nečtou, mě kdysi přesvědčil Den Trifidů a vás by mohla třeba přesvědčit Idoru, která tak trochu je a trochu není. Napínavý příběh, jehož kulisy si z náznaků můžete vystavět sami, když už je do Tokia tak daleko. A osamělost v cizím, velkém městě, ta je přece pořád stejná, ať tady nebo v budoucnosti.